Grano Salis - Fenomén Božích vnuků

poslal Nepřihlášený

Boží vnoučata a otrava Bohem v psychologii náboženství Termín "Boží vnoučata" se v psychologii náboženství objevil v druhé polovině padesátých let. Jeho autorem je Harry Lindström. Označuje tak věřící, jejichž výchova byla neúměrně přísná, represivní a nábožensky rigorózní. Následkem této výchovy bývá mimo jiné nejistota ve vztahu k druhým lidem, nízké sebevědomí, pocit viny, strach z odmítnutí druhými lidmi či Bohem a strach ze selhání. O necelé dvě desetiletí později popsal tentýž fenomén na základě vlastní zkušenosti německý psychoanalytik Tilmann Moser. Mnohé přitom šokoval otevřeností a osobním stylem své výpovědi.

Termín "Boží vnouče" zavedl do psychologie náboženství představitel skandinávské školy Harry Lindström v roce 1957. Ve své studii "Guds barnbarn - problembarn" (Boží vnoučata - problémové děti) popsal následky rigidní náboženské výchovy.[1] Rodiče "Božích vnoučat" zaštiťují svou vychovatelskou pozici autoritou Boha. Poslušnost dětí je pak projevem zbožnosti. "Být hodný" znamená "dělat Bohu radost", zatímco neposlušnost Boha zarmucuje. Odtud pochází výraz "Boží vnouče". Od rodičů se vyžaduje poslušnost vůči Bohu a od dětí poslušnost vůči rodičům, takže rodiče před dítětem zastupují Boha, který je v modlitbách oslovován jako "otec". Rodiče mají Boha na své straně v okamžicích, kdy dítě podle jejich názoru selhalo. Pokárání, výčitky a hrozby trestem podpírají náboženskou argumentací. Dítě tak má proti sobě mocnou koalici rodičů, Boha a náboženské tradice, která znemožňuje jakýkoliv jeho vzdor. Ani v dospělosti není pro Boží vnoučata snadné zbavit se rodičovského vlivu.

Lindström ovšem není jediným badatelem, který se tohoto fenoménu dotkl. Výraz "Boží vnouče" se přímo dotýká určitého typu religiozity, která je problematická zejména z hlediska duševní hygieny a vývojové psychologie. Diskusi o tomto druhu zbožnosti rozvířil v roce 1976 německý psychoanalytik Tilmann Moser knihou "Gottesvergiftung" (Otrava Bohem). Nejedná se o odborný text, i když si autor občas pomáhá pojmovým aparátem psychoanalýzy. Moser sám je typickým Božím vnoučetem. Ve své knize oslovuje Boha, útočí na něj a systematicky mu vyčítá, jakým utrpením musel kvůli němu projít. Označuje ho jako "lichváře s milostí",[2] "jed", "těžko léčitelnou nemoc",[3] "permanentně nabízenou přísadu v úsměvu rodičů"[4] a "produkt zneužívání lidských pocitů".[5] Přitom píše z pozice ateisty. Boha oslovuje pouze jako reziduum uvnitř své "duševní struktury".[6] Obrací se tedy na určitý obraz Boha, na soubor představ a očekávání, který mu byl vštěpován rodiči, učiteli a lidmi ze sboru, nikoliv na skutečnou osobu. To ostatně naznačuje už motto jeho knihy: "radujte se, pokud byl váš Bůh laskavější".[7] Moserovu žalobu můžeme shrnout zhruba do následujících bodů:

potlačování pochybností o Bohu a příslušné náboženské tradici pomocí strachu;
nauka o vševědoucnosti Boha (Bůh jako kosmický "big brother");
povinnost milovat Boha a zároveň se ho bát (ve smyslu dvojí zpětné vazby);
ponižující nutnost doprošovat se milosti jako těžký zločinec;
kladení nesplnitelných norem;
neustálé oživování pocitů viny a strachu z trestu;
nauka o dvojí predestinaci a z ní plynoucí představa, že část lidí byla již před svým narozením určena k věčnému zatracení na základě "nevyzpytatelného Božího úradku";
kombinace pozitivních přívlastků Boha (milosrdný, pravdivý, laskavý) a pesimistického pojetí člověka (jako by Bůh potřeboval kontrastní pozadí, na němž by lépe vynikl);
vštěpování strachu ze sexuality, nahlížení na sexuální fantazie jako na něco "nečistého" atp.

