poslal Nepřihlášený Z deníku Avvenire
„Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám.“ Tato slova z evangelia uslyšel při mši v kryptách baziliky nad Lurdskou jeskyní Maurice Caillet a užasnul. Byla to stejná slova, která uslyšel před patnácti lety v roce 1970 v den své iniciace jako učeň zednářské lóže „Dokonalé jednoty“ v Rennes, Velkého orientu francouzského, jedné z nejstarších lóží v Evropě. Uprostřed ticha, které se rozprostřelo, uslyšel hlas, který jej žádal, aby za dobrodiní, které přišel do této svatyně hledat, něco výměnou nabídnul. Pomyslel si, že musí nabídnout sebe samého. „Probral jsem se – vypráví Caillet ve svých pamětech – když kněz pozvedal Hostii, v níž jsem poprvé v životě rozpoznal Ježíše pod prostou způsobou kousku chleba. Bylo to Světlo, které jsem marně hledal během mnoha svých iniciací.“ Bylo to jako blesk. „Po skončení mše jsem šel za knězem do sakristie a rovnou jsem ho požádal o křest“.
Caillet nepřišel do Lurd jako poutník. Narodil se roku 1933 v jedné bretaňské antiklerikální rodině, vyrůstal v nevraživosti vůči všemu, o čem tušil, že je „katolické“. Vystudoval medicínu, specializoval se v urologii a gynekologii, stal se členem Planned Parenthood, multinacionální lobby, prosazující interrupce, a angažoval se při šíření antikoncepce a metod mužské i ženské sterilizace, která tehdy ještě nebyla legální. Rozvedl se svojí první ženou a v osudovém květnu roku 1968 zaklepal na Rue Cadet č.p. 16 v sídle lóže Velkého orientu francouzského, aby požádal o přijetí. Jeho žádost byla přijata a tak nastoupil cestu vzhůru po stupních iniciace: učeň, tovaryš, mistr. V roce 1973 se stal hodnostářem nové lóže založené v Rennes a rok po té velmistrem a tedy vyslancem na „konventu“ národního shromáždění Velkého orientu francouzského. Nakonec iniciace do nejvyšších stupňů tzv. Skotského ritu starého a přijatého, kde dosáhl 18. stupně, tzv. Rytíře růže a kříže.
Zároveň s tímto výstupem probíhal i jeho kariérní postup za pomoci nesčetných „bratří“ roztroušených v místních zdravotnických a administrativních strukturách: od renomovaného specialisty k řediteli stejně renomované soukromé kliniky, potom zápis do Socialistické strany a s příchodem Francois Mitteranda do Elysejského paláce v roce 1981 pak jmenování do jedné komise na ministerstvu zdravotnictví. Mezitím se Caillet stal prvním lékařem, který v Bretani praktikoval interrupce po depenalizaci takzvaného „umělého přerušení těhotenství“ v roce 1975, a začal také na stránkách Le Monde polemizovat se slavným genetikem Jeromem Lejeune, odpůrcem interrupcí.
Zkrátka bezchybné curriculum. Až do oné návštěvy v Lurdech, kam se Caillet rozhodl přivést svou družku Claude, kterou jakási neznámá choroba poutala již několik měsíců na lůžko, aby pro ni hledal nikoli „milost“, ale kontakt s jakýmisi telurickými podzemními sílami, jejichž působení, jak učí René Guenón, Iniciace mnoha svatyním přiznává. Síly, které si katolická omezenost banálně vykládá jako nějaké mariánské vlivy. A zatímco rytíř růže a kříže doufal v jakousi pomoc pro Claude, tato nepraktikující katolička, jež víru nikdy úplně neztratila, se ponořena do ledové koupele lurdského pramene modlila za Mauriceovo obrácení. A k zázraku skutečně došlo.
O této události a o tom, jak otřásla jeho životem, včetně jeho traumatického rozchodu se Zednářstvím, se Caillet rozhodl obšírně vyprávět v knize, která nedávno vyšla ve Španělsku s názvem Yo fui masón (LibrosLibres, 188 stran, 18 euro) – Byl jsem zednářem. Je to vyprávění o světě lóží a o životě Velkého orientu francouzského zevnitř, k čemuž nedochází často. Popis iniciačních ritů, očité svědectví o antikatolické nenávisti pěstované v lóžích a v neposlední řadě o účinnosti, s níž zednářské lóže diktují svoje politické zájmy. Caillet mezi mnoha jinými epizodami vypráví: „Když byl v květnu roku 1974 zvolen Valery Giscard d´Estaigne prezidentem, vybral si - hned po jmenování Jacques Chiraca premiérem - za svého osobního poradce Jean-Pierre Prouteau, velmistra Velkého orientu francouzského... na ministerstvo zdravotnictví dosadil Simone Veil, právničku, bývalou vězeňkyni z Auschwitz, jejímž poradcem byl další zednář Pierre Simon, s nímž si dopisoval“, píše Caillet. „Politici byli už zaučení... a návrh zákona o interrupcích byl vypracován rychle“.
A na konec ještě dramatická vzpomínka na to, jak se zednářská solidarita může změnit na nelítostnou past pro odpadlíky: od šikanování, které donutilo jak Cailleta, tak jeho družku, s níž se oženil, aby opustili svá pracoviště a ztratili jakoukoli možnost vrátit se zpět do zdravotnictví, až po vyhrožování smrtí jeho bývalými „bratry“. Tento rámec, vysvětluje autor v rozhovoru pro jednu katolickou rozhlasovou stanici, vede nevyhnutelně k otázce, která zní: „Pokud byla uzákoněna odluka církve od státu ve Francii již roku 1905, kdy bude konečně uzákoněna odluka zednářských lóží od státu?“ Otázka vskutku zajímavá. Nejen pro Francii.
Článek italského deníku Avvenire od Andrea Galli z 16.ledna 2009
