poslal Nepřihlášený a) Jednota a nerozlučitelnost - o nichž je řeč v
kán. 1056 CIC a kán. 776, § 3 CCEO - jsou podstatné vlastnosti
každého manželství, a to nejen manželství křesťanů nebo mezi katolíky.
Mimo katolickou Církve však téměř všichni, nekřesťané i křesťané,
uznávají právo na rozvod, a tak téměř všichni mají mylný názor
o nerozlučitelnosti manželství. Tak tomu bylo během mnoha staletí,
stav, který - s větší nebo menší intenzitou - trvá po celé dva
tisíce let, zatímco učitelský úřad Církve hájí nerozlučitelnost
manželství. Mnozí kromě toho se mýlí o jednotě manželství. Nicméně
Církev nikdy nepokládala manželství za neplatné pro tento omyl.
Ustanovení zákona zakotvené v ustáleném přístupu
Církve
b) Kán. 1055, §§ 1-2 CIC a kán. 776, § 2 CCE vyjadřují
učení Církve, když tvrdí, že podle Kristova ustanovení nemůže
být platné manželství mezi pokřtěnými, které by tím samým nebylo
svátostné. Mimo katolickou Církev však velká část křesťanů manželství
jako svátost buď neuznává nebo má nesprávný názor na tuto posvěcující
povahu manželství mezi pokřtěnými. Přesto Církev nikdy nepovažovala
za neplatné manželství těch křesťanů, kteří své spojení nepokládali
za svátostné.
c) Pročež je pevně zakotveno ve stálé církevní praxi
ustanovení kán. 1099 CIC - s nímž se shoduje kán. 822 CCEO - podle
něhož "omyl ohledně jednoty, nerozlučitelnosti nebo svátostného
charakteru manželství, pokud neomezuje vůli, neruší manželský
souhlas".
d) Ostatně, kdyby měla být téměř všechna manželství,
uzavřená mimo katolickou Církev, pro mylné přesvědčení o jednotě,
nerozlučitelnosti a svátostném charakteru prohlášena za neplatná,
bylo by to vpravdě kruté a uráželo by to zdravé svědomí, máme-li
na mysli, že manželství bylo z Boží vůle ustanoveno jako nejobecnější,
prakticky určené všem a mající kromě toho velký sociální význam.
2. Otázka se vztahuje i na katolíky
Omyl, o němž se jedná, nikterak se neomezuje na ty,
kteří jsou mimo Katolickou církev, ale velmi často se týká i těch,
kteří o sobě říkají, že jsou katolíci. Zvláště omyl o nerozlučitelnosti
manželství - a s trpkostí to říkám - docela i v lůně katolické
Církve je některými hájen:
- Neurčitým poučováním o nerozlučitelnosti manželství,
v níž se podsouvá, že Církev prohlášením neplatnosti vlastně rozlučuje
platné manželství. Nechybí ani případy výslovného prohlášení (v
rozhovoru za účelem vyšetřování "intervista")
z úst jistého soudního vikáře, který tvrdil, že kladný rozsudek
neznamená, že manželství nikdy neexistovalo. Takovému chápání
této věci napomáhá i v některých právních střediscích dosti rozšířené
užívání slova " annulment" (anglicky), "annullamento"
(italsky), "unieważnienie" (polsky), "zrušení"
(česky), "zrušenie" (slovensky), pro žádost o prohlášení
neplatnosti manželství (stačí uvést, že záznam důvodů o neplatnosti
manželství, rozšířených po celých USA, zveřejněný péčí Consotiationis
Canonistarum toho státu, mající již rozmanitá vydání, přímo se
nazývá "Annulments" ). To však je technický
termín, který dle běžného užívání neznamená nic jiného, než zrušit
čili učinit neplatným, co dříve bylo platné.
- Snadnost, s níž lze v některých místních církvích
získat prohlášení neplatnosti manželství, velmi zvýšila počet
těchto prohlášení. Vidí se v tom snaha, jak rozřešit problém zhroucených
manželství a těch křesťanů, kteří se po rozvodu pokusili o nové
civilní manželství. To vše na jedné straně činí nevěrohodným učení
Církve o nerozlučitelnosti manželství, na druhé straně vytváří
nebezpečí, na něž upozorňuje list Rady pro veřejné úkoly Církve
z r. 1973, že se tak vlastně upravuje cesta k rozvodu, i když
skrytého pod jiným jménem.
3. Srovnání s předchozím zákonodárstvím
Ve srovnání s předcházejícím zákonodárstvím - totiž
s kán. 1084 CIC/1917 v latinské Církvi a s kán. 75 M.P. Crebrae
allatae pro východní církve (kánony jsou totožné) - jsou zřejmé
v kán. 1099 CIC a příslušném kánonu 822 CCEO (které se neliší)
tři rozdíly:
a) ve starém kodexu byla řeč o "prostém omylu",
v novém jen o "omylu" (bez přívlastku
"prostý"),
b) ve starých kodexech se tvrdilo, že takový omyl
neruší manželský souhlas,
"i kdyby byl důvodem k smlouvě",
tato vsuvka je v platných kodexech vypuštěna,
c) na místo té vsuvky je vloženo: "pokud
neomezuje vůli".