Moserův Bůh je přebujelý. Je svým způsobem přítomen v kostele, ve škole i doma v soukromí, v textech bohoslužebných písní, v náklonnosti rodičů, v rozhovorech s dospělými i ve všednodenních starostech. Veškeré dění ve svém životě chápe mladý Moser jako podmíněné Bohem. Z církevních písní, kázání, modliteb a náboženské výuky ve škole vyplývá, že všechno dobré a žádoucí je darem od Boha. Člověk sám není schopen vytvořit něco hodnotného. Je hříšný, mravně zkažený a zasluhuje pohrdání. Jedinec, který ztratí přízeň Boha, proto automaticky ztrácí všechno, z čeho by se ve svém životě mohl radovat. V tomto kvazidogmatickém konstruktu jsou tedy Boží pozitivní atributy (zejména laskavost a milosrdenství) něčím latentním či hypotetickým. Jsou neúčinné, protože je ruší lidská hříšnost. Z toho plynou dva závažné důsledky: ztráta sebeúcty a každodenní strach ze ztráty Boží přízně. K výše uvedeným problémům přistupuje převážně negativní vztah k vlastní sexualitě. Ten vyplývá z nepřiznaného (leč o to pevněji zakořeněného) dualismu tělesné a duchovní sféry lidské existence.[8]

Moser vzpomíná na pocity viny, které provázely jeho masturbaci. Mluví o sexualitě "otrávené vinou" a dotýká se i obzvlášť tabuizované oblasti vztahu spirituality a sexuality. V tomto bodě Moserův text připomíná původní koncepci eklesiogenních neuróz, jak ji zavedl psychoanalytik Eberhard Schaetzing v roce 1955. Schaetzing měl na mysli projevy psychogenní frigidity a impotence, zapříčiněné potlačováním pudů pomocí přísné výchovy. Jeho kolega Klaus Thomas později zdůraznil souvislost těchto a dalších příznaků s tresty za onanii.[9]

Moserova kniha získala v Německu i ve skandinávských zemích značný ohlas. Dodnes je považována za kontroverzní. Dočkala se reakcí z teologických kruhů i ze strany psychologů.[10] V roce 2003 se Moser ke svému životnímu tématu vrátil publikací "Von Gottesvergiftung zu einem erträglichen Gott" (Od otravy Bohem ke snesitelnému Bohu).[11] Text je tentokrát odborný - psychoanalyticky pojatý - a o poznání smířlivější. Autor zde přehodnocuje svoje dřívější postoje jako přehnaně vyostřené, ale zůstává kritický. Na závěr připojuje ještě fiktivní dopis Augustinovi, který místy připomíná Ericksonovo pojednání o Lutherovi.[12] Augustinovi zde kromě jiného vyčítá infantilní představy o světě a o člověku, neschopnost odpoutat se od matky a nenávist k životu.[13]

Ačkoliv se Lindström a Moser v mnohém liší, oba se dotýkají se téhož problému, k němuž přistupují ze dvou různých stran. Lindström pojmenovává určitou skupinu lidí, kteří prošli represivní výchovou s prvky přísné zbožnosti. Moser je jedním z nich. Popisuje a pojmenovává, jak "Boží vnouče" vidí svět i sebe sama v něm. Moser i Lindström věnují zvláštní pozornost nábožensky motivovanému strachu.

Není od věci připomenout, že strach sám o sobě není patologický. Jde o emoci, jež nás chrání před nebezpečím. Podobně jako bolest, signalizují i úzkost a strach, že setrvání v momentální situaci by mohlo znamenat hrozbu. Strach je zároveň emoce silně autokatalytická (dokáže umocňovat sebe sama). U "Božích vnoučat" a lidí trpících "otravou Bohem" (stejně jako v případě eklesiogenních neuróz) se však setkáme se strachem, který ztratil svou ochrannou signální funkci. Strach zde nepřestává působit ani poté, co je nebezpečí zažehnáno. A také se objevuje, aniž by byl vyprovokován reálnou hrozbou. Nekontrolovatelný strach tu má svou logiku.

