Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Martina.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 15262, komentáře < 7 dní: 420, komentářů celkem: 328945, adminů: 60, uživatelů: 4852  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 118 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

Dzehenuti
Melissokomos
wollek

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Prolomení do nové radikální budoucnosti
·Pozadí a teologie Alfa kurzů
·Prolomení církevního tlumiče
·SPASENÍ ZE SKUTKŮ A SPASENÍ Z VÍRY
·Informace z jednání VV dne 20. června 2018
·David Novák: Komunisté vracející se k moci a co církev…
·Istanbulská úmluva pohledem právničky
·Istanbulská úmluva – Trojský kůň genderového feminismu
·Křesťanské domácí násilí?
·Domácí násilí v křesťanské rodině

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
94 758 450
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Hledání: Leonhard Ragaz Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu
Vloženo Čtvrtek, 29. listopad 2007 @ 11:22:19 CET Vložil: bolek

Historie poslal Lutrik

1. Náboženský socialismus
 
Na úvod této práce nejprve krátké pojednání o směru, jehož je Leonhard Ragaz jedním z hlavních představitelů - o náboženském socialismu. Tento theologický směr, zpočátku nazývaný nábožensko-sociální hnutí, se rodí na přelomu 19. a 20. století. Za jeho rodiče bychom mohli označit německého protestantského theologa Christopha Blumhardta (1842-1919) a švýcarského protestantského theologa Leonharda Ragaze (1868-1945). Blumhardt ztratil farářské místo, neboť se zasazoval stávkující dělníky a připojil se k německým sociálním demokratům. Leonhard Ragaz opustil profesorské místo na univerzitě, aby se zcela věnoval mírovému a dělnickému hnutí. O co jde v hnutí náboženského socialismu? Budu citovat dvě místa z Ragazovy úvahy „Poselství nábožensko-sociální“:

„To, co se náhodným a příliš povrchním slovem nazývá „hnutí nábožensko-sociální“ nebo také „náboženský socialismus“, jest především, užijeme-li opět problematického slova, hnutí náboženské, které se zakládá na novém pojetí víry v Krista. Jeho poselství možno vyjádřiti heslem „království Boží pro tuto zemi“. Toto heslo znamená, že hnutí náboženského socialismu znovu objevuje a znovu přijímá původní poselství Bible, Starého i Nového zákona: poselství, že nade vší skutečností má vládnout Bůh a že Jeho vláda se projevuje ve spravedlnosti.“ „Také zde můžeme to, co je v našem stanovisku specifické, shrnout v jednu větu: Přiznáváme se k socialismu. To znamená: Přiznáváme se na základě své víry k požadavku přetvoření politicko-sociálního řádu, a to ve směru socialismu.“

Více o východiscích a cílech hnutí náboženského socialismu se dozvíme a snad i pochopíme z knihy „Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu“.

Dalšími významnými představiteli náboženského socialismu byli např. Hermann Kutter, Emil Fuchs a Paul Tillich, za ženské hnutí Clara Ragazová a za judaismus Martin Buber.

2. Leonard Ragaz - život a dílo

Ještě před tím, než začnu s vlastním referátem o Ragazově knize Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu, něco málo o autorovi samém. Leonard Ragaz se narodil 28.7. 1868 v městečku Tamins ve Švýcarsku. Theologii studoval v Basileji, Jeně a Berlíně. Od roku 1890 do roku 1908 byl evangelickým farářem. Roku 1903 projevil v Basileji svou solidaritu se stávkujícími zedníky svým kázáním o dvojpřikázání lásky. Ohlas na toto kázání byl obrovský a Ragaz se stal brzy organizátorem nábožensko-sociálního hnutí ve Švýcarsku, které krystalizovalo kolem časopisu „Neue Wege“ (založil Ragaz r. 1906). Roku 1908 se stal profesorem systematické a praktické theologie na Theologické fakultě university v Curychu. Zde vzbudil rozruch, když roku 1912 v Neue Wege vyjádřil sympatie a solidaritu se stávkujícími v krvavě potlačené generální stávce curyšských dělníků. Roku 1913 se demonstrativně připojil k Sociálněcemokratické straně Švýcarska. Po vypuknutí první sv. války se nejvíce soustředil na otázky míru, násilí a podobně. Roku 1921 se vzdal svého profesorského místa na univerzitě, poněvadž došel k přesvědčení, že celé dnešní oficiální církevní křesťanství neodpovídá smyslu věci Kristovy, že dnešní církev není již nositelkou pravdy Boží a že „nastávající náboženská obnova půjde nejen nad církve, nýbrž i mimo ně“. Rozhodl se proto hlásat pravdu, o níž byl přesvědčen, novým způsobem, vnášet ji do života v nových formách. Od té doby se věnoval necírkevní náboženské práci, zejména v dělnických kruzích, a usiloval o spojení křesťanství a socialismu hnutím tzv. náboženského socialismu (byl i předsedou mezinárodní organizace tohoto hnutí). Založil jakousi vysokou lidovou školu pod názvem „Arbeit und Bildung“, kde se snažil uskutečňovat svůj ideál nové výchovy a nové kultury. Byl i významným mírovým aktivistou. Kritizoval fašistická a nacionalistická hnutí v Evropě. V roce 1926 podepsal spolu s řadou dalších významných světových osobností tzv. Antikonskripční manifest a roku 1930 Manifest proti odvodům a vojenskému výcviku mládeže. Na protest proti přizpůsobení se sociální demokracie buržoaznímu militarismu vystoupil Ragaz roku 1935 ze Sociálnědemokratické strany Švýcarska.

Co se týče Ragazova literárního díla, řadu spisů, věnovaných především otázkám náboženským, zahajuje sbírka kázání „Dein Reich komme“ (3. vydání - 1922). Také pozdější Ragazovy náboženské spisy mají jako hlavní téma království Boží. Je to především dvojsvazková kniha „Weltreich, Religion und Gottesherrschaft“ (1922). Obsahuje Ragazovy články napsané během 1. světové války. Tuto linii dovršuje kniha „Der Kampf um das Reich Gottes in Blumhardt, Vater und Sohn - und weiter!“ Řadu svých prací věnovaných otázce sociální zahájil Ragaz roku 1907 přednáškou proslovenou ve švýcarském spolku kazatelů - „Das Evangelium und der soziale Kampf der Gegenwart“. Po válce pokračoval v tomto oboru v práci „Ein sozialistisches Programm“, kterou vydal společně s několika svými přáteli. Pokračováním v této linii jest kniha, o níž pojednává tento referát - „Von Christus zu Marx, von Marx zu Christus“. Poslední léta svého života se Ragaz věnoval především vědě o výkladu Bible, jak dokládá jeho sedmisvazkové dílo „Die Bibel: eine Deutung“. Leonard Ragaz zemřel 6.12. 1945 v Curichu.


3. Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu

Na začátku vlastního referátu o knize „Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu“ bych chtěla upozornit, že budou často používána slova, která v letech nedávno minulých získala značně pejorativní zabarvení. Přitom původní smysl často označuje něco zcela jiného, než si v dnešní době k oněm slovům, právě vlivem onoho zabarvení, přiřazujeme. Přitom pro pochopení této Ragazovy práce je nesmírně důležité oprostit se od předsudků a pracovat s původním významem těchto slov.

Kniha je souhrnem čtyř přednášek, z nichž první tři zazněly v letech 1926-1927 v socialistickém Lidovém domě v Bernu a čtvrtá zazněla na shromážděních lidu, složených ze socialistických dělníků a z křesťanů „více či méně buržoasně naladěných“, a to jak před, tak i po cyklu bernských přednášek.

Název první přednášky zní: „Jaký světový názor patří k socialismu?“ Na začátku této přednášky vypráví Ragaz příběh o jinochovi, v němž hořel plamen bouřlivého idealismu, který ho hnal do vzpoury proti všemu špatnému, co viděl kolem sebe, ale i proti mnohému, co v jeho rodině a okolí bylo považováno za pravdivé, dobré a svaté. Tohoto jinocha potkala ušlechtilá a krásná dívka a oba se do sebe zamilovali. Ovšem jejich láska brzy skončila tragicky. Dívka byla příliš svázána s ideály své rodiny a svého okolí. Zdálo se jí, že ztělesňují vše dobré a ctihodné a snažila se jinocha odvrátit od jeho zhoubných omylů, za něž měla jeho myšlenky, a převést ho na svoji stranu. Došlo k roztržce. Dívka se vrátila do svého starého světa a svého bývalého milence odsuzovala. Jinoch získal nenávist ke všemu, co se u jeho milé stavělo proti němu a našel si jinou ženu. To však byla jen náhražka skutečné lásky. To byl stručně převyprávěný příběh z počátku první části knihy, příběh - podobenství o poměru socialismu a světového názoru. Socialismus je dle Ragaze v základě hnutím idealistickým. A velkou tragédií je, že se spojil s materialismem a atheismem, který odporuje jeho nejvnitřnější podstatě, ba v základě ji ruší a obrací v pravý opak. Je to tragédie, osudová chyba, ale Ragazovi se jeví jako logické, že k ní došlo. A viní za ni oficiální náboženství. Kdy a jak došlo podle Ragaze k tomu tragickému a osudovému rozdělení lidu a náboženství? Ragaz o tom píše:

