poslal Nepřihlášený Tip na knihu Jana Hellera - Tři svědkové /Mojžíš - Izaiáš - David/
Ukazuje na Ježíše jako na toho, kdo byl prorocky předzvěděn a očekáván.
Rozebírá význam Beránka - Služebníka - Modlitebníka
Jan Heller: Tři svědkové
/Mojžíš - Izaiáš - žalmista/
Nedávno se mi dostala
do rukou a posléze i do paměti kniha od Jana Hellera – Tři
svědkové. Vydalo ji nakladatelství Oikoymenth v roce 1995.
Tři svědkové zde
označují tři tradiční části židovské Bible: Zákon, Proroky
a Spisy.
Profesor Heller,
odborník na Starý zákon, poodkrývá na tomto základu význam tří
různých pohledů na Pána Ježíše Krista.
Beránek - z pohledu
Mojžíše a svátku pesach – židovských Velikonoc podle Exodu
12.
Trpící služebník
podle Izaiáše 53.
A opuštěný
modlitebník podle Žalmu 22.
Na stránkách knihy
se setkáme s odborným etymologickým rozborem hebrejských slov a
nahlédneme je v jejich historických významech. Podařilo se tak
uvolnit proud světla, jež ukazuje známá biblická místa v
nových souvislostech, která se osobně dotýkají každého
člověka. Vedou k bližšímu vnímání toho, jak se v knihách
Staré smlouvy zrcadlí postava Mesiáše. Zjevuje se tajemství
samotné podstaty toho, kdo byl proroky předpověděn a očekáván.
Toho, co se naplnilo v životě Ježíše a čeho se každý den
stáváme spoluúčastníky.
Úryvek:
Kapitola Výkřik opuštěného Žalm 22;2-3
/str. 109, 112/
Vysvobození či spasení (hebrejština i řečtina
má pro obojí jen jediné slovo) je v Bibli vždy dílo Boží. Není
to abstraktrní pojem, nýbrž konkrétní Boží zásah, jímž se
radikálně mění situace Izraele či jednotlivce. Vzpomeňme na
vysvobození z Egypta nebo na Ježíšovo uzdravování, která jsou
podobným vysvoboditelským zásahem prolamujícím zajetí a moc zla
i smrti.
Podobně volá žalmista (38,23) „Přispěj k
spomožení mému, Bože spasení mého,“ nebo (42,6b)
„Posečkej na Boha, ještě jej vyznávati budeš
i hojné spasení od tváři jeho.“ Sem patří i časté podobné
prosby jako „Povstaň, probuď se, zasáhni, bojuj, ujmi se! Boží
aktivita či Bůh jednající a to vysvoboditelsky je vlastní obsah
víry Izraele i biblické víry vůbec.
Volám (e'qrá) je slovo, které uvozuje vše,
co následuje. Často v Bibli označuje volání k Bohu, tedy
modlitbu. S předložkovou vazbou pak znamená vzývat, jmenovitě
Boží jméno (qárá¨bešem, srv. Gn.4,26) Mezi modlitbou a
vzýváním je úzký vztah, v obojím jde o Boží blízkost, tedy
opak vzdálení.
Volání i vzývání chce tuto vzdálenost
překonat.
Volání k Bohu a vzývání Božího jména se ve
staré době dálo především v určených časech, podobně jako
byl čas pro oběti, slavnosti a svátky. V protikladu k tomu
žalmista říká, že volá k Bohu ve dne i v noci, tedy
trvale. Podobně trvale, ve dne i v noci, rozjímá spravedlivý
člověk Boží zákon (Ž 1,2 srv. Joz 1)
Proto takové trvalé volání řadí modlitebníka
mezi spravedlivé.
Tím divnější se zdá, že Bůh neodpovídá
(ló'ta'ané). To je v přímém protikladu k Ž 120,1:“Ve svém
soužení jsem volal k Hospodinu a odpověděl mi.“
V čem je problém? V tom, že my bychom chtěli,
aby Bůh odpovídal či podle kralických vyslýchal, ihned a po
našem. Ale Bůh má svůj čas jiný než náš. A čeká, až
nastane stanovená plnost času.
Další rozdíl mezi naším a Božím chápáním
je v tom, že my většinou považujeme za vyslyšení prosby jen
její splnění, a to v té podobě, jak jsme prosili. Ale tam, kde
kraličtí mluví běžně o vyslyšení, má hebrejské znění
většinou odpovídání ('áná) jako i zde v Ž.22,3.
Může být Boží odpověď projevem vyslyšení?
Jistě, možná právě toho nejvzácnějšího vyslyšení.
Příkladem je Ježíš v Getsemane. Na první pohled se zdá, že
tam Ježíš zápasí s Bohem o to, aby nemusel trpět. Ale
jde o víc, jde o smysl jeho utrpení. Má-li utrpení smysl, bolí i
dál a není lehké, ale lze je podstoupit v odvaze víry či v síle
Ducha svatého, protože pak není marné a nesmyslné, čili má
naději. Ježíšova getsemanská modlitba obsahuje sice nedořečenou,
ale bytostnou otázku:
Je moje utrpení opravdu Tvoje cesta, Otče?
A Bůh odpovídá. Ne tak, že utrpení ušetří,
ale tak, že dá svému Vyvolenému sílu, aby je unesl.
To je smyslem Lk.22, 43 „I ukázal se jemu anděl
s nebe, posiluje ho.“
Jenže čas andělského posílení ještě
nenastal. Zde, v Ž 22. Bůh neodpovídá celý den a je tu noc.
Boží vyvolený se i v ní dále modlí, a to bez
ustání, tedy bez odmlčení (dúmijjá).
Výraz „odmlčení je vzácný v celém
Starém zákoně je doložen jen čtyřikrát, a to zde:
Ž.39,3 „mlčením jsem byl němému podobný“,
Ž.62,2 „k Bohu má se mlčenlivě duše má“,
Ž 65, 2 „tobě (je) mlčení chválou, Bože na
Sionu“. Toto poslední místo přeložili kraličtí volně:
„Na tobě přestávati sluší, Bože...“ kdežto
ekumenický překlad tu čte: „Ztišením (se sluší) tebe
chválit, Bože na Sijónu.“ Smysl je zřejmě ten, že Boha
správně chválí ten, kdo se před ním pokorně odmlčí a nic
nevyčítá. Možná, že má tento obrat ještě starší kořeny v
tom, že v rámce liturgie se v určitém okamžiku měli
všichni odmlčet,
srv.Abk 2,20: „Hospodin v chrámě svatosti své,
umlkni před jeho obličejem všecka země“.
D.P. v Brně, duben 2009
