Uzda a brýle nahrazují spoutání – jako u zajatců v Platónově jeskyni, kteří jsou spoutáni na všech údech i šíji, takže se nemohou otočit ke světlu. Volnost „uzdy“ umožňuje pohyblivost, neustálé těkání, znemožňující setkání s věcmi i se sebou samým jako konečnou bytostí.

  Člověk je uváděn do klamu nikoli vnějšími mocnostmi, nýbrž sebou samým, přestože vlastní vědomosti – zmatnosti, se mu staví naodpor v podobě vnějších postav.

Všezvěd Všudybyl je podle vlastního výkladu Komenského drzost prázdné zvědavosti, který sezvrhá v prázdné mnoho-vědění.

Tam, kde věc stojí jenom před očima, vystupuje Mámení, je to zdání a mínění, které si neklade problémy, nýbrž podléhá obecnému tlachu a mínění, je beztvaré, mlhavé, nestálé a proměnlivé, je to ona prázdná řeč, ono otupení zvykem a vnějškovým míněním, s nímž souhlasí všichni a jehož ručitelem není nikdo.Jsou to právě růžové brýle mámení, které mají dvě součásti, přibližné mínění a zvyk - to, co je obvyklé a běžné. Jejich prostřednictvím se nepodstatné jeví jako podstatné, nicotné jako jsoucí.

S tímto vybavením může být všechno to, s čím se setkáváme, přetlumočeno, vyloženo v jiném smyslu.Poutníkovo putování světem je stálý spor s oběma průvodci, zvláště Mámením. Neboť Mámení je tlumočnicí královny světa Marnosti. Tato královna světa, která si říká Moudrost, posílá každému, kdo se chce vyznat v jejím království, vstříc průvodce, který ho spoutá povrchností a všetečností a tlumočníka mámení, ti dva mu vyženou z hlavy každý nával opravdovosti, zapletou ho do tisícerého rozptýlení a nasadí mu brýle klamu, aby všechno viděl docela opačně, než jaké to je ve skutečnosti. Zkrátí jeho horizont, mělké, okamžité, blízké učiní vším, zastřou mu propast, která člověka v jeho životě vždy doprovází a zabraňuje, aby utonul po zvířecku v bezprostředním obsahu chvíle. Učiní ho ješitným a pyšným na svůj stav, takže nevidí jeho problémy a ošidné stránky. Učiní ho falešně namyšleným na vědění a dovednosti. A je-li všecko marné a sedí-li brýle Mámení přeci jen příliš nakřivo, takže se věci ukazují přese vše tak, jak jsou, pak královna neváhá sáhnout k otevřenému násilí, pak začne pronásledování, falešné soudy, mučení a jiné hrůzy, v nichž teprve královna ukáže, co dovede a čím je.
Proč se samo hledání ve své záležitosti mate? Je to tím, že hledí jen na to, co je nepodstatné, co se nás netýká nejhlouběji, aby se vyhnulo skutečné podstatě hledání. Proto vybíhá vně sebe, hledá všude ve světě, kupí však jenom podstatné na nepodstatné, pozoruje, okukuje, aby to stejně znovu pustilo z ruky.
Konflikty, disharmonie, spory, války a pronásledování pocházejí nakonec z toho, že se lidé ztotožňují ve svém poblouzení s něčím zvláštním, jednotlivým a výlučným. A nevidí tu specifičnost, že člověk je jediná bytost, povolaná k tomu, aby celek světa měl pro něj význam. Aby tento význam, mohl odkrýt i v tom, co ho zdánlivě nemá.Člověk není věc, ale pobloudilý člověk v labyrintu, se věcí činí a není s to vidět se jako člověk se svým specifickým posláním a odpovědností. Stává se uzavřeným do svých soukromých úzkých zájmů.
Mocnosti nicoty se starají o to, aby nic nebylo spatřeno. Proto zastírají a zamlouvají především smrt. Proto právě však odhalení smrti jako propasti nicoty – nicoty z hlediska toho, co existuje ve světě, znamená konec moci tovaryšů. 

V okamžiku, kdy poutník odhazuje odhodlaně brýle mámení a odkrývá propast, obkličující a tím definující veškerý svět, který nám něco říká, musí tovaryši zmizet a s nimi i uzda a brýle, moc jejich pokušení a zaslepení.

Bloudícímu se otevírá pod nohama propast. V tomto momentě, kdy hledající již nemá nic, čeho by se mohl zachytit, se však ukazuje možnost záchrany.

V Labyrintu se nemluví o tom, co je důvodem oné zapletenosti do světa. Komenský na to navazuje v Hlubině bezpečnosti, kde tento důvod popisuje jako „jinudost“, jako snahu dostat se do všeobecného centra neotřesitelně radostného, jinými cestami než těmi, které jedině a opravdu vedou k cíli. Důvodem této bludnosti je „samosvojnost“ člověka, jeho sklon chtít být středem pro sebe samého a pro vše ostatní, vzpoura proti univerzálnímu středu, odloučení a vzepření.
V Labyrintu a dalších spisech je možno nalézt výklad zkušenosti obratu od sebestředného rozumu k moudrosti jako chrésis – služby. Kdy je člověk schopný zakusit celistvý smysl života. Je to poznání, že tento jednotný smysl neznamená jen pouhé znázornění a přepis toho, co existuje, nýbrž, že představuje samo o sobě mohutný úkol, který byl dán člověku k uskutečnění.

D.P. v Brně 2005
Literatura: Komenský J.A.,: Labyrint světa a Ráj srdce Patočka, J.,: Komeniologické studie II, sv.10, Praha: Oikoymenh,1998 Komeniologické studie III, sv.11, Praha: Oikoymenh, 2003