V rámci mezinárodního festivalu Mene Tekel, který má za cíl přiblížit dobu totality, proběhla v pondělí 25. února na Staroměstském náměstí manifestace účastníků protikomunistického odboje.

Za ekumenickou radu církví na balkoně vystoupil synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml.

Vážení přítomní,
zdravím vás jménem církví sdružených v rámci Ekumenické rady a jménem jejího předsedy Pavla Černého, ale i jménem generace padesátníků, generace vašich dětí. Vyjadřuji svou vděčnost za vše, čím jste prošli, co vás nezlomilo a nakonec i za to, že jste přijeli sem na tato místa, která toho zažila již tolik.

Jsou písně, hymny a verše, stejně jako i tváře vašich bližních, připomínající vám to, co bylo. Vážím si toho a omlouvám se za to, že ne vždy naše generace umí rozpoznat vhodnost chvíle, kdy je třeba projevit nejprve vděčnost těm, kteří nás předcházeli.

Jsem evangelický farář. V totalitním režimu jsem vyrostl, vystudoval a pár let pracoval. Podstatě systému, který zastrašováním, manipulacemi a vyvoláváním strachu láme lidské duše a přizpůsobuje si je pro svou potřebu, jsem na kloub i za nedlouhou dobu přijít mohl. Bylo zřejmé, že aby mohl jeden člověk ovládnout druhého, musí mu všemi možnými prostředky vyprázdnit nitro. Proto křesťanství s kompaktním vztahem víry v Boha a s nezamlčovanou určeností člověka k nezávislosti a ke svobodě, bylo vnímáno jako jeden z nepřátel tehdejšího systému. Ten musel logicky usilovat o to, aby Pánu Bohu ukradl lidskou bytost. K čemuž využíval všeho přízemního, na co jako pozemské bytosti slyšíme a reagujeme.

Vy patříte do té skupiny lidí, kteří odmítali přistoupit na to, že lidská bytost má být vlastnictvím někoho z lidí nebo jakékoliv záludné a ďábelské ideologie. Lidská bytost patří Bohu a je Boží, určena ke svobodě a pro svobodu.
Rozumím případnému smutku z toho, jak jsme jako národ ztrátě svobody několikrát vcelku hladce vyšli vstříc. Bývalo to pokaždé, když jsme mysleli, že už jsme dost trpěli a že máme nárok na odměnu a právo na lepší a snazší život. Dělo a děje se to pokaždé, kdy zapomínáme, že lidský život musí být buď zasvěcen neustálému usilování o prosazení poctivosti a pravdivosti, anebo se stane životem zotročeným. Jiná možnost totiž není. To platí stále, to platí i v době svobodného trhu. Souhlasit s tím, že stačí být jednou nahoře a jednou dole, jednou v kriminále a podruhé na sluníčku, může být sice hezká teorie, ale není to to nejlepší. Naopak s pohledem otočeným k mnoha svědkům pravdy v našich dějinách a tváří v tvář mnohým z vás, je třeba říci, že daleko lepší je, třeba pozvolna, ale stále, usilovat o cestu vzhůru, bez úpadků a stagnace. Ale tuto cestu nelze plnit jen pohledem na ekonomické ukazatele.

Obrátím se proto nyní k jednomu z burcovatelů. Palacký napsal: "Kdo neduhu zastaralého zbaviti se chce, musí ho především znáti a uznati, zvláště když mu již o život běží; pak teprv možná bude mu chápati se prostředkův pravých k uchránění svého života. K obému potřebí energické vůle, ale takové, která ne tolik ohněm jako raději pevností a trvalostí se vyznamenává. Hřmotem a hlukem ničeho tu nedovedeme, ale jen tichým, věrným, upřímným i stálým usilováním, které se ani lahodami odvrátiti, ani hrůzami odstrašiti nedá. Rozumná mravní vzdělanost musí u národu našeho uvedena býti na vyšší stupeň, aby především sám sobě rozuměl, a dle toho budoucnost svou opatřil. … Vlastenci všickni, hleďte krajanům svým naskytovati a množiti především záživnou potravu duchovní i mravní: o­ni pak mají tolik dobrého smyslu do sebe, že napotom sami varovati se budou nákazy jedovaté."

V minulém století jsme poznali bolest a katastrofu zahrávání si s totalitou. Dnes nejsme tzv. za vodou. V nejistotě a obavách člověk dobrovolně a rád vymění určení ke svobodě za leccos jiného a předá právo nad sebou někomu jinému. Nikdy nebudeme žít v ráji, ale ve světě, kde hrozby budou střídat jedna druhou. A tak nemohu jinak než být vděčen za všechny, kteří vydrželi stát, neohýbali se, burcovali a upozorňovali, aby ti, kdo chtěli a mohli, jejich odkaz přejímali, nesli a připomínali.Děkuji vám, že jste tady. Odpusťte naší generaci, že máme méně času připomínat si nedávnou minulost, abychom se z ní učili sami sobě rozumět.

Ještě jednou opakuji, že si vážím obětí, které byly přineseny, a věřím Bohu, že nás povede tak, abychom je lacině nezmarnili.

Děkuji vám za pozornost a přeji vám vše dobré.