Říkal jsem si, že když už chce Ares na tomto slavném ekumenickém portálu slyšet něco nadšeného a když už tu vychází články o naplnění vlastních potřeb, že bych teda mohl něco trochu nadšeného sepsat.

 

   Křesťanem jsem se stal vlastně tak, že mi život byl nanic. Tak nějak jsem nechápal k čemu vlastně život je, nevěděl jsem co s ním a tak jsem ho prodal Ježíši. Když už si ho teda vykoupil vlastní krví a stojí o něj, tak ať si ho teda vezme. Byl jsem v té době mladý a naivní, čerstvý křesťan, četl jsem si bibli několik hodin denně a chodil na křesťanské akce několikrát za týden nebo i za den. Bezmezně jsem Bohu důvěřoval, že když už mě vlastní, postará se o mne, ať se bude dít, co se bude dít.

  S tímhle postojem jsem šel i do manželství, po hlavě, v důvěře, že Bůh je všemohoucí a má tím pádem o kousek větší moc, než já nebo moje manželka a o pořádný kus větší moc než ďábel, kterého působení jsem v té době vnímal na můj vkus až příliš silně.

 

  Potenciální manželství to bylo zajímavé. Já, kovaný katolík, familie katolická dlouhé generace zpět, v rodu mnoho katolických kněží, na které se vzpomíná s úctou. Moje žena, evangelička jak řemen, její dědeček přestoupil k evangelíkům jako farář z Jednoty bratrské. Svatbu jsme měli v evangelickém kostele, katolicko-evangelického ritu. Jeden farář katolický a jeden farář evangelický, to jsou dohromady dva faráři, pro jistotu, aby ta svatba byla echt platná pro obě strany. Pomatuju si, že jeden byl bílý, a jeden černý (ale už nevím který byl který). Pro sichr jsme měli o dvě hodiny později ještě obřad civilní, aby byla spokojená ještě ta strana třetí, státní. No, ale to by bylo na zvláštní příběh.

 

 

  Kde budeme bydlet, s tím jsem si tenkrát hlavu nelámal, však na pokoji na koleji jsou přece dvě postele, ne? A Bůh se o nás postará, v tom jsem mu důvěřoval. V klidu jsme se po svatbě nastěhovali do společného pokoje, bylo to těsně po zkouškovém období, takový krásný, klidný čas. Co bude dál jsme neřešili, tenkrát jsem to bral tak nějak "ve víře". Musíte uznat, že to byla víra fakt silná, z takového toho hnutí víry.

 

  Měl jsem tenkrát takový sen, jak bych chtěl bydlet. Někde v podkrovním bytě, těsně pod střechou, s výhledem po okolí. Podstatnou součástí toho bytu by musela být temná komora, taková s tekoucí vodou bez jediného paprsku světla, aby se tam daly vyvolávat fotky. No, nic jiného, než ten výhled a temná komora tam vlastně být nemuselo, ještě teda elektřina a byl bych spokojený. A moje malá milá? Té stačilo, kdyby bylo vůbec kde bydlet byla zkrátka skromnější než já .... :-)

 

 

  Do té doby jsem vlastně bydlení nijak extra nesháněl. Měl jsem těsně před svatbou, pár dní, šel jsem do školy na nějakou zkoušku a na schodech jsem potkal paní hospodářku, kterou jsem znal z nějakých obchodů ze dřívějška. Zeptala se, kdy si odvezu můj poslední výprodejový úlovek ze školních zásob (na pokoj na kolejích), pak jsme prohodili dvě-tři slova. A pak řekla větu, kterou do smrti nezapomenu:

 

  "Nevíte náhodou o nějakých mladých manželích, kteří potřebují bydlení? Máme tady služební byt a potřebujeme někoho, kdo by v něm bydlel a necoural po nocích"

 

  "No, nevím o nikom, zkusím zapřemýšlet a zeptat se" řekl jsem. A po pár vteřinách přemýšlení mi něco došlo (věci, které jsou hodně jasné a jednoduché mi docházejí příliš dlouho, proto se nemohu dívat na Ordinaci v růžové zahradě, protože bych jí nepochopil a dělám teda radši analytika) a řekl jsem: "No ale věděl bych o jedněch, co brzo budou. Za 14 dní máme svatbu a zatím nemáme kde bydlet". Chvíli jsme si pak ještě povídali a dohodli se, že se na ten byt půjdeme podívat.

