Grano Salis - Charakteristika protestantismu v ČR

Protestantské církve v ČR Dr. Vladimír Šiler Úvodní poznámka Pokus o popis, charakteristiku a srovnání současných křesťanských církví v České republice je velmi choulostivý úkol. Náboženská víra je svrchovaně osobní a niterná záležitost člověka. I přes veškerou snahu o objektivitu soudů a korektnost výrazů žádný autor nezabrání tomu, že v jeho popisu budou někteří věřící spatřovat útok na podstatu svého svobodného životního postoje a nebo urážku svých zbožných citů. Proto prakticky téměř neexistují publikace, které by se pokoušely stručně a srozumitelně podat objektivní, nestranný obraz současného křesťanství v naší zemi. Každý autor si uvědomuje, že taková popularizující publikace by nutně dopadla jako schematizující karikatura jednotlivých církví, která by měla za následky stížnosti ze všech dotčených stran. Publikace, které existují, nesou na sobě pečeť církevní příslušnosti svých autorů. Pokud pocházejí z pera katolických autorů (viz např. H. Waldenfels nebo O. Štampach), je na nich znát obtíž, s jakou se tito autoři pokoušejí o porozumění svým "odloučeným bratřím" z menších nekatolických církví. Protestantský čtenář objeví v jejich publikacích celou řadu drobných věcných chyb způsobených nedokonalou znalostí problematiky. Pokud pocházejí z pera protestantských autorů (viz např. M. Kaňák nebo A. Molnár), je na nich stále patrný reformační zápal boje proti Římu, papeženství, obřadnímu formalismu či nevědeckému tmářství.Proto bývají vydávány publikace, které tento problém řeší tak, že vedle sebe seřadí autoportréty církví, tedy texty napsané odborníky nebo představiteli té které církve. Nevýhodou tohoto přístupu je nejednotná terminologie a nesouměřitelná kriteria. Ani tato brožura se nemůže vyhnout určitému subjektivnímu zkreslení. Čtenář by si proto neměl na základě této brožury udělat definitivní "obrázek" o každé církvi. Naopak měl by si uvědomit relativitu všech výpovědí, a proto by se měl snažit doplňovat si informace dalším studiem odborné literatury a osobní zkušeností s životem těchto církví v naší zemi. Poznámka k metodě Protestantismus je široký pojem. Zahrnuje historicky i sociálně široké spektrum církevních útvarů. Už samo klasické dělení křesťanství na tři základní rodiny či proudy - katolicismus, pravoslaví, protestantismus - neumožňuje postihnout všechny jevy. Je nutno zavádět kategorie mezitypů, tedy církví, které zasahují do více proudů. (Například Církev československá husitská se pohybuje mezi katolicismem a protestantismem, navíc s některými pravoslavnými rysy. Nebo Církev starokatolická se sice pokládá za katolickou, ale přesto se v praxi hodně přibližuje protestantismu a v této publikaci ji popisujeme v jedné řadě s protestantskými církvemi.) Některé pospolitosti pak budeme muset umístit na okraj křesťanského spektra, zcela mimo tradiční kategorie. (Tak například Náboženská společnost unitářů má četné křesťanské rysy, ale protože přijímá i řadu rysů mimokřesťanských náboženství, v zniká nový útvar, který překračuje rámec křesťanství). Některé společnosti se sice dovolávají křesťanství, nebo se dokonce pokládají za jediné, pravé křestany, ale pro své svévolné zacházení s křesťanskými tradicemi byly všemi křesťanskými církvemi odmítnuty a nemohou tedy být zahrnuty do žádné kategorie křesťanských církví, případně bývají označovány jako sekty. (Například Svědkové Jehovovi, Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů - tzv. mormoni nebo Hnutí svatého Grálu.) Protestantismus je dále jev značně proměnlivý. Vznikl odštěpením se od celku katolicismu ve jménu reformy (reformace) a reforma se stala jeho základním znakem a průvodním jevem. Protestantismus se dále neustále štěpí. Oddělují se z něj skupinky, které chtějí reformovat i to, co už bylo reformováno. Protestanté jsou hrdí na to, že každá jejich církev je "ecclesia semper reformanda" (církev vždy se reformující, obnovující). Naproti tomu pravoslaví je hrdé na to, že jejich církve se nemění, že tradice převažuje nad novotami. V katolicismu zase převládá jednotící funkce "učitelského úřadu" církve, totiž role biskupů a papeže, kteří zastřešují jinak také vnitřně pestrý útvar katolické církve. Přestože je protestantismus vnitně pluralitní (a patří to k jeho podstatě), byla tato roztříštěnost vždy pociťována