Než začneme hlouběji rozvažovat nad slovy textu 2 J 7-11,  dovolím si položit vám otázku: Jaké pak ovoce snědli muž a žena v ráji? Byly to fíky? Datle? Hrušky? Nebo jablka? Ano, správně, bylo to ovoce poznání dobrého a zlého. Nic víc o něm není psáno. Jen to, že z něj jedli. A proč z něj jedli? Neboť byli žádostiví? A čeho byli žádostiví? Že se otevřou jejich oči, a budou jako bohové vědouce dobré a zlé. Snad si nyní myslíte, že jsem si spletl text, když takto začínám své kázání na druhou Janovu epištolu. Nikoli, jen chci upozornit, že oba texty jsou mezi sebou velmi těsně propojeny. Je zde souvislost, po které budeme dnes společně pátrat.

Vraťme se však po časové osy směrem k nám o několik tisíciletí biblického času do doby ranných křesťanů, kterou nazýváme apoštolskou. Jak vypadala církev v těch dnech?  Někteří lidé dnešních dnů, by si nejraději přáli, aby Ježíš Kristus po svém nanebevzetí zanechal na zemi instituci s pevným a neměnným řádem podle svatého Iva a zvaného svaté kanonické právo. Samozřejmě, že podle jejich představ zárukou pevnosti a stálosti církvi by měla být neoplatonistická hierarchická pyramida kněží se svým vrcholem v neomylném Kristovu náměstku. Tomuto by se všichni Kristovi učeníci s radostí a pokorou kořili a poslouchali ho. To by byla jednota. Jenže nebyla a pán Ježíš Kristus takovouto církev nezanechal ani nevybudoval. A díku Bohu, nikdy takováto církev nebyla a ani nebude. Římští biskupové se pokoušejí již dlouhá staletí s pomocí neoplatonismu zneužít Kristova díla k uplatnění svých mocenských nároků, ale hierarchie, které vládnou mají s církví Kristovou velmi málo společného. Tážete se proč? Neboť Kristova církev není ani hierarchie ani lidmi zřízená instituce. Je shromážděním Bohem předurčených a vyvolených lidí. Toto shromáždění svolává Bůh a předsedá mu zmrtvýchvstalý Pán Ježíš Kristus, který je v Duchu svatém uprostřed dvou neb tří, kteří se shromáždili v jeho jménu. Řeknete, ano to je pravda, ale jak to může fungovat? To je dogmatická poučka, která potřebuje organizační náplň! Bez promyšlené strategie a organizace nemůže být žádné společenství. A přece první křesťané toho moc neorganizovali ani nepromýšleli strategii. Jádro společenství tvořila věřící rodina a k bohoslužebným prostorům sloužil její dům. K rodině náleželi otec, matka, děti, vnuci a otroci. Řády pro rodinu, které nacházíme v novozákonních epištolách jsou proto i církevními řády. Rodina tedy tvořila  společenství, ve kterém probíhaly shromáždění Páně neboli řecky eklesia Kuriou. Cirkev tedy není něco stabilního a stálé, ale je dynamická  a existuje jen za podmínky shromáždění. Kde není shromáždění, není církev.

Křesťanské rodiny po vzoru apoštolů navštěvovali jejich žáci a napodobovatelé. Jedni kvůli tomu, aby je povzbudili ve víře a přinesli zvěsti o jiných spoluvěřících z celého světa. (OUKOUMENH). Aby v daném domě věděli, že se církev děje nejen u nich v domě, na jednom jediném místě, ale na mnoha jiných místech. Byli však i tací, kteří pohostinnost křesťanů zneužívali. A naše epištola upozorňuje paní domu (patrně vdovu) a její syny, aby si dali pozor na jeden druh těchto falešných kazatelů. Byli to učitelé, kteří nevyznávali Jezukrista přišlého v těle. Nic víc o nich již nevíme. Zda to byli předchůdci doketistů nebo nějací pneumatici nebo učitelé gnóse, nevíme. Můžeme jen typovat. A je dobře, že apoštol nenapsal, chraňte se gnostiků! Chraňte se doketistů! Způsobil tím sice určité trápení všetečným vykladačům, kteří si myslí, že vědí o Bibli více než Bible sama, ale pro nás, obyčejné čtenáře zanechal velmi důležité varování, kterému můžeme a musíme rozumět i dnes. Jeho napomenutí v obecné formulaci je nám mnohem bližší, než by bylo to, kterým by přesně a konkrétně určil dané bludaře.

Apoštol nás, čtenáře, nutí, abychom se zamysleli nad tím, co znamená popírat Jezukrista přišlého v těle. Nejprve ze všeho si musíme uvědomit, že poznáme Ježíše Krista jako člověka, v jeho lidství.V rozměru stvoření. Víme, že byl bezbranným dítětem, že měl své rodiče, své sourozence, že dospěl v muže, že se stýkal s lidmi, mluvil s nimi a pomáhal jim. Víme, že trpěl a zemřel. Boží syn nám byl zjeven jako člověk, jako pravý člověk. My jsme schopni poznat jenom jeho lidství. Dál se sami od sebe nemůžeme dostat. Ježíše poznáváme jako člověka. Pokud popíráme jeho lidství, nemůžeme tvrdit, že jej poznáme. Nebudu teď mluvit o Kristovém božství, které je předmětem víry a je zjeveno Duchem svatým, neboť  ani apoštol Jan  na tomto místě o Kristovém božství nepsal. Ti kdo popírají Kristovo lidství, odmítají Boží dílo stvoření. Propadli řeckému antickému myšlení, které vidí ve stvoření něco podřadného ba dokonce nereálného, staví se proti biblické zvěsti, že to co Bůh stvořil, je dobré. Odporují tím samému pánu Bohu, který o každém svém stvoření uznal, že je dobré. Bible nás vede k tomu, abychom se těšili a radovali z Božího stvoření a s děkovaním užívali dobré věci, které nám Hospodin dává k životu, radosti a potěšení na tomto světě. Popíratelé Ježíšova lidství dělají takovéto věci, jak o tom napsal apoštol Pavel Timoteovi:

Mezi tyto dobré dary k užívání je i Kristus přišlý v těle. Pokud Ježíš nebyl skutečným člověkem, nemohl vyprázdnit své božství a stát se tak služebníkem. Nemohl být oným synem člověka, který nepřišel kvůli tomu, aby mu sloužili, ale aby on sloužil a položil svůj život za mnohé.  Pokud by nebyl pravým člověkem nemohl by se s lidmi, coby velekněz solidarizovat. A to nejpodstatnější, nemohl by ani zemřít, a tedy nemohla by být dokonaná oběť za náš hřích. Pokud by nebyl člověkem, nebylo by ani zmrtvýchvstání. Pokud Ježíš Kristus nepřišel v těle, nebylo by naší spásy a nebylo by ani víry. Neznali bychom ani Boha, neboť on je obrazem Boha neviditelného. Nebyl by to nikdo, kdo by nám zjevil Otce. Anebo zkráceně, kdo popírá Ježíše přišlého v těle, popírá i Boží vykupitelské dílo.

Asi si v této chvíli říkáte: mluví jako ze sedmnáctého století a v sedmnáctém století. Člověče, copak nevíš, že se píše rok 2008? Nejenže jsme překonali dobu protestantské ortodoxie ale i osvícenství a racionalismu. My žijeme v naprosto nové době. V nových podmínkách. Dnes je postmoderní doba univerzálního duc*****. Dnes všichni duchovní lidé, byť by byli křesťané, či budhisté nebo hinduisté, jsou si blízcí, neboť je spojuje duc***** či duchovní síly. Dnes už božství nenalézáme jen v biblickém poselství, ale i v třpytu hvězd, v rostlinách a přírodě, ba dokonce i v kamenech. Všade tam je posvátno, všade tam můžeme zažít a přežít tajemné rozechvění, které nás spojuje s božstvem. My jsme součástí univerzálního duc*****, třeba jen chtít a odhalit a zvládnout božství, které je v nás samotných.