Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Matouš.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 10, článků celkem: 15037, komentáře < 7 dní: 447, komentářů celkem: 310992, adminů: 60, uživatelů: 4798  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 97 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

Dzehenuti
wollek
Willy

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Znamení na nebi 23. září 2017
·Nedokončená reformace
·Vytržení. Vytržení? Vytržení!
·Letniční odpověď reformované teologii
·Omluva a dodatek k recenzi knihy Vytržení
·Pražské zastupitelstvo zamítlo obnovu Mariánského sloupu
·Rozhovor s novým předsedou Výkonného výboru BJB Pavlem Coufalem
·Zpravodaj baptistických sborů na Facebooku
·Homofóbia nemá v cirkvi miesto
·Za hurikán Harvey mohou homosexuálové, tvrdí někteří američtí evangelikálové

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
89 609 359
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Kontrasty: Skrytá tvář charismatismu IV - Nesnesitelná lehkost křesťanství 1.
Vloženo Pondělí, 10. prosinec 2007 @ 09:55:37 CET Vložil: bolek

Charismatici poslal bomi

 

Skrytá tvář charismatismu IV - Nesnesitelná lehkost křesťanství 1.

Předmluva

Dalším dílem Skryté tváře charismatismu je svědectví, které nebylo psáno za účelem uveřejnění. Mnozí, které charismatické hnutí vyvrhlo mají a měli potřebu svou zkušenost nějak uchopit, popsat a zorientovat se v ní. Následující text tedy vznikl jako součást vnitřní terapie jednoho bratra a dostal se mi k rukám. A protože téma je velmi blízké, poprosila jsem autora o svolení k publikaci. On souhlasil a  doplnil do textu některé vysvětlující pasáže, aby se mohl orientovat i nezasvěcený čtenář. Hezké čtení.

jakobin




„Co je platno člověku, by všechen svět získal, své pak duši uškodil“. Mat.16,26


Říká se, že bez vyrovnání se s minulostí není budoucnost, také se říká, že z historie je třeba se poučit.  Pokud je to pravda, snad to, co píši, může mít nějaký smysl. Křesťanem jsem se stal v r.1986, rok na to jsem se oženil a vzápětí  tak jako každý mladý muž mého věku odešel  sloužit vlasti na dva roky. Hned na začátku základní vojenské služby  se ukázalo, že to s tou službou vlasti nebude tak horké – předcházela mě pověst věřícího (nevím dodnes , jak se to ti komunisti tak rychle dozvěděli), takže jsem rychle skončil u lopaty, což nebylo, jak se později ukázalo, nijak na škodu. Většinu vojny jsem pracoval na různých stavbách státního významu v Praze jako bezvýznamná pomocná pracovní síla – i přidavač u míchačky mi poroučel (mimochodem – výborná zkušenost, všem doporučuji, zvlášť těm, co mají ambice působit jako vedoucí v jakékoli oblasti). Během té doby jsem občas docházel do sboru ČCE na Maninách, v Praze Holešovicích, pozdější KS Praha.

Po návratu z vojny do mého mateřského sboru jsem brzy zjistil, že sbor, do kterého jsem se vrátil, není sborem, z kterého jsem odešel. Byl tam jiný kazatel. Řečeno  v křesťanském jazyce – sloužil tam jiný kazatel. Jak jsem měl brzy poznat, slovu „sloužil“ rozuměl jinak  než já.  Hned první setkání s tímto mužem jsem si  nadlouho zapamatoval. Mluvil jsem o tom, že budu nyní po návratu ze „zeleného“ prostředí potřebovat trochu času – snad dní, či týdnů – abych se aklimatizoval na civilní prostředí. Kazatel mi hned opáčil, že tomu tak není – v Kristu jsem aklimatizován ihned. Neřekl to ovšem jako svůj názor naroveň mému, ale jako něco, čemu se neodporuje – tak to prostě je a je na tobě, zda to přijmeš nebo ne. Dost mi to vyrazilo dech – i vedle sedící sestry byly poněkud zaražené, na takové přivítání jsem opravdu nebyl připraven, (je jasné, že šlo o celkem irelevantní věc, mimochodem, to, co mi bylo řečeno, považuji za nesmysl). Proč však tak starou věc líčím tak podrobně – to je velmi prosté – většina komunikace s kazatelem se odehrávala vždy v tomto duchu,  a to až do posledních dnů  mého členství ve sboru.  Nějak  jsem  tomu tehdy dobře nerozuměl,  po   prvním rozhovoru  následovaly další,  a jak už jsem řekl, stejným způsobem, takže jsem dospěl k názoru, že není něco v pořádku. Navštívil jsem kazatele a snažil jsem se mu  popsat své pocity z jeho způsobu komunikace, kazatel byl velmi vstřícný a vyjádřil lítost nad tím, pokud mi způsobil nějakou újmu a omluvil se. S pocitem, že je všechno v pořádku, jsem odešel domů. Jak plynul čas, následovaly další kontakty, rozhovory s kazatelem a co to – pořád stejná písnička, ať se jednalo o věci relevantní, či nikoliv – já jsem byl ten, který musí být poučen o tom, jak se věci mají. Opět jsem šel za kazatelem, opět vstřícnost, lítost, omluva. A pak zase znovu dokola.  Po čase jsem přestal s kazatelem o tomto mluvit, vida, že to nemá smysl. Protože jsem ale byl stále přesvědčen, že něco není v pořádku,  začal jsem hledat chybu u sebe, začal jsem pochybovat o sobě samém, o svém zdravém rozumu,  začal jsem si myslet, že ničemu nerozumím, všechno vidím špatně – vždyť kazatel má na vše odpověď, ostatní mu naslouchají, jednají podle jeho rad a doporučení, přijímají jeho výklady Písma za své. Rostl tak ve mně pocit viny, cítil jsem se tak nedostatečný, až  jednou, už nevím při jaké příležitosti, jsem o tom mluvil s kazatelem, který mi řekl, že má mysl je nějak nemocná. Víc už jsem vědět nepotřeboval – má mysl je k ničemu, pryč s ní, teď budu  dělat co ostatní: naslouchat kazateli, dělat co mi poradí,  rozumět Písmu tak, jak mu rozumí on, a budu v pohodě. Tak se ze mě stal celkem loajální člen sboru. Později jsem se zařadil mezi tzv. „učedníky“, což byla skupinka  shromážděná kolem kazatele, za účelem duchovního růstu, převážně založeného na principu, „jak to dělá kazatel“.  Tato metodika mi nebyla blízká, postupně jsem ji začal považovat za nebiblickou a zavádějící, dávající prostor manipulaci a potlačující osobnost jednotlivce, a přestal jsem tam docházet.

V první polovině 90tých let byl patrný značný růst církve i „mého“ sboru, v té době jsem měl už tři děti, pracoval jsem na směny  a čas nějak pracovat ve sboru jsem neměl. O to víc mi bylo líto, že se  nemohu s ostatními podílet na nějaké službě ve sboru. Také jsem chtěl být užitečný a vydat se Bohu ve službě, jak jsme byli ostatně vyzýváni všichni v kázáních a seminářích. A tak jsem se asi v r.95 začal podílet na technicko-hospodářských věcech ve sboru,  postupně jsem se stal hospodářem sboru a v r.98 spolu s dalšími bratry starším sboru.
 

2.   Starší

V té době se odehrálo několik, myslím, zásadních věcí. Po té, co jsme byli členským shromážděním zvoleni staršími jsme veřejně na shromáždění podepisovali dokument s názvem  „očekávání správce sboru“, kde bylo popsáno kazatelem,  jak si činnost starších představuje. V té době jsem v tom neviděl žádný problém, koneckonců  text  dokumentu nebyl nijak závadný. Dnes mě napadá, proč jsme podobný dokument s názvem „očekávání starších sboru“, kde by bylo popsáno, jak si představujeme činnost správce sboru,  nedali správci sboru k podpisu.

