poslal donkichot
Kázání na
Kol 1: 15-22
Kdysi ve třicátých létech minulého století se americký theolog Reinhold
Niebuhr zabýval společenským jevem nacismu a bolševismu. Je pozoruhodné, že
v době, kdy tato ideologická hnutí byla na svém výsluní a v plné
moci, Niebuhr obě správně popsal a odhalil jejich příčiny. Ztělesňovali pro něj
společenský hřích ospravedlňovaný vývojovou teorií. Žel, tento druh hříchu se
páchá dodnes ve jménu pokroku a dobra,
které tento pokrok údajně přináší.
Nacisti i komunisti se dopouštěli stejné ideologické pýchy.
Považovali se za nejpokrokovější, nejlépe vyvinuté, což vedlo k následující
úvaze: pro blaho svého společenství ( v případě nacismu jím byl německý
národ, v případě komunismu dělnická třída) se podle práva plynoucího
z vývojové teorie mohou, ba musí, konat takové skutky, které se běžně označují
za zločin. Řeknete mi, nač nám toto povídáš téměř dvacet let po komunistické
době a přes šedesát let po nacismu?
Neříkal bych to, kdyby myšlenky založené na úplně stejném
předpokladu nebušily do nás ze všech stran, v každé denní době, ze všech
sdělovacích prostředků, které si moderní člověk vymyslel, aby klamal svého
bližního a zaváděl jej dál do temnější hloubky postmoderní ideologie. Bratří a
sestry, myslíte, že nás nejvíce ohrožuje
komercionalismus a konzumenství.
Nikoli, hrozba z této strany ztěží překoná výši našich finančních příjmů,
které v mnoha případech nejsou až tak vysoké. Boží protivník, satan, je
mnohem záludnější a protřelejší, než aby zůstal jen u lákadla cinkání peněz a
vzývání mamonu. Jeho cílem je našeptat ti pomluvu, neboť je to ďábel ďábelský (diabolos = pomlouvač),
že nemusíš věřit v Pána Ježíše Krista, abys byl spasen, ba dokonce, že ani
nemusíš toužit být spasen, protože neexistuje zatracení. Jak by taky mohlo
existovat, když všichni žijeme v této pozemské blaženosti, užíváme si
dobrých darů a žijeme akčně a naplno. Mohu se mít dobře již hned dnes, a musím
dělat všechno, aby tomu bylo tak, bezohledně na součlověka a bezohledně na Pána
Boha. Nač mi je Kristus, když existuje bezpočet cest k blaženosti.
Věc se má
však poněkud jinak. Bratří a sestry, myslíte si, že bez Krista můžeme být
křesťany? A myslíte si, že být křesťanem je něco takového jako být budhistou,
či hinduistou, či mohamedánem anebo židem? Zkrátka, že já jako křesťan se řadím
do kategorie vyznavačů jednoho ze světových náboženství, mezi religiózní a
duchovní lidi, kteří vědí, že nad hmotářstvím je duch a duc*****, které mohu
v sobě pěstovat a stát se tak dokonalým? Tento způsob uvažování připouští, že vyznávání Krista není nic
výjimečného, že je to součást religiózního rozměru člověka napříč jeho
kolektivním bytím.
Jenže vyznávání Pána Ježíše Krista je věc podivuhodná a
výjimečná. Podivuhodnost a výjimečnost tohoto vyznávání nespočívá totiž na
vyznávajícím, ale na vyznávaném. Nechodíme přece do kostela, protože je to věc
obyčejná, ale protože je to věc neobyčejná. Ba přímo předivná. Protože se zde
setkáváme s oslaveným vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem, který předsedá, je hlavou, našemu shromáždění
(církvi). Církev je živým organismem (tělem, tělesem), pouze když je
shromážděna kolem svého oslaveného Pána přítomného v Duchu svatém. Církev
se koná jen tam, kde je On. Podmínkou církve tedy nejsou církevní řády,
kanonické právo a vysvěceni kněží, jak si to někteří pomýleni lidé myslí.