„Smím-li různé děje, prostorově i časově od sebe vzdálené, shrnouti v jednu symbolickou událost, …, přicházím vždy k roku 1525, k roku velkého selského povstání… Tehdy ještě Kristus a lid tvořili jednotu. Sedláci, kteří tehdy byli lidem dychtícím po svém svatém právu, nosili na svých korouhvích vedle střevíce, odznaku svého sociálního požadavku, i obraz Ukřižovaného, jako symbolu náboženského odůvodnění tohoto požadavku. V Bibli, kterou jim dal Martin Luther do rukou, četli evangelium … o bratrství dítek Božích a s nadšenou vírou vyvodili z něho nejnutnější a nejsamozřejmější důsledky pro život politický a sociální.
S tím přišli k Martinu Lutherovi. To byl jejich milovaný důvěrník. Jemu byla tehdy, lidsky mluveno, svěřena věc Kristova pro celý západ. Jen málokrát v dějinách měl jeden člověk váhy světových osudů tak ve svých rukou, jako tento muž v této hodině... [Luther však] pronesl neslýchaná slova, plná kleteb a zlořečení proti onomu ubohému lidu, slova, která se ozývají dějinami, hlasitě vykřikl, že evangelium nemá nic společného se světskými věcmi. Lid i knížata slyšeli tato slova... široký proud krve ze smrtelných ran statisíců sedláků proudil měšťanským západem... - a tento proud krve dělí od té doby věc Kristovu a věc lidu.“

Vše pouze dokreslují slova Pavla Drewse, evangelického profesora praktického bohosloví, pronesená na jednom evangelicko-sociálním kongresu: „Co čekal proletariát od církve? Všechno. – Co dala církev proletariátu? Nic!“

Odrážeje se od tohoto základu, pokračuje Ragaz dál, do hloubi socialisticko-náboženského rozporu, k upnutí se socialismu na vědu a jeho orientace na materialismus, darwinismus, evolucionismus, relativismus, libertinismus... To vše je však pouhá předehra. Poté, co jsou pojmenovány a vysvětleny tyto aspekty socialismu, začíná hlavní část celého spisu. Je ukázána paradoxní skutečnost, totiž fakt, že „světový názor, s nímž se spojil socialismus v boji s měšťansko-kapitalistickým světem – je právě světovým názorem tohoto měšťansko-kapitalistického světa!“ Atheismus, materialismus, mechanismus, darwinismus, libertinismus, to všechno jsou produkty doby. „Atheismus – není to přirozený výsledek světa, ve kterém je Bůh všemi způsoby prakticky popírán, nahrazován mamonem a hanoben v člověku, v svém obraze? Materialismus – nemusel se stát vyznáním doby, v níž duch byl udušen kvůli penězům? ... Darwinismus - … neodpovídá době imperialismu a militarismu, koloniální politiky a vykořisťování proletariátu…?…“

Ragaz pokládá otázku, zda je možno překonat tuto katastrofu, napravit tento tragický vývoj. Odpovídá si na ni sám, že to možné je, a to tak, že socialismus rozvine svůj pravý smysl. K tomu patří, že zruší své spojení s oním světovým názorem, který se k němu nehodí, který odporuje jeho pravé podstatě, a že rozvine ten světový názor, který jeho pravé podstatě odpovídá, totiž idealismus, který je v něm obsažen, který „jest jeho základem a předpokladem, bez kterého ztrácí svůj smysl, vzdává se sama sebe a nakonec je přemožen svými odpůrci tak, jako je přemoženo všechno, co nezůstává věrné samo sobě.“