Zde jsou vedle sebe oba texty:
CIC/1917, kán. 1084
"Crebrae allatae", kán. 75
CIC/1983, kán. 1099
CCEO, kán. 822
Prostý omyl
ohledně jednoty nebo nerozlučitelnosti,
nebo svátostného charakteru manželství,
i kdyby byl důvodem ke smlouvě,
neruší manželský souhlas.
Omyl co do jednoty,
nerozlučitelnosti a svátostné
důstojnosti manželství činí manželský
souhlas vadným jen v případě, jestliže
determinuje vůli k uzavření manželství.
První z uvedených změn - jak výborně vysvětluje U.Navarrete
ve své nové studii- nic nemění v osnově zákona. Přídavné jméno
"prostý" totiž naznačuje, že se jedná o omyl, který
jako takový nebrání vůli v ochotě uzavřít skutečné manželství,
čili vůli neovlivňuje. To však je v novém zákonodárství i bez
přídavného jména jasné. Ale vložka "i kdyby byl důvodem
k smlouvě" nebyla dosti jasná, poněvadž ve skutečnosti
nevyjadřovala to, co zdánlivě dokládala - naznačovala, že omyl
nemá význam, i kdyby
a) kontrahent byl v duchu tak disponován, že by manželství
neuzavíral, kdyby nebyl poután omylem, čili kdyby znal pravdu,
nebo
b) uzavřel manželství proto, že se mýlil (pokládal
za pravdu to, v čem se mýlil): to však kánonu nepřidávalo nic
nového při jeho obecném výkladu.
Co se týče třetí změny, přidané vsuvky "pokud
neomezuje vůli" - a na to se v novém zákonodárství klade
velký důraz - ani to, jak se zdá, nepřidává nic nového. Zajisté,
ať již se připisuje omylu, který omezuje vůli, jakýkoli soustavný
význam (nebo jestliže se na týž omyl hledí prostě jako na výjimku
čili na zamezení implicitní, nebo na samotný důvod neplatnosti
manželství), nemohli bychom v takovém případě, jak soudím, ustoupit
od nutnosti pozitivního úkonu vůle, který natolik omezuje předmět
souhlasem, že je z něho - výslovně nebo mlčky - vyloučena jednota,
nerozlučitelnost nebo svátostný charakter manželství. V takovém
případě, je-li totiž prokázán takovýto pozitivní úkon vůle, bez
vší pochybnosti by manželství i podle předcházejícího zákonodárství
muselo být prohlášeno za neplatné.
4. Může být nějaký předmět chtěn, i když není poznán?
a) Proč uvedený omyl jako takový nemá význam, přestože
skutečně má na zřeteli podstatnou vlastnost každého manželství
(jednotu, nerozlučitelnost), nebo další vlastnost manželství mezi
pokřtěnými (svátost) , nebo přesto, že má na zřeteli prvky, bez
nichž pravé manželství nemůže vzniknout?
Je-li položena otázka, bývá citována poučka scholastické
filosofie "nic nemůže být ve vůli, aniž by to bylo dříve
v rozumu". Může chtít nerozlučitelné manželství ten,
kdo neví, že je to svátost? Kdo v nerozlučitelnost nevěří? Takový
skutečně nechce pozitivně a přímo nerozlučné manželství. Totéž
může být vyžadováno, pokud jde o jednotu. Ještě akutnější jeví
se tato otázka, vztahuje-li se na svátostné manželství. Může svátostné
manželství chtít a uzavřít ten, kdo neví, že je to svátost? Kdo
nevěří ve svátostný charakter manželství? Kdo uzavíraje manželství
nechce pozitivně a přímo nějakou svátost? Pro nějž svátostná důstojnost
manželství nic neznamená?
Jinými slovy: může doopravdy někdo chtít něco, ačkoli
to dříve nepoznal? Domnívám se, že scholastická filosofie, z níž
pochází poučka "nic nemůže být chtěno, nebylo-li to dříve
poznáno", dává nám odpověď, když rozlišuje mezi "chtěným
v sobě" a "chtěným v jiném".
Aby něco mohlo být "chtěno samo v sobě",
musí být poznáno jako přesně určené (identificatio). Zde plně
platí zásada "nic nemůže být chtěno, co nebylo dříve poznáno".
Jinak je tomu, jedná-li se o něco, co je "chtěno
v jiném". "Chtěno v jiném" se nazývá to, co
je s "chtěno samo v sobě" nerozlučně spojeno.
Pokud jde o takové prvky, které jsou s předmětem "chtěným
v sobě" nerozlučně spojeny, není nutno, aby byly napřed poznány
samy ani jejich spojení s "chtěným samo v sobě".
" ...Jako v řádu bytí to, co je ‚chtěno samo
v sobě' nemůže být pro tento nerozlučný
svazek bez ‚chtěného v jiném' ...,
tak též v řádu chtění nemůže to, co je chtěné samo v sobě takové,
jaké je, být předmětem vážné touhy, aniž by zároveň jiné, nerozlučně
s ním spojené, nebylo do této touhy (alespoň implicite) zahrnuto.
Nikoli nutně jako spolu-poznané, ale jako spolu-chtěné, i když
ne-poznané."
Nejen tehdy, kdy konáme právní činy, ale docela i
když nějakou věc získáváme, aniž bychom pravou povahu té věci
znali, nikdo se neodváží říci, že ji nechceme. V restauraci mohu
chtít - z nějakého důvodu - jistou specialitu té krajiny (nebo
restaurace), ačkoli neznám její složení. Když žádám specialitu
- čili označuji tím jménem jídlo, které chci, aby mi bylo přineseno
- zřejmě chci všechny podstatné složky toho jídla, i když neznám
jeho složení.
Kdo chce vážně uzavřít manželství, chce logicky vše,
co je s manželstvím neoddělitelně spojeno (jednotu, nerozlučitelnost
a u pokřtěných i svátostný ráz), ačkoli mu to není známo nebo
má o tom mylný názor. Kdo naproti tomu tvrdí, že chce manželství,
zároveň však výslovně (pozitivním úkonem vůle) tak omezuje chtěný
předmět, že z něho vylučuje (výslovně nebo implicite) nějaký podstatný
prvek (prvek s manželstvím neoddělitelně spojený), jen tehdy možno
soudit, že chtěný předmět není manželství, čili že dotyčný nechce
uzavřít manželství (i kdyby myslel, že to manželství je).
b) Aby někdo platně uzavřel manželství, musí mu být
známo, co je v nauce označeno jako podstatné podle kán. 1096 §
1 CIC a kán. 819 CCEO, čili musí vědět, že manželství je "..trvalé
společenství mezi mužem a ženou, zaměřené k potomstvu, které
vzniká na základě nějaké sexuální součinnosti." (rozdíl
mezi oběma kodexy je v té věci jen slovní, nikoli podstatný),
není však nutné, aby znal a tím méně aby pozitivně a vědomě se
zaměřil na podstatné vlastnosti, nebo na to, co je neoddělitelně
spojeno s uvedenou podstatou manželství.
Mně se však nezdá nutné, chci-li nějakou věc, abych
znal její podstatu, podle mého mínění stačí tu věc přesně určit
(individuare). Vracím se k příkladu výše uvedenému. Chci-li ochutnat
speciality, mohu chtít nějaký takový pokrm, ačkoli nevím (a nezáleží
mi na tom), když jej žádám, z čeho se skládá. Podobně z důvodu
soupeření nebo ctižádosti může někdo chtít dosáhnout týchž poct,
které má Caius, i když přesně neví, v čem spočívají. Když nějakým
způsobem určím žádaný předmět (aniž bych nutně znal jeho podstatu),
skutečně chci, i když jen implicite, podstatu a jiné podstatné
prvky (neoddělitelně s ní spojené).
Toto upozornění zřejmě není kritická námitka proti
uvedeným kánonům (kán. 1096 § 1 a 1099 CIC, ani 819 a 822 CCEO).
Máme-li na zřeteli důležitost manželství, není divu, že k jeho
platnosti se od snoubenců vyžaduje, aby znali jeho podstatu.
5. Různé stupně omylu
a) Pokud jde o vliv omylu - ohledně jednoty, nerozlučitelnosti
nebo svátostného charakteru manželství - na zneplatnění manželství,
chtěl bych předběžně upozornit, že nikdy nemůže být považováno
za neplatné pro omyl jako takový, ale jedině pro vadnou vůli (vadný
souhlas, který je úkonem vůle), čili pro pozitivní omezení předmětu
manželského souhlasu, která s omylem souvisí.
b) Jak jsem před čtrnácti roky vyložil - a jak dosud
převážně otázku vidím - v rotální praxi možno rozeznat tři stupně
omylu ohledně podstatných vlastností manželství, pokud omyl může
mít vliv na volní oblast. Každý z těchto stupňů může mít různý
rozsah, takže v jednotlivých případech není snadné poznat, o jaký
stupeň jde. Rozlišení těch stupňů však pomáhá, abychom správně
pochopili vztah mezi mylnými názory a vyloučili podstatný prvek
nebo omezení předmětu souhlasu podle týchž směrnic.
První stupeň je omyl -
abych tak řekl - "klidný", který zůstává v rozumu, aniž
by nějak ovlivnil jednání. Je zřejmé, proč takový omyl nemaří
souhlas.
Druhý stupeň je tehdy,
když omyl nezůstává jen v oblasti rozumu, ale nějakým způsobem
zasahuje do činnosti vůle. Bývá různě označován: stálý záměr,
trvající vůle, sklon vůle, dispozice vůle, povšechné zaměření,
tvrdošíjný omyl, zakořeněný omyl, trvalý omyl atd. Jedná se o
kontrahenty, kteří nejsou na omylu o nějaké podstatné vlastnosti
manželství, ale něco konkrétně proti té vlastnosti podnikají,
např. při referendu hlasují pro zavedení rozluky nebo jejího dalšího
trvání, za takový zákon bojují nebo jej hájí, podstatné vlastnosti
manželství zesměšňují atd. Nejedná se tedy jen o omyl (klamný
úsudek), ale o konkrétní činy vůlí schválené, o trvalé stanovisko
vůle proti nějaké podstatné vlastnosti jako takové, o vzpouru
vůle proti této podstatné vlastnosti.
Bez ohledu na to, že se jedná o trvalé zaměření vůle
(o odpor, který tkví ve vůli), které se projevuje konkrétními
činy, nestačí takový omyl k zneplatnění manželství, protože, jak
potvrzuje stálá rotální praxe, má na zřeteli jen manželství obecně,
nedotýká se vlastního manželství, které je právě uzavíráno, ani
vlastního konkrétního manželského souhlasu, neomezuje jeho obsah.
Na námitku, že ten, kdo napadá některou podstatnou
vlastnost manželství jako takovou, již tím ji vylučuje z manželského
souhlasu, rotální praxe odpovídá, že se jedná o dvě rozličné věci,
jak ostatně vyplývá z výše uvedeného. Ba, podle téže právní praxe
ten, kdo napadá např. nerozlučitelnost manželství jako takovou,
může ve vlastním konkrétním případě přímo a výslovně chtít
uzavřít nerozlučitelné manželství, např. z velké lásky k snoubence
nebo s ohledem na její víru. Obyčejně se však chová trpně,
pokud jde o jeho manželství, protože mu pro vroucí lásku k snoubence
vůbec nepřijde na mysl, že by se s ní mohl rozvést nebo prostě
proto, že podle jeho mínění tato otázka vzhledem k jeho manželství
nepřichází v úvahu.
c) Omyl, o němž dosud byla řeč (tj. o prvních dvou
stupních) - ačkoli neobsahuje vyloučení nějakého podstatného prvku,
ani neomezuje obsah souhlasu, čili jako takový neruší souhlas
- přece může být příčinou vyloučení nebo přímého omezení předmětu
souhlasu, avšak ne sám, ale spolu s jiným prvkem, tj. z nějaké
příčiny nebo alespoň náhody, která vede k uplatnění omylu při
vlastním konkrétním sňatku.
Rotální praxe udává různé takové vady nebo případy
které mohou být např. : roztržky mezi snoubenci ještě před svatbou,
pochybnosti, bude-li manželství šťastné, varování druhých před
uzavřením sňatku, případy rozvodu nebo nešťastného manželství
ve vlastní rodině apod.
Na druhé straně rotální praxe upozorňuje, že s omylem
mohou se sběhnout okolnosti, které brání - i když ne naprosto
- vztahovat omyl na uzavření vlastního manželství.
Rotální praxe velmi často uvádí také tuto zásadu:
"Čím neústupnější je omyl, čím více podněcuje vůli toho,
kdo uzavírá sňatek, tím snáze dojde k pozitivnímu úkonu vůle"
(jímž se vylučuje podstatná vlastnost, nebo se v tom smyslu
omezuje předmět souhlasu), a tím menší se proto vyžaduje důvod
k uplatnění omylu na vlastní souhlas.
Je zřejmé, že vše musí být odůvodněno, proto je velmi
důležité uvedení příčiny vymezující obsah souhlasu. Na druhé straně
však - a to je nutno mít na zřeteli - potvrdí-li se přítomnost
příčiny, není tím samým potvrzena přítomnost účinku. Může se vyskytnout
sama o sobě plně dostačující příčina, která však z různých důvodů
v konkrétním případě není účinná. Proto správně Rota Romana -
jak je z její soudní praxe zřejmé - v případech, kdy se vylučuje
nějaký podstatný prvek manželství, koná jiná vyšetřování, ba podrobuje
zkoušce všechny důvody, které se vyskytují jednou pro a jindy
proti pozitivnímu omezení obsahu předmětu souhlasu.
Ve skutečnosti se v uvedených případech nejedná hlavně
o větší nebo menší stupeň omylu, nýbrž o to, v jaké míře má být
brán v úvahu při manželství, které má být de facto uzavřeno.
6. Může být v omylu obsaženo odpovídající omezení
předmětu souhlasu?
a) V rotální právní praxi nechybějí výpovědi, jimiž
soudcové, jak se zdá, prohlašují možnost třetího stupně omylu,
čili omylu tak silného (tak vytrvalého), že by obsahoval přímé
vyloučení některého podstatného prvku. Jednalo by se o osoby,
které jsou tak hluboce v zajetí omylu o některé podstatné vlastnosti
manželství, že - ať uzavírají jakékoli manželství - nemohou chtít
jiné, než to, které by odpovídalo jejich omylu. Je-li prokázán
takový omyl, nemělo by smysl pátrat, zda dotyčné osoby daly najevo
nebo dokonce uskutečnily nějaký pozitivní úkon vůle, jímž by předmět
souhlasu byl v podstatných prvcích omezen.
Tak např. v jednom rozhodnutí u Felici z 24. března
1953, které citují i některá pozdější rozhodnutí rotální, čteme:
"Jestliže se však takové myšlenky takřka zakoření v povaze,
takže kontrahent jinak myslet nebo jednat, ač je to neuvěřitelné,
nemůže, a nevyskytne-li se zvláštní důvod, jímž by byl dohnán
k tomu, aby od téměř vrozených myšlenek ustoupil: nepochybně usuzujeme
na pozitivní úkon vůle" (n. 2b). Držíme-li se uvedených
slov, pak v případě omylu, který je takřka "zakotven v
povaze", nutno manželství považovat za neplatné. V této
citaci se totiž vyžaduje zvláštní důvod, aby se kontrahent vzdal
omylu, pak by manželství bylo platné. Nikoli ovšem nějaký zvláštní
důvod vtahovat omyl na vlastní manželství, aby bylo neplatné.
Jde nepochybně o to vzdát se omylu, ne však užít jej na vlastní
manželství.
V témž smyslu se výrok vyskytuje u Filipiaka z 23.
března l956: "Rovněž taková vůle (neboť jedině ta
může učinit manželství neplatným), alespoň implicitní, nalézá
se u toho, kdo sám u sebe je přesvědčen - navzdory katolickému
učení, které zná - o svém osobním právu na rozvod, že od tohoto
přesvědčení, které se stalo takřka jeho druhou přirozeností, vůbec
nemůže ustoupit a není důvod, aby od ní při uzavírání manželství
musel ustoupit" (n.2). Tato citace je tím závažnější,
poněvadž je v ní kromě toho řeč o vůli "alespoň implicitní",
která podle rotální soudní praxe a obecného učení stačí učinit
manželství neplatným, což v tomto výroku u Filipiaka se ostatně
také tvrdí.
Konečně u Anné z 27. října 1964 čteme: "Dnes,
na rozdíl od minulosti, je skutečně u některých snoubenců tento
omyl a taková vůle, takže i omyl, o němž v kán. 1084 (v novém
CIC 1099) pro změněné životní podmínky a smýšlení, neobsahuje
již jen všeobecné mínění, odporující nerozlučitelnosti manželství,
ale může někdy zahrnovat i skutečné vyloučení nerozlučitelnosti"
(n.4). Mluví se zde tedy o omylu, který může "obsahovat"
skutečné vyloučení.
Jinde se mluví o mylných názorech, které jsou téměř
"vtělené" v osobě nebo které "jako vylitý
olej se vsávají do celé osoby, takže u snoubence vzniká
bludné svědomí a dotyčný jedná pod vládou tohoto bludného svědomí".
Některé výroky - alespoň hledíme-li na ně odděleně
- zdají se dále tvrdit, že může být omyl, který trvale tak omezuje
vůli snoubence, že je nutné v tomto omezení vidět pozitivní vyloučení
podstatného prvku manželství, ať již dotyčný uzavírá jakékoli
manželství.
b) Roku 1980 jsem pojednal o obtíži ohledně možnosti
tohoto pokřivení vůle, způsobeného omylem, takže by toto jediné
rozhodovalo o pozitivním vyloučení podstatné vlastnosti, když
je uzavíráno konkrétní manželství. Pravil jsem: manželský souhlas
je zajisté pozitivní úkon vůle, který se vztahuje na konkrétní
předmět, to je manželství (které není myslitelné bez podstatných
vlastností). Jestliže tedy takový pozitivní úkon vůle byl stanoven
a jeho předmět nebyl vědomě a pozitivně natolik omezen, že by
to vlastně nebylo manželství, není jasné, jak může někdo tvrdit,
že kontrahent vyloučil některý podstatný prvek čili nechtěl skutečné
manželství. V jiných smlouvách a běžný případech chybějící vymezení
nemá žádný význam, což musí být pokládáno za logické.
Když jsem souvisle uvážil všechny výroky, v nichž
se citované výrazy vyskytují, zpochybnil jsem také, že uvedené
texty rotální právní praxe chtěly skutečně potvrdit, že osobnost
byla omylem pokřivena v takovém stupni, že by již nebylo třeba
zjišťovat specifické omezení konkrétního souhlasu.
Neměl jsem možnost přesněji prošetřit pozdější rotální
soudní praxi v této věci. Avšak A. Stankiewicz - pečlivý badatel
a zároveň pilný rotální pracovník - na základě výše uvedených
a jiných podobných textů nás ujišťuje: a) jedná-li se o zakořeněný
omyl, ať je jeho závažnost jakákoli, je podle obecné a stálé rotální
praxe zásadně nutné vyšetření "jak utkvělost omylu, tak
i příležitosti, při níž tento omyl přešel do vůle", b)
nelze přijmout snahu připsat samotnému omylu rozrušení osobnosti,
aby u ní, ať uzavírá jakokoli manželství, již implicite bylo nutno
uznat vyloučení.
Myslím, že tomu ani jinak nemůže být. Základní otázka
totiž není - promiňte, že se opakuji - o větší nebo menší závažnosti
omylu čili trvalého zaměření vůle, ale spíše jeho užití na vlastní
specifické manželství.
7. Omyl ohledně svátostného charakteru manželství
Poslední část mého referátu má na zřeteli svátostný
charakter manželství. Myslím, že jsem byl mezi prvními, ne-li
vůbec první, jenž považoval za platnosti kodexu Pio - Benediktova
vyloučení svátostného charakteru manželství za samostatný důvod
neplatnosti, a proto jsem se postavil proti jinému, ale stálému
způsobu, jakým rotální soudní praxe a autoři o této věci jednali.
Nyní se tato příčina neplatnosti manželství obecně připouští.
Nezřídka jsem při různých shromážděních nebo symposiích pozoroval,
že mnozí byli nakloněni k tomuto zdroji neplatnosti, který by
měl - jak někteří soudí - najít širší uplatnění v této naší sekularizované
společnosti, topící se v hmotařství, zvláště jedná-li se o osoby,
které již nevěří, jimž se dostalo jen omezené náboženské výuky,
kteří odmítají svátostný charakter manželství a uzavírají je spíše
z důvodů společenských než náboženských.
Maje na zřeteli takové smýšlení, rád bych upozornil
na dvojí:
a) Zatímco ve vztahu k jednotě a nerozlučitelnosti
manželství, když jsou ověřeny určité okolnosti, lze pochopit
přechod od omylu k jeho užití na uzavření vlastního manželství,
a to pozitivním úkonem vůle, zdá se velmi nesnadné, ba málo
pravděpodobné, že by omyl o svátostném charakteru manželství vedl
k vyloučení svátostného rázu manželství nebo k omezení vůle v
tomto směru.
Jednota a nerozlučitelnost či jejich odmítnutí -
jak pro ty, kteří věří, tak pro ty, kteří vězí v materialismu
- přinášejí důležité praktické důsledky, a proto se jeví jako
skutečnost, která vyžaduje závažné skutky a zřeknutí (jedná se
o možnost mít milostné vztahy k jiné osobě, o možnost vlastní
manželství rozloučit nebo o to usilovat, a pak uzavřít nové manželství).
Pročež je nasnadě, že omyl v této věci může vést k takovému omezení
obsahu souhlasu, že se z něho vyloučí zmíněné vlastnosti.
Jinak je tomu, jedná-li se o svátostný charakter
manželství. Kdo věří, že manželství je svátost, sotva může mít
důvody, aby vlastní manželství zbavil tohoto obohacení a sebe
milosti a Boží pomoci. Pro ty však, kteří nevěří, je to něco neskutečného,
co samo o sobě nepřináší žádný konkrétní požadavek ani obtíž.
Není proto důvod, proč by měl vážně vylučovat něco, co pokládá
za neexistující a co pro něho nemá žádný praktický význam. Jak
jsem ostatně napsal ve své předchozí studii o této věci, zdá se
mi z těchto důvodů velmi nepravděpodobné, že by někdo vylučoval
svátostný charakter manželství, nebo že by v jeho vůli bylo takové
omezení, které by vylučovalo svátost z obsahu souhlasu. Nevylučuji
však tuto možnost v nějakém zvláštním případě.
b) Jak stanovila Bulla unionis Armenorum, vydaná
na Florentském koncilu 22. listopadu 1439, nebo Tridentský koncil
v prvním dekretu sedmého zasedání 3. března 1547, vyžaduje se
od toho, kdo uděluje svátost, k jejímu platnému udělení, aby měl
alespoň úmysl konat to, co koná Církev.
Někteří - aby bylo snazší připustit vyloučení svátostného
charakteru - jakoby vsouvali, že ti, kdo uzavírají manželství
(jako jeho přisluhovatelé), musí mít alespoň pozitivně vedený
úmysl (ve smyslu vědomě a přímo), jak se to vyžaduje pro všechny
ostatní svátosti.
