poslal Nepřihlášený Zde je pokračování fiktivního rozhovoru mezi katolickým knězem a evangelickým farářem.
Vážený a milý kolego,
ještě bych rád připojil pár řádek ohledně podstaty eucharistie, resp.
přítomnosti Krista po způsobu chleba a oběti Večeře Páně. Jistě Vám
nemusím opakovat novozákonní texty, ze kterých katolická církev odvozuje
svoji nauku. Přesto bych rád zdůraznil některá místa z Písma
svatého, kde Pán Ježíš řekl: „Toto je mé tělo, které se za vás
vydává.“ (L 22,19) a varování apoštola Pavla: „Kdo jí a pije a
nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě
odsouzení.“ (1K 11,29). Ježíš je chléb života (Jan 6,48) a říká: Kdo
jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím
v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý
nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já
v něm. (Jan 6, 54–56)
Ježíš svěřuje obřad zpřítomňující
nejen jeho oběť, ale i jeho osobu církvi. Tělo zpřítomněné chlebem
je lámáno a krev zpřítomněná kalichem je prolévána. Tam, kde je
přítomna tato Nová smlouva skrze oběť, tam je církev Páně.
Katolické chápání je pak dosvědčeno i církevní historií
například u Ambrože a Jana Zlatoústého. Kristova slova mají moc
posvětit a proměnit chléb v průběhu eucharistické modlitby
(anafory). Církevní otcové nechápou tato slova ustanovení jako nějakou
magickou formuli. Anafora je především modlitbou díkůvzdání a
posvěcení. U anafor římského ritu zde předchází epikleze,
modlitba, skrze kterou Duch svatý posvěcuje dary nad nimiž církev
pronáší modlitbu díkůvzdání Otci. Vždyť právě od ní se eucharistie
nazývá i díkůvzdáním.
O reálné přítomnosti Krista
v živlech nebylo často pochyb u samotných reformátorů. Luter
kladl důraz na reálnou přítomnost celého Krista v eucharistii. Tedy
nejen jeho božské, ale i lidské přirozenosti, což je podepřeno
učením o ubikvitě vzkříšeného a oslaveného těla Kristova. To
znamená, že lidské přirozenosti Kristově je na základě „communicatio
idiomatum“ přisouzena všudypřítomnost. Tato všudypřítomnost je pak
skrze slova ustanovení zakoušena ve Večeři Páně. Protože Boží pravice,
kde Kristus tělesně přebývá, je všudypřítomná, je všudypřítomné
i Kristovo tělo.
Taktéž Zwingli uváděl, že díkůvzdání za smírčí oběť Ježíše
Krista není pouze intelektuální akt, ale jedná se o reálné
zpřítomnění Kristovy smrti a vzkříšení. Skrze víru je v našich
duších přítomen při Večeři Páně celý Kristus, i se svou
tělesností.
Taktéž Calvin navazuje na katolického teologa Augustina a
přijímá jeho rozlišení na „signum“ (živly) a „res signata“
(Kristus ve své osobě i svém díle). Správné pojetí je podle něho
„distinctio, non separatio“, což trochu připomíná Chalcedonský symbol
o dvojí Kristově přirozenosti. Eucharistie tedy nezobrazuje jen
nějaký děj, nýbrž skutečně zpřítomňuje Krista, který tu není
„reprezentován“, ale „prezentován“.
Jak vidíte, pojetí reformátorů se příliš neodlišuje od pojetí
eucharistie a reálné přítomnosti Krista, jak je definuje II. Vatikánský
koncil. Reformátoři se spíše vymezovali proti středověké scholastice,
než aby oponovali biblickému poselství dosvědčenému v díle
apoštolských a církevních otců. Proto jsem přesvědčen, že by
i evangelikální církve, vědomé si tohoto odkazu reformátorů, měly
usilovat o interkomunii zprostředkovanou formou společné Večeře
Páně.
Pokoj a dobro Vám přeje,
KF
