Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Jonáš.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 11, článků celkem: 16224, komentáře < 7 dní: 494, komentářů celkem: 399100, adminů: 60, uživatelů: 5084  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 31 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

gregorios777
Willy
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109586489
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Okolnost
Vloženo Neděle, 05. červenec 2009 @ 14:41:28 CEST Vložil: Olda

Svědectví poslal dargo

Svědectví o Božím působení v jednom životě.

Narodila jsem se v Brně jako nejstarší ze tří dětí.  Vyrůstali jsme v křesťanském evangelikálním prostředí a dětství jsme prožili na samotě na okraji města Brna.

Místo, kde jsme bydleli bylo součástí areálu oploceného ostnatým drátem se vstupem přes vrátnici, kde probíhaly odposlechy telefonů a rušení signálu zahraničních rozhlasových stanic. Rodiče tady pracovali jako domovníci, starali se o ovocný sad a budovy a táta tu začal chovat ovce. Tady jsem prožila společně s dvěma bratry dětství, tady jsem začala číst mayovky a foglarovky, tady jsme dělali závody v jízdě na kole, a chodívali kilometry na autobus do školy a ze školy.

Poprvé jsem o Bohu a Pánu Ježíši Kristu slyšela v "besídce" tedy v Křesťanském sboru, kam naše rodina jezdila vždycky v neděli.


Doma se o Bohu nebo těchto záležitostech nikdy nemluvilo, ani jsme se společně nemodlili, jenom někdy před společným svátečním jídlem. Takže jsem nabyla dojmu, že víra je věc jednotlivců. Soukromá záležitost. Že mluvit o něčem, co nás přesahuje je zbytečné a že jde o to to prožívat. Z toho, co jsem se dověděla ve sboru, jsem pochopila, že jde o vážnou věc, o zásadní rozhodnutí.

Jestliže zrovna já jsem se dozvěděla o tom, že Bůh žije, že nás miluje a Pán Ježíš položil svůj život pro nás, pro mě, pak na to musím nějak zareagovat, musím mu poděkovat. Dlouho jsem nevěděla jak a dlouho jsem se k tomu nemohla odhodlat.

Až jedné lednové noci, když mi bylo skoro deset let jsem ve svém pokoji, poprvé vážně, přímě, s obavou a s bázní, nahlas v modlitbě mluvila k Bohu a poděkovala Pánu Ježíši za to, že za mě zemřel, prosila jsem, aby mě chránil a vedl tam, kde mám být, že Ho chci následovat. Všude byla naprostá tma a ticho a bylo slyšet jen tlukot srdce. A mnou projela obrovská vlna radosti a pokoje. Chvíle ve tmě, kdy vidíte a víte, že nemusíte rozsvítit, protože nějaké zvláštní světlo najednou září ve vás, až jste z toho celí překvapení a roztřesení, že je to úžasné. Chtěla jsem to jít někomu říct, ale došlo mi, že není komu a že bych stejně nenašla slova. Lehla jsem si a byla jsem si jistá, že ve svém životě mohu čekat zvláštní věci.

Takže jsem zvolila 'taktiku mlčenlivého pozorování', sledování z úkrytu. V besídce se mluvilo, stále o tom samém a já chtěla slyšet něco jiného. Co dělat dál, co má člověk dělat, když uvěří. Když jsem pak jednou řekla, že jsem uvěřila, bylo mi jedno, co si kdo o tom myslel, protože jsem měla jistotu.

Přistoupila jsem na jejich realitu, učit se a poslouchat. A odpovědi na své otázky jsem hledala sama.
Začala jsem jezdit na prázdninové pobyty s dětmi z Českého Těšína a severní Moravy, kde jsme měli příbuzné a na tábory v indiánských stanech tee-pee s brněnským dorostem - "poutníky".

Vždycky mě dokázala úplně vyvést z míry moje babička, která dokázala naprosto přirozeně a otevřeně mluvit s lidmi o Ježíši, třeba, když jsme jeli někam vlakem. Říkala jsem si, jak je to možné...co to se mnou je, že to nedokážu... Od babičky a dědečka jsem taky tehdy dostala svou první Bibli v kralickém překladu.

Velká změna nastala, když jsme se přestěhovali do centra města. Najednou jsem ztratila svoje oblíbená místa, stromy, kamarády, které jsem znala od školky a se kterými jsem se ani nerozloučila. Rozhodla jsem se, že nechám všechno za sebou. Trvalo mi snad rok, než jsem se z toho trochu vzpamatovala. Blízko nás bydleli příbuzní, moje sestřenice a bratranci. A s rodiči jsme často jezdili na skály, protože se věnovali skálolezení.

Hodně jsem v té době četla a od lidí jsem si držela odstup. Snažila jsem se vždycky přátelit se všemi, a zároveň s nikým ne moc. A včas se vytratit, "zmizet za plotem z ostnatého drátu", udělat za sebou tlustou čáru.

Hledala jsem svou svobodu, která by byla nezávislá na lidech. Jaký smysl má budovat nějaké vztahy s lidmi, když je to tak složité a tak marné. Člověk člověku stejně nerozumí, každý si žije ve svém světě. Proč říkat lidem o Bohu, když na důležité věci stejně každý musí přijít sám.

Přesto jsem chodila pravidelně do "poutníků", přesto jsem chodila nahrávat pořady pro děti do rádia - TWR
Přesto jsem četla Bibli, přesto jsem chodila na shromáždění do sboru. Ale to všechno byl jen proud na povrchu. Tiše a nenápadně se mi vytrácela radost ze spasení a já jsem neměla sílu to změnit. Tiše a nenápadně se mi začal zhoršovat zdravotní stav. A já myslela, že není žádný problém to zastavit.
A tak jsem se modlila, aby mi Bůh dal možnost, aby mi ukázal cestu.

A On mi dal šanci, dal mi jeden rok. Postavil mě do situace, které jsem se vždy obávala, mohla jsem prokázat to, že se na něho spolehnu, že mi dá moudrost a sílu to zvládnout. Šlo o to, že mě Bůh do cesty přivedl dívku, která byla hodně na dně, která měla po nezdařeném pokusu o sebevraždu, která měla hlavu plnou toho, že svět je nespravedlivý. Měla komplexy méněcennosti a přitom k tomu neměla v mých očích žádný důvod, nešla jí škola, a chtěla se někoho zachytit, potřebovala se o někoho opřít. Věděla jsem naprosto jistě, že je to Boží vedení, ta dívka se vším všudy přestavovala to, čím jsem opovrhovala. A Bůh mi to postavil na oči tak jasně, zhmotnil můj strach a dal mi možnost ho překonat v lásce.

Můžu jenom říct, že jsem to nechtěla vidět, nechtěla jsem si to připustit. Nechtěla jsem a už jsem ani nemohla se k ní sklonit a vytáhnout ji. Měla jsem v oku ne třísku, ale trám. Má situace byla den ode dne zoufalejší. Modlili jsme se na skupince s mým bratrancem, ale Bůh mlčel a já jsem věděla, že se děje něco vážného a že někde bloudím, ale naprosto jsem nevěděla v čem a neviděla jsem východisko.

Ponořila jsem se do knížek a zase jsem za sebou strhla všechny mosty, úplně a bez milosti, bez návratu, bez rozloučení. Psal se rok 1994, byl podzim a já odešla do nemocnice. Usnula jsem jako Jonáš na lodi v bouři, usnula jsem spánkem smrti. Utíkala jsem a lidi v Ninive mi byli ukradení. Řekla jsem "Pane nezvládám to, ať smím zemřít, nebo mě dokonale uzdrav". Nepočítala jsem s "rybou". Nezemřela jsem, ani jsem nebyla dokonale uzdravena. Od šestnácti let jsem po operaci míchy ochrnutá a pohybuji se na vozíku.