jako nevýhoda, zejména v určitých situacích. Proto vždy existovaly jednotící snahy, které vedly k vytváření církevních svazů, unií či společných platforem, na nichž probíhala praktická spolupráce bez ohledu na církevní příslušnost. Často tak vidíme, že protestantské církve a různé skupiny uvnitř nich se dostávají do velkých vzájemných sporů, které však nejsou vedeny záští nebo nepřátelstvím, nýbrž vášnivým zaujetím pro svou lepší cestu. Jakmile se však objeví společný "nepřítel", např. hrozba politického útlaku, náboženské lhostejnosti, ateismu nebo vstup nové náboženské konkurence na scénu, jsou protestatné ochotni vystupovat navenek ve shodě a upřímně spolu spolupracují. Dalo by se také říci, že jemné vnitřní rozdíly někdy blednou ve světle velkých a zásadních rozdílů, které dělí společnost, a proto protestanté na své pře někdy zapomínají nebo rezignují. Jakmile se však situace opět uklidní, začnou se rozdíly mezi bratřími a sesterskými církvemi opět pociťovat se zvýšenou citlivostí. Proto je třeba si uvědomit, že protestantismus není možno postihnout jednoduchými a jednoznačnými kategoriemi. Popisy a soudy budou platit vždy jen dočasně a situačně podmíněně.Bude docházet k matení pojmů (mluví se dokonce o pojmové fluktuaci či terminologické promiskuitě). Klasifikace a typologie Větší církve se staletými tradicemi si utvořily v průběhu věků solidně rozbudované systémy teologického myšlení. Jednotlivé teologické disciplíny se pak specializovaly na detailní zkoumání církevního života a vytvořily si rozmanitá kriteria pro třídění a pořádání jevů. Církve se tedy různými teologickými metodami mohou rozlišovat například podle důrazů ve svém učení a vyznávání (to dělá komparativní symbolika, která srovnává kréda, vyznání víry), podle svého sebepojetí (to dělá eklesiologie, nauka o církvi) nebo podle důrazů v praktické zbožnosti (ty zkoumá praktická, pastorální nebo spirituállní teologie). Teologie si posluhuje i sociologickými metodami a rozlišuje pak církve například na lidové, většinové, menšinové, vyznavačské, výběrové, diasporní (žijící na okraji, v roztroušení) atd. Teologická kybernetika, teorie správy a řízení církve, rozlišuje různé typy organizačního zřízení a hierarchické struktury církevních institucí. Při popisu, třídění a srovnávání se používají také taková hlediska a otázky: Jak rozumí daní církev sama sobě, za co se pokládá, v čem spatřuje své poslání a konkrétní úkol - čili jaká je její definice a pojmové určení? Nebo: Jaké jsou povinnosti členů? Musejí dodržovat nějaká pravidla chování nebo se v něčem omezovat? Musejí plnit nějaké úkoly? A ještě: Jaké jsou vztahy církve k ostatním církvím? Je tolerantní? Je ochotna se sdružit s ostatními ke spolupráci na společném díle? Všechna tato hlediska zde není možno uplatnit. Budeme se muset spokojit s vyznačením hrubých obrysů jednotlivých církevních útvarů. Vzhledem k tomu, že tato publikace má sloužit pedagogům, a ne teologům či církevním kruhům, použijeme spíše religionistické hledisko, které pracuje s větším odstupem a nadhledem, a využijeme spíše sociologizujících metod, které si všímají více vnějšího společenského tvaru církve a jejího místa ve společnosti. Základní orientaci v problematice nám poskytne genetické a historické hledisko. O protestantismu a jeho jednotlivých církvích totiž mnohé napoví okolnosti jeho vzniku, původu a dalšího dějinného průběhu. Pomocí jednoduchých teologických charakteristik se pokusíme stanovit základní společné rysy protestantismu, odlišující jej od ostatních forem křesťanství a vyznačíme hlavní dělicí linie vnitřních proudů v protestantismu. U konkrétních portrétků jednotlivých církví pak budou použity tyto obecné charakteristiky jako jisté nálepky zařazující církev do širších kategorií.Pomineme otázky vnitřního zřízení, ale povšimneme si toho, jak se dané společenství prezentuje navenek. Pokusíme se naleznout vždy nějaké nápadné poznávací znamení, které možná není nejtypičtějším rysem, ale pro širokou a laickou veřejnost hraje roli jakési mnemotechnické pomůcky. Údaje o počtech věřících nebereme se statistickou důsledností.Slouží pouze letmé orientaci. Porovnávání cifer nevypovídá totiž nic o tom, zda církev početně roste nebo klesá, ani o tom, nakolik je její přítomnost ve společnosti patrná.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace