Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Jonáš.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 11, článků celkem: 16224, komentáře < 7 dní: 494, komentářů celkem: 399100, adminů: 60, uživatelů: 5084  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 203 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

gregorios777
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109586282
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Pojednání o duši
Vloženo Pondělí, 12. leden 2009 @ 10:08:46 CET Vložil: Olda

Zamyšlení poslal Kojot

Existuje duše? A pokud ano, může být nesmrtelná? Může existovat nezávisle na těle? Může jít do nebe nebo do pekla? Může se převtělovat? V souvislosti s mými dlouhodobými kontemplacemi na téma obecného invariantu lidství jsem sám sobě na tyto otázky odpověděl a v následujícím traktátu se podělím o výsledky svých úvah, založených především na empirii.

Začneme tím nejjednodušším: Duše, máme-li tím na mysli něco, co je nehmotné a co působí na hmotu (našeho těla), existuje. To musí po krátké úvaze připustit i ten nejzatvrzelejší materialista. Naše myšlení, cítění, prožívání a osobnost nejsou mozkem a žlázami, nejsou hmotou našeho těla. Jsou výsledkem procesů v našem těle, především v mozku, ale nejsou těmito procesy, protože zde hovoříme o komplexní struktuře, o celku, který je více než jen součet všech jeho procesuálních částí. Nevidím žádný důvod, proč tento celek, který zpětně ovlivňuje tělesné procesy a navíc je obdařen vůlí, nenazvat duší.


Další otázky už tak jednoznačné nejsou. Vše záleží na tom, zda může duše existovat nezávisle na těle, nebo zda je s tělem nerozlučitelně spojena (a spolu s ním umírá). Mnoho lidí vnímá svoji duši jako něco víceméně stabilního a kontinuálního. To je samozřejmě částečně iluze, konkrétně iluze kontinuální identity, ale většina lidí se mění pozvolna, což udržování této iluze podporuje. Jinak je tomu u lidí, kteří aktivně se svojí psychikou pracují. Pokud se však jedná o práci čistě psychického charakteru, stále ještě mohou žít v iluzi, že duše je cosi, co se vyvíjí – tedy nikoli něco stabilního, ale něco, co je schopno vývoje a pokroku, nebo případně prosté změny. Stále ještě však mohou vnímat svou duši jako entitu, která je schopna na těle nezávislé existence.

V okamžiku, kdy člověk prožije změnu uspořádání své duše v důsledku vnější chemické intervence, ať už se jedná o psychotropní drogy nebo o psychofarmaka, či v důsledku vážného tělesného onemocnění (vysoké horečky, duševní či neurologická onemocnění, a mnohé další nemoci ovlivňující funkci CNS), může si uvědomit, že jeho duše je velmi křehkým systémem, který závisí na mnoha různých biologických faktorech. Osobně jsem v důsledku své nemoci a její léčby prošel tolika změnami prožívání, vnímání, myšlení a sebepojetí, že si uvědomuji, a to nikoli pouze na základě racionální úvahy, ale na základě hlubokého prožitku, tedy skutečné empirie, že duše bez těla existovat nemůže.

Duše je výslednicí mnoha různých procesů, pokud dojde v některém z nich ke změně – například ke snížení počtu molekul serotoninu a noradrenalinu na příslušných receptorech – změní se celý způsob vidění a vnímání světa, životní postoje, priority, naděje i plány, prostě vše. Podání léku upraví hladiny neurotransmiterů a vše je opět jinak. Může také dojít k různým nežádoucím účinkům, například k přesmyku do mánie, a člověk je pak opět někým “zcela jiným“, někým, koho nepoznáváte. Využívám zde příkladů z osobní empirie, ale totéž platí i u jiných, a nejen duševních, nemocí. Je popsáno nespočet různých poranění mozku, jež vedly k naprosté změně duše postiženého (včetně změny charakteru). Jistě si najdete vlastní příklady. Duše je výsledkem procesů v organismu, bez těchto procesů existovat nemůže. Nutno ale také připomenout, že sama tyto procesy ovlivňuje – duše a tělo tak vytvářejí vzájemně propojený zpětnovazebný systém.

Toto pojetí se ovšem, obvykle ze strany věřících, setkává s protiargumentem: Duše je přirovnána k pianistovi a tělo s mozkem ke klavíru. Duše podle tohoto pojetí hraje vždy “čistě“, ale klavír může být poškozený – v tom případě vnímáme změny, které ale nejsou změnami duše, nýbrž média, skrze které působí navenek. Na první pohled to působí celkem rozumně (odmyslíme-li skutečnost, že jde o nadbytečnou hypotézu z hlediska principu Occamovy břitvy), ale ve skutečnosti v sobě tato hypotéza skrývá hned několik vážných rozporů.

Pokud by oblast tělesného nemohla na duši působit, duše by tedy byla dokonalým, čistě hrajícím, hráčem, pak by ovšem nemohla být zatracena (případně se špatně převtělit atd.) v případě tzv. “smrtelného hříchu“, pokud by tento nastal v důsledku změn, které duše nemohla ovlivnit: Jako příklad uveďme člověka, který se díky bídné výchově stane bezcitným psychopatem. Jeho myšlení je zdeformované a určitě bychom našli i patologické změny na mozku svědčící o nedostatečném rozvoji určitých center prostě proto, že nebyly dostatečně stimulovány. Ještě zjevnější to bude u dětí a mladistvých trpících lehkou mozkovou dysfunkcí ve spojení s nedostatečnou výchovou. Znamená to, že duše takových “hříšníků“ nebude potrestána, protože “hraje čistě“, ale nástroj je pokažený? Nebo snad přeci jen tělesná sféra nějak ovlivňuje sféru duše? A pokud ano, jak k tomu chudák duše přijde?

Další vnitřní rozpor, který mne napadá: Řekněme, že bych byl spasen (omlouvám se za používání sprostých slov!), umřel a odešel do nebe, kde bych dále pokračoval v osobní existenci. V jaké variantě bych tam existoval? Které mé “já“ by tam vlastně bylo? Narážím na jednu důležitou skutečnost: Pokud je duše nezávislá na těle a má osobní charakteristiky, pak – v případě “nepoškozeného nástroje“ – tyto osobní charakteristiky korespondují s určitými hladiny neurotransmiterů, s určitými mozkovými strukturami, se sekrecí hormonů v určitých množstvích atd.

Jenže v případě, že je nemoc (či dispozice k ní) vrozená a podoba mé osobnosti závisí na tom, jaké beru léky a jaké mám zrovna “stavy“, jak mám vědět, co je mé “pravé já“? Kdy hraje duše “čistě“? Odpovídá snad základní vrozené nastavení organismu jemu příslušející duši? Pokud ano, máme maniodepresivní duše, schizofrenické duše, mentálně zaostalé duše...? Nebo je to snad tak, že postižený člověk, je-li spasen, se probudí do života v plné dokonalosti? To zní pěkně, až na to, že to bude někdo úplně jiný, než ten člověk, který zemřel, protože podoba jeho osobnosti byla vytvořena v kontaktu s postižením. Onen znovuzrozený člověk pak bude někým částečně či zcela jiným, než kým byl během svého pozemského života. Původní člověk bude zcela jednoznačně mrtev. Kdo potom však prožívá svůj věčný život?

Tyto paradoxy, které vedly už staré Indy k hledání invariantu (neměnného základu) lidské duše, dospěly nejprve k představě Átmanu coby částečky univerzálního božství (Brahma), přičemž Átman nemá žádné osobní charakteristiky, je boží jiskrou či kapkou na čas vydělenou z oceánu. To je pěkná hypotéza, ovšem poněkud zbytečná. Jednak není jasné, proč by na něco takového měl působit karmický zákon, jednak pokud Átman nemá žádné osobní vlastnosti, tak jej můžeme z teorie prostě vypustit a výsledek zůstane stejný. To učinil Gautama Buddha (který to ovšem nedotáhl do konce a neopustil, patrně v důsledku vlastních empirických pozorování, i racionálně zbytečný koncept reinkarnace – nicméně i tak bylo jeho opuštění konceptu na těle nezávislé duše velkým pokrokem).

Osobně charakterizovatelná a sebe sama si uvědomující duše nezávisle na těle existovat nemůže. Existovat může něco neosobního, jako například Átman či “boží jiskérka“(pokud je však nahradíme prázdnotou, nic se tím nezmění), dále může lidská duše přežívat v ve vzpomínkách jiných lidí či ve vlastních výtvorech (v tom případě je osobně charakterizovatelná, ale neuvědomuje si sama sebe), a pak... může existovat jako stín. Ono totiž nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Na začátku tohoto traktátu jsem slíbil empirii, a abych mohl tento slib splnit, musím se nyní obrátit k starobylým představám o posmrtném životě.

Zatímco rozum v tom má jasno (žádný posmrtný život neexistuje, protože existovat nemůže), empirie říká něco jiného. Představy starověkých společenství o posmrtném životě jsou vesměs velmi ponuré, zvláště ve svých začátcích. Ať už čteme Epos o Gilgamešovi nebo Homéra, případně i Starý zákon (kde mrtví přebývali bez vědomí sebe sama v šeolu), setkáváme se s představou, že duše po smrti si není vědoma sama sebe, pouze bezcílně těká bezútěšným podsvětím a případně pojídá prach. Tomu se poněkud vymykají představy starých Egypťanů, ale i ti dávali svou nebývalou péčí o tělo zesnulého najevo, že duše a tělo spolu vzájemně souvisejí, a dále rozlišovali hned několik různých duší více či méně spojených s tělem. Důležitým poznatkem ale je, že bezútěšné zásvětí většiny starověkých náboženství může být jen stěží důsledkem zbožného přání o zachování kontinuity vlastní existence po smrti. Musí se tedy jednat o výsledek nějaké empirie. Zajímavé je, že tyto podsvětní stíny, tyto bez-vědomé duše, bylo možné na nějakou dobu oživit správně provedenou obětí či rituálem, případě za použití nějakých výjimečných schopností. S tím se setkáváme u Homéra v Odyssei i ve Starém zákoně (1. Samuelova, v níž dojde k vyvolání ducha proroka Samuela). Staří Egypťané udržovali při životě duši ka svých významných mrtvých pravidelnými oběťmi. Odkud se tyto představy vzaly? Proč by si lidé vymýšleli tak bezútěšný posmrtný život? Vždyť i Achilleus Odysseovi říká, že by byl raději nejposlednějším chudákem nahoře než králem v podsvětí...

Soudím, že tato podoba posmrtného života je založena na empirických pozorováních, že je opravdu možné oživit ducha zemřelého a poté jej navrátit zpět do stínového téměř nebytí. Kde se však toto podsvětí nachází? Jedná se o astrální svět, v němž přebývají pozůstatky astrálních těl zemřelých? Jedná se o naše vlastní mozky a vzpomínky? Celý ten obraz posmrtného ne-života starověkých národů je až znepokojivě konkrétní, než aby mohl být jen představou, nad níž bychom mohli mávnout rukou. Nicméně stále platí, že duše bez těla existovat nemůže – když je duše mrtvého ve starověkých představách oživena obětí či rituálem, vždy je tam přítomno něčí tělo – tělo toho, kdo obřad vykonává, kdo se vydává do podsvětí. Stíny mohou smysluplně existovat pouze v interakci s živými.

Druhou představou, která se do původní představy postupně vklínila a nakonec ji překryla, je představa zásvětních odměn a trestů na základě skutků zemřelého. Nejprve se patrně jednalo pouze o záležitost výjimečných a zbožštěných osobností (a případně výjimečných neznabohů), posléze byla “vážena“ každá duše. Nebudeme se nyní zabývat skutečností, že činy, za  které v jedné kultuře následovala posmrtná odměna byly v kultuře jiné potrestány – přísloví “jiný kraj, jiný mrav“ platí zjevně i v eschatologickém myšlení. Zamysleme se spíše nad tím, zda se i v tomto případě jednalo o empirii či nikoli. Zde už hovoříme o tzv. “vyšší kultuře“, kde se morální hodnoty odrážejí v představách o fungování duchovního světa, což ve mně vzbuzuje mnohem menší důvěru, než předchozí zásvětní představy. Ovšem i zde jsem ochoten připustit jistou míru empirie, kdy zmíněné nebe či peklo jsou výsledkem procesů odehrávajících se v umírajícím mozku (patrně zaplavovaném silnými dávkami DMT). Podle toho, jak byl člověk vychován a čemu, byť i jen podvědomě, věří pak dochází k prožitkům odměny či trestu. Umírající člověk prožívá postupný rozpad funkcí svého mozku a jak se blíží konečnému nebytí, patrně buď prožívá stále větší splynutí s Bohem nebo naopak (a řekl bych, že v dnešní době častěji) trhání svého já na kusy, postupné ztrácení vlastní identity. Vzhledem k tomu, že vnímání času může být značně změněno, lze předpokládat, že celý proces bude trvat z hlediska subjektivního času mnohem déle, než z hlediska času objektivního. Taková empirie se mohla u lidí, kteří prožili zážitky blízkosti smrti (ať už díky skutečné blízkosti smrti nebo v důsledku užití psychedelické látky či v autogenně vyvolaném mystickém stavu), stát základem představ o pekle, očistci a nebi, případně se mohla stát základem tibetské nauky o bardu.

Tím se dostáváme k nauce o převtělování. Jak vidno, v podstatě není nic, co by se převtělovalo tak, jak si to obvykle představujeme. Pokud se převtěluje neosobní Átman, tak nás to vlastně ani nemusí zajímat, protože to, co se převtělí, s námi v podstatě nemá společného. Přesto však existuje empirie, osobní zkušenost s minulými životy. Pohlédněme tedy na celou věc méně ostře. Nemám teď na mysli neurotické fantazie lidí, kteří v důsledku “regresní terapie“ “zjistili“, že byli velmoži, významnými umělci, duchovními osobnostmi či naopak vrahy, prostitutkami atd... Jedná se mi o zkušenost lidí, kteří se k poznání svých “minulých životů“ dobrali na základě hluboké spirituální zkušenosti. Je možné, že se napojili na ony “podsvětní stíny“ a jejich životní zkušenosti do svého života integrovali? Je možné, že ony “podsvětní stíny“ nějak působí na naše životy, že jim propojení s našimi životy umožňuje jakousi formu existence podobně, jako cílený rituál? Nebo se naopak napojujeme my na ně? V principu bych uvažoval o kultu předků jako prapůvodu této představy, předků, kteří žijí v nás a kteří jsou kultem probouzeni k životu. Rozpadem rodových společenství pak mohlo dojít k rozbití této jednoznačné vazby. Ale to jsou už divoké hypotézy, které ovšem vycházejí ze zkušeností, které nemíním brát na lehkou váhu.

Mám-li shrnout vše předešlé, pak mohu prohlásit, že existence duše, coby sebe sama si uvědomující entity, nezávisle na těle je nemožná. Duše prostě potřebuje “hardware“, na kterém by mohla “běžet“. Nicméně se zdá, že tím “hardwarem“ nemusí být nutně její původní tělo...


"Pojednání o duši" | Přihlásit/Vytvořit účet | 43 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Pojednání o duši (Skóre: 1)
Vložil: nula v Pondělí, 12. leden 2009 @ 12:13:03 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
--Duše, máme-li tím na mysli něco, co je nehmotné a co působí na hmotu (našeho těla), existuje. To musí po krátké úvaze připustit i ten nejzatvrzelejší materialista--

to ti materialista právě nepřízná,pro něj je vše činností mozku.

Třeba jedna mladá maminka napsala

Mozek má totiž schopnost uvědomit si sama sebe vyhodnocováním pojmů a poznatků. Mozek má schopnost pamatovat si multimediální vjemy a pocity. Mozek má schopnost zobecňovat vjemy v pojmy (zkušenosti) a pamatovat si je. Mozek má schopnost pojmového a abstraktního myšlení, předvídání, emocí, vůle. Mozek má schopnost rozhodování a akceschopnosti (vůle) působením na tělesné orgány, na základě vyhodnocování poznatků a pojmů. Cílevědomá práce manuální, výtvarná, projekční, literární jsou plody vyhodnocování zkušeností a rozhodování v mozku. Projekt, výtvarné dílo, filosofie, duchovní odkaz, či víra jsou soubory a sférami informací - uspořádáním a spojováním hmoty nebo dílů příslušných nosičů, a to i mozku, bez nichž nemohou existovat a zanikají. Jsou hmotným výplodem hmotného mozku, nikoliv mýtické duše, která by nebyla schopna žádné činnosti.
 
 


--V souvislosti s mými dlouhodobými kontemplacemi na téma obecného invariantu lidství jsem sám sobě na tyto otázky odpověděl a v následujícím traktátu se podělím o výsledky svých úvah--

A co takhle nějaká praktická zkušenost by nebyla? 



Re: Pojednání o duši (Skóre: 1)
Vložil: Nematemne v Pondělí, 12. leden 2009 @ 15:25:37 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
    Výborný článek. K předposlednímu odstavci bych ještě přidal výrazy, které mohou dále rozvíjet myšlenky tohoto odstavce. Význam těchto slov si může každý vyhledat sám. Jsou to: synchronicita, kolektivní nevědomí.



Re: Pojednání o duši (Skóre: 1)
Vložil: Elo v Úterý, 13. leden 2009 @ 06:21:12 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Prekvapivo  veľa vedcov v súčasnosti dochádza k názoru, že zákony fyziky a chémie nie sú schopné vysvetliť skúsenosť vedomia u ľudských bytostí. Že teda materialistické naturalistické a darvinistické zdôvodnenie akoby duša a vedomie nebola nič iného, iba - ako hovorí Thomas Huxley - "Myseľ /alebo vedomie/ je funkciou hmoty, keď dosiahla určitý stupeň organizovanosti" - to pre mnohých ozajstných vedcov prestáva platiť.

Otec modernej neurochirurgie Wilder Penfield vlastnou cestou na základe svojich výskumov došiel k biblickému tvrdeniu, že ľudské bytosti pozostávajú z tela a ducha a vyjadril sa, že "je dosť absurdné očakávať, že všetky schopbnosti a činnosti mysle, ako aj jej ostatné funkcie, sú  výsledkom fungovania vyššej mozgovej činnosti, či nejakej sústavy reflexov"...

Nositeľ Nobelovej ceny, oxfordský univerzitný profesor Charles Sharrington, o ktorom sa hovorí, ako o "géniovi, ktorý položil základy nášho poznania o fungovaní mozgu a miechy" sa vyslovil 5 dní pred smrťou: "Pre mňa je teraz jedinou realitou ľudskí duša". Taktiež jeho niekdajší žiak, John C. Eccles, tiež laureát Nobelovej ceny, povedal: "Som nútený  veriť, že existuje to, čo nazývame nadprirodzeným počiatkom mojej jedinečnej mysle, či mojoujedinečnou individuálnou dušou".

V roku 2001  fyzik Sam Parnia a neuropsychiater z Psychiatrického inštitútu v Londýne popisovali svoju prácu so 63 ľuďmi, ktorých postihol srdcový infarkt a boli vyhlásení za klinicky mŕtvych, ale neskôr oživení a poskytli im rozhovor. Asi 10 percent z nich popisovalo skúsenosť, že  počas časového úseku, ke´d im nepracoval mozog, prebiehal u nich  dobre usporiadaný zmysluplný myšlienkový proces, kedy mohli uvažovať,  a dobre si ho vybavujú. Niekdajší skeptik Parnia sa na základe týchto poznatkov vyjadril, že vedecké zistenia "podporujú níázor,, že myseľ, vedomie či duša, sú entity existujúce nezávisle od mozgu" /www.datadiwan.de/SciMedNet/library/articlesN75+/N76Parnia_nde.htm





Re: Pojednání o duši (Skóre: 1)
Vložil: oko v Úterý, 13. leden 2009 @ 08:03:31 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Když už zde byla vzpomenuta Occamova břitva, tak na jejím principu bych předně vyloučil reinkarnaci, jako vyloženě iracionální záležitost, kterou se netřeba dále zabývat. Postrádá jakýkoli morální smysl i logiku a není nic, co by podpořilo její existenci.

Při popisu stvoření (v Gen 2) Bůh stvořil člověka z hmoty a vdechl do něho dech života.

Během vývoje lidského poznání jsme se naučili rozlišovat lidskou duši a lidského ducha.
"Má duše velebí Pána a můj duch jásá v Bohu,...

Že existence člověka přetrvává i po smrti, víme např. z Ježíšových slov:
(Mt 22,32)
'Já jsem Bůh Abrahama, Bůh Izáka a Bůh Jákoba'? Bůh není Bohem mrtvých, ale živých!"

Je nesporné, že úplný člověk je tělo a duše.


