Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Českobratrská církev evangelická je menšina (při sčítání lidu v České republice 2 %, zatímco katolíci 36 %), a to hned dvakrát. Jednak jako menšina uprostřed konfesně indiferentní společnosti, jednak jako mrňous vůči katolíkům. Menšinovost je velevýznamný faktor každé sociologicky zachytitelné skupiny, církve též. Chceme-li o ČCE mít nějakou vizi, jak se rádo říká, musíme se její menšinovosti ujmout. Být menšinou je fajn a zároveň ošajslich. Na menšinu – každou – je permanentně nastraženo několik osidel.

Např.:

1) Má sklon být nevybíravá při hledání spojenců. Evangelíci na Slovensku se v 17. století paktovali s Turkem, za bolševika hodně evangelíků bolševikovi hodně odpouštělo jen proto, že katolíkům šel po krku ostřeji než nám. I dnes vnímám, jak lid evangelický docela potěšeně kouká na přiblblý pořad televize Nova o církevním majetku jenom proto, že je antikatolický, ve skutečnosti novinářsky neprofesionální, tendenční, agitační se zřetelnou proticírkevní, antikřesťanskou notou vůbec.

2) Sebekritickou reflexi menšina vnímá jako oslabování beztak křehké pozice, jako kálení do vlastního hnízda. špinavé prádlo – např. kolaborace určitých jedinců ba struktur s StB – se má prát doma, ale raději neprat vůbec. Nám naše špína nevadí a jiným do ní nic není. Minorita nemá ráda, aby se sahalo na velikost a čest těch, kteří ji proslavili, ať už čímkoli. Evangelíci asi ještě musí nějaký čas čekat, snad do příští generace, aby vůbec bylo lze zhodnotit postavu J. L. Hromádky. Do jaké míry se s ním církevní mínění za bolševika identifikovalo, do jaké míry s ním nesouhlasilo, ale vděčně uznávalo, že brání nejhoršímu, a navíc nás, evangelíky, svými cestami (byť pro Leninovu cenu míru) zviditelňuje? Zatím i jen vznesení této otázky přivolává reakce emotivní a nevěcné.

Vůbec naše chování za bolševika, zvláště naší reprezentace, patří mezi prádlo, které hnije v koutě. Přitom, domnívám se, na základě toho, co jsem četl, by při vytažení dokumentů na světlo vyšlo najevo, že evangeličtí křesťané v úhrnu, ba i ČCE jako instituce, se přinejmenším nechovali hůře než jiní. Stále ale je v nás obava, že by nás ubylo, kdybychom si na sebe posvítili. Dobrá pověst je zkrátka velikost malých.

3) Menšina sice chce, aby se o ní hodně a hezky mluvilo a všude byla vidět (zajímavé jsou časté stesky evangelíků: to vysílání v rádiu je moc katolické, v televizi jsou furt vidět katolíci – jako by jich v této zemi bylo půl na půl a jako by třeba půl na půl přenosy bohoslužeb v rádiu nebyla velkorysost katolické církve), zároveň ale netouží po svém zvětšování. Genetickou záchovu, to si přejí všichni, aby naše děti a vnuci zůstali věrnými evangelíky. Že by do ČCE měla vcházet plnost pohanů, to teoreticky uznáváme, ale neděláme pro to nic.

Misijního ducha nemáme a misiologii také ne, spíše intelektuálský posměch vůči misijnímu infantilismu charoušů. Přitom všelijací lidé brousí kolem nás, zvláště ve městech s vyššími školami, a občas nás vyvedou z míry, když požádají o křest a přiznají, že jim právě ČCE je sympatičtější než katolíci nebo Káesko. Tak je teda pokřtíme, darujeme bibli, když už to teda musí být, čímž to končí…

Kdo ví, jestli právě dnes není žeň mnohá. Kdo ví, jestli ti občasní konvertiti nejsou znamením, že pro lidi, kteří chtějí otevřít svá srdce Kristu, přitom si ale váží svobody a kritického myšlení, je ČCE jednota Kristova lidu jako vyšitá. Menšina má sklon ten svůj hrad či hrádek přepevný ohradit hradbami a padací most spouštět jen občas.

Zmíněné tři menšinové sklony je třeba mít v patrnosti a trvale se s nimi potýkat a oslabovat je. Menšinovost ovšem znamená i jisté přednosti, a ty je třeba kultivovat a posilovat.

1) Menšina, která si v řádu staletí na menšinovost zvykla, si zvykla postarat se o sebe sama. My máme pod kůží, že ani panovník z Boží milosti, ani parlament ČR nás nebude zahrnovat svou přízní. Však se bez ní obejdeme. Nám stačí svoboda, víc od nikoho nereklamujeme. Byl to velký svátek v r. 1981 – 200 let od Tolerančního patentu. Ten evangelíky ani zdaleka nezrovnoprávnil. Viděno z dnešního hlediska, evangelíci se stali poddanými druhého řádu, a o nějaké nápravě při zmírnění křivd formou restitucí ani nápad. Ale patent přines víc svobody, mohli jsme se zase nadechnout, a o to jde.

Toto velké ocenění svobody – svobody občanské, náboženské, ba i ekonomické, nás odlišuje od katolíků. Pro nás je svoboda vše, když je, tak se přičiníme a Pán Bůh pomůže. Pro katolíky je to trochu málo a chtělo by to ještě něco. Pořádně nevědí co, snad ještě pár rybníků, určitě ale kooperaci, to teď hodně říkají, přítel Daniel Hermann a pan kardinál také.

Kooperace je slovo larva, nevíme, co se z něj vyklube, ale určitě je to víc než svoboda pro církev ve svobodném státě. Katolíkům schází dějinná zkušenost s tolerovanou menšinovostí, byli zvyklí buď panovat nebo trpět, a tak i dnes se stylizují do postojů trpitelských – pořád jim někdo ubližuje, očerňuje církev, prodlužuje komunistické bezpráví – a zároveň by tak trochu chtěli panovat. Sice říkají, že sloužit, a jistě to tak myslí. Jenže mějte sídlo církve ne někde v Jungmance v činžáku, ale v paláci na Hradě, sama ta situovanost si o pocit panování říká.

Exkurs: Chodím dovnitř dost často, tak to znám. Pro paláce je to prima, jsou výborně udržované – ale pro ty obyvatele to asi dobré není, což platí i pro parlament a senát. Václav Malý to exorcizuje texaskami a svetrem, zatím úspěšně. Tedy menšina, kdysi pronásledovaná a pak jen tolerovaná, dokáže ocenit a vděčně vychutnat svobodu, ten statek nejcennější, spolu s člověkem stvořený (dle J. A. K.).

2) Menšina snadněji porozumí jiné menšině. Evangelíci mají výbornou pověst mezi Židy pro své chování za války: např. Bohuš Hrejsa vyráběl pro ně křestní listy. Evangelíci se snaží něco dělat pro romskou minoritu, viz nadějný pokus Evangelické akademie. LOGOS, klub pro menšinově sexuálně orientované, vznikl u evangelíků.

Evangelík nese v sobě kus apriorní sympatie ke všem vyvrženým, např. k těm, kdo byli vyvrženi od komunistů, letničářů, jehovistů. A propos, rozdíl mentalit katolické a protestantské se hodně ukázal na postoji k vyloučeným a pronásledovaným komunistům za normalizace. Pro evangelíky to byli lidé zasluhující úcty, obdivu, pro katolíky ti, kdo byli semleti mlýnem, který sami roztočili. K těm vyvrženým káesákům a jehovistům: je jich dost, otevírejme jim dveře, mohli bychom to umět bez toho většinového triumfalistického „vítejte z vandru domů“.

V Praze byl Eugen Drewermann. Po přednášce na filosofické fakultě se jaksi spontánně šlo občerstvit se. Dopadlo to tak, že u stolu seděl E. D. a 5 evangelíků. Ano, evangelictví má nezastupitelnou roli: evangelíci tu musí být, aby lidé jako E. D., vyvržený vyznavač Ježíše Nazaretského, měli s kým zajít na pivo.

3) Evangelická menšina se nebojí pluralismu a v postmoderní pestrosti pravd je jí docela dobře. Neoplakává zhroucení velkopříběhových výkladů světa, má tu zkušenost, že žádný svět jednoty stejně v dějinách neexistoval, pouze monopol jedné pravdy, vnucované a vynucované. Zároveň menšinová ČCE i za svou krátkou historii zakusila, že uvnitř jedné církve může koexistovat vícero konfesních tradic a mentalit, aniž se upolemizují k smrti… To, že se hlásíme ke čtyřem reformačním konfesím, je kuriozita velmi smysluplná. Zjistili jsme, že to jde, zvláště když důraz je kladen na ducha a ne na literu, že pluralismus a nevynutitelnost doktrinální jednoty vůbec nemusí skončit ve shluku jakýchsi voluntarismů, od řetězu utržených. Pluralita theologických akcentů nevylučuje jednotu víry, ba ani jakousi typovou podobnost ve věcech případných a služebných.

Do budoucna (krom ostražitosti vůči menšinovým osidlům a rozvíjení menšinových ctností) nás čeká:

1) Vystříhat se antikatolicismu. Žádná rekonkvista nehrozí. Mnoho katolíků se necítí v pluralistické společnosti ve své kůži, ale to ještě není touha obnovit jednotu trůnu a oltáře. Jsou si sebou jisti méně, než vypadají, a potřebují naši podporu. A zvláště my je: oni reprezentují křesťanství v naší zemi. Chceme-li jako křesťané být účinní na poli sociálním, kulturním, politickém, bez katolíků budeme jen příštipkáři. S nimi snad tovaryši.

Vzhledem k přiznaně nedemokratické struktuře a jistým ekleziologickým důrazům české katolické církve, kde i sám kritik církevní vrchnosti mívá pocit, že svou kritikou přece jen hřeší a rouhá se svatým věcem, katolíci potřebují naši kritiku. Od nás ji snesou lépe než od svých, kterým mají tendenci nasadit psí hlavu zrádců ve vlastních řadách (viz. Odilo Štampach a Bonaventura Bouše). Můžeme tedy poněkud suplovat neexistující veřejné mínění jejich (jakž jsme učinili kolem Sarkandra), ale pozor, nepřehnat dávku, nebýt k jejich úletům přísnější než k vlastním. Je třeba také zbavit se negativní fascinace papežem. Když ten milý bratr biskup římský řekne nějakou hloupost, nemusí nás to dnem i nocí zaměstnávat, my přece víme, že není neomylný, a mýliti se je lidské.

Potřebujeme katolíky, neboť jejich spiritualitu. Byly časy, kdy jsme jim upírali i právo na to slovo (Molnár). Je na čase rozpomenout se na J. L. Hromádku, který v r. 1925 se dokázal zastat katolické zbožnosti: viz Katol. a boj o křesťanství, str. 225: „Protestant širokého srdce … hřích byl odpuštěn“.

A osobně cítím, že jim musíme vytunelovávat liturgii. Jak píše výstižně Hromádka: „Na osobní výši duchovního a osobní dychtivosti shromážděného lidu stojí hodnota protestantských bohoslužeb.“ Nu, a to je chyba. Učme se od katolíků liturgickému cítění, bohoslužebné stavbě, aby všechno nestálo na tom, jestli je duchovní kazatelsky na výši. Aby poselstvím, zvěstí byly i bohoslužby samé. Večeře Páně asi by měla být součástí nedělních bohoslužeb, dobře liturgicky vypracovaná, jako celé bohoslužby: ty by měly obsahovat více responsoriálních prvků, převzatých od katolíků, z nichž některé by byly přítomny vždy, aby se katolík u nás měl čeho chytit a my u katolíků také.

Přepracovat agendu. Mířila správným směrem, ale je moc upovídaná a nabízí příliš velké menu na výběr, znatelně zeštíhlit. Také zpěvník žádá revizi: žalmy, dle usnesení komise centrálních orgánů v sedmdesátých letech zveršotepané, uložit tiše kamsi do archívu. Nikdy zpívány nebudou a dobře jim tak. Např. Ž 29. Provést jazykovou revizi, a to ad fontes, k původním textům Strejcovým a Komenského. Autentická archaičnost je žádoucí, nežádoucí je rozmělnění jazyka předků v češtinu mimočasovou, jaksi středoškolsky slohovou.

Př.: Ž 46 má 54. sloku v EZ „Boj zastavil ve všech končinách, válečnou výzbroj spálil v prach a mluví, již spokojte se, mne Nejvyššího, poznejte…“ Evangelický Kancionál z r. 1889 má zřejmě téměř autentického Strejce „Boj přetrh, dal zbroj v pohrdání, lučiště, kopí k roztřískání, vojenské vozy též na prach popálil ve všech končinách“. Tuším, že návratem k autentické starobylosti by naše církev připomněla, co to je vynášet z pokladu svého staré i nové věci. Arciže prokládání starobylých písní naprosto současnou, nearchaizující tvorbou, ve zcela čerstvých hudebních žánrech, by vůbec bylo to nejlepší.

Když už jsem zmínil příkladnost katolické liturgie, doporučuji nic nedat na řeči o nutnosti nepředbíhat to, co se loudá, a interkomunii provozovat s katolíky radostně a směle. Já před čtrnácti dny vysluhoval tělo Páně, on kalich, a lid v té farnosti se vůbec netvářil udiveně. Přece zve-li nás Kristus ke svému stolu, a my ten prostřený stůl i v církvi římskokatolické rozeznáváme, dychtivě se k němu ženeme. Že tím mnoha katolíkům komplikujeme život, to je jejich problém. A když to navzdory usnesení jakýchsi ústředních výborů přece jenom jde, je to radost, kteráž jednou bude všemu lidu.

2) Rozvinout důvěru, že v kázni a řádu a pravdě křesťané mohou žít i bez vrcholové instance, která by určovala, odkud kam kázeň, a jaký že je ten řád a co je pravda. Kdysi Doležal na synodu zaprorokoval. Tehdy se chystala jakási kázeňská opatření na neukázněné chartisty, a D. se vyslovil, že v církvi vykonává kázeň Slovo Boží samo. Tehdy se synod poněkud zachechtal té nepraktické poznámce. Nuže, já na ni dodnes vzpomínám vděčně a souhlasí s mou zkušeností, že v církvi, kde se pozorně čte Bible – kde se provozuje hnidopišská exegeze, kde se zakopává o jednotlivý verš, ba sloveso, tam kupodivu se objevuje nejen pluralita výkladů, ale také jednota. Jednota či blízkost alespoň v přístupu ke skutečnosti, ve stylu myšlení, v politickém vkusu.

Permanentní exegezí živené myšlení získává antigeny proti ideologickým floskulím, proti všem předčasným globalizacím, systematizujícím a totalizujícím. Poučená, pilná, o vnitřní svědectví Ducha sv. stojící exegeze je základem evangelictví, je naším nazorejstvím, a kdybychom se o ni nechali připravit, dopadneme jako oškubaný Samson. Exegezí formované myšlení se nemůže zastavit před dogmatem jako před už nezpochybnitelnou instancí. Neznamená to, že dogmatika je veteš, a že jsme zbaveni povinnosti interpretovat církevní dogma. Zde vyjadřuji vděčnost J. L. Hromádkovi, že nás vedl k pozornosti vůči poselství dogmatu, a zvláště že vytyčil jako referenci vší reflexivní systematizace víry symboly prvních staletí.

Je to dobře, že nás by snad nikoho nenapadlo, co je běžné v Ženevě, totiž připravit si své vyznání víry, obvykle jakési parafráze apostolika s nějakým aktuálním akcentem, feministickým, ekologickým či jakým, a pak ho po kouskách nechat sborové společenství opakovat. Je to fajn, že máme jaksi pod kůží, že my pořád jen interpretujeme vyznání, a tím jaksi odvozeně, druhotně vyznáváme, ale sami si vyznání nevymýšlíme, nejsme jeho producenty. V Ženevě mají v církvi zřízení, že pastor není nijak věroučně omezen a nikdo že ho nemůže odvolat kvůli tomu, co zastává. Církev ženevská nemá žádnou konfesi.

Jsem rád, že my ano, že máme společnou referenci, že u nás zní apostolikum, eventuelně Niceno konstantinopolikum, jako v Kobylisích u Štorka. A jak se ukazuje, jen velice výjimečně u nás bude někdo kázeňsky stíhán za konfesijní nekonformitu, i když konfese uznáváme: to naše přemýšlení víry je natolik exegeticky přeformováno, že ve věrouce toleruje hodně. A přitom společně a rádi vyznáváme, že věříme v Boha Otce atd. … Evangelictví bude žádoucí, když předvede, že jednota víry je možná, dokonce zakusitelná a prožívatelná i bez magisteria církve, zkrátka že Slovo Boží se o ni postará.

3) Evangelictví musí dát jasně najevo, že není nostalgické a odmítá parazitovat na blbých náladách. Nás ostblokové evangelíky stále ještě čeká nenaplněný úkol dosvědčovat, že komunismus byl omyl od samého počátku, cesta od špatného k horšímu, že na něm nebylo dobré nic. Že všechny špatnosti, které se právem vytýkají tzv. liberální společnosti, byly přítomny i za komunismu, a k nim že si komunismus přidal ještě pár svých docela originálních. Jasně dát najevo, že J. L. Hromádka byl v oblasti politické falešným prorokem, že v dobách diktatury KSČ svou suverenitu víry pouze předstíral a byl stejnou obětí totalitní moci jako my všichni. O to více na nás musí být patrné, že demokracie je pro nás převzácným Božím darem a svěřenou hřivnou.

Summou: mám naději, že v globalizovaném a multikulturním světě má ČCE své nejlepší dny teprve před sebou.

Miloš Rejchrt

www.getsemany.cz