Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Jana.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 15226, komentáře < 7 dní: 488, komentářů celkem: 325925, adminů: 60, uživatelů: 4855  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 87 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

rudinec
Willy
wollek

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Vidělo se zajisté Duchu svatému i nám
·Předseda Výkonného výboru se stal apoštolem rozdělení BJB
·Umenie odhadnúť, v ktorých veciach môžeme nesúhlasiť, a pritom zostať rodinou
·Soudní aplikace českého konfesního práva
·Predátoři plní Ducha (ale jakého???)
·Záznam z konference Neboj se toliko věř
·Preambule a principy Společenství baptistických sborů
·Křesťan Dnes: Rozhovor s Pavlem Coufalem, předsedou výkonného výboru BJB
·Teologické zamyšlení nad jedním ohlasem na Sjezd delegátů BJB 2018
·Právní pohled na hlasování na Sjezdu delegátů 2018

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
94 061 326
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Hledání: Mistr Jan Hus - Naše obrození a naše reformace
Vloženo Pátek, 05. červenec 2002 @ 18:42:11 CEST Vložil: Pisnicka

Studijní materiály poslal Nepřihlášený

Jan Hus
Naše obrození a naše reformace
Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu,

braň pravdy až do smrti.

Jan Hus


naše obrození a naše reformace

I

1

Obrodní úsilí je totožné s úsilím reformačním. Česká idea, idea náboženská

Naše národní obrození, o něž už sto let usilujeme vědoměji, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil smrt mučednickou.

Obrozením podle románského slova renaisance rozumíme zahájení nové doby v témž smysle, v jakém dotčeného cizího slova dávno se užívá o nové době, která se ve vědě a umění postavila proti středověkému názoru světovému vypracovanému katolicismem. V oboru náboženském a církevním užívá se slova reforma, reformace. Všem těmto a podobným pojmům (instauratio např. u Bacona) rozumíme tak, že zanechání středověkého názoru na svět a odpovídající mu správy životní a společenské, zanechání víceméně důsledné a radikální, pokládáme za pokrok, vývoj a rozvoj ve smyslu slova zdokonalení, napravení, opravení. Tento pojem, jak i slovo, je nový, moderní.

Naše renesance, naše obrození (znovuzrození, probuzení, vzkříšení atd.) čelilo témuž středověkému názoru; a čelilo mu podruhé, protože historickým během náš prvý obrodní pokus reformační byl zadržen, staven soustavným úsilím protireformačním, protiobrodním. Docela přirozeně tedy naše obnovené obrozování připínalo se historicky na naši reformaci, je to po pokuse prvém pokus druhý.

Že naše obrození je pokus pokračovat v díle Husově, vidíme z těch našich hlavních buditelů a jejich úsilí: Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček, Aug. Smetana pokračují na dráze nastoupené Husem.

Naši nejstarší buditelé byli duchovními (Dobrovský, Kollár), a všimněte si: svorně v témž duchu proti mrtvotě protireformační pracují pro národ duchovní katolický a evangelický. Mezi prvými buditeli je četná řada kněží všichni usilují o duchovní pokrok a svobodu proti tlaku protireformačnímu. Vyloženo již v České otázce, proč právě duchovní byli prvními buditeli.

Potomkové bratří, nástupců Husových i podle vyznání (Kollár, Šafařík, Palacký), vypracovali nám prvý národní program obrodní. Zejména Palacký, otec národa, prvý vyložil nám smysl naší historie a reformace, představil nám vrchol světových a úhelní ideu českých dějin: náboženský ideál bratrský ideál ten prohlásil zároveň za ideál svůj a českého usilování národního, usilování obrodního.

Havlíček k tomuto, smím-li tak říci, obrodnímu evangeliu napsal epištoly (kutnohorské), Smetana zabíhá již v budoucí vývoj poreformační od Dobrovského až k Palackému, Havlíčkovi a Smetanovi pořád je nepřetržité, vědomější usilování navázat na duchovní dědictví otců reformátorů a pokračovat v duchu jejich.

Nejen osoby buditelů, jejich stav a vyznání zjevují je historicky jako pokračovatele reformátorů, nýbrž hlavně učení víže je a nás k těmto našim předkům: ideál humanitní, základní a stěžejná idea, vedoucí všecko úsilí buditelské a obrodní, je idea naší reformace: humanita je jen jiné slovo pro bratrství a na této myšlence zejména Palacký budoval náš program národní.

2

Národ Husův — ale obživení protireformačního a protiobrodného úsilí

Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti?

Nejsme. Ještě nejsme.

V našem národním usilování je veliký nedostatek vnitřního života, života duchovního; vědomí toho, že náš obrodní program má být pokračováním tradicí reformačních, je slabé. Jsou to zajisté podivné symptomy, že nad Palackého výklad české reformace téměř nic se v naší historické vědě nepokročilo, nemáme posud dějin našeho vývoje církevního, ani dějin protireformace, že nevydány ve vlasti Husově Husovy spisy, že vůbec cizina o životním díle Husově pracuje; jak se také vleče jednání o Husův pomník to všecko na národ Husův vrhá světlo podivné!

Naše posavadní větší strany obě, strana staročeská i mladočeská, docela zjevně a bezdůvodně odklonily se od kulturního programu Palackého a od programu obrodního a reformního. Stranu staročeskou přímo již vede protiobrodní klerikalismus a ve straně mladočeské sám Sladkovský tohoto programu českého se vzdal, přejav pravoslaví z úmyslů politických. Ti, kdo hlásají ideu tzv. cyrilometodějskou, pokračují na této dráze protiobrodní, nečeské.

Na jedné straně jednání a skutečný program docela jiný, na druhé straně nepravdivé horování podle slov programu jiného a docela opačného: dvojakost, rozdvojenost, neopravdovost myšlení a konání: kde je tedy pravda? V tom, co skutečně děláme, nebo v tom, čeho se dovoláváme a čím před světem se honosíme? Mají snad pravdu ti, kdo Husovo dílo vědomě zavrhují? Jisto je, že protireformační úsilí klerikální, úsilím obrodním stavené, v posledních letech velmi obživlo a právě v našich časích soustavně se organizuje. Duchovenstvo katolické, jež v starší době obrodní bylo rozhodně pokrokové a v pojímání naší historie zajedno s Dobrovským, Kollárem a Palackým, duchovenstvo, jež také ctilo Husa, jak to ještě vidíme na Třebízském, duchovenstvo to již na nepatrné výjimky pokračuje teď stále zjevněji v duchu protireformačním. Po obrození v duchu reformním a proti němu organizuje se teď, již i politicky, obrození ducha protireformního.

Kdo jen zdaleka stopuje náš literární a duchovní život vůbec, musil to poznat; musil však poznat zároveň, že tomuto protireformnímu a protiobrodnímu úsilí zejména mladočešství, v principu svobodomyslné, čelí jen mdle: co to znamená?

To je vážný problém časový, to je vážný problém národní. O něm chtěl bych dnes promluvit.* Nebudu hledat slov, abych vylíčil události, které se právě v dnešní den (byla také sobota) před tisíciletím staly v Kostnici nebudu líčit hranice, na které za pravdu dokonal jeden z nejlepších synů národa... žijeme v přítomnosti, žijme ji plně, a proto uvažujme, co kostnická hranice znamená nám dnes, neboť hranice ta není ještě rozmetána...

3

Liberalismus také dusí ideje obrodní. Francouzská revoluce a česká reformace:
humanita česká, bratrská a humanismus liberální

Kostnickou hranicí živí a obživuje lhostejnost k posledním pravdám životním, lhostejnost k posledním cílům člověka.

Tíží nás indiferentismus.

Náš obrodní program zeslabuje liberalismus, buditelské úsilí o osvětu a vzdělání přestává namnoze na víceméně eklektickém napodobování rozmanitých evropských vzorů, není však vědomým, soustavným a organickým pokračováním v ideách obrodních a reformačních. Ideje ty máme na papíře ve skutečnosti jimi se neřídíme.

Liberalismus je podstatou filozofický racionalismus popírající velmi často a jednostranně náboženský a etický smysl životní a kulturní, sociálně je filozofií aristokraticko-plutokratickou. Liberalismus ustavil se v 18. věku zejména ve Francii a provedl velikou revoluci a revoluce menší, obzvláště také r. 1848; reakce nebyly s to zmoci ho: samy byly v jádru liberální, usilujíce pouze o návrat k starším politickým řádům z důvodů vnější prospěšnosti. Proto ve skutečnosti liberalismus sílily. Přijal se liberální a revoluční konstitucionalismus politický jeho filozofický základ se tím přijal také nebo alespoň se trpěl. Tak se stal liberalismus běžnou filozofií našeho věku zejména žurnalistika, sloužící liberálnímu konstitucionalismu, byla a je liberální. Liberalismus je veliká smlouva doby, udržet společnost jaks taks na porouchaných základech revolučních, tu i tam na její budově něco opravit, někdy snad dotknout se i toho onoho základního pilíře, ale pouze dotknout; jen žádnou důkladnou revizi a reformu toť heslo všeho liberalismu.

Tento liberalismus je svým původem v nesouhlase se základní ideou našeho obrození, totiž s ideou humanitní, pokud tato u nás se prýštila z našeho bratrství. Naše bratrství bylo právě jiné nežli bratrství francouzské revoluce. Naše bratrství založeno bylo na citu a ideji náboženské, bratrství revoluční bylo negací náboženského citu, mělo zřídlo v úsilí politickém. Dovedu ocenit dobré služby, které liberalismus pro člověčenstvo a pro národ náš vykonal, ale přece ho nepřijímám cele a zejména ho nepřijímám v té formě, v jaké vystupuje po r. 1848.

Většina lidí nebude se snad ohlížet po těchto domněle jemných rozdílech; avšak to nejsou pouze rozdíly pojmové, jsou to zároveň rozdíly životní a národní. Náš národní, český ideál humanitní není totožný s humanismem revolučním;* z nepoznání toho rozdílu prýští naše neschopnost správně navázat na vlastní minulost a pokračovat v duchu opravdu českém.

Humanitní ideál český má svůj historický i věcný základ v naší reformaci, nikoli ve francouzské revoluci; humanismus liberální není totožný s humanitou naší reformace. Kdo myslit a cítit chce česky, tohoto rozdílu musí si být vědom.

Jak jsem ukazoval v České otázce a jak to hned zde shrnu, vnikl do našeho národního programu obrodního tento cizí liberalismus a porušoval ideje obrodní, které naši buditelé čerpali z naší reformace; tím vznikl osudný rozpor v základních ideách našeho národního programu.

Liberalismus tento ihned neblaze působil mravně i sociálně. Na jedné straně budil a křísil se národ ideály reformačními, které přes všecko úsilí protireformační nebyly docela zapomenuty, zároveň však na straně druhé podávaly se mu, nepřipravenému, cizí ideje těm jeho ideám namnoze protivné. Tím udržovala se v národě, jenž tlaku protireformačnímu se poddal dosti neupřímně, polovičatost a necharakternost. Liberalismus podporoval dílo násilné protireformace. Úpadek náš byl přece v prvé řadě a hlavně úpadek mravní, obrodit se musíme především mravně a právě pro tento úkol liberalismus je neschopen. Tak jak politicky pokračoval v díle protireformačním, vnucuje nám násilně cizí jazyk, tak poškozoval nás vniterně: spokojuje se filozofickou negací a mravním a sociálním příštipkářstvím.

4

Podstata české reformace

Aby tyto rozdíly a ovšem základní pojmy našeho úsilí reformačního a obrodního náležitě vynikly, ve vší stručnosti si obsah jejich představme a srovnejme.

Do očí bije dnes neschopnost světoběhlého liberalismu uznat především ráz naší reformace náboženský a pochopovat tudíž všecku tu plnost, kterou náboženská reforma přímo a nepřímo obsahuje. Liberalismus pokládá právě otázku náboženskou za definitivně rozřešenu ve smysle svém, avšak mýlí se, negace není rozřešením. Nyní ovšem proti tomuto omylu liberální filozofie vzniká odpor i v kruzích ne právě hluboko myslících, a váha náboženského problému se opět uznává. Je možno, že i náš liberalismus těmito cizími vzory vrátí se k našemu českému problému tak eklekticky, jak se od něho eklekticky odvrátil, úkolem českého člověka myslícího jest neztratit z mysli a srdce základního rázu naší české reformace, neztratit jejího podkladu náboženského, a tím také postihnout pravý základ našeho národního programu obrodního. Husova reforma právě proto, že byla náboženská, měla tak hluboký a veliký dosah a takový vliv; myšlenka Husova koneckonců proto zvítězila, třeba zpočátku všichni byli proti ní, všichni proti jednomu.

Protože reformace byla náboženská, nebyla ve svém rozvoji proti filozofii a vědě: náboženství a věda, pravé náboženství a pravá věda a filozofie se nevylučují.

Reformace přece započala se univerzitou alespoň univerzitou byla vedena. Hus sám z Wiclifa čerpal napřed přípravu filozofickou. S mistrem šel lid, mezi filozofií, vědou, vysokým učením, mezi inteligencí a lidem rozdílů nebylo. Po Husovi obzvláště bratří, dbajíce reformy náboženské, usilovali zároveň o vzdělání: Komenský stal se přímo učitelem celého světa.

Jako Hus a Komenský tak i naši buditelé nás křísili vědomostmi a usilovali o vzdělání. Dobrovský zakládá slavistiku, a budí nás dokonce jazyky cizími, latinským a německým; Kollár v teorii zakládá svůj národní program na filozofii dějin, po Kollárovi a jako on všichni (Šafařík, Palacký, Havlíček) dovolávají se Herdera, Kanta, Bolzana, pozdější Hegela atd. vzdělanost našim obrodičům jako reformátorům byla i cílem i hlavním prostředkem nápravním. Neníť probuzení, není nápravy bez vzdělanosti a pokroku, není nápravy mravní bez ustavičné práce osvětové. Všecek pokrok vzdělanosti sloužit musí opravě mravů a života. Hus stál o obrození mravů a všeho života vůbec. Reformace měla cíl etický. Za tímto cílem Husovi následníci, bratří, směřovali, a tolikéž humanitní ideál obrodní měl vedle dosahu osvícenského svůj obsah a cíl mravní a náboženský.

Právě obrodní úsilí etické je význačným charakterem naší reformace. Naše reformace byla obrozováním správy a praxe životní. Hus byl především reformátorem, nikoli bohoslovem. A právem: konečný cíl člověka a smysl život je etický.

Tím není řečeno, že postrádala reformace směru teoretického: reformy mravů bez nových myšlenek není. Hus sám, třeba jako bohoslov, nevynikal jako jeho učitel Wiclif, byl činný i vědecky, a po něm bratří vynikali jako učenci a vzdělanci ovšem ani oni školu svou neoddělovali od života.

Reformace každého jednotlivce nebyla by bývala možná bez svobody společenské, tedy církevní a politické. Proto Hus postavil se proti autoritě církevní a papežské, která tehdy ještě, ačkoli již padala, byla všemocná. Svoboda svědomí, svoboda náboženství přirozeně a důsledně vedla k osvobození od příliš vnější a mechanické autority církevní. Reformace osob vedla k reformě společenského řádu jen reforma osob vůbec je reformací. Proto učení o církvi Hus věnoval svůj spis nejobšírnější a nejučenější. Hlavní jeho myšlenka je: církev jest obec vyvolených, tedy křesťanů ne dle jména, ale skutečných. Odsud logický důsledek, že jen pravý křesťan je pravým knězem a papežem autorita církevní, hierarchie, podřízena takto autoritě vnitřní, mravnosti a zbožnosti. Tím Hus zároveň prakticky čelil rozháranosti a nejistotě své doby, v níž papež, dokonce papežů více zápolilo o nejvyšší autoritu církevní s hierarchií a koncilem.

Svoboda svědomí nebyla Husovi pojem negativní, nevzpíral se pouze autoritě, nýbrž úsilí jeho o svobodu mělo obsah živý, plný, pozitivní. Touto pozitivností vyznamenávali se také bratří, a ani naši buditelé nespokojovali se negací.

Jestliže Hus stál o to, aby se autorita církevní podřídila autoritě svědomí, tím samým téže autoritě podřídil autoritu státní, politickou. To z tehdejšího poměru státu a církve vyplývalo samo sebou.

Tomu zdálo by se odporovat, že Hus, zejména také ve svých spisech českých, velmi často podřizuje kněze pánům, domlouvaje těmto stále a důtklivě, aby se všemožně opírali tehdejší kněžské nemravnosti. Avšak to není v odporu s jeho učením o církvi, naopak potvrzuje je. Jakmile totiž viditelná organizace církevní, ba sama hodnost kněžská, podřízena je autoritě svědomí, organizace politická vede všecku vnější správu společenskou. Této správě pak podřízeno je i kněžstvo a vnější jeho organizace, církev; církev pravá, církev neviditelná vnější autoritě světské podřízena není a být nemůže, svědomí žádné vnější autoritě nepodléhá a podléhat nemůže.

Hus tímto svým učením o státě má již názor novější a modernější. Není to však názor pozdějšího osvíceného absolutismu, jejž přijal nynější liberalismus; Hus vzpíraje se všemohoucnosti církve, neuznával ani všemohoucnosti státu. Jeho odpůrcové dobře to vyciťovali, žalujíce na něho před koncilem, že jeho učení čelí monarchii ve skutečnosti čelilo absolutismu.

Bratří ještě určitěji a docela uvědoměle stát podřizovali autoritě zbožného svědomí. Naši křisitelé celý náš národní program zakládali na stěžejné ideji humanitní, podřizujíce politický program všekulturnímu úsilí obrodnímu.

Husova reforma měla konečně přirozený důsledek národnostní. Tím, že osvobodil individuální svědomí, že uvolnil člověka od vnější autority církevní a státní, usiluje zároveň o vzdělání a mravnost, přirozený jazyk stal se tím osvětovým prostředkem, kterým v době starší byla latina.

V běžném nyní smysle Hus ovšem národní nebyl. Více miluju dobrého Němce nežli špatného Čecha, napsal a právě tak říkal: nepřátelé nejhorší jsou domácí nepřátelé . Mínil tím nepřátele díla svého. Přesto, ba právě proto, že reformace neměla cíle národnostního, prospěla jazyku a národnímu uvědomění.* Jazyk prospívá, když lidé mohutně cítí a myslí, jazyk rozohňuje a šlechtí ten, kdo svým bratřím, kdo světu má co říci. A naši reformátoři měli pro svůj lid, měli pro svět zprávy nové a důležité. Proto bratří vzdělávajíce národ, vzdělávali také jazyk. Bible kralická je dílo skutečně národní, není pouhý překlad, který by pořídit mohl každý učený profesor, ale je to Písmo od Čechů procítěné, promyšlené, a proto je evangeliem českým.

Takto Husova reforma jeho následníků sama od sebe vedla k organizaci církve české, církve národní, bohoslužebný jazyk nemohl být nežli český. Tu nepůsobily žádné reminiscence slovanské církve cyrilometodějské, uměle konstruované od těch historiků a politiků, kteří nedovedou pochopit podstatu a národnostní vliv reformace náboženské: působilo živé přesvědčení mravní a náboženské, a to samo sebou učiněno jest živým slovem českým.

Komenský celou svou pedagogiku založil na tomto principu reformačním, žádaje, aby se ve školách napřed dávaly věci, pak teprve slova a aby se slova nedávala bez věcí, pojmů.

Nejinak naši buditelé filozofický důvod pro právo národnosti hledali v humanitě ...vždy voláš-li Slavjan: nechť se ti ozve člověk! Slovo může býti učiněno tělem a bude přebývati mezi námi, jestliže je zároveň myšlenkou; pak slovo to ostříhati budeme v čistotě a ryzosti, jak učinil Hus, když po pánech právě tak žádal, aby se postavili proti znešvařování české řeči, jak po nich žádal, aby stavili kněžskou pýchu a nemravnost.

I bylo tedy úsilí Husovo úsilím o mravní a náboženské obrození, bylo úsilím o člověka nového. K témuž cíli směřovalo a směřovati má i naše obrození, jsouc pokusem pokračovat v úsilí reformace; reformace byla obrozením, obrození býti má reformací: reformace byla naším pokusem o obrození prvým, novější úsilí obrodní je pokusem druhým.

Stěžejnou a výslední ideou reformace bylo důsledně: bratrství. Má-li vývoj náboženský, mravní a filozofický nezůstat planým, běží-li lidem o reformaci skutečně, pak koneckonců musí Kristovo Miluj bližního svého jako sebe samého , státi se sociálním skutkem. A tím skutkem může býti pouze obnovení našeho bratrství všecko ostatní je vyhýbání, výmluva a zastírání panovačnosti duchovní a světské. To pociťovali naši buditelé, zejména Palacký, když všecko své úsilí obrodní zakládali na humanitě.

5

Vznik české protireformace

Jestliže úsilí reformační bylo tak oprávněno a jestliže ideje jeho sloužily nám při našem národním obrození v době nové odkud odpor proti naší reformě, odkud úsilí protireformační? A odkud v době nové odpor proti našim buditelům a ideám obrodním?

Reformační úsilí přirozeně vyvolalo hnutí protireformační. Nové myšlenky, myšlenky sebe správnější a oprávněnější překonat musejí myšlenky staré a zastaralé myslit a napravovat znamená bojovat pro pravdu, znamená překonat překážky, které se pravdě stavějí v cestu.

Bojovat pro pravdu znamená pro pravdu pracovat, pracovat duchem, pracovat pravdou. Protože však proti sobě nestojí pravda a nepravda, ale lidé pravdy hledající, často a často pravdy neslyšíme, neučíme se jí a nemilujeme, ale potlačujeme toho, kdo pravdu drží. I to se stává, že v nedočkavosti a netrpělivosti pravdě dopomoci chceme nepravdou, neučíme pravdě, ale ve jménu pravdy činíme násilí.

Tak stalo se též u nás.

Odpůrcové Husovi užili násilí, násilí jejich zplodilo násilí vyznavačů Husových. Nebylo by spravedlivé toho neuznávat, nebylo by prospěšné toho nepoznat.

A právě tak v době nynějšího obrození lze očekávat mezi námi antagonismus z týchž příčin.

6

Protireformační násilí. Upadení reformace v revoluci. Protireformace také
českou. Palackého idea státu rakouského čelí protireformaci

Odpůrcové naší reformace, hájící protireformace, rádi ukazují na rozbroje a stranictví, ve které prý národ po smrti Husově upadl, ukazují na úpadek vlasti až v nesamostatnost, dokazují, že poklesli jsme takto pro své úsilí reformační. Naproti tomu protireformace velebí se jako národní záchrana a uniknutí z velikého poblouzení. Tak líčí se nám historie od nynějších Balbínů a netoliko spisovatelé klerikální prohlašují reformaci za lež a blud, nýbrž i historikové světští přilepují tuto reakční nepravdu na životní dílo Palackého. Na sněmě českém mohl si potomek protireformační šlechty dokonce dovolit hrubé slovo o bandě lupičů a žhářů a ze strany, kterou založil Palacký, nevzmohl se nikdo ani k odpovědi. Tak pokleslo obrodní vědomí ve straně Palackým založené!

Tyto výtky činěné naší reformaci jsou neoprávněny, spočívají na historických nepravdách; avšak, jak už naznačeno, historická a věcná spravedlnost vyžaduje připustit, že reformace byla do značné míry nedokonalá.

Pokud se Husa samého týká, jinak, než jednal, jednat nemohl a nesměl. Právem dovolává se Řehoře a Augustina, hlásaje: Od pravdy vzniká-li pohoršení, jistěji jest přestoupiti, aby vzniklo pohoršení, než pravdu opustiti. Hus důsledně odmítl nabídky uspokojiti své odpůrce dovednou formulací svých názorů a rezervací nevyslovenou. V tom není zlo, že se pro pravdu rozestupujeme na různé tábory, ale je v tom, že tábory si osobují samospasitelnost pravdy absolutní a že ve jménu té pravdy sahají k meči, usilujíce o jednotu mechanickou namístě jednoty v duchu a pravdě.

Národ český po příkladě Husově tím zahájil dobu novou, že se opřel této jednotě vnější, usiluje o nápravu mravů a očistu učení. Příklad a smrt Husova mocně vzrušily city, národ vzplanul hněvem spravedlivým; nebyl však (to připouštíme) pro důslednou a pronikavou reformu dosti připraven, a tak se stalo, že hned z samého počátku náboženská reformace ustupovala politickým bojům národnostním a sociálním. Národ nebyl na těžké dílo reformní náležitě připraven a odhodlán. Je to právě náš osud, že jako národ první bránili jsme svobody náboženského svědomí; proto jsme ve mnohém kolísali a byli nehotovi. Neurčitost strany pod obojí a její ustavičné jednání s Římem nedá se omluvit, smutné bylo to rozčilování pro věci vedlejší a boje tak urputné a přece malicherné, boje a zápasy bez cíle a větší příčiny. Nemastné neslané kompaktáty a koalice basilejská navždy nám mohou být výstrahou. Je to smutný fakt, že v četných následnících Husových pochopení pro reformu pronikavější záhy se ztrácelo.

Avšak to všecko nijak neomlouvá násilí, jehož se odpůrcové Husovi dopustili a stále dopouštěli.

Na Husovi odpůrcové jeho úsilí reformního dopouštěli se hned z samého počátku násilí, násilí netoliko tělesného, ale i duchovního. Podivný byl už ten koncil kostnický; papež, jenž prý kdysi byl námořním loupežníkem a jenž neměl obrany proti veřejnému obvinění z četných zlých skutků, předsedat měl soudu nad Husem, jehož bezúhonný život uznávali již tehdy i někteří jeho odpůrcové, jako např. sám budoucí papež Eneáš Sylvius, a jej uznávají posud loajální odpůrcové katoličtí. Jen úskočným násilím zmocnili se v Kostnici Husovy osoby, roztrušujíce lživé zprávy, že z města chtěl prchnout, papež nedostál svému slovu a nedostál mu král Zikmund již ten švec Ondřej právem ho káral z věrolomnosti.

Koncil hlavně dopustil se na Husovi násilí duchovního. Nejenže Husovi podkládal tak zpozdilé učení, jak např. že se vydával za čtvrtou božskou osobu, koncil dopustil se na Husovi nejkřiklavějšího duchovního násilí tím, že mu připisoval právě to učení, pro které podletehdejších nekřesťanských mravů od církve a státu mohl být nejcitelněji kaceřován. Koncil totiž odsoudil Husa hlavně pro popírání transsubstanciace; avšak učení toho Hus nedržel, jak uznávají dnes i pravověrní bohoslové katoličtí odpadá tedy nejhlavnější důvod pro kacířství . Nelze se tudíž divit, jestliže se mírný a nestranný Lechler odhodlal k výroku, že se kostnický koncil na Husovi dopustil justiční vraždy soudcové k výslechu skutečně přinesli hotový návrh ortelu.

Hrubým násilím duchovním i tělesným byla pozdější křižácká tažení proti Čechům, násilná byla protireformace, končící konfiskacemi statků a přesvědčení; z téhož duchovního znásilňování vysvětluje se úžasně nekritické svatořečení Jana Nepomuckého aj. skutky podobné. Avšak chceme připustit, že protireformace proti reformaci nestavěla všude a vždy pouze násilí, ale že proti ideji nové stavěla ideu svou, ideu autority a své tradicionální učení; konečně musíme podle spravedlnosti doznat že církev vedoucí protireformaci, ve mnohém se opravila, provádějíc alespoň částečně tu reformu hlavy a údů, o kterou usiloval Hus. Církev Husa sice zatratila a odsoudila, ale jeho smrt působila očistně i na ni. Protireformace nepočala se teprve v době po Bílé hoře, nýbrž mnohem dříve; katolíci v Čechách pracovali úsilně, promyšleně a mnozí jistě v čistém úmyslu: tím také dá se vysvětlit, že tak záhy po událostech bělohorských Pražané a neméně obyvatelstvo měst jiných valně bylo pokatoličtěno. To se pouhým působením těch Lichtensteinů, Madarasů a Koňasů vysvětlit nedá, ale dokazuje to, že strany reformní, zejména strana pod obojí, mravně i politicky byly již dávno poklesly.

Protireformace byla (budiž to ještě výslovněji pověděno) taktéž dílo české, byla ovšem zároveň dílo katolického světa celého, a zejména Rakousko v něm vidělo své historické poslání. Odsud mezi ideou českou a rakouskou je značná protiva; není absolutní, protože právě i Čechové sami o své újmě stáli proti reformaci a Husovi. Hus sám na domácí své odpůrce nejživěji žaloval. Tato rakouská idea není idea německá; Německo stalo se proti Rakousku politickým orgánem pozdější reformace, Rakousku šlo napřed o protireformaci a jen nepřímo germanizovalo, teprve později na místo protireformační politiky dostoupla liberální politika germanizační.

Palacký svou ideou federačního Rakouska vědomě čelil centralisačnímu úsilí netoliko germanizačnímu, ale i protireformačnímu; federace Rakouska znamenala mu upravit všecky národy a země rakouské na ideálu humanitním, naše národní idea humanitní netoliko nám, ale i národůmostatním může a musí být pevným základem. My Čechové nemůžeme se vzdát své podstaty národní, nemůžeme nežít smyslem své historie, proto přirozeně i v politice mezinárodní a zahraniční stavět musíme na ideji své. Že Čech protireformačnímu Rakousku přiřknulideu svou a novou, je přirozené protireformace reformací musí být překonána, jen v naší české ideji mnohonárodní Rakousko má pro dobu novou smysl a své právo existenční.

Bílá hora byla jen zpečetěním úpadku dřívějšího a starého, protireformační Vídeň za oběť tří set žoldáků zmocnila se celých Čech, a tím bezmála celého světa. Na Bílé hoře doražen byl náš úpadek mravní, následující hromadná protireformace byla trest za zpronevěru na díle reformačním.

Nepadli jsme pro své ideály reformní, ale padli jsme proto, že jsme se jich nedrželi a jich se vzdávali.

7

Sněm roku 1487 a bratří

Nejvíce zpronevěřili jsme se reformaci, že jsme následovali násilnického příkladu svých odpůrců; že se naši předkové bránili, je správné, ale dopouštěli se o své újmě násilí proti odpůrcům svým, také chtěli reformaci provést násilím.

Jak velice jsme se zpronevěřili zásadám reformace, jejíž cíl bylo bratrství, toho veliký a smutný důkaz jsou ty mnohé boje reformních stran a konečná poroba selského lidu: Čechové, jejichž mučedník před několika desítiletími zemřel pro svobodu, porobili svůj lid páni pod obojí proti lidu svorně stáli po boku pánům pod jednou netoliko u Lipan, ale i na těch různých sněmích, zejména roku 1487.

Palacký o tomto skutku poznamenal, že jím způsoben byl úpadek další, neboť lid neúčastnil se již práce národní: nemohl.* Vskutku na Bílé hoře poraženi byli čeští pánové, tato revoluce byla skutkem šlechty lid trpět musil za mravní a politickou rozervanost svých utlačovatelů.

Avšak když u Lipan padlo násilí násilím a reformace sama v sobě byla na život rozpolcena, Chelčický jal se již hlásat své nové učení, na němž vyrůstalo bratrství. A když zlopověstní sněmové znova chystali se i formálně dotvrdit zradu reformy a křesťanství, bratr Lukáš stával se organizátorem toho bratrství, jež ve tmě násilí protireformačního stalo se nám vůdčí hvězdou a zůstalo jí i ve svém vyhnanství, o něž opět i strana hlásící se k Husovi má svou zásluhu.
 
 


naše obrození

a naše reformace

II

8

Reformační snažení obrodní. Obrození pokračováním v reformačním úsilí.
Podrobnější toho svědectví ze spisů Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka,

Smetany

Minuli jsme se s cílem v reformaci, porušivše její ideje a snahy; právě tak a z týchž příčin porušujeme tyto ideje a snahy v usilování nynějším nepokračujeme dosti pravými ideami a duchem obrodním. Uvědomme si přece ve vší plnosti, co základní idea obrodní, idea humanitní znamená, a doznáme, že naše konání a usilování nenese se tím duchem obrodním, reformačním.

Naši první buditelé přirozeným historickým vývojem vedeni byli k reformačním ideám; už příští jejich následníci navazovali na reformaci vědoměji. Ukázal jsem na jednotlivosti v České otázce a v Krizi, zde dotkl jsem se toho již úvodem; avšak nebude škodit shrnout věc a dotvrdit třeba jen stručně.

Dobrovského všecko úsilí neslo se k osvobození a zesílení myšlení a odsud jeho přímý i nepřímý boj proti reformním potlačovatelům. A právě z této stránky Dobrovského činnost je nám přímo příkladná.

Sám jsa knězem a nastávajícím členem řádu, jenž protireformaci u nás duchovně vedl, nejhorlivěji se postavil proti tradicím protireformace. Ačkoli byl knězem, nezabýval se studiemi teologickými, leda potud, pokud toho potřeboval pro zakládanou slavistiku a zejména pro otázky starého jazyka a literatury bohoslužebné. Zato však ustavičně a důsledně potíral protireformační zaslepenost a duchovní panovačnost ve všech svých literárních pracích; v té příčině charakterizuje ho, jak jsem už vzpomněl, hned prvá jeho větší práce o evangeliu tzv. Markově, jíž se postavil proti pověře; charakterizuje ho dále jeho účastenství ve vydání starého latinského spisu, v němž voják a klerik rozmlouvají o právomoci církve; toto účastenství zjevuje nám také Dobrovského lidumilný a čestný charakter, jenž ovšem jeví se i v dalšíjeho činnosti veškeré.*

Že Dobrovský uznával naše reformátory, rozumí se samo sebou, a uznával netoliko jejich zásluhy literární a osvícenské, ale i jejich dílo reformace mravní a náboženské. Známý spis Roykův, hájící Husa proti kostnickému sněmu, Dobrovským byl uznán a pochválen za svobodu myšlení a za to, že Husa hájil. Dobrovského úsudky o Janu Nepomuckém,** všecek tenor jeho dějin české literatury všecko jeho usilování je vědomý boj proti temnotě protireformační. Až budeme mít náležité vypsání a ocenění Dobrovského, právě tato jeho činnost vpravdě filozofická a obrodní skvěle vynikne; posud jeho životopisci jen mimochodem a netroufale vzpomínají jeho josefinismu a faktu, že byl, ačkoli knězem, svobodným zednářem. Avšak tu neběží o jednotlivé, třeba velmi významné fakty, nýbrž o celou metodu a vědeckou činnost muže a člověka tak znamenitého, že posud většího a lepšího jsme neměli; teprve potom se pochopí, proč právě Dobrovský stal se naším prvým a mocným křisitelem, jak ovšem také se pozná, že již jeho následníci nebyli vždy s to, aby drželi se na jeho výši, a proč mu dosti nerozuměli. Že v kruhu jeho žáků a lidí, kteří jen z jeho ducha žili, mohly vzniknout vlastenecké povídačky o jeho národní skepsi, a že jeho malí odpůrcové a závistníci mohli dokonce vyniknout nad něho, je porážející důkaz, jak už tehdy pravé principie našeho obrození se nechápaly.