Církev není ustanovena člověkem ale Bohem. Byl to sám Bůh Otec, který se
rozhodl i učinil. Přenesl nás z moci temnosti do království milého Syna
svého. Vyjímečnost křesťanství spočívá na jedinečné zprávě o zmrtvýchvstání
Pána Ježíše Krista.
Dnešní text
nám sděluje, že lidi bez Krista jsou v moci temnosti. A to i dnešní
postmoderní lidi. A v tom, že obyčejný český člověk, je schopen zavrhnout
Krista a brublat ve svém břichu jakési údajné meditace a myslet si, že tím
dospěl k dokonalosti, můžeme spatřovat důkaz nefalšovaného působení moci
temnosti. Budhistickou meditací a hinduistickou modlitbou spějí tito zoufalci
k duchovnu. Avšak k jakému duchovnu? Jelikož popírají Krista, je to
duc***** antikristovské, jelikož odmítají Krista, stávají se Kristovým
protivníkem, tedy je to satanské duc*****, mluví o Kristu nepravdu, neboť
tvrdí, že nalezli jinou cestu než Krista, pomlouvají Krista Pána, tedy je to
ďábelské duc*****.
Jedinou
cestou je Kristus. Trygve Gulbranssen napsal své vyznání v románu Není
jiné cesty, že tou cestou je Kristus. Je to cesta Boha za člověkem,
k člověku a pro člověka. Učinil ji Kristus s autoritou od Boha a
s autoritou Boha. Člověk se nemůže sám od sebe vyprostit z moci
temnosti. Jeho snaha o zbožnění sebe produkuje duchovní sílu, která jej zdolává
a přesahá. Je to zlá síla, zlá mocnost, která zaslepila dnešním lidem oči i
úsudek. Je to to transcendento, které dnešní vyvolávači duc***** vzývají, které
Bible nazývá hříchem, který je podstatou satanství a ďábelství. Pro modláře
není království Boží určeno.
Odmítání
Krista, který je vyjímečný a jediný dává smysl Božímu stvoření a přesahá
všechny moci a vlády, lze považovat za
potupu Božího majestátu. V něm přebývá všechna plnost, On je především a
všechno jím stojí.
Tento text
se považuje za jeden z biblických důkazů o preexistentním Kristovi.
Vypovídá tak o Kristově svrchovanosti. Lidem v době Pavla tlumočil tento
text, že všechny nebeské mocnosti a síly, kterých se zřejmě báli, jsou Kristu
podřízeny a musí se mu kořit. Jeho prvorozenství zdůrazňuje rovnost právní moci
s Bohem Otcem nade vším stvořením v nebesích i na zemi, nad tím, to
co můžeme poznat ale i nad tím, co nemůžeme poznat.
Apoštol tento text
nepsal proto, aby křesťané v Kolosis pobili všechny ranné gnostiky, a tak
se zbavili bludu. Nikoliv, to by nebyla cesta Kristova. On chtěl, aby chodili
tak, jak přijali Krista Ježíše Pána. A aby je ti moudří ze světa a moudří podle
světa neobloupili svou moudrostí,
klamlivou líbezností lidských ustanovení podle živlů tohoto světa. Naopak,
poukazuje na smysl utrpení v životě člověka. Člověk nežije zde pro to, aby
si užíval, ale pro to, aby na něm ukázal Bůh svoji moc. My reformovaní křesťané
jsme v Bibli vyčetli, že Bůh se oslaví svou milostí na těch, které vyvolil
a předurčil, aby byli s ním, a přísným trestem se oslaví na těch, kteří potupili
jeho majestát odmítnutím Krista, který nás smířil s Bohem, a tak na sobě
potvrdili, že byli předurčeni k zatracení. Koříme se proto před Bohem a
uznáváme moc Krista Krále a chceme chodit hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti,
v každém skutku dobrém vydávat ovoce a růst ve známost Boží. Aby jedinému
Bohu byla čest a sláva až na věky, a to byť žijeme, nebo umíráme.
