Grano Salis - Vlastnila církev svůj majetek?

poslal Nepřihlášený

K obecné otázce, zda církev svůj majetek pouze spravovala a nevlastnila, je třeba přistupovat historicky, protože zde došlo k vývoji. Takový závěr je určitě pravdivý pro středověk, kdy král podle své vůle církevním subjektům majetek věnoval a opět odebíral.

Ještě před občanským zákoníkem z r. 1811 bylo celkem nesporné, že vlastnictví církve je vlastnictvím veřejným.

Po občanském zákoníku z r. 1811, který už považoval církev za jednoho z vlastníků, zákonitě docházelo k postupné emancipaci církevního vlastnictví (ze známých důvodů bylo pod státní kontrolou – za dob Marie Terezie a později Josefa II., který zrušil v r. 1781 všechny kláštery, jejich majetek byl vyvlastněn a ze jmění těchto klášterů zřídil zemské náboženské fondy, později sloučené do náboženské matice. Důvodem nebyl prospěch státu, ale naopak péče státu o to, aby se církevní majetek nezmenšoval a nepřestal sloužit kultu. To byl významný krok k tomu, aby vlastnictví církve bylo chápáno jako skutečné vlastnictví. Nový vztah mezi státem a církví byl upraven zákony z r. 1874. Byla zrušena státní kontrola nad církví. Církvi bylo povoleno zakládat si nadaci. Uzákoněním tzv. kostelní konkurence (tj, že všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, povinně přispívali na náboženské potřeby své farnosti) si mohla obstarávat nové finanční zdroje na výstavbu kostelů, placení zaměstnanců atp.

Ve 20. století se církev stala plnoprávným vlastníkem. Argumentem je i pozemková reforma – zákon č. 32/1918 Sb. a zákon č. 215/1919 Sb. – protože zacházela s církevními majiteli zcela stejně jako s jakýmkoliv jiným soukromým vlastníkem. Samo podrobení církevních nemovitostí pozemkové reformě tedy znamená, že na ně bylo nahlíženo jako na vlastnictví církve (vlastnictví státu, krajů, obcí bylo ze záboru zákonem vyloučeno). Podobně je tomu i v době po zákonu č. 142/1947 o revizi první pozemkové reformy, kdy církevní majetek podléhal revizi pozemkové reformy, a zákonu č. 46/1948 o nové pozemkové reformě, kterou byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda bez finanční náhrady. Protože tím byla církev úplně zbavena své ekonomické základny a od této chvíle tedy zcela odkázána na státní pomoc, přijal stát zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností (CNS), který platí s menšími úpravami dodnes. Podle §10 tohoto zákona "tvoří veškeré movité a nemovité jmění a majetková práva CNS, jejich složek a komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů jejich majetek, jehož zcizení nebo zabavení vyžaduje předchozího souhlasu státní správy".

K tomu, že CNS vlastnily majetek, je ještě třeba dodat, že ani judikatura nejtotalitnějšího období (tj. 50. let), ani pozdější socialistická judikatura, nikdy nepochybovaly o tom, že církve tzv. církevní majetek vlastní. Názory, že církve majetek nevlastnily, ale jen spravovaly, nemají žádnou oporu v dřívějších právních předpisech ani v soudní judikatuře. Z těch naopak plyne, že církve majetek vlastnily. To, že byly dlouhodobě charakterizovány církevní instituce jako veřejnoprávní korporace, nemá z tohoto hlediska význam. Vždyť nikdo zcela nezpochybní existenci majetku státu jen proto, že stát je subjektem veřejného práva.

http://tisk.cirkev.cz/z-domova/vlastnila-cirkev-svuj-majetek.html

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace