Dnešní střízlivá věda se drží předpokladu, že papežka Jana je asi tak věrnou historickou postavou,jako příkladně rytíř Bruncvík.  Jenže díky politickým a vnitro církevním diskusím bylo na  její legendě pilněji pracováno než na té Bruncvíkově a tak dnes se dají najít prameny, podle kterých šlo o dívku která se narodila anglickým rodičům v Německu. Za muže se začala vydávat kvůli studiu, vlastní pílí to dotáhla na kardinála a při nejbližší papežské volbě byla pro svojí proslulou cudnost vybrána za nového papeže.
   Vzhledem k okolnostem za kterých vyšel podvod najevo to z onou cudností nemohlo být až tak horké,jelikož  nikdo v souvislosti s jejím porodem nezaznamenal opakování zázraku s panenským početím ,je pravděpodobné že k nějakým necudnostem dojít muselo minimálně jednou.
     Legendární podání se rozchází v názoru na to co se stalo po porodu. Podle jedné verze Jana i syn porod nepřežili,což je asi přesně to co si přáli minimálně kardinálové odpovědní za její zvolení. Podle druhé verze dožila v pokání v jakémsi zastrčeném klášteře a syn to dokonce dotáhl na biskupa v Ostii. (Nebylo by na tom nic zas až tak divného,mnozí synové papežů to v církvi dotáhli daleko, někteří i na papeže.)
     Pokud platí názor střízlivé vědy, že toto celé je legenda bez opory v realitě, povedlo se neexistující osobě něco,co se nepodaří mnohým skutečným, totiž zanechat v historii mohutnou stopu a stát se jablkem jednoho kardinálního sváru.
     Než se dostaneme k vyprávění o tom jak to vypadá z ženským svěcením v katolické církvi v současnosti, tak se s vámi podělím o jeden postřeh Petera de Rosy,autora vynikající knihy o historii papežů,která u nás vyšla pod názvem „Temné papežství“. Podle něj neexistuje žádná teologická zábrana k tomu ,aby se žena stala papežem. Podle kanonického práva nesmí být žena vysvěcena na kněze, ale například papež Hadrián V který byl v roce 1276 plných šest týdnů platným papežem a jako takový je uveden v oficiálním seznamu papežů, nebyl na kněze vysvěcen nikdy,ani předtím ani potom.
 Tajně,ale ne v převleku.

   Přízrak papežky Jany procházel historií a jeho obrys postupně bledl. Dnes o její existenci už pochybují téměř všichni, kteří o ní vůbec slyšely a i těch je celkem málo. A u nás , v zemi proslavené svým ateizmem je už jen středem zájmu notorických hledačů záhad. Skoro se divím, že o ní nikdy nepsal Ludvík Souček. Byla by to přesně jeho parketa. A přitom právě u nás měl příběh papežky Jany svoje volné pokračování.
     Minulý režim měl vážný problém , který spočíval v nutnosti dodržovat navenek demokraticky vypadající ústavu , která zaručovala svobodu vyznání a zároveň udržet si kontrolu nad církvemi, o nichž se vcelku oprávněně domníval, že nejsou komunismu zrovna oporou. Vykonávání kněžského úřadu bylo tedy podmíněno státním souhlasem, pomocí kterého se vládě dařilo držet církev jakž takž v lati. A jestli speciálně katolická církev něco nesnáší, tak je to cizí nos v jejich polívce.
     Jako protitah Vatikán  podporoval vznik v podzemí působících organizací které rozvíjeli pastoraci bez státního dohledu. (Ve skutečnosti pochopitelně tyto organizace byly pod dohledem ještě ostřejším než oficiální struktury a že si sem tam nějaký člen podzemní církve poseděl Na Borech ,bylo skoro pravidlem)  Pracovat v ilegalitě sebou zkrátka neslo mnoho potíží a jednu z nich byla snížená možnost komunikace s vatikánským ústředím.
       Když vysíláte vojáky do území nepřítele a víte, že budou odříznuti od velení, nuceni se samostatně rozhodovat, pověříte ty nejlepší z nejlepších a vybavíte je mimořádnou pravomocí.  V tomto případě byli někteří světící biskupové zbaveni nutnosti nechat si schválit kandidáty na kněžské svěcení a dostali možnost postupovat podle vlastního uvážení. V případě biskupa Felixe Marii Davídka toho svatá stolice lituje možná ještě dnes.
     Felix Maria Davídek stál v čele skryté církve na Moravě bezmála 24 let. Kdo ví, jestli by mu Vatikán jeho mimořádné pravomoci svěřil, kdyby tam měli sebemenší tušení že pan biskup Davídek je jeden z moderních teologů, jinými slovy, že je vytesán z materiálu, ze kterého se zatím papeži nevyrábějí a zřejmě jen tak nebudou. Uvnitř svého společenství vyvolal biskup Davídek koncem roku 1970 diskusi o vysvěcování žen na kněze.
      Ovšem nesmíte si myslet,že ho k tomu vedla snížená povolanost ke kněžství, důstojný pan Davídek měl prostě dojem, že nazrál čas na radikální změnu. Jen polovina jeho obce ho v tomto názoru podpořila ale i to stačilo aby dne 28. prosince 1970 vysvětil na jáhna a vzápětí na kněze svojí nejbližší spolupracovnici, Ludmilu Javorovou.
   Zatím se mi bohužel nepodařilo opatřit si knihu sestry M. T. Winterové „Z hlubin bezedných“, která pojednává o této jistě pozoruhodné ženě podrobněji,ale i tak nepochybuji o tom, že Ludmila Javorová musí být člověk naprosto mimořádný. Tím že přijala svěcení se totiž postavila v jeden okamžik hned dvěma obrovským ,silným ,centralizovaným a velmi , velmi konzervativním mašinériím, totiž komunistickému státu a katolické církvi. Vzepřít se byť jen jedné z nich se ukázalo nad síly mnohých,což je vidět i na příkladu tří dalších žen které biskup Davídek později také vysvětil. Všechny tři se časem svého svěcení vzdaly.
     Ludmila Javorová po svém vysvěcení dokonce napevno počítala se zatčením, koneckonců, možnost poskytovat duchovní útěchu vězněným křesťankám byl jeden ze silných argumentů pro svěcení žen. Jiná cesta jak jim udělovat  svátosti tehdy prostě neexistovala. Pro její kněžskou službu dokonce platilo od samého začátku omezení , že v plné síle ji bude moci uplatňovat  teprve po svém zatčení! Později ji bylo povoleno udělovat svátosti těm ,kterým její kněžská služba nevadí a tak se její „specializací“ stali zpovědi žen ,které ze se svých hříchu nedokázaly upřímně vyznat mužům.
       Celý tento případ vyvolal pochopitelně ve Vatikánu zděšení.  A nejen tam. Asi nejhorší okamžik pro ní nastal , když se sama měla vyzpovídat knězi,který zřejmě do té doby měl o jejím vysvěcení jen matnou povědomost. Ze zpovědnice tehdy odešla bez rozhřešení , místo toho si odnášela slib pekelných ohňů ,od teď až na věčnost.
       V roce 1984 prostřednictvím kardinála Tomáška napsala papeži, dopis byl pravděpodobně doručen, ale jediné odpovědi, které se dočkala byla exkomunikace, kterou papež laskavě zrušil až v roce 1996, pod podmínkou ,že se nebude pokoušet svůj úřad vykonávat.Její „..a přece se točí!“ zní: „Je však možné vzít člověku boží dar?“