Po Dobrovském Kollár je duchovní vůdce obrodního úsilí. Ctí Kollára, že hlásí se jako pokračovatel Dobrovského.

Kollár nejen svým duchovním povoláním a svým učením humanitním pokračuje v tradicích naší reformace Kollár již vědomě v tradicích těch hledá posilu obrodní. Na tento moment Kollárovy ideje nebylo ještě ukázáno.

Na Kollárovu činnost dívali jsme se posud příliš jednostranně, znala a cenila se jen jeho Slávy dcera; avšak i toto dílo básnické musí se posuzovat a vyložit v souvislosti s úsilím vědeckým a filozofickým. Důležité je Kollárovo úsilí filozofické. Tu zase je lišit prvek dvojí. Ve spise o vzájemnosti Kollár podal podle Herdera filozofii dějin; ve svých kázáních podal nám filozofii náboženství, a tudíž i filozofii národního obrození pobožné národnosti , jak hlásá titul druhého svazku kázání, v němž vyloženy jsou hlavní zásady Kollárovy filozofie.

Reformace je Kollárovi dovršením všeho vývoje historického a obzvláště vývoje náboženského; reformace je přímo znovuzrozením evangelia.*** Proto má reformace důležitost netoliko pro život církevní a náboženský, ale pro všecko usilování lidského ducha reformace je zároveň obnovením všeho kulturního snažení.

Reformace je Kollárovi dílo ducha slovanského. Národnost má svou pravdu jen v humanitě, a tudíž v náboženství. Proto je reformace utěšený slovanský dar .*

Jsouc slovanskou, reformace je předně plodem národního úsilí česko-slovenského. Národ český, národ slovenský byl původcem a předchůdcem reformace v Evropě a v Uhersku.** Kollár obzvláště vytýká, že nynější evangeličtí Slováci nejsou než synové, dědicové a pokračovatelé husitů a bratří, kteří na Slovensku se byli usadili, a to v obojím, i v tělesném i v duchovním smysle.***

Proto Kollár Husa a bratry, zejména Komenského, staví nám za vzory. Tvé jméno a učení, tvou zmužilost, věrnost a následky tvé účinlivosti nechal jsi zemi co svaté dědictví, vzývá pamět Husovu a o Komenském volá: Buďme synové jeho ducha a srdce.

V souvislosti s učením o reformaci slova tato nemohou se pokládat za pouhé kazatelské rčení; vždyť Kollár předmětu věnoval netoliko tyto věty, ale celá kázání, jež vpravdě nejsou než filozofické úvahy. Kollár je si docela jasně vědom, že obrození je jen možné obživením a pokračováním ducha reformního. Na jednom místě, uváděje z Komenského známé proroctví o budoucnosti našeho národa, praví výslovně a určitě: Co, že by z našeho neštěstím ohromen[é]ho, protivníky obklíčeného, ode mnohých vlastních synů opuštěného národa v posledních těchto stoletích již bylo bývalo, kdyby se takovýto hlas národních otců nebyl k nám ozýval a naši tolikráte do hrobu nosenou národnost nebyl pořád křísil?

Že v podrobnostech Kollár nemá správných názorů, jako např. o poměru Husa k Wiclifovi a Lutherovi, že dokonce i o problémě náboženství a reformace, reformace vůbec a reformace české, má názory, s nimiž bych nedovedl souhlasit, ve své studii o Kollárovi jsem už pověděl. Vytknu také hned a opět, že právě Kollár nebyl prost liberalismu. Jiné nedostatky již vytčeny ve zmíněné studii. To všecko vynikne, až učení Kollárovo úplně bude vyloženo. Avšak už teď vyniká docela jasně, že naše obrození hledal v pokračování reformace. Sám, třeba nedostatečně, v duchu tom pokračuje. Proto, ačkoli Kollár jako člověk velice se liší od Husa, dokonce i v jeho činnosti s Husovou jsou některé podobnosti. Jako Hus latinsky psal své hlavní dílo a čerpal z Wiclifa, tak Kollár německy napsal svůj hlavní spis a čerpal z Herdera; v kázáních Kollár jako Hus českému obecenstvu předložil své názory populárněji; jako Hus Kollár byl učitelem akademickým ovšem rozdíly jsou větší a pronikavější, nenapadá mě, stavět Kollára po bok Husovi. Nesrovnávám nic než některé více vnější shody a nechci více docílit nežli ukázat, že Kollár podstatu našeho obrození viděl v pokračování v duchu a snahách reformačních. Kollárův humanitní princip, základ národnosti, je přes všecek a uznaný vliv filozofie německé tím pokračováním reformních idejí českých.

Upozornil jsem v České otázce, že Kollárovy názory více, nežli toho je vědomí, vešly v náš obrodní program národní, a dokonce i v Palackého program politický. Nyní poznáváme, že Kollár i po stránce náboženské předcházel Palackého. Avšak Palacký pokročil nadKollára. Jednak poučen byv Kantem, problém náboženský pojal přesněji a hloub; hlavně však Palacký právě tím stal se dovršitelem našeho obrodního programu, že nám svou životní prací, svými Dějinami vyložil smysl naší historie a zejména naší reformace. Kdo v programě politickém, kdo dokonce v programě všenárodním, všekulturním nehledá pouze ukázání k jednotlivým potřebám dne, kdo v něm hledá a nalézt dovede smysl národního úsilí životního, ten pochopí, co všecko zahrnuto je v Palackého programě humanitním, pochopí, proč Palacký humanitu zakládá na zbožnosti a proč ideál pravé zbožnosti vidí v našem bratrství. Myslím, že jsem předchozími studiemi již dosti vyložil tento filozofický smysl programu Palackého, a proto tu k nim jen odkazuji.*

Po Palackém Havlíček** neméně vědomě pokračuje směrem naší reformace. Ani zde nechci opakovat, co o Havlíčkovi právě z této stránky jsem už napsal v České otázce a ve spise o Havlíčkovi. Ani následníci Havlíčkovi nedovedou pochopit filozofické a náboženské stránky jeho činnosti žurnalistické; avšak právě proto Havlíček je vzor žurnalistice, jež u nás má význam větší nežli u národů lépe zásobených literární stravou jinou. Havlíček ve všem a stále dbal netoliko svobody ducha proti tlaku reakčnímu, jímž se pokračovalo v protireformaci, ale on zejména pochopil význam náboženství pro všecek život a také pro politiku, a proto tak důsledně a neúnavně všímal si církevního a náboženského vývoje. Církevní absolutismus jest poduška světského, zní Havlíčkova formule pro poměr církve a státu, náboženství a politiky.*** Epištoly kutnohorské podávají výslovný důkaz toho, jak Havlíček cenil význam náboženské otázky nejen pro člověčenstvo všecko, ale (jak hned v předmluvě praví) zejména pro náš národ: Epištoly jsou vůbec soustavnou a dosti úplnou filozofií náboženství.

Jako Palacký i Havlíček stojí na humanitě nábožensky založené ( čisto lidský a bohulibý cit nábožnosti ).

Husa a reformaci poznat a ctít je Havlíčkovi podstatou všeho snažení liberálního ; máme usilovat, aby náš celý národ v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce dí v památné X. kapitole svých Epištol.* A faktu, že právě svobodomyslné katolické duchovenstvo bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví , Havlíček věnoval obšírnou úvahu;** jaký katolicismus si však přál, hned vyložíme.

Suma Havlíčkova Kréda náboženského, jak jsem už upozornil, shrnuta je tuším v článku o Bolzanově poslední vůli.***

Smetana více než jeho předchůdcové pojímá problém filozoficky. Vycházeje jako Palacký a Kollár z filozofie německé, opírá se o Hegela a Feuerbacha; humanitní filozofie stává se mu již povýtce sociální, úkol české filozofie slovanské je mu sociální. Smetana chce vědomě vyniknout již nad reformaci, maje již ideál jakéhosi českého a slovanského nadčlověčenství.

Avšak dosti těch důkazů, že naše obrození, naše procitnutí z protireformačního spánku skutečně a doopravdy bylo pokračováním v díle reformačním a proto ptejme se sebe opět a opět, plníme-li tento svůj úkol národní a historický?

9

Vady úsilí obrodního. Liberalismus zeslabuje náš český humanitní program
obrodní, jak revoluce porušila naši reformaci. Liberalismus našich hlavních
buditelů. Liberalistický nacionalismus a politicismus. Elekticismus a novotářství..

Kritika kontra historismus

Jak malý, jak malicherný je náš nynější život, jak jsme téměř cele ztraceni v nicotném politizování a agitování a jak mdlé jsou všecky ty projevy národního života, které se dnes obecně uznávají za práci národní!

Pravda kdo chceš mít omluvu, můžeš ukazovat už na ty naše buditele. Po 400 letech vnitřních bojů, rozbrojů a nesamostatnosti vrátili jsme se sice k duchovnímu prameni naší reformace, ale vrátili jsme se po tak dlouhých a velikých útrapách mdlí a slabí. Zárodky nynější naší krize dají se postřehnout i u našich buditelů; odsud právě povinnost uvědomit si tento náš stav a z něho se vymanit proto požadavek revidovat náš národní program a opravit a zdokonalit naše národní konání.

Řekl jsem a opakuju: dusí naše reformní a obrodní úsilí zpátečnický liberalismus.

Tento liberalismus, jehož cizí pramen jsme již poznali, hned Kollárem se k nám dostával; to analýzí Kollárových snah a idejí náležitě vyniká. V Jungmannovi (ukázáno v České otázce) liberalismus voltairovsko-wielandovský v plném už je květu a vyzrává dokonce v promyšlený kodex vlasteneckého jezovitství; těm různým Hankům se tato filozofie velmi líbila. Jejich liberalismu naše česká idea humanitní přeměňuje se v cizí humanismus renesanční osvícenství, jednostranný kult vzdělanosti je životním úsilím těchto buditelů.

A i to je pochopitelné; po dvoustoletém duchovním spánku národním touha po vzdělanosti je tím živější a jistě i oprávněna; v tom chyby není, pouze v té jednostrannosti, že se pro samý rozum snadno zapomíná na duši a její žití mravní a náboženské, a to znamená, že to osvícené úsilí nebylo dost hluboké, spokojujíc se namnoze povrchním leskem. Hlavně v tom byl již v době Jungmannově a je posud náš národní nedostatek: protireformace porušila svým duchovním násilím český charakter, porušila českou duši, český člověk naučil se skrývat své nejvnitřnější přesvědčení, Jungmann se svými Zápisky, tajenými před nejdůvěrnějšími přáteli, jednal právě v duchu a tradici této násilné protireformace. Obrození naše musí být obrození duše, obrození musí být novým životem celého člověka, musíme opět a cele hledat pravdy, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdy až do smrti.

Palacký filozofickému liberalismu nebyl tak přístupen,jak Havlíček; ale oba přijímali do značné míry jeho sociální a politické výsledky.* Palacký, ač za ideál nám stavěl naše bratrství a humanitu, přece v praxi politické proti všeobecnému právu hlasovacímu nezdráhal se prohlásit, že nestačí být člověkem, aby se mohl dávat platný hlas o pravém zřízení poměrů společenských a státních . Palacký tím jistě neodsuzoval humanity, ale přece je to slovo tvrdé, právě tak, jako když Havlíček v mužích jako Proudhon nedovedl vidět lidí řádných (Česká otázka 114).

Humanita, bratrství více než sluší pojímalo se akademicky; zato hlásal se vřele hospodářský materialismus bohacení posud je krédo našich liberálů, užívajících s velikou dovedností všech sofismat té liberální scholastiky, která se nám pod jménem národního hospodářství jakožto vědy věd div ne s mateřským mlékem vštěpuje.

V souhlase s tímto a etickým liberalismem zapomíná se dnes už úplně, že naši buditelé ideu národnostní zakládali na humanitě náboženské; náš liberalismus spokojuje se, jako všude, pouhým nacionalismem, nacionálním egoismem, jenž, jak to vidíme všude, vede své vyznavače k nehumanitě, k potlačování jazyka a národnosti cizí.

Měli jsme humanitní ideál, ale praktické heslo znělo: Slovan a vlastenec; teprve Havlíček volal: Čech, ne Slovan; snad naši potomkové odhodlají se volat a hlásat: Člověk doopravdy pokrokový! Národu se tím neubere, naopak získá jako získal reformací.

Řekl jsem, a nezdráhám se to opakovat, že ani Palacký v té příčině nedržel se vždy dost důsledně svého humanitního ideálu bratrského.

Nacionalismus ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, pozitivní, nedovedeme pracovat bez ohledů na cizinu.

Tím se pak stává, že právě tím antagonismem podléháme tomu vlivu nejvíce, kterému si přejeme vyhnout kdo žije v ustavičném pozorování svého odpůrce, chtěj nechtěj řídí se tímto svým jediným příkladem. Ukázal jsem, jak se to jeví v našem posuzování germánské bojovnosti a jak se máme odhodlat k národní a kulturní, jak bych řekl, autosugesci (srv. Českou otázku 78). Musíme konečně žít sobě, žít pozitivně (tamtéž 176), beze strachu, bázně a ohledu jít cestou svou vlastní, cestou svou českou.

Jen tak zbavíme se také toho strachu před svou malostí, která jako hlodavý červ sedí v samém nitru české duše, pokud nepochopila plnosti a velikosti našeho poslání, naší ideje české. Proti svým nedostatkům, proti své malosti kulturní můžeme a musíme toužit s Kollárem, ale to je něco jiného nežli ten pocit malosti, který vyrůstá z nacionalismu.

Z materialistického nacionalismu rodí se zejména také ono neživé slovanství, onen slovanský kosmopolitismus Havlíčkovi tak odporný, ona víra ve velikost politickou, státní a národovou, před níž v prachu se kořili ti Hankové a před níž se koří po nich všichni, kdo žijí tělem více nežli duchem. Lidé ti utápějí své české svědomí v tom prázdném politicismu, živíce svou vyprahlou fantazii vidinami politické slávy. Je to žití cele nečeské, neslovanské. Čech, Slovan pravý chce být světový, ale ne světský; pravý Čech, pravý Slovan nikde nebude hledat slávy, ale pravdy. Jak nečesky jednali proto Hanka a jeho pomocníci, když místo vniterného obrození hledali literární slávy, neštítíce se podvodů a podvrhů! Humanitní ideál český vede nás k práci, jen na ni založíme si také politickou taktiku svou.

Je pochopitelno (opakuju), že po tak dlouhém spánku duchovním vrháme se s dychtivostí k bohatému stolu světové kultury a jejích vymožeností. Chceme uniknout své nedostatečnosti a malosti, a proto hladově přejímáme, co práce a konání cizí nám podává. Avšak kdo dlouho lačněl, živit se musí pozorně, rozvážně. Eklekticismus ohrožuje naši samostatnost a samobytnost od samého obrodního procitnutí. Slabému eklektická syntéze sama sebou se poskytuje jako životní metoda. Proto u nás tolik je eklekticismu, tolik závislosti na cizích vzorech, a to netoliko v teorii, ale i v praxi, politice. Proto je u nás tak nesamostatné novotářství.

Nezbývá než přesná kritika, umožňující nám srovnání cizího a vlastního, kritika podmiňující organické osvojování všeho toho, co není v odporu s naší českou ideou. To je ovšem úkol nesnadný a bude vždy těžší tou měrou, kterou rosteme a rostou národové jiní proto celost českého ducha dnes jen hlubším a kritickým vzděláním filozofickým je možná, národní vědomí musí být vědomím, uvědoměním skutečným.

Kdo se béře touto cestou, nepropadne také upřílišenému historismu, nekritickému historickému empirismu. Nesmíme, nemůžeme zavrhovat své historie, své minulosti naopak musíme ji poznávat pořád lépe a lépe. Ale jak přítomnost nám podává naše i cizí a jak jen kritický znatel dovede si vybrat, co svědčí jeho duchu, tak i minulost podává nám naše i cizí v neladné směsi, z níž právě tak kriticky musíme vybírat, co je nám pravého a právem našeho. Naše navázání na minulost, náš návrat k ideám reformačním nemá být návratem slepým; i své přijímáme, držíme a hájíme proto, že je to správné a dobré, správné a dobré nám všem. Dobrovský se svou kritickostí a vědeckou přesností, Havlíček se svou analýzí přítomnosti mohou nám být učiteli, jak obrození je ustavičné poznávání a opravování přítomnosti, a tudíž i minulosti. Avšak opět zase i ku překonání tohoto eklektického a historického empirismu, k vypracování žádoucího celkového a jednotného názoru na život jednotlivců a národa třeba je úsilí mravního, úsilí humanitního.

10

Problém náboženský. Úkoly české filozofie náboženské: Filozofické srovnání
historicky daných církví a vyznání

Český člověk opravdový, český člověk myslící chce mít jednotný názor životní, chce mít přítomnost s minulostí organicky svázánu, chce mít obsah všeho svého snažení v souladnosti se základní ideou své historie, s Bratrstvím, s Humanitou, chce se spravovat tou ideou netoliko proto, že je česká, ale proto, že je správná, že jí nedovede odpírati. Český člověk opravdový, český člověk myslící nepřijímá pustého nacionalismu a prázdného politicismu, protože zavrhuje všelikou nehumanitu a jednostranný život, postrádající humanitního snažení: český člověk opravdový, český člověk myslící nechce eklektického a historického empirismu proto, že zhostit se chce materialismu a lžiliberalismu.

Toto úsilí filozofické, hledající smysl české historie a poslání českého národa, vede nás k problému náboženskému: je to problém českého života a jeho výkladu vůbec. Je to však také náš problém český: k ideji bratrství dospěli jsme svým vývojem náboženským a mravním; idea náboženská však, idea náboženské a mravní reformy byla po více než 400 let přímo viditelným a čitelným obsahem našich dějin. Náš liberalismus toho zapomíná, vlastně dělá se zapomínajícím. Ale naše literatura, naše umění i naši politikové bezděky se utíkají do minulosti a zejména z doby reformační váží si předměty své tvorby a politikové ideály své činnosti. Ta minulost, a právě ta její nejskvělejší doba, měla obsah povýtce náboženský odsud právě úkol sloučit obsah této doby s nynějším myšlením, jež v tísni moderních vymožeností, dobrých i špatných, nedovede pochopit a ocenit problém náboženský.

Pokud náboženský problém in concreto dotýká se panujících vyznání a organizací církevních, věřící katolík a evangelík k minulosti má postavení dosti jasně určené svým vyznáním a dějinami své církve.

Věřící katolík český (lépe bych podle skutečného stavu řekl: katolík, jenž se skutečně hlásí k zásadám své církve) drží se protireformace. Dvojím způsobem tito katolíci dnes postupují. Jedni jsou zelotové, zavrhující českou reformaci a tudíž i Husa neúprosně; této straně jde především o panství církevní autority. Ve svém protireformačním radikalismu nesprávně si představují, že nynější církev byla již za kostnického koncilu co do učení tak přesně konsolidována jako nyní: ve skutečnosti ona právě proti české a ostatní reformaci své vyznání přesněji kodifikovala. Tento směr bude rozhodně a čistě klerikální, politicky církevní.

Vedle něho a částečně proti této straně klerikální je směr, jak se nedávno sám nazval, katolický (v Naší době byl nazván katolickou modernou ). Směr tento po stránce vědecké je kritičtější, tím i tolerantnější, klerikálové i k vědě a historii chovají se negativně, netolerantně; katolická moderna klade větší důraz na literaturu a na vnitřní život národní nežli na politiku. Tím samým vedena je, dbát ve své církvi hlavně o zbožnost a mravnost. Z tohoto stanoviska mohla by katolická moderna navázat na katolické duchovenstvo buditelské, avšak spokojuje se v novější době přebíráním idejí tzv. katolicismu reformního. Jsou v katolické moderně směry dva, jeden hodně povrchní a koneckonců jen pozlátkový (zejména Nový život), druhý opravdovější a hlubší, třebaže konzervativnější (hlavně v Hlídce).

Klerikální zelotismus náboženství křesťanské nelásky v Čechách nikdy nepronikne a vždy vyvolá odpor rozhodný a tuhý. Odpor ten vede teď realismus, jenž svou revizí obrodního programu s plným vědomím podle sil pokračuje v ideách obrodních a reformačních.

Katolicismus u nás pr


 
Příbuzné odkazy
· Více Studijní materiály
· Novinky od Pisnicka


Nejčtenější článek Studijní materiály:
Plzeňská náboženská scéna III.


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4
Hlasů: 1


Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Mistr Jan Hus - Naše obrození a naše reformace" | Přihlásit/Vytvořit účet | 2 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Mistr Jan Hus - Naše obrození a naše reformace (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: milan333 v Sobota, 05. listopad 2016 @ 06:41:55 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Protestanské církve se zastavily v reformačním úsilí a katolická církev velice promyšleně a cíleně je vzala pod svá křídla.
Zapomínají na hodnoty a snahu svých předchůdců nést pravdu a utlumily ducha reformace i svobodu jednotlivce.



Stránka vygenerována za: 0.37 sekundy