Druhá přednáška nese název: „Co myslíme o historickém materialismu a o třídním boji?“ Nejprve autor vymezuje a vysvětluje pojem „historický materialismus“, aby bylo jasné, o čem bude hovořit a nebyla mýlka s materialismem metafysickým. Pak postuluje, že není možno marxismus pochopit, pokud ho nechápeme jako jakési náboženství. Tento svůj názor podpírá připomenutím, že marxismus je „vnukem“ hegeliánství a že v něm tedy „žhne ještě idealistické víno Hegelovy filosofie“. Dokonce v něm prý žije něco z pravdy ústředních slov Nového Zákona: „Slovo tělem učiněno jest.“ Náboženstvím marxismu je podle Ragaze starý mesianismus. Pak oceňuje marxistický důraz na hmotu a ukazuje, že i Bible je plná „svatého materilismu“. Dále říká, že marxismus není žádná věda v dnešním smyslu, nýbrž je to filosofie dějin, tj. svobodný a nutně subjektivně zbarvený výklad dějinných skutečností. Podle něj má materialismus pravdu, co se týká šíře dějin, nikoli, co se týká jejich výšin.

V těch vládne duch. Pak ukazuje na různých biblických příbězích, třeba na příkladu proroků, že jejich náboženské poselství má sice silný politický a sociální nádech, je to kázání je to kázání politického a sociálního pokání, směřuje proti imperialismu a militarismu, proti násilí a vykořisťování, žádá a slibuje spravedlnost a mír, ale není vedeno třídním zájmem (vždyť proroci nepatřili do téže třídy, k níž mluvili), nýbrž je vedeno Božím povoláním. Stejně tak slova a činy Ježíšovy. Podobně vysvětluje Ragaz i další dějiny, např. náboženskou reformaci 16. století i vystoupení socialismu.

Co se třídního boje týče, Ragaz jeho úlohu v dějinách nepopírá, avšak tvrdí, že třídní boj není jediný ani vládnoucí fakt v dějinách. Ukazuje na Krista, na Jeho kříž, na antické a jiné významné filosofy, básníky, malíře a další umělce, na Františka z Assisi, na mučedníky, dobrovolně umírající pro věc, která vysoko stála nad jejich osobním zájmem, ano i proti němu, a ptá se: je toto třídní boj? A odpovídá: „Nikoliv, bohudíky tyčí se jiná znamení vysoko nad dějinami jako jejich poslední smysl.... Nikoli boj kolektivního sobectví, nýbrž nadšení, odevzdanost, oběť, jsou nejsilnější mocnosti celých dějin.“ A zcela jasně pak Ragaz odmítá násilí, jež bývá někdy tou nejvíce zdůrazňovanou částí třídního boje.

Třetí přednáška má název: „Co znamená socialisticky žít?“ Ragaz vychází z toho, že jsme-li socialisté, měli bychom podle toho také žít, tedy žít socialisticky. Připomíná zde Ježíšova slova: „Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýti město ležící na hoře. A když někdo zapálí lampu, nepostaví ji pod kbelec, nýbrž na svícen, i svítí všem v domě. Tak ať zasvitne vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Ohromný úspěch křesťanství první doby byl způsoben spíše novým způsobem života křesťanů než dílem jejich nových nauk. Podobnou šanci má i socialismus. Ovšem žijí-li socialisté v rozporu s tím, co hlásají, dělají věci socialismu akorát ostudu. „Je už tomu tak: socialismus jest uznáván nebo odsuzován životem svých stoupenců.“ Proti tomuto požadavku se však stoupenci určitého druhu socialismu brání. Prohlašují, že je to falešné, přehnané pojetí socialismu, a že socialismus není ideál individuálního způsobu života, nýbrž program pro přetvoření společnosti. A říkají: Nechceme, aby se všichni stali proletáři, nýbrž aby se všichni měli jednoho dne tak, jak se já mám již teď. Ragaz je v pokušení říci: nýbrž aby se všichni stali kapitalisty. Ragaz však říká zcela jednoznačně: „Socialismus, který by nebyl ničím jiným nežli přeměnou společenského ústrojí, nebyl by socialismem. Socialismus je vskutku nový ideál lidského života.“ Pro Ragaze je také nemyslitelné, že by bylo možno zřídit a udržet socialistický řád bez socialistického smýšlení. Ragaz připomíná, že socialismus svým poselstvím vyvolal výborné mravní účinky, že mnoho lidí všech národů a tříd mu všechno přinesli v oběť a že tento účinek trvá až podnes. Na druhou stranu však upozorňuje, že socialismus, zvláště ve své marxistické formě, až dosud postavil tak málo opravdu socialistický životní a kulturní ideál a spokojil se s převzetím ideálů měšťáckých, ba dokonce viděl svůj úkol v jejich stupňování.

Ragaz odhaluje podstatný rys měšťáctví: je to majetek. Být měšťákem znamená být bohatým, a to dvojím způsobem: ve smyslu hmotném a ve smyslu duchovním. Měšťáky jsou lidé, kteří jsou majetní v tom smyslu, že se cítí spojeni s danými řády. Zdali přitom mají také hmotný majetek, není tak podstatné. Mnozí lidé nemajetní mohou být podle Ragaze měšťáčtější nežli milionáři. K tomu se váže vědomí duchovního majetku: morálka, náboženství, pevné životní formy. Jsou na ně vázáni. Vázanost, omezenost je podle Ragaze hlavním znakem měšťáctví. S tímto měšťáctvím mohou být spojeny mnohé ctnosti: čestnost, píle, zdatnost, solidnost... Ale chybí tu něco, co Ragaz nazývá přístupnost pro nekonečné hodnoty. Je to výsledek zesvětštění. A pravým opakem měšťáka je pro Ragaze proletář. Proletář je nemajetný, v každém ohledu jej charakterizuje chudoba. Je zcela vytržen z daných poměrů. Za to mu je otevřena nekonečnost. Nepřekáží mu žádná ztrnulá mravní, náboženská, kulturní či životní forma. On se může setkat s člověkem jakožto s člověkem. Pro něj nejsou hlavní věcí peníze, ale Bůh. Cituji:
„Ano, odvažuji se vysloviti toto slovo, třebaže je velmi mylně a špatně chápáno a třebaže se ho zneužívá. Bůh znamená zde pro mne prostě ten pól života, který jest v protivě k penězům, znamená průlom světa nekonečného do světa konečného, on osvobozuje člověka, osvobozuje jej především od služby mamonu, takže se může státi člověkem a může být člověku člověkem a bratrem, sloužiti a obětovati se.“
A jaké jsou tedy základní rysy socialistického způsobu života? První z nich je již obsažen v samotném slově socialismus: Socialista má být pamětliv své sociální závaznosti a odpovědnosti a snažit se jí dostáti vším svým jednáním. Socialismus a egoismus jsou neslučitelné jako oheň a voda. Prubířský kámen socialistického způsobu života je poměr k majetku. Ragaz odmítá františkánskou cestu naprostého zřeknutí se majetku. Spíše se domnívá, že socialista se bude cítit vším, co má, zavázán a odpovědný svým bližním, bude se cítit povinen sloužit jim svým majetkem. Anebo - ještě ostřeji vyjádřeno - socialista nebude svůj majetek považovat za vlastní, nýbrž za něco, co náleží všem. V tomto smyslu vlastně nemá socialista žádný soukromý majetek. Dalším rysem socialistického života má být uznávání svatosti člověka, dnes bychom asi řekli úcta k životu. Této úctě odporuje každé násilí. Kde se toto objevuje, tam hned přestává socialismus. Zradou socialismu je jistý druh třídního boje, který v něm zdůrazňuje prvek násilí. Ještě větší zradou socialismu je válka. Naproti tomu zcela jasný antimilitarismus náleží k samé podstatě socialistického smýšlení a způsobu života. Ve svých myšlenkových konstrukcích, zakončených konstatováním o definování spodní hranice socialistického smýšlení, kde horní hranice je nedefinovatelná, dospívá Ragaz opět ke křesťanství. Opravdové „uskutečňování socialismu může se stát následováním Krista.“ V závěru přednášky se Ragaz snaží odpovědět na otázku: Není tento ideál příliš veliký pro lidi, tak jak jsou? Není to utopie? Nechme opět promluvit samotného Leonharda Ragaze. Doslovná citace nejlépe vystihne podstatu jeho odpovědi:

„Odpovídám: Co jsem se pokusil nakonec ukázati, to jest ideál. Mé vlastní jednání stojí před ním zahanbeno. Ale příliš vysoký, myslím, přece není. Ideál nového světa, nového života, nové kultury musí být vysoký. Jest mým pevným přesvědčením: Můžeme jej žít, tak jak právě jest možno žít ideál, nedostatečně a zahanbeni před ním, ale jím oduševněni a neseni. Můžeme jej žít v tomto smyslu, jestliže v něj věříme, jestliže jsme jím uchváceni. A máme se jím nechat uchvátit.“

Čtvrtá, závěrečná přednáška, která nese název: „Křesťanství a socialismus“, se z celého konceptu poněkud vymyká. Jak již bylo řečeno, byla přednesena na jiném fóru. Je určena jinému druhu posluchačů a byla vytvořena původně jako samostatná. Zaměřuje se obecně na problematiku vztahu křesťanství a socialismu. Jsou v ní opakovány myšlenky, podrobněji rozebrané v předchozích částech a je v podstatě jakýmsi shrnutím či rozsáhlejším opakováním.

Tak jako první přednáška, i čtvrtá přednáška začíná příběhem. Tentokrát je to příběh o rodině, tísněné rozmanitým svárem, vinou a bídou, do níž přišel podivuhodný cizinec, ozářený leskem nebes, a přinesl jí mír, pomoc, radost a naději. Když odcházel, dal rodině jako znamení své neviditelné přítomnosti zlatý prsten, který měl moc proměňovat vše, čeho se dotkl. Ze smutku tvořil radost, ze sváru mír, ze smrti život... Dokud rodina chovala tento prsten, byla v ní podivuhodná síla a činila veliké věci. Jednou se však stalo, že se rodina rozdělila. Komu však měl nyní připadnout zlatý prsten? Napadlo je, že prsten rozlomí na dvě půlky a každá z obou rodin dostane jednu. I stalo se. Každá z obou rodin však chtěla mít prsten celý - co s půlkou prstenu? A tak vzaly podobný kov a doplnili jím chybějící půlku prstenu. I v této podobě si prsten zachoval něco ze své původní síly, ale už to nebylo ono, a protože v prstenu byl i nepravý kov, družilo se k požehnání prstenu stále i něco prokletí. Navíc se časem pozapomnělo na historii celého prstenu a každá z obou rodin myslila, že má skutečně celý pravý prsten. O to vznikl přirozeně velký spor, který nakonec vyústil v tragédii. Tento příběh je podobenstvím o poměru křesťanství a socialismu. Ragaz se ptá: Kde lze nalézti jediný, pravý prsten? Hledání navrhuje začít otázkou, jaký je smysl křesťanství. K dopátrání se smyslu křesťanství sahá po Bibli.

V ní nalézá onen podivuhodný prsten, božské dědictví lidské rodiny, a to ještě celé a neporušené. Domnívá se, že celá Bible, od prvního až do posledního slůvka, mluví o jediném: o království Božím. To je hlubší pravda křesťanství a celý prsten. K tomu Ragaz uvádí 13. verš 2. Petrovy epištoly: „Nového pak nebe a nové země podle zaslíbení Božího čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá.“ Tyto verše pak na mnoho stránek velmi zajímavě a případně vykládá. Dochází k tomu, že k rozdělení prstenu došlo tak, že „křesťanství zvěstovalo „nové“ nebe, ale zapomnělo na „novou zemi“, socialismus však zvěstoval „novou zemi“ a zapomněl na „nové nebe.““ K novému nebi Ragaz poznamenává, že je to něco, co socialismus nemůže dát. Neboť „jakkoliv vysoce ceníme socialismus a jakkoliv hluboce jej chápeme, jeho cílem jest přece jen společenský převrat, a takový převrat nikdy nemůže být vítězstvím nad osudem, vinou a smrtí.“ A znovu a znovu, vždy jinými, ale podobnými slovy a příklady se Ragaz vrací k tomu, co považuje za největší tragédii, totiž že se rozešli ti, kdo věří v Boha, ale nevěří v Jeho království, a ti, kdo věří v Boží království, ale nevěří v Boha.

Ragaz, a to je vidět ve všech čtyřech jeho přednáškách, si je vědom toho, že vše nemusí dopadnout dobře. Je si vědom lidských slabostí a omezeností na straně jak křesťanů, tak i socialistů. Má však naději, která prosvítá všemi jeho přednáškami a vrcholí v posledním odstavci přednášky poslední. A já nevidím lepšího a případnějšího zakončení pojednání o této knize, nežli tato poslední Ragazova slova ocitovat:
„A tak bych tedy řekl: Tyto dva proudy plynou naší dobou. Stále více budou všechny vody sváděny do jejich toku. Křesťanství a socialismus, v tomto nejvyšším a nejširším slova smyslu, budou dvě mocnosti, které budou utvářet budoucnost. Nyní jsou ještě, díváme-li se v celku, oba tyto proudy odděleny širokou hrází, kterou nakupily bludy a křivdy. Ti, kdo plují po obou proudech, namnoze se neznají nebo se navzájem obviňují a hanobí. Ale voda již rozhlodává hráz s obou stran, již tu a tam oba proudy se slévají. Hráz jednoho dne se prolomí a oba proudy se spojí v jeden jediný. Potom křesťanství a socialismus přejdou v Jedno, Veliké, které bude naplněním jich obou, potom se zazelená pod „novým nebem“ křesťanství „nová země“ socialismu, potom bude zase prsten spojen a jeho síla bude působit divy vykoupení.“


4. Hodnocení knihy

Ragazovu knihu Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu, jsem poprvé četla asi před deseti lety. Tehdy byla pro mne naprostým „zjevením“. Vždyť Ragaz tam tak úžasným způsobem píše věci, o kterých já přemýšlím, ale nedokáži je tak formulovat! Ovšem když jsem si tu knihu přečetla dnes, s odstupem těch deseti let, během nichž jsem leccos prožila a leccos pochopila, beru ji již poněkud střízlivěji. To však neznamená, že by pro mne byla menším obohacením - možná spíše naopak. Faktem zůstává, že základní motiv této knihy - vztah křesťanství a socialismu, křesťanů a marxistů, považuji stále za aktuální, prorocký a Ragazem velmi dobře a přehledně pojednaný. Za nosné považuji zejména tři myšlenky, které jsem také v textu práce tučně zvýraznila. První je myšlenka, že je nemyslitelné, že by bylo možno zřídit a udržet socialistický řád bez socialistického smýšlení. To se, žel, pádem socialismu v Evropě potvrdilo. Další, co považuji za velmi důležité, je myšlenka, že kde se objevuje násilí, tam hned přestává socialismus. I to se potvrdilo. A také jako křesťanka hluboce souhlasím s tím, že „nové nebe“, tedy vykoupení člověka z hříchu a smrti, je něco, co socialismus nemůže dát. Celkově mne - jak před oněmi deseti lety, tak i dnes, nejvíce zaujala třetí přednáška - přednáška o socialistickém způsobu života. Asi nejméně mne zaujala přednáška druhá, zvláště ta její část, která pojednává o třídním boji - zde bych také našla asi nejvíc toho, s čím nemohu tak zcela souhlasit. Také - po zkušenostech oněch deseti let, už nemohu sdílet Ragazův optimismus ohledně toho, jak ty dva proudy postupně splynou a přetvoří svět. Ano, splynou, jednou - tomu plně věřím - v Božím království. Ale dřív asi ne. Protože - alespoň v České republice tomu tak je, stále není mnoho křesťanů, kteří by byli ochotni - či schopni, nevím, pustit se do spojování onoho zlatého prstenu. Celkově však kniha „Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu“ zůstává jedním z pokladů v mé knihovně i v mém srdci.


Bc. Eduarda Heczková


Použitá literatura

Ragaz, L., Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu. Jan Laichter, Praha, 1935
Ragaz, L. - Bauer,O., Nové nebe a nová země!. Nová cesta, Praha, 1938
http://www.bautz.de/bbkl




 
Příbuzné odkazy
· Více Historie
· Novinky od bolek


Nejčtenější článek Historie:
Jak stará je Země?


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.66
Hlasů: 3


Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Historie

Podobná témata

Doporučené odkazy:

Biblická apologetika

Michaela Křivánková - Portrétní fotografie


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Leonhard Ragaz Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.23 sekundy