poslal Nepřihlášený
Duchovní služba se v České republice, zdá se, stala velmi výnosným byznysem. Podle informací časopisu Týden, lze za několik posledních let vysledovat vzestupný trend nárůstu počtu duchovně činných. Stát je přitom povinen zajistit duchovním platy, přispívat na administrativní pracovníky a provozní náklady církví podle jednotlivých počtů jejich věřících. V praxi však tato povinnost otevírá dveře bezednému odtoku financí do netransparentního prostředí „duchovního života“.
Ve sférách duchovního zaopatřování již delší dobu panuje všeobecně známá praxe, o které se však veřejně nemluví. Tím je přenášení výkonu duchovní služby z duchovních i na své potomky, příbuzné a partnery. Církevní instituce se tak stávají další dírou, do které mizí, dovolím si říci, zcela zbytečně vyhozené peníze.
Neustále se hovoří o moderním světě, popírá se existence jakéhokoli nadosobního principu, život společnosti se nadále laicizuje, sekularizuje, na půdě evropských institucí se dokonce hovoří o zákazu tzv. „kreacionistické výuky“ na školách, počty věřících a především praktikujících věřících systematicky klesají, statistiky však ukazují, že počty duchovních „pracovníků“ naopak stoupají.
Týden dle údajů statistik sčítání lidu v roce 2001 dále informuje o tom, kolik daňové poplatníky lidově řečeno „stojí“ náklady na provoz jednotlivých církví. Za katolíka například zaplatíme kolem 300 korun ročně, za člena Církve bratrské bezmála 3000 a za věřícího tzv. Apoštolské církve (schválně, kolika čtenářům tento pojem vůbec něco říká?), podržte se, celých 9368 korun!
Náboženská víra má na světě samozřejmě své místo, ale měla by být čistě soukromou a osobní záležitostí. Jiná je jistě situace v zemích, kde církve hrají podstatnou úlohu opory státu, či společnosti. Takovými zeměmi je například katolické Polsko, pravoslavné Rusko, nebo některé muslimské země. Ne ale ateistické a sekulární Česko. Státní podpora některým církvím, které mají zmíněnou podstatnou úlohu a vliv ve společnosti, je tedy pochopitelná, nikoli však dotace z kapes daňových poplatníků pro všechny zákonem uznané církve a duchovní směry na území toho kterého státu.
Nevidím důvod, proč se jako občan podílet na financování něčeho abstraktního, co má smysl a hodnotu jen pro konkrétního věřícího. Zatím nebyl předložen jediný racionální argument, který by obhájil štědré dotace církvím a faktickou participaci mnoha daňových poplatníků na něčem, co je jim naprosto cizí a čemu například ani nerozumí. Přesto peníze po několik let systematicky odcházely, mizely a mizejí v kapsách „duchovních pracovníků“, kteří jistě všechny finance využili striktně na zajištění duchovních prostor pro ten, nebo ten náboženský směr, emisi spirituální literatury a charitní fondy.
Nechci po nikom, aby mi ze své kapsy dotoval tanec okolo sošky Perhuna, či Svantovíta (vtip), stejně tak nechci já platit aktivity a činnost všemožných rozhádaných bratrských církví, Židovské obce, Ústředí muslimských obcí, hnutí Hare krišna a tak dále.
Řešením by bylo současný návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (který je sám o sobě rozhodně lepší, než zavedená praxe, bezedného mizení financí v kapsách „duchovních pracovníků“) rozšířit na naprostou a jednoznačnou finanční odluku církví od státu. Již ani korunu ze státní pokladny. Náboženská víra je soukromá věc. Nevidím tedy jediný argument proti tomu, aby jednotlivé uznané církve nemohly zavést vlastní interní tržní systém a svůj chod (do kterého samozřejmě nepatří například financování oprav duchovních budov, jako například kostelů, zde se jedná o architektonické dědictví) financovat z poplatků, vybíraných mezi svými členy. Ostatně, mají s tím z minulosti bohaté zkušenosti.
http://slechta.blog.idnes.cz/