Bůh - jak ukazuje Moser - je v životě rigidně vychovaného věřícího totálně přítomen. Není před ním úniku. Ztráta jeho přízně je ztrátou všeho, protože proti němu není odvolání. Boží totální přítomnost pak propůjčuje jistou totalitu (zde: bezmeznou intenzitu a všudypřítomnost) i strachu samotnému. Podobná ztráta funkčnosti negativních emocí je známa např. u fóbií, depresí a obsedantně - kompulzivní poruchy. Nutkavou neurózu a obavy "Božích vnoučat" spojuje také perfekcionismus, který vychází z chorobného strachu z nedokonalosti.[14] Jedná se o obavy z možnosti nebýt zcela dokonalý, nepodat výkon, selhat, nebýt "shledán hodným", patřit k "zavrženým". A nutno podotknout, že takový strach může dosáhnout až animální intenzity. Nutkavý perfekcionismus může být také důsledkem nezdůvodnitelných výchovných sankcí. Tresty za chování, jehož závadnost není zcela zřejmá (hrozby zatracením za hříchy v myšlenkách, tresty za masturbaci atp.) ztěžují hledání klíče k mravnímu hodnocení situací.[15] Svědomí jako by bylo dezorientováno dosavadní zkušeností, podle níž trest může přijít i zcela nečekaně. A tak bije na poplach i tam, kde to není třeba - jakoby pro jistotu.

Proč se však "Boží vnoučata" bojí, že by nemusela obstát? Nejde tu o strach ze selhání jako takového. Ten je sice zcela zřetelně prožíván, objevuje se však pravděpodobně jen jako příznak, který má své hlubší příčiny. Za strachem z vlastní nedostatečnosti, z nepřijetí či odmítnutí se skrývá strach z Boha, jenž tato selhání trestá. Na takovou zdánlivě samozřejmou souvislost upozornil pastorační psycholog, psychoterapeut a katolický teolog Karl Frielingsdorf. Podle něj je to právě tzv. démonická představa o Bohu, co všem ostatním obavám z neúspěchu a chyb dodává v těchto případech jejich zvláštní razanci.[16] Každý člověk se občas bojí odmítnutí či selhání. Pokud si však přitom představuje, jak ho nesmlouvavý "Bůh - účetní" bude volat k odpovědnosti, původně běžná obava naroste do fobických rozměrů.

Právě Bůh jako trestající soudce je podle Frielingsdorfa jednou z nejčastějších démonických představ Boha. Vyskytuje se u 94 % jeho pacientů.[17] Boží vnoučata provázejí jejich potíže často po zbytek života. Část z nich se později přikloní k ateismu, část se naopak snaží dostát nereálným požadavkům, které na ně byly kladeny v dětství. Někdy je tato snaha vystupňována nad původní představy rodičů a mění se ve vyhrocený moralismus vůči sobě i okolí. Nejistota, úzkost, strach, přecitlivělé svědomí, potíže s navazováním nových vztahů a životní pocit člověka, který není druhými přijímán a nikam nepatří, přetrvávají ještě dlouho po dosažení dospělosti. Krajním řešením úzkostných a depresivních stavů se může stát suicidium.[18]

Rovněž Moserova "otrava" se vyvíjí v rámci celoživotního příběhu. Moser upozorňuje, že určité symptomy jím popisovaného syndromu mohou přetrvávat i po příklonu k ateismu. On sám se sice v určité fázi svého života vzdal víry v Boha jako reálnou entitu, nicméně se tím nezbavil veškerého utrpení, které s touto vírou souviselo. I v době, kdy jako psychoanalytik dokázal pojmenovat a pochopit jednotlivé příznaky kontaminace "démonickou" představou o Bohu, se stále ještě potýkal s působením traumatizujících vzpomínek. Takřka infernální charakter duševního a duchovního utrpení Božích vnoučat vede k tomu, že případnou ztrátu své víry mohou zažívat jako osvobození. Tilmann Moser v tomto duchu ještě jednou a naposledy oslovuje Boha v závěru své knihy: "Mé oči se učí vidět, od té doby, co už mi nestíníš horizont."[19]