Kristus vstoupil na nebesa ne jako duch, ale i se svým tělem, my říkáme oslaveným, které má už poněkud jiné vlastnosti (např. přišel zavřenými dveřmi) Věříme, že podobně jako Kristus i my budeme mít po smrti těla oslavená.

Duše si nemusí sama sebe uvědomovat, to patří k projevům lidského ducha, který může být buď ještě nedostatečně vyzrálý, či postižený nemocí, nebo stářím.
Dítě v prenatálním stavu, člověk v komatu, či jen ve spánku si také sebe neuvědomuje a neztrácí přitom lidskou důstojnost.

Když jsme u té empirie, projevy lidského ducha souvisí s činností mozkovou, lidská duše existuje nezávisle na ni.
Každý, kdo ošetřuje mentálně postižené děti vám potvrdí, že i dítě, které není schopné říct ani slovo, nic nechápe a nekomunikuje (tedy jeho duch je naprosto zatemněn a nefunkční), vnímá pohlazení a laskání jako projevy lásky, usmívá se a je v té chvíli evidentně šťastné. Dokáže vnímat lidské projevy lásky.

U většiny zdravých lidí by projevy lidského ducha i lidské duše měly být v harmonii a navzájem růst. Úplně nejlepší je stav, kdy se na této spolupráci podílí i lidské tělo. To přeji každému z vás.





oko (Skóre: 1)
Vložil: nula v Středa, 14. leden 2009 @ 07:29:59 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
--Když už zde byla vzpomenuta Occamova břitva, tak na jejím principu bych předně vyloučil reinkarnaci, jako vyloženě iracionální záležitost, kterou se netřeba dále zabývat. Postrádá jakýkoli morální smysl i logiku a není nic, co by podpořilo její existenci.--

:-) je celkem legrační dovolávat se v náboženských představách o duši Occamovy břitvy a psát,že je to iracionální narozdíl od jiných zřejmě racionálních představ o duši:-) Třeba podle břitvy můžeš jednoduše říci,že že žádná duše není třeba a stačí na to už velmi složitý  mozek.  Ona ta Occamova břitva funguje  ve vědě a ani tam není všespasitelná.  

U reinkarnace právě určitá logika je,proto je pro mnoho lidí přitažlivá např. někdo se narodí chudý a nemocný jiný jako bohatý a zdravý, lidé se ptají proč tomu tak je a příjde jim to nespravedlivé a reikarnace jim to celkem jednoduše vysvětluje i když má svá slabá místa (jako další představy) , církve ve středověku (i dnes) jednoduše  řekne,že  je to  vůle boží,které v tomto nerozumíme ,jenže to už dnes většinu  lidí  neuspokojí
Morální smysl je věc relativní a osobního soudu-tobě přijde nemorální pykat za špatnou karmu,kterou si daný jednotlivec normálně nemá šanci uvědomit. Jiným zas přijde nemorální posílat lidi do pekla,když měli tu smůlu,že se narodili do ateistické rodiny a se sklony nevěřit tvrzením církve a  surčitými vlohami  např. psychopatickými nasilnickými sklony narozdíl od jiného který se narodil ve vzorné katolické rodině a byl celý život veden k víře,tak má ke spáse mnohem lepší podmínky.            


Zajímalo by mě co podporuje existenci těch jiných představ v čem jsou lepší oproti té reinkarnaci?  -žádný rozdíl nevidím -u obou lze najít podporu v tvrzení různých posvátných knihách a tvrzení různých lidí  a pak tu máme nějaké popisy klinické smrti a  jsou známy případy lidí,kteří popisovali věci z minulosti a místa na  kterých nikdy nebyli a je tu i  tzv. regresní anylýza,která údajně umožňuje průzkum do minulých životů  atd.    



Bible a posmrtný život (Skóre: 1)
Vložil: nula v Středa, 14. leden 2009 @ 07:42:47 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Série článku s rozborem biblických pohledů na posmrtný život v proměnách času


http://www.myty.cz/search.php?rsvelikost=sab&rsrazeni=priorita&rstext=all-phpRS-all&rstema=48



Přepracovaná verze článku (Skóre: 1)
Vložil: Kojot v Středa, 14. leden 2009 @ 12:01:03 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://kojot.name
Článek jsem doplnil a přepracoval. Pro zájemce je k dispozici na kojot.name.



Stránka vygenerována za: 0.39 sekundy