 

 

  A asi nikdy nezapomenu ten pocit, když jsem pak do toho bytu poprvé vstoupil, se svojí v té době potenciální manželkou. Koukal jsem na ten nádherný byt, s temnou komorou, a tekoucí vodou, vešel do obývacího pokoje a nevěřil svým očím. Něco ve mně křičelo seč mělo síly: "to je přece přesně ono!!!". Teda on ten byt byl totálně vy-bydlený od staré paní, která pár týdnů před tím umřela, všude špína a nepořádek, ale já jsem viděl spíš ty možnosti, než aktuální stav. Rozhodnost nebyla nikdy naší silnou stránkou a tak jsme řekli, že si to rozmyslíme. Paní hospodářka také, a že se nám ozve.

 

  Uběhla nějaká doba a bydleli jsme na koleji. Těšil jsem se zpočátku, že budeme bydlet v tom bytě, ale naděje umírá jako poslední. Přes svatbu jsem trochu pozapoměl a pak jsem neměl odvahu za ní dojít, takový krásný byt určitě dostal někdo ze známých a už bude pryč. Paní hospodářka se neozvala, ve škole přibývalo práce, tak jsem pozapoměl víc a pak umřela i ta naděje. Až jednoho dne jsem jí opět potkal a její první slova byla: "Tak kde jste, pane Cizinec? Čekám, že se ozvete, byt už je připravený, můžete začít opravovat!"

 

 

  Na kompletní rekonstrukci bytu jsme dostali všechen materiál, zbývalo jen udělat práci. Opravili jsme co šlo, vymalovali, slavnostně jsme se nastěhovali. Jediné, v čem se mi ten byt nezdál, bylo to, že nebyl v podkroví a nebyl z něj výhled - byl v suterénu domu. Což mělo zase svoji výhodu v tom, že se z něj dalo vylézt na zahrádku a že ta temná komora byla fakt temná. Zahrádka byla na moje vesnické poměry malá, jen pár set metrů, ale za pár týdnů jsme ji vyčistili a už se tak malá nezdála. Na druhé straně domu byla kaple ze 14 století, ke které jsme také dostali klíče, podobně jako ke zbytku budovy.

 

  Nejsem člověk přízemní a tak jednu z prvních věcí, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem vylezl do výšin - na půdu, na střechu a pak přímo na hřeben. Jako doma na vesnici, když jsem sedával na konci hřebene stodoly a rozhlížel se do polí a do údolí. Jednou z krásných vlastností budovy, ve které jsme bydleli, bylo to, že o kousek převyšovala ty ostatní, jen o pár metrů, ale stačilo to. Otevřel se mi nádherný výhled na Hrad, Petřín, Národní divadlo, Vyšehrad, Vltavu, zkrátka koldokola centra Prahy bylo vidět snad všechno.

 

  Když jsem tam pak na té střeše sedával a fotil ten krásný výhled okolo nebo se jen tak kochal, modlil se v kapli ze 14 století, pekli si buřty při kytaře na zahrádce nebo jen usínali v teplé posteli v sedmdesátimetrovém bytě v centru Prahy, uvědomil jsem si jednu věc:

 

  "Vděčnost je mnohem, mnohem lepší důvod pro službu Pánu, než strach."

 

  Předtím jsem vděčnost neznal a strach zase až moc přespříliš, tak jsem to mohl docela posoudit. Dneska jsem Bohu moc vděčný za ty tehdejší chvíle. V tom bytě se nám narodilo první dítě, na zahrádce v kočárku prospalo první měsíce svého života. Dodnes mě hřejou malé detaily, občas když usínám, vzpomínám jak nám tenkrát čas usínání odměřovalo metro. V pravidelných intervalech bylo v tom suterénu slyšet, jak klape po svých kolejích.

 

 

  Dodnes tak můžu reálně vědět, že náš Bůh je Bůh zázraků. Jasně, vědecký věřící by mohl v klidu říci: Je to přeci jasná náhoda! Asi by se dalo spočítat, jaká je pravděpodobnost, že hospodářka školy potká v milionové Praze, mezi tisíci studenty a stovkami svých známých zrovna toho jednoho jediného mladého novomanžela. A asi bude ta pravděpodobnost o kousek vyšší, než možnost postupné mutace opice na člověka. Ale pro mně je to stejně zázrak.

 

 

  Mám rád výhledy zezhora. Na zahradě mám pravý a nefalšovaný sloup vysokého napětí, pro mne taková reminescence studií atomových elektráren a vyvažování silových sítí, tak si na něj jednou za čas vylezu, usadím se na konzoli a rozhlížím se po okolí. Ten zázrak tenkrát nebyl ani první, ani poslední. Zázrak, kde teď žiju, je už třetí a možná čtvrtý. Když se dneska probudím a mám vedle sebe zázrak, nad hlavou taky, venku taky, rád na ty staré chvíle vzpomínám. Je to pro mne připomínkou, že Bůh je Bohem zázraků, že má moc dělat neobvyklé věci a tahle moc je, jak jsme rádi říkávali, mimo všechnu entropii.