Z biblické školy v Olomouci, kde se za mne jeden víkend modlilo několik desítek lidí, jsem dostala biblický verš jako odpověď a zaslíbení pro mne z knihy proroka Malachiáše 3,20 (4,2 kral.) "Ale vám pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti a zdraví bude na jeho paprscích, tehdy vycházeti budete a porostete..."

Bylo mi jasné, že musím prožít a porozumět tomu, co je to "bázeň před Hospodinem." Byla jsem v propasti, ale snažila jsem se z ní vyhrabat vlastním úsilím. Tehdy jsem se probudila a viděla to, co jsem předtím nebyla schopná vidět. Ponížil mě do prachu, abych viděla Jeho lásku, jak moc nás miloval, že přišel, a chtěl abych to pochopila a uměla a chtěla Jeho lásku a světlo předávat a žít. Uvedl mě na poušť, aby mě učil, uvedl mě na poušť a udržoval mě naživu.

Ale já si po nějaké době řekla, že takto nechci žít, že si dám tři roky. Vysypala jsem ze své Bible všechny záložky a papírky, chtěla jsem, aby ke mně Bůh mluvil. Nechtěla jsem Jeho Slovo jakkoli spoutávat svou minulou zkušeností nebo pocity. A tak jsem se ptala jako Job: „Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?“

A On ke mně mluvil skrze své Slovo mocně a úžasně. Je hrozné, když k vám Bůh začne mluvit. Ale mnohem horší je, když mlčí. A mě Jeho Slovo sekalo, pronikalo jako meč do srdce. Ale to nestačí, člověk podle toho musí začít jednat a spoléhat se na Pána ve všem. Často jsem Bibli odkládala na několik dní, protože to bylo tak silné a přísné a jasné. A já neměla sílu zůstávat déle v tom světle, které by vedlo k proměně a uskutečňování. V těch dnech na mě padala hrozná bezvýchodná tma.

Přesto všechno jsem nenacházela místo k opravdovému návratu a pokání. Ke konci třetího roku jsem zrovna četla knihu Popraviště od Ajtmatova a věděla jsem, že právě teď stojím na popravišti a že mně vypršel čas. Že stále žiju a mám možnost návratu a možnost volby život nebo smrt. Má myšlenka na smrt mi přišla blízká, bylo to příliš jednoduché. Přes různé zdravotní komplikace se ke mně Smrt blížila téměř neustále. Věděla jsem, že hned jak bych odešla z této země, by se mě Pán zeptal na něco, na co bych mu nedokázala odpovědět.

Až jeden lednový týden, přibližně v tu stejnou dobu, kdy jsem se před deseti lety poprvé obrátila k Pánu Ježíši, jsem se nyní o deset let později k němu znovu vracela. Byla to zvláštní noc a zvláštní týden. Děkovala jsem za život, za moc Kristovy krve, která očišťuje, prosila jsem o milost. Modlila jsem se Žalm 25. Není to o slovech, ale o hloubce propasti a chvíli, kdy si uvědomujete i tu hloubku i tu propast, kde jste uvízli a za žádnou cenu nemůžete být jinak vysvobozeni.

A čím více sami sebe snažíte vyprostit, tím více se potápíte. A jiní lidé vám pomoci nemůžou, i kdyby sebevíc chtěli.  Boží odpověď byla okamžitá a jasná. Otevřela jsem si po chvíli Písmo a oči mi padly na verše Micheáš 7:18 „Kdo jest Bůh silný podobný tobě, kterýž by snímal nepravost a promíjel přestoupení ostatkům dědictví svého, kterýž by nedržel na věky hněvu svého, proto že líbost má v slitování se? 19 Navrátě se, slituje se nad námi, podmaní nepravosti naše; nýbrž uvržeš do hlubin mořských všecky hříchy naše.“

A když jsem si otevřela Bibli podruhé četla jsem Židům 10:16 'Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli;17 na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.' Četla jsem Izaiáše 58 kapitolu o pravém půstu, který vede k vysvobození a uskutečňování Boží cesty. A další místa jako hladová a měla jsem sílu a odvahu jít dál.