Poznámky
[1] K nám se tento termín dostal spolu s překladem Úvodu do psychologie náboženství Nilse G. Holma, který je rovněž žákem H. Sundéna a patří k výrazným osobnostem skandinávské psychologie náboženství. Zároveň na problematiku tzv. Božích vnoučat upozornil P. Říčan. Srv.: HOLM, Nils G.: Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál, 1998. s. 136-139. Viz též: ŘÍČAN, Pavel: Psychologie náboženství. Praha: Portál, 2002. s. 308.
SUNDÉN, Hjalmar, Die Religion und die Rollen. Berlin: A. Töpelmann, 1966. s. 393-395.
[2] "Ein Wucherer warst du mit deiner Gnade", MOSER, Tilmann: Gottesvergiftung. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1976. s. 15
[3] "schwer heilbare Krankheit", ibid. s. 10.
[4] "das permanente Zusatzangebot im Lächeln der Eltern", ibid. s. 30
[5] "Ein Geschöpf des Mißbrauchs menschlicher Gefühle", ibid. s. 46.
[6] "Du hast überlebt in meiner seelischen Struktur", ibid. s. 9.
[7] "Freut euch, wenn euer Gott freundlicher war", ibid, s. 5.
[8] Oficiální dogmatika katolické církve dualismus odmítá stejně jako velká část protestantských teologů. Podle některých představitelů dějin mentalit se přesto představa o neduc*****sti či mravní nízkosti tělesných potřeb člověka již po staletí traduje napříč denominacemi. Srv.: DELUMEAU, Jean: Hřích a strach: pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století. Praha: Volvox globator, 1998. s. 15-42, 235-242, 472-498, 596-608. DODDS, Eric Robertson: Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Praha: P. Rezek, 1997. s. 41-44. BACHMANN, Christina: Religion und Sexualität. Stuttgart - Berlin - Köln: Kohlhammer, 1994. s. 147-155.
[9] Psychoanalytik a teolog Klaus Thomas pojem později rozšířil i na další symptomy. I on se však soustředil na sexuální dysfunkce. Srv.: ŘÍČAN, Psychologie ... s. 307.
[10] HOLM, Úvod ... s. 137. DREWERMANN, Eugen: Kleriker: Psychogram eines Ideals. München: DTV, 1992. s. 471-472. FRIELINGSDORF, Karl, Falešné představy o Bohu: jejich vznik, odhalení a překonání. Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 92. BACHMANN, Religion ... s. 61
[11] MOSER, Tilmann: Von der Gottesvergiftung zu einem erträglichen Gott. Stuttgart: Kreuz Verlag, 2003.
[12] ERIKSON, Erik H. (1996) : Mladý muž Luther: studie psychoanalytická a historická. Praha: Kocourek, 1996.
[13] MOSER, Von der Gottesvergiftung... s. 152-176.
[14] ŘÍČAN, Psychologie ... s. 272-275.
[15] Ibid, s. 277. Nutno podotknout, že dané zákazy a sankce se dítěti mohou jevit těžko pochopitelné, není-li vysvětlena jejich škodlivost rozumově uchopitelným způsobem. Formulace typu "to se nesmí", "to je špatné" nejsou v uvedeném smyslu slova zdůvodněním.
[16] FRIELINGSDORF, Falešné představy ... s. 24, 87-91, 100, 120, 127. Originální titul Frielingsdorfovy knihy zní: Dämonische Gottesbilder (dosl. Démonické obrazy Boha).
[17] Ibid, s. 92. - Stojí za pozornost, že tento údaj vychází z více než pětadvacetileté praxe.
[18] Sám jsem se setkal s případem nezdařeného pokusu suicidia v evangelickém prostředí. Student teologie, který se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života, pocházel z respektované evangelické rodiny v Praze.
[19] MOSER, Gottesvergiftung... s. 101.

www.dingir.cz

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace