Grano Salis - ´Polední démon´aneb Krize středního věku

poslal Nepřihlášený

"Polední démon" aneb Krize středního věku
Katolický týdeník 38/2008

Již středověký německý mystik Johann Tauler (1300–1361) si všiml, že ti, kteří vedli po léta náboženský život, propadají mezi čtyřicátým a padesátým rokem života duchovní krizi. Vše, co doposud praktikovali – od meditací přes společné modlitby až po různé pobožnosti – jim najednou připadá jalové. Cítí prázdnotu, vyčerpání a nespokojenost.

Člověk může jen obtížně něco změnit na své náboženské praxi, na kterou si zvykl. „Problém je v tom, že to, na co byl zvyklý, je mu najednou odebráno, a to nové ještě nemá. Vzniká nebezpečí, že spolu s tradiční náboženskou praxí opustí i samu víru, nenalezne-li cestu, jak by se přiblížil Bohu. Zakouší, jak všechny jeho duchovní snahy, ze kterých do té doby čerpal sílu, ztroskotávají,“ píše na toto téma Anselm Grün ve své knížce V půli cesty. Tomuto stavu všeobecné znechucenosti, unavenosti, nezájmu říkali už staří mniši „polední démon“, neboť napadá mnicha za poledne, tj. v době, kdy už pominula první chuť k práci. Obrazně to platí i o „poledni života“, když přešlo nadšení mládí. Někteří staří mistři duchovního života byli dokonce přesvědčeni, že je to „démon nejnebezpečnější“, protože znechucený člověk nemá, čím by mu odporoval.

A přesto Tauler považuje tuto krizi středního věku za šanci k duchovnímu růstu! Když Bůh sám totiž přivádí člověka do krize, do nesnází, má pro to svůj důvod: chce ho přivést cestou tohoto až nelítostného sebepoznání do hlubiny jeho vlastní duše. Tauler přitom užívá obrazu domu, který Bůh převrací vzhůru nohama, aby nalezl drachmu – onu hlubinu duše: „Když člověk přichází do svého domu, aby tam hledal Boha, všechno v něm převrací. Následně ho hledá Bůh a znovu vše v domě obrací vzhůru nohama...“

Co je oním domem, který má být převrácen naruby? Je to lpění na dosavadním způsobu života, na vnějších zásadách a formách, kdy se člověk domnívá, že vykonáváním určitých náboženských praktik si může přivlastnit Boha. Takový člověk „plní věrně náboženské povinnosti, chodí pravidelně v neděli na bohoslužbu a denně se modlí. Malicherně dbá na přesné dodržování náboženských povinností, a přesto nepostupuje vnitřně kupředu – spíše se zatvrzuje a stává se necitlivým,“ varuje Grün. Vnější zbožnou činností chce zakrýt, že nemá vztah ke svému nitru, že je mu Bůh vpodstatě cizí. Tauler tento ochranný val zdí nazývá trefně „hrozně silnou, jakoby volskou kůží, která pokrývá lidské nitro, do něhož pak nemůže vstoupit ani Bůh, ani on sám; je neproniknutlená“.

Zničení tohoto domu náboženské rutiny je tedy často jedinou cestou, jak najít opět Boha ve svém nitru. Člověk musí opustit vše, co by mohlo překážet Božímu působení v něm, aby se v hlubině jeho duše mohl znovu narodit. Právě toto Boží zrození v člověku je podle Taulera cílem každé opravdové duchovní obnovy.

Doporučená literatura:
Anselm Grün: V půli cesty. Střední věk jako duchovní úkol (Karmelitánské nakl. 2001)
Anselm Grün: Modlitba a sebepoznání (Zvon 1997)
Vojtěch Kodet: Marta a Marie trochu jinak. Jak žít s Bohem v bezbožném světě (Karmelitánské nakl. 2007)

	Hledej
	Je a svátek má Vojtěch. Vytvoření registrace