Martin Heidegger jednou napsal, že opravdový obrat nastává mezi voláním naslouchajícího a nasloucháním volaného. Myslím, že to tak opravdu je. Vždyť Bůh nás neustále volá "Obraťte se ke mně celým srdcem."
Co dál? Být úplní, být celí prostoupeni Jeho láskou, být sami sebou průzračně v Bohu. Neustále se znovu a znovu probouzet k Němu. Naslouchat a dívat se Jeho pohledem.

Mnoho situací, do kterých se dostáváme se nám příčí, nesouhlasíme s tím, co se děje, ale zároveň je to vždy výzva a příležitost. A já jsem měla možnost se setkat a mluvit s mnoha lidmi, se kterými bych se za normálních okolností vůbec nepotkala.

Každou situaci můžeme vidět jako šifru, které máme možnost porozumět, jestliže se umíme dívat a naslouchat, a vždy je tu prostor do té situace zasáhnout svým jedinečným způsobem. A to proměňuje.

Boží vedení buďto vůbec nevnímáme nebo nás zaskočí a překvapí, takže nejsme schopni správně zareagovat. A na to říká Pán Ježíš: "Bdětě!"

Být otevření tak, aby z nás v každé chvíli vyzařovala Boží přítomnost a zvěst, že jsme Jeho dětmi, Jeho učedníky, Jeho přáteli. Do jaké míry jsme otevření, do jaké míry umíme dávat a přijímat, do jaké míry na něj spoléháme?

Největší bariéry jsou v našem myšlení, v naší uzavřenosti.
Ten rok 1998 jsem nakreslila své dvě první práce - "Poušť" a "Probuzení". Byly to jen vizuální záznamy v čase o prožité skutečnosti ve velkém formátu. Poušť – suchou křídou a Probuzení akvarelem a tuší. Vážné, hutné, temné obrazy, kterým nikdo bez výkladu nemohl rozumět. Dnes už neexistují.

Od té doby jsem si mnohem víc uvědomovala Boží vedení v každém dni a měla jsem možnost růst v Něm i ve vztahu k lidem.

Máme velkou výsadu, přistupovat k Bohu nebe i země s důvěrou v Kristu.
Nejde o to utéct ze světa, ale svět vymést ze svého srdce, veškerou spoutanost, nelásku, odcizení, povrchnost. Jde o to být opravdovými, otevřenými, přímými učedníky Pána Ježíše.
Křesťanství pro mě znamená opravdovost, polemiku a odlišení, znamená poslechnout výzvu "Pojď a následuj mě."

Považuji za Boží milost, že žiji, že věřím a že o tom mohu mluvit.
Mohu svědčit o tom, že Bůh je živý, že každého zná dokonale, a podle toho jaký je, tak ho vede, tak s ním jedná, že promlouvá vždy k jednotlivci v jeho konkrétní situaci. Náš problém je, že až příliš často nevnímáme a přikládáme důležitost tomu, co důležité není.

Začla jsem studovat Pedagogickou fakultu MU v Brně, obor výtvarná a občanská výchova. Nechala jsem se pokřtít - křtem ponoření, což krásně vyjadřuje smrt a vzkříšení.

Exupéry jednou ve Válečných zápisech napsal: "Zmírali jsme žízní... A tu žízeň, bylo kupodivu možno utišit jen v poušti, nebo vítězstvím nad nocí..."

Jan 4, 13 Ježíš jí odpověděl:… „Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody, tryskající k věčnému životu."
Přeju všem abyste měli odvahu vstoupit na cestu s Ježíšem a abychom zůstávali rovní a vytrvalí s „orlím pohledem“
 
Bude to dlouhá, dobrodružná cesta, tak se na to nezapomeňte posilnit. :-) a když upadnete, tak zase vstát. Bůh čeká na naše návraty.

"Okolnost" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.20 sekundy