poslal Nepřihlášený Něco zakládat je určitě krásné a někdy revoluční dobrodružství. Kdyby
nebylo pokusů (úspěšných více či méně) o zakládání spolků, stran,
církví, všelijakých sdružení, nadací a institucí, život by bezpochyby
stagnoval a trpěl. Všude tam, kde je možno zakládat, se potvrzuje, že
tam existuje demokracie a svoboda. Proto nikdy nebyl a nikdy nebude
problém s tím, co zakládat a kdy, o tom ve svobodných poměrech hodně
rozhoduje volání doby a lidí, případně i přesvědčenost a nadšení těch,
kdo zakládat chtějí.
Potíž se zakládáním přijde až následně – jakmile je
dílo dokonáno, hnutí se ujalo, na nebi začne svítit nová hvězda, tak
tehdy pozvolna a postupně začne tížit otázka, co se zakladatelem? Patří
mu úcta za nápad, vděčnost za moudrost, s jakou prosazoval svou
představu, jak volil spolupracovníky a čelil nejistotám a pochybnostem
o smysluplnosti svého snažení. Patří mu leccos a také se mu toho
dostává, ale co když je mu to málo? Dost často se stává, že se mu
zakladatelská zásluha postupně mění v právo vlastníka? Jistě si každý
nalezne celou řadu případů, kdy se tak nestalo, ale najdeme i celou
řadu smutných příběhů, kdy se tak dělo a vděčnost k zakladateli se
pozvolna proměnila v útrpnost, lhostejnost, nebo doufání, kdy ona
tragikomická postava přirozenou cestou zmizí ze scény.
Jeví se mi to tak, že těch druhých případů bude přibývat. Jednoduše
proto, že se nám prodlužuje náš věk, žijeme déle a mnohdy jako penzisté
chceme a můžeme žít dost dlouho z ovoce svého minulého usilování a
můžeme se tím ujišťovat, že naše hvězda nezapadá a že tak, jak jsme
byli velicí při zakládání, tak jsme velicí pořád. Jednoduše potřebujeme
nestát stranou a potřebujeme kochat se myšlenkou, že jsme platní a váha
našeho hlasu, podepřená zásluhami, ještě něco znamená.
Zdali je takové jednání smysluplné nebo směšné, na to neexistuje jednoznačné měřítko, asi je to případ od případu.
Přesto však si neodpustím jeden výlet do trochu dávné doby, také k
jednomu zakladateli. Přišel, pár let učil, ukazoval sám na sobě, čím
žije a co je pro něho důvodem jeho žití, vyslovil párkrát i myšlenku,
že cosi zakládá, vybíral si rovněž své nejbližší spolupracovníky, měl s
nimi dost práce, ale nakonec se většinou právě oni stali první generací
těch, kdo na zakladatele navázali. On totiž nevydržel dlouho, byl
popraven. Relativně brzy a mlád odešel od svého díla. Nevím, jestli
odešel předčasně, ale vím, že od toho neutekl. Ještě stihl říct, že si
ví rady s tím, jak bude přítomen s pokračovateli jeho hnutí. Nikdy ho
jeho následovníci neproklínali, nikdy se nad ním se soucitem
neusmívali, zůstal ve vážnosti a cti na tisícovky let, tedy i u těch,
kteří ho v životě neviděli. Za takovým zvláštním poutem určitě nebylo
pouze to, že odešel brzy!
Spíše pouto vytvořilo to, že pozvedl roli a význam všech svých
pokračovatelů. Neměl je ani za loutky, ani za hlupáky. Jedinou výhodu
měl proti všem ostatním zakladatelům, že si dokázal nějak dobře zařídit
takovou zvláštní neviditelnou páku k povzbuzování, podržení nebo
napomenutí svých pokračovatelů. Tou pákou byla láska k lidem, skoro
extrémní v tom, že zapomněl na svou prestiž a moudrost a skončil jak
povstalec. Kdokoliv pak tu jeho neviditelnou páku poznal, neměl ani
trochu zapotřebí dívat se na zakladatele skrz prsty. Kdo ji nepoznal …
ten vlastně většinou nepatřil k jeho hnutí a pouze je komentoval zvenčí.
Nejzajímavější je to, že s takovým jeho přístupem mu všichni rádi
přiznali vlastnické právo, dokonce i to, že jim nevadí, aby vlastnil i
je samotné. To už je vůbec síla! Nikde jinde, v čemkoliv, co se dnes
kde zakládá, si to nedovedu představit. Vlastně to ani nepotřebuji. Ale
v tomto případě je to úplně jiná kategorie. Vlastně jen tam snesu změnu
zakladatele ve vlastníka.
Joel Ruml
blog.aktualne.cz/blogy/joel-ruml.php