Na rozdíl od všech ostatních svátostí, pro jejichž
platnost se taková pozitivní vůle vskutku vyžaduje, přisluhovatelé
svátosti manželství, to je snoubenci, nemusí nutně mít tento pozitivní
úmysl k tomu, aby jejich svátostné manželství bylo platné. Stačí,
aby tento úmysl nevylučovali, jak výslovně uvádí Apoštolská adhortace
Familiaris consortio v č. 68, protože by to bylo totéž
jako vyloučení svátostného charakteru.
Adhortatio Familiaris consortio povoluje, aby k církevnímu
sňatku byl připuštěn "i ten, který není dokonale disponován",
pokud jde o jeho víru (alinea 2), aby byli oddány snoubenci, i
když "spíše společenské než opravdu náboženské důvody
je vedou, aby žádali uzavření manželství v kostele" (alinea
4). "Nesmí se totiž zapomínat, že ti, kteří na základě
křtu hodlají takové manželství uzavřít, jsou vlastně již vázáni
snubní smlouvou Krista s Církví a svým správným úmyslem přijali
Boží úradek o manželství, a proto alespoň implicite souhlasí s
tím, co Církev zamýšlí, když slaví svátost manželství" (alinea
5). "Kdyby byly stanoveny ohledně připuštění k církevnímu
sňatku jiné důvody, které by braly v úvahu stupeň víry snoubenců,
mohlo by to přinést vážná nebezpečí", mezi něž se řadí též
"nebezpečí, že bude napadán nebo brán v pochybnost svátostný
charakter manželství mnoha bratří, kteří nemají plné spojení s
katolickou Církví, což odporuje církevní tradici" (alinea
6).
Týž papežský dokument určuje, kdy má být církevní
sňatek odepřen: "Když .... byly marné všechny pokusy a
snoubenci otevřeně a výslovně prohlašují, že zavrhují vše, co
Církev zamýšlí, když se uděluje svátost manželství, duchovní pastýř
je nesmí k sňatku připustit" (alinea 7, amphasis je připojen).
Bez pochyby není podle zmíněné Adhortace nutno, aby
přisluhovatelé svátosti manželství čili snoubenci měli vědomě
pozitivní úmysl "konat to, co koná Církev". Stačí,
aby jej nevylučovali. Pokud však jde o ostatní svátosti, není
pochyby, že přisluhovatelé musí mít vědomý "úmysl konat
to, co koná Církev".
Jak vysvětluje Familiaris consortio - důvod tohoto
rozdílu spočívá v tom, že "proti jiným svátostem má manželství
toto zvláštní a vlastní: je tu zřejmě povýšeno na svátost, co
již bylo v osnově stvoření obsaženo, je to táž manželská smlouva,
ustanovená Stvořitelem na počátku" (alinea 3). Kristus
nepovznesl k důstojnosti svátosti nic jiného než to, co tu v podstatě
již bylo. Svátostný charakter manželství nezávisí na vůli snoubenců,
ale na vůli Kristově ( právě tak na vůli Boží a ne na vůli snoubenců
závisí jednota a nerozlučnost manželství ). K platnosti manželství
dále není nutný jistý stupeň víry, ale opravdový souhlas.
Jinými slovy: jestliže dva pokřtění chtějí a platně
uzavírají manželství, které "bylo již v osnově stvoření",
stává se z vůle Kristovy svátostí. Stačí tedy, aby chtěli pozitivně
a vědomě skutečné manželství - má-li být uzavřeno platné svátostné
manželství - a není nutné, aby pozitivně a vědomě chtěli svátost.
Závěrem třeba říci, že na svátostný charakter manželství
- jenž se jeví jako podstatná vlastnost manželství mezi pokřtěnými
- musí se hledět - s ohledem na vůli ve vztahu k platnosti manželství
- jako na ostatní podstatné vlastnosti jakéhokoliv manželství
(jednotu a nerozlučitelnost).
Z latinského originálu přeložil P. František Hradecký.
Resumé
Autor komentuje kán. 1099 CIC (kán. 822 CCEO). Omyl
ohledně jednoty, nerozlučitelnosti a svátostné důstojnosti manželství
neruší manželský souhlas. Kdo chce vážně uzavřít manželství, chce
logicky vše, co je s ním spojeno, nevyplývá-li z jeho vyjádření
výslovně jinak. Svátostný charakter manželství nezávisí, obdobně
jako jednota a nerozlučnost manželství, na vůli nupturientů. K
platnosti manželství není nutný jistý stupeň víry, ale opravdový
souhlas.
Abstract
Error relating to the Unity, Indissolution and Sancramentality
of Marriage
The author comments on the can. 1099 CIC (the can. 822 CCEO).
The error relating to the unity, indissolution and sacramentality
of marriage does not abolish marriage consent. Somebody who really
wants to conclude a marriage logically wants all which is associated
with this, provided he does not express the contrary. The sacramental
character of marriage does not depend on the will of nupturients,
neither do the unity and dissolution of marriage. A certain level
of faith isnt necessary for the validity of marriage, but true
consent is.
Zusammenfassung
Über Irrtum hinsichtlich der Einheit, Unauflösbarkeit
und Sakramentalität der Ehe
Autor komentiert den Kan. 1099 des CIC (bzw. den
Kan.822 des CCEO). Das Irrtum hinsichtlich der Einheit, Unauflösbarkeit
und Sakramentalität der Ehe bricht nicht die eheliche Zustimmung.
Wer die Ehe ernst schließen will, will logisch alles, was damit
verbunden ist, es sei denn, daß die explizite Äußerung des Nupturienten
etwas anderes besagt. Die Sakramentalität der Ehe, als auch die
Einheit und die Unauflösbarkeit hängen nicht von dem Willen der
Nupturienten ab. Zur Gültigkeit der Ehe(schließung) ist nicht
vonnöten bestimmte Stufe der Glaubensgesinung, sondern die tatsächliche
Zustimmung.
Riassuunto
L'errore circa l'unitŕ o l'indissolubilitŕ o
la dignitŕ sacramentale del matrimonio
Autore commenta il c. 1099 del CIC 1983 (c. 822 del
CCEO). L'errore circa l'unitŕ o l'indissolubilitŕ o la dignitŕ
sacramentale non vizia il consenso matrimoniale. Chi intende di
contrarre un matrimonio vuole logicamente tutto quello che č annesso
se non consta diversamente da una sua espressione esterna. Il
carattere sacramentale del matrimonio nonché la sua unitŕ o l'indissolubilitŕ
non dipendono dalla volontŕ dei contraenti. Alla validitŕ del
matrimonio non č necessario un certo grado di fede ma un consenso
vero.
___________________________________________________________________________________________
O autorovi
Mons. Zenon Grocholewski, nar. 11.10.1939 v obci
Bródki v Polsku. Absolvoval teologii a filozofii v Poznani. Roku
1963 byl vysvěcen na kněze. Roku 1972 získal na Fakultě kanonického
práva na Papežské gregoriánské universitě v Římě doktorát obhajobou
práce na téma: De exclusione indissolubilitatis ex consensu matrimoniali
eiusque probationis. V roce 1974 získal diplom advokáta Římské
roty. 24.6.1982 byl jmenován tajemníkem Nejvyšího tribunálu apoštolské
signatury a ustanoven titulárním arcibiskupem akropolským. Roku
1983 přijal biskupské svěcení. Od listopadu 1998 je prefektem
Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury.
Mons. Zenon Grocholewski was born 11.10.1939 in
village Bródki in Poland. He studied Theology and Philosophy in
Poznan.He was ordained to the priesthood in 1963. In 1972 he obtained
the doctorate in canon law at the Faculty of Canon Law of the
Papal Gregorian University in Rome with a dissertation on "De
exclusione indissolubilitatis ex consensu matrimoniali eiusque
probationis". In 1974 he earned the diplom of the advocate
of the Roman Rota. 24.6.1982 he was named for secretary of the
Supreme Tribunal of the Apostolic Signatura and also elected
the titulary akropolitan archbishop (ordaining bishop 1983). Since
1998 he has been the prefect of the Supreme Tribunal of the Apostolic
Signatura.
Mons.Zenon Grocholewski, geb. 11.10.1939 in Bródki
in Polen, absolvierte Theologie und Philosophie in Poznan. 1963
Priesterweihe. Im Jahre 1972 wurde ihm der Doktorat an der Fakultät
des Kanonischen Rechts der Päpstlichen Gregorianuniversität in
Rom aufgrund der Verteidigung der Diplomarbeit mit dem Thema:De
exclusione indissolubilitatis ex consensu matrimoniali eiusque
probationis verliehen. 1974 wurde ihm der Diplom des rotalen Rechtsanwalts
verliehen. 24.6.1982 wurde er zum Statssekretär des Obersten Tribunals
der Apostolischen Signatur ernannt. Gleischzeitig erfolgte die
Ernenung zum titularen akropolitaner Erzbischof. Im Jahre 1983empfang
er die Bischofweihe. Seit Nowember 1998 ist er Prefekt des Obersten
Tribunals der Apostolischen Signatur.
Mons. Zenon Grocholewski, nato il 11. 10. 1939
a Bródki in Polonia. A Poznan ha studiato teologia e filosofia.
Č stato ordinato sacerdote nel 1963. Nel 1972 ha conseguito il
dottorato difendendo la tesi sul tema: De exclusione indissolubilitatis
ex consensu matrimoniali eiusque probationis. Nel 1974 ha conseguito
il diploma dell'avvocato della Rota Romana. Il 24. 6. 1982 č stato
nominato segretario dell Supremo Tribunale della Segnatura Apostolica
e nominato arcivescovo titolare di Acropoli. Nel 1983 č stato
ordinato vescovo. Dal novembre 1998 svolge l'incarico del prefetto
del Supremo Tribunale della Segnatura Apostolica.
