Pokud se dnes hlouběji zamyslím nad tím, jaké věci mohou bránit v obnově církve, vyvstává mi hned několik věcí, které bych zde nyní krátce zmínil.

  První překážkou je uzavřenost některých společenství i církví. S touto uzavřeností se stále častěji setkávám, již několik roků. Jednotlivá společenství i církve přijmou, na začátku své cesty, z Božího slova, určitou částku poznání a v tomto poznání se uzavřou. Důvodem uzavřenosti jistě mohou být i některé negativní zkušenosti, s kterými se lidé mohou v církvi také i setkat. Mám však na mysli především uzavřenost zákonickou nebo dogmatickou, ve které lidé nejsou schopni přijmout nebo připustit nic jiného, než například pouze to, co učí právě jejich hnutí nebo církev. 

  Druhou, již ovšem dosti závažnou věcí je, že sami křesťané nebo i některé autority, stavějí dělící zdi mezi církvemi i jednotlivci. A to i v místech, kde k tomu není žádný důvod, z hlediska zachování ryzosti a čistoty víry i učení. Tyto věci vycházejí především z jejich osobní nevěry, nedůvěry, špatného anebo nesprávného porozumění Písmu, nebo i z jeho neznalosti. Pak tyto věci mohou někteří lidé dělat také i ze strachu, a v některých případech i ze své osobní zaujatosti, vůči jiným církvím.

  Další nedobrou věcí, kterou můžeme vidět je soustředění se na rozdíly, namísto vážného a upřímného hledání pravdy. Můžeme si také, i zde na Grano Salis, povšimnout, jak se někteří protestanti, z řad letničních a charismatických církví, snaží obracet katolíky a vytýkají jim především papežství a uctívání svatých. Přitom však vychází najevo, že mnozí z nich, nemají příliš jasno v některých otázkách autorit a ve vnitřním uspořádání církve, což jim naopak mohou vytýkat i katolíci. Pouhé diskuse však některé z těchto věcí nevyřeší.

  Další, velmi vážnou, překážkou je sobectví a samolibost některých služebníků i některých křesťanů, kteří zřejmě nehodlají a nechtějí ve svém životě nic měnit, a kterým možná i současný stav vyhovuje. Nebo je to také i slepota, ve které někteří lidé nevidí, anebo nechtějí vidět, nebo si vůbec neuvědomují, jaký je skutečný stav církve. A přesto, že se církev dnes může chlubit nejrůznějšími věcmi, může být vnitřně mrtvá a bez života i bez Ducha Svatého. Ačkoliv v ní mnozí lidé mohou tvrdit pravý opak.

  Také jsem i osobně přesvědčen, že církev dnes, na mnohých místech vedou lidé, kteří k tomu nebyli povoláni Bohem. Ale že tito lidé vstoupili, do této služby, sami od sebe, nebo že, do této služby, byli ustanoveni pouze lidskou vůlí. Tyto věci pak mohou mít i za následek to, že nedochází k naplnění některých zaslíbení a proroctví, která církev dostala od Pána.

  Věřím také, že pokud nedojde ke změně, a nevejde-li do církve Duch pokání, zůstane nejspíš toto vše beze změny. Důsledkem pak všech těchto věcí, čekají zřejmě v budoucnu křesťany, jen další velká osobní zklamání, zklamání z víry i z církve, životní krachy a selhání některých služebníků, společenství i církví.