poslal Nepřihlášený Duchovní začali působit ve věznicích bývalého Československa
krátce po revoluci. „Proniknout do prostředí, jež bylo doménou
protinábožensky vyškolených důstojníků na policejní úrovni, by asi bylo
bez Boží pomoci nemožné,“ říká Bohdan Pivoňka, hlavní kaplan Vězeňské
služby. Tito kaplani dnes působí ve 22 věznicích, na kaplanské službě
participuje 10 církví.
Ve většině věznic a vazebních
věznic fungují duchovní, většinou dobrovolníci. Kaplanů je dvaatřicet –
sedm z nich je zaměstnáno na plný úvazek, ostatní na částečný. „Za
významný pokrok považuji, že v kaplanské službě se angažují i duchovní
– tedy ti, kteří jsou často ještě vedle svých sborů a farností
zaměstnáni aspoň na kousek pracovního úvazku jako kaplani u Vězeňské
služby ČR,“ komentuje současný stav B. Pivoňka. „Za deset let kaplanské
služby se podmínky změnily k nepoznání. Dnes jsme na mnoha místech,
i mezi spolupracovníky standardního personálu, objevili své přátele,
s nimiž si rozumíme a kteří důvěřují nám. Úkol ovšem zůstává pořád
stejný: být tu pro lidi, kteří nás potřebují – a to na obou stranách
katru. A žádnou z těchto stran se nenechat zneužívat.“
Vězeňská duchovenská péče
Duchovní ve věznicích,
dobrovolníci i kaplani jsou většinou členy občanského sdružení Vězeňská
duchovenská péče. Panovaly obavy, aby kaplanská služba po dosažení
určitých pozic nechtěla vyloučit službu dobrovolnou. Nestalo se tak.
Kaplani mají kromě vlastní pastorace a organizačních povinností
i „papírování“ – ponejvíce podchycování dat a jejich zanášení do
elektronických databází. Dále jsou poradci ředitele věznice
v církevních otázkách atd. Dobrovolníci tyto starosti nemají a mohou se
více věnovat odsouzeným. Občas by ale mohli propadnout jejich
„namlouvání“, tedy ovlivňování náhledu duchovních ve prospěch dotyčných
vězňů (organizace Vězeňské služby je pro dobrovolníky přece jen víc
represivní než „kamarádskou“ institucí). Když se však obě skupiny ve
svém působení doplní, je to téměř ideální. Kaplanské vědomí
odpovědnosti vůči organizaci, jež je zaměstnává, a „laický“ impulz
k naději pro vězněné vytvoří žádoucí katalyzátor progresivního vztahu.
Ekumena ve vězení
Během
vývoje duchovní vězeňské služby nevznikla žádná preferovaná církev,
není zde jeden jediný pravdivý směr. „Teologicky je pravda darem Božím,
který jednou v jeho království ke svému mnohému překvapení rozbalíme,“
říká B. Pivoňka a dodává, že ve vězení nejsou lidé konfesně vyhranění.
„Musíme začínat asi tak, jak bychom měli vždycky: od našeho lidství
a od toho, co nás spojuje. Ježíšův přístup k okolí byl výrazně takový:
v citlivosti na lidské problémy naznačoval možná řešení. K víře se
dostával prakticky. Nakonec neodvrhl ani ty, kteří ´nepatřili do jeho
ovčince´.“
Katolický týdeník 36/2008