Kdo jsme vlastně byli – ti noví starší ?   Skupinka o generaci mladších, nezkušených mužů, vzpomínám si, jak na jednom z prvních našich setkáních nám bylo kazatelem řečeno:

 „nemyslete si, že mě budete řídit“.  Tato věta   vlastně určila na mnoho let naše chápání (nebo alespoň moje – abych mluvil jen za sebe) postu staršího sboru, dnes si myslím, že jsme nebyli skutečnými staršími sboru, ale spíše „ satršími“, jak  nás někdy ve své korespondenci kazatel,  díky nechtěné pravopisné chybě, nazýval.  Staršovstvo tehdy často fungovalo jako „alibi pro kazatele“, kazatel předložil starším nějakou záležitost, nebo návrh s obsáhlým výkladem a zdůvodněním, proč je ta věc důležitá, a my to odsouhlasili. Je to pochopitelné – kazatel měl dost času věc promyslet a tedy se na setkání dobře připravit – na rozdíl od nás, kteří jsme s tou, či onou věcí byli seznámeni až na vlastním sezení, rozhodnout ale bylo třeba většinou hned. Takže kazatel mohl říci: „to rozhodlo staršovstvo“ – a měl vlastně pravdu. Stejně tak mohl zdůraznit: „nerozhoduji já, ale starší“ – a měl vlastně taky pravdu. Až časem jsme si tuto anomálii uvědomili a žádali jsme, abychom byli  dopředu seznámeni s podrobnostmi a měli tak čas na přípravu před rozhodováním. Tím se práce staršovstva přirozeně zkvalitnila, nicméně posunula do jiného rozměru: již jsme nebyli tak „jednotní“ při schvalování věcí, protože  jsme se více ptali a diskutovali o věcech, takže, když to bylo již nezbytné (tedy nejednotnost stále trvala), do diskuse vstoupil kazatel jakožto  „arbitr“, a vysvětlil duchovní podstatu  věci, důležitost jednoty, nespokojence pokáral, a pak  již nebyl problém rozhodnout.   Zajímavá byla příprava vstupu kazatele: většinou delší čas mlčel, zatímco my jsme hovořili,(to působilo dojmem – nechám hochy, ať se vymluví, pak jim to vysvětlím), což se pak stalo. Já osobně jsem si při onom mlčení připadal opět jako ten hloupý,  kterého brzy ten moudrý poučí.  Zřídka se stalo, že nakonec rozhodnutí starších, nebo postoj někoho ze starších nebyl v souladu s postojem kazatele, ten nám (či onomu jednotlivci) svou nespokojenost dal  najevo. Pochopitelně je třeba rozlišovat mezi věcmi podstatnými (obvykle duchovní podstaty) a věcmi ne tolik podstatnými. Přiznávali jsme kazateli příliš mnoho úcty, vážnosti a respektu, než abychom  mohli být  smysluplnou korekcí směrem k jeho osobě. 

Krátce po našem zvolení za starší, došlo k tzv. „kauze J.V.“, což byl v té tobě bezprecedentní případ kritiky kazatele jedním ze starších sboru (toho roku také  na post staršího rezignoval), o konkrétních věcech nemohu hovořit, co však  považuji za podstatné, je reakce kazatele, který  na vyslovenou kritiku reagoval  prohlášením, že za takové situace nemůže nadále ve sboru sloužit (je třeba si uvědomit, že členové sboru včetně starších považovali službu kazatele za zcela stěžejní pro samotnou existenci sboru  -  bez něho by vše šlo do háje), a naznačil, že bychom ho jako starší měli hájit. To jsme také udělali , a našeho kolegu jsme všelijak atakovali a vyzývali k pokání před sborem apod.  Píši to k mé hanbě, byl jsem opravdu dost mimo. Myslím, že postoj kazatele v té věci byl dost manipulativní, vůbec nešlo o  to, pokusit se poctivě  zjistit, o co tu vlastně jde, ale zatočit s kritikem. (Každému ve sboru přece bylo jasné, že kazatel je moudrý pomazaný služebník vedený Bohem, a tedy těžko může dělat chyby v důležitých věcech, pokud ano, pak nějaké banality).  Věc byla tak zásadní, že byli povoláni starší z jiného sboru, aby to řešili – spíše se o nich ale očekávalo,že  potvrdí kazatele. Pamatuji se, že setkání bylo dost rozpačité, evidentně se nikomu nechtělo něco pitvat, já nic zlého netuše, položil jsem kazateli otázku asi v tomto duchu: „myslíš si, že to, co jsi řekl, či  udělal bylo pokaždé dobře?“   Rychlá odpověď: „vidím, že s tebou budou problémy“.  Myslím, že jsem byl tehdy svědkem onoho: co na srdci, to na jazyku. Dost jasně tehdy kazatel ukázal, kde mě (ale nejen mě) viděl – někde hluboko pod sebou. 

Myslím si, že celá výše uvedená věc měla dopad na  způsob vedení sboru  v dalších letech. Kazatel se postupně, aniž si to uvědomoval, stával ikonou, bez jeho vědomí a svolení se skoro nic neudálo. Jak členové sboru, tak i vedoucí různých aktivit dle žebříčku pyramidální autority  si žádali znát jeho názor,  a tak nepřímo přispívali k upevňování jeho pozice. Zároveň ovšem všichni souhlasili s tím, že ani on není neomylný, a že přece každý je zodpovědný sám za sebe.  Velmi dobře to vyjádřil jeden bratr (dnes již není členem sboru), který řekl:  „Všichni říkají – kazatel není neomylný, ale jednají jako by byl.“  Ukázkový příklad rozporu mezi teorií a skutečnou praxí – ovšem tento rozpor se špatně rozpoznává.

Podobných rozporů se najde více : teorie- „každý je zodpovědný sám za sebe“, praxe- každý je pod vlivem vedení, autorit sboru, ustanovených Bohem (jejich pohledům, doporučení, apod. byl členy sboru přiznáván značný význam), je tedy zásadně ovlivněn, může být i manipulován.  Teorie – „desátky dává každý dobrovolně“, praxe- nedat desátky znamená nedat Bohu, co mu patří, desátky jsou základ, co je nad to, jsou dary,  takže dobrovolnost bere za své, na místě je spíš strach z nepožehnání. Teorie- „sbor vedou starší“, praxe- starší jsou pod značným vlivem  kazatele. Teorie – „nejvyšším orgánem sboru je členské shromáždění“, praxe – členské shromáždění obvykle schválilo vše, co kazatel a starší navrhli, pokud se někdo na něco ptal, dostalo se mu odpovědi, takže se příště raději už na nic neptal, aby zase nevypadal jako trouba, časem jsem nabyl dojmu, že  bylo členské shromáždění bráno jako formalita, aby se dostálo liteře Řádu církve.  Dnes už  původní sestava starších z r.98 neexistuje, já jsem odešel několik měsíců před koncem volebního období, další bratr  další kandidaturu odmítl s vysvětlením, že s kazatelem se mu nedaří spolupracovat (za toto sdělení,  pronesené před členským shromážděním, byl kazatelem náležitě slovně „odměněn“, za zmínku stojí, že k tomuto veřejnému zdůvodnění svého nekandidování, byl  kazatelem vyzván), další bratr původně také nechtěl kandidovat, nakonec svolil,  post staršího pak opustil zároveň  s odchodem ze sboru, a konečně ze zbývajícího bratra se stal vikář sboru, dnes je  kazatelem.

Díky svému „správným způsobem naformátovanému myšlení“ jsem  přijal další služby ve sboru: starším sboru jsem byl do r.2001, v té době jsem ještě zastával post hospodáře sboru, správce sborové chalupy, správce nové sborové budovy, která byla pod mým vedením rekonstruována – prostě toho bylo na mě moc,  a protože mi bylo jasné, že nikdo tyto  posty ze mě nesejme (nebylo, kdo by mě nahradil!!, a to že v té době jsem měl již pět dětí zřejmě nebyl žádný argument),  rezignoval jsem na post staršího a správce chalupy.  Pořád mi toho ještě zbylo dost, a zároveň  ve mně sílilo přesvědčení, že pokud nedojde k nějakým změnám ve způsobu vedení sboru  v čele se „silným“ kazatelem a ke změnám v chápání důležitých biblických důrazů v učení, pak zřejmě ze sboru odejdu. Čím dál méně jsem přestával rozumět ve sboru všeobecně přijímanému učení o  pyramidální autoritě, o požehnání vázaném na dávaní desátků, o jednotě, o věrné službě pod vizemi vedení sboru,  odmítání kritiky jako něčeho pocházejícího od ďábla apod.  Tím vším se prolínalo, dle mého názoru manipulativní jednání  s lidmi:  jestli to nechápeš jako my, pak máš asi problémy ve vztahu s Bohem, nemáš duchovní rozeznání . Kdo nešel s proudem, brzy se ocitl mimo (kdo chvíli stál, již stál opodál) hlavní dění, na okraji sboru, s pověstí problematického člena, který  pokud prohlédne svůj omyl a bude činit pokání, může se navrátit mezi věrné a spolupracovat s nimi pod zaštítěním vedoucích autorit.   Bylo zvláštní, že se spolupracovníky v civilním zaměstnání jsem měl lepší vztahy než se sourozenci ze sboru. Také jsem si pojednou uvědomil, že Bůh respektuje mě jako osobnost, mé názory a postoje, a to i když nejsou právě správné, na rozdíl od lidí kolem mě.

Obsah publikace Skrytá tvář charismatismu:
 

Předmluva

 
I. Psychická manipulace v charismatickém hnutí
 


II. Svědectví
 
2.     Vladěnka
9.     Desátky
13.   Trojí lid
14.   Učedník
16.   Vlny
19.   Závěr


III. Bitvy

 
1.     Počátky
3.     Sola pastor
5.     Chronologie
6.     Panta rhei
9.     Exodus


IV. Nesnesitelná lehkost křesťanství
 
1.     Počátky
2.     Starší
3.     Rozhodování
4.     Odchod, omluvný list
5.     Svoboda a svědomí
6.     (Ne)rovnost
7.     Závěr
8.     Post scriptum..

 
Příbuzné odkazy
· Více Charismatici
· Novinky od bolek


Nejčtenější článek Charismatici:
Nová publikace: Skrytá tvář charismatismu


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 3
Hlasů: 2


Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Charismatici

Podobná témata

Doporučené odkazy:

Biblická apologetika

Michaela Křivánková - Portrétní fotografie


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Skrytá tvář charismatismu IV - Nesnesitelná lehkost křesťanství 1." | Přihlásit/Vytvořit účet | 22 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Skrytá tvář charismatismu IV - Nesnesitelná lehkost křesťanství 1. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Manciny v Úterý, 11. prosinec 2007 @ 08:39:24 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Je to opravdu hrůza. A já jsem měl vždycky pocit, že KS a hlavně KS v Praze patřilo k těm rozumným charizmatikům. Sbor, kde jsem byl já, to byl opravdu úlet, ale zdá se, že se sektářské projevy objevovaly asi častěji než jsem si myslel. Kdo sem vlastně zavlekl to učení o autoritách a učednictví? Nic tu nenadělalo tolik paseky jako tohle. Fascinace duchovními dary je podle mě pro "začátečníky" normální, ale učení o autoritách je věc vyloženě sektářská. Myslím, že za současnou krizí protestantského charismatismu stojí právě nemocné učení o autoritách. Je otázka, jestli se z toho lze ještě vyléčit, když ve sborech zůstávají právě lidé, kterým manipulativní prostředí, kde není potřeba mít vlastní  názor vyhovuje, zatímco vyzrálí lidé odcházejí nebo jsou přímo vyhazováni.



Stránka vygenerována za: 0.85 sekundy