Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Blažej.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 9, článků celkem: 16319, komentáře < 7 dní: 556, komentářů celkem: 408424, adminů: 60, uživatelů: 5135  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 204 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

Willy
brusle7
Myslivec
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110974593
přístupů od 17. 10. 2001

S úsměvem: Může oddat římskokatolický kněz muže a ženu, která se cítí být mužem?
Vloženo Úterý, 16. říjen 2007 @ 12:03:47 CEST Vložil: Stepan

Humor poslal Standa

Námět pro dnešní téma jsem čerpal z Christ.Netu.cz.

Protože jsem zde nenašel žádnou kvalitní a uspokojující odpověď , obracím se na Vás, aby jste se zapojili do diskuze a pokusili se tuto záležitost zodpověďně vyřešit. 

Předem Vám děkuji.

námět a zdroj:  http://www.christnet.cz/diskuse/tema.asp?id=3769  a   http://www.christnet.cz/diskuse/tema.asp?id=3778
  


Podobná témata

Humor

"Může oddat římskokatolický kněz muže a ženu, která se cítí být mužem?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 16 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Může oddat římskokatolický kněz muže a ženu, která se cítí být mužem? (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Úterý, 16. říjen 2007 @ 15:47:46 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nejsem římskatolický kněz, ale osobně si myslím, že by je oddat mohl. Pokud se mají rádi a chtějí spolu žít na celý život. Proč ne. Zároveň bych té ženě doporučil, aby svou záležitost nejdříve předložila Bohu a následně řešila s odborným lékařem. Když mohla najít své místo ve své církvi papežka Jana,  proč by nemohli být šťastní dva lidé, kteří se mají rádi? 1 Korintským 13,13  A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

___________________________________________________________________________________________________________________________


Tajně, ale ne v převleku.

 
    Přízrak papežky Jany procházel historií a jeho obrys postupně bledl. Dnes o její existenci už pochybují téměř všichni, kteří o ní vůbec slyšely a i těch je celkem málo. A u nás , v zemi proslavené svým ateizmem je už jen středem zájmu notorických hledačů záhad. Skoro se divím, že o ní nikdy nepsal Ludvík Souček. Byla by to přesně jeho parketa. A přitom právě u nás měl příběh papežky Jany svoje volné pokračování.

     Minulý režim měl vážný problém , který spočíval v nutnosti dodržovat navenek demokraticky vypadající ústavu , která zaručovala svobodu vyznání a zároveň udržet si kontrolu nad církvemi, o nichž se vcelku oprávněně domníval, že nejsou komunismu zrovna oporou. Vykonávání kněžského úřadu bylo tedy podmíněno státním souhlasem, pomocí kterého se vládě dařilo držet církev jakž takž v lati. A jestli speciálně katolická církev něco nesnáší, tak je to cizí nos v jejich polívce.

     Jako protitah Vatikán  podporoval vznik v podzemí působících organizací které rozvíjeli pastoraci bez státního dohledu. (Ve skutečnosti pochopitelně tyto organizace byly pod dohledem ještě ostřejším než oficiální struktury a že si sem tam nějaký člen podzemní církve poseděl Na Borech ,bylo skoro pravidlem)  Pracovat v ilegalitě sebou zkrátka neslo mnoho potíží a jednu z nich byla snížená možnost komunikace s vatikánským ústředím.

       Když vysíláte vojáky do území nepřítele a víte, že budou odříznuti od velení, nuceni se samostatně rozhodovat, pověříte ty nejlepší z nejlepších a vybavíte je mimořádnou pravomocí.  V tomto případě byli někteří světící biskupové zbaveni nutnosti nechat si schválit kandidáty na kněžské svěcení a dostali možnost postupovat podle vlastního uvážení. V případě biskupa Felixe Marii Davídka toho svatá stolice lituje možná ještě dnes.

     Felix Maria Davídek stál v čele skryté církve na Moravě bezmála 24 let. Kdo ví, jestli by mu Vatikán jeho mimořádné pravomoci svěřil, kdyby tam měli sebemenší tušení že pan biskup Davídek je jeden z moderních teologů, jinými slovy, že je vytesán z materiálu, ze kterého se zatím papeži nevyrábějí a zřejmě jen tak nebudou. Uvnitř svého společenství vyvolal biskup Davídek koncem roku 1970 diskusi o vysvěcování žen na kněze.

      Ovšem nesmíte si myslet,že ho k tomu vedla snížená povolanost ke kněžství, důstojný pan Davídek měl prostě dojem, že nazrál čas na radikální změnu. Jen polovina jeho obce ho v tomto názoru podpořila ale i to stačilo aby dne 28. prosince 1970 vysvětil na jáhna a vzápětí na kněze svojí nejbližší spolupracovnici, Ludmilu Javorovou.

   Zatím se mi bohužel nepodařilo opatřit si knihu sestry M. T. Winterové „Z hlubin bezedných“, která pojednává o této jistě pozoruhodné ženě podrobněji,ale i tak nepochybuji o tom, že Ludmila Javorová musí být člověk naprosto mimořádný. Tím že přijala svěcení se totiž postavila v jeden okamžik hned dvěma obrovským ,silným ,centralizovaným a velmi , velmi konzervativním mašinériím, totiž komunistickému státu a katolické církvi. Vzepřít se byť jen jedné z nich se ukázalo nad síly mnohých,což je vidět i na příkladu tří dalších žen které biskup Davídek později také vysvětil. Všechny tři se časem svého svěcení vzdaly.

     Ludmila Javorová po svém vysvěcení dokonce napevno počítala se zatčením, koneckonců, možnost poskytovat duchovní útěchu vězněným křesťankám byl jeden ze silných argumentů pro svěcení žen. Jiná cesta jak jim udělovat  svátosti tehdy prostě neexistovala. Pro její kněžskou službu dokonce platilo od samého začátku omezení , že v plné síle ji bude moci uplatňovat  teprve po svém zatčení! Později ji bylo povoleno udělovat svátosti těm ,kterým její kněžská služba nevadí a tak se její „specializací“ stali zpovědi žen ,které ze se svých hříchu nedokázaly upřímně vyznat mužům.

       Celý tento případ vyvolal pochopitelně ve Vatikánu zděšení.  A nejen tam. Asi nejhorší okamžik pro ní nastal , když se sama měla vyzpovídat knězi,který zřejmě do té doby měl o jejím vysvěcení jen matnou povědomost. Ze zpovědnice tehdy odešla bez rozhřešení , místo toho si odnášela slib pekelných ohňů ,od teď až na věčnost.

       V roce 1984 prostřednictvím kardinála Tomáška napsala papeži, dopis byl pravděpodobně doručen, ale jediné odpovědi, které se dočkala byla exkomunikace, kterou papež laskavě zrušil až v roce 1996, pod podmínkou ,že se nebude pokoušet svůj úřad vykonávat.Její „..a přece se točí!“ zní: „Je však možné vzít člověku boží dar?“

 

Roma locuta est, causa finita est? 
 

      Klíče k božím darům v tomto případě drží v rukou Vatikán a aby bylo všem jasno, jak se k podobným problémům  staví, vydal Jan Pavel II v roce 1994 pastýřský list  Ordinatio sacerdotalis, kterým hodlal ukončit všechny diskuse na toto téma jednou provždy.  Nejen do té doby,než se objeví nové argumenty,nebo dokonce nové výsledky například biblických bádání,ale na věčné časy a nikdy jinak.

     List Ordinatio sacerdotalis nepřináší ve skutečnosti nic nového a opakuje jen argumenty svých bezprostředních předchůdců. Podle papeže si Ježíš za svoje učedníky vybral výhradně muže. Protiargument,že takový výběr byl logicky dobově podmíněný,jelikož funkci kněžky v Izraeli tehdy ani potom nikdo neznal , vyvrací papež sofistikou, že Ježíš, jako svrchovaný pán a vládce , kdyby chtěl, mohl klidně povolat k apoštolství kohokoliv,tedy i ženy,bez ohledu na dobové zvyklosti. A jelikož to neudělal, znamená to,že to nejde. A tečka a už s tím na mě nechoďte, řekl Jan Pavel i když jinými slovy.

     Jako trumfové eso papež také vynáší kartu,podle které ani Marie, matka Ježíšova, nejdokonalejší ženské stvoření historie ,nebyla povolána aby se stala apoštolem. Při pozorném čtení nového zákona ovšem zjistíte, že důvody proč Marie nepatřila k Ježíšovým vyvoleným jsou jiné. Bez ohledu na současný rozvinutý mariánský kult , se pasáž z Matouše 12/46-50 (ekumenický překlad) nedá vyložit jinak,než že Marie ani zbytek rodiny Ježíšovo učení nenásledovali. Ve zmiňované pasáži,která se opakuje jen mírně odlišnými slovy i u Marka a Lukáše, Ježíš odmítá promluvit s vlastní rodinou včetně Marie, protože za svojí rodinu považuje pouze ty kteří v něj věří.

    Patří k velkým paradoxům historie, že Marie, po celém světě ctěná jako bohorodička, asi ve skutečnosti byla dosti vyděšena jednáním svého syna a je dost možné, že její hlavní dojem z Ježíšova působení by se dal shrnout do věty: „Bože všemohoucí, ten kluk nám dělá pěknou ostudu a jestli toho nenechá,jednoho dne to s ním špatně dopadne“ Na otázku jestli měla pravdu se budou odpovědi lišit podle toho, je-li ten kdo jí má zodpovědět , ateistou nebo ne.

     Myslím, že nejsilnější argument tu vznesl už jednou citovaný Peter de Rosa.“ Kdyby měl Ježíšův výběr učedníků předznamenávat všechny budoucí výběry, museli by všechny kněží  dnes být obřezaní chudí venkované a mnozí z nich ženatí.“

     Papežovo přesvědčení, že se mu svým listem podaří zastavit veškeré diskuse bylo samozřejmě naivní. Hnutí za ženská práva se sice někdy projevuje způsobem někdy až křečovitě komickým,ale jsou záležitosti ve kterých  snadno najde podporu mnoha lidí, kteří by se zrovna nedali označit za feministy.  Dokonce i mnoho pravověrných katolíků je přesvědčeno, že církev si v tomto ohledu nesmí dovolit zaspat dobu, čas dnes letí daleko rychleji než dřív a některé ujeté vlaky už nebude později možné vůbec dohnat a když tak jen za cenu velkých obětí.

       Celá věc je o to komplikovanější, že zajímá i mnohé nekatolíky a dokonce i nevěřící. Většinou přistupují k záležitosti ze dvou směrů. Buď uznávají církev jako sílu se kterou se sice neztotožňují,ale neupírají ji pozitivní vliv na společnost, stejně jako některé civilizační zásluhy minulosti. Pro ty druhé je katolická církev anachronismem , beznadějně uvíznuvším ve středověku a proto z hrůzou pozorují, jak mohutný vliv má dodneška Vatikán na četné volené zástupce, obdařené velkou výkonnou i zákonodárnou politickou mocí a říkají si,že když nejde církev ze dne na den zrušit,bylo by dobře kdyby se alespoň trochu pohnula kupředu.  Tváří v tvář všem těmto vnitřním i vnějším tlakům, začíná Vatikán bohužel doslova „petrifikovat“ .

      Že Ordinatio sacerdotalis neznamenalo definitivní konec debat, se jasně ukázalo dne 29. června 2002. Ten den se na  loď plující po Dunaji nalodil argentinský biskup Romulo Braschi aby při neveřejném obřadu vysvětil hned devět žen najednou. Ženy pocházeli z Rakouska , Německa i Spojených států a jejich svěcení vycházelo z jasně deklarovaného přesvědčení, že odpírat ženám kněžskou službu je projevem hereze.

      Názor Říma se pochopitelně nezměnil, je jasné, že onu nešťastnou  dunajskou loď považoval za Titanic. Jan Pavel II byl pohoršen natolik, nakolik to jeho zdravotní stav dovoloval a prostřednictvím nejvyššího inkvizitora (to to není až taková nadsázka,  někdejší inkvizice se sice dnes jmenuje Kongregace pro nauku víry,ale její náplň práce se nijak zvlášť nezměnila) kardinála Josepha Ratzingera všechny, kdo měli tu drzost zúčastnit se této „parodie svěcení“, exkomunikoval. Chcete-li někde hledat důkaz , že církev, když má dost času se přeci jen dokáže změnit k lepšímu, pak vězte, že o upálení tentokrát nepadlo ani slovo. Tedy, veřejně určitě ne.

 

Celibát na seznamu podezřelých.
 

     Myslím, že ani samotné konzervativní katolické kruhy se nediví, jak moc je jim celibát tloukán o hlavu po každé,když přijde řeč na některé citlivé současné téma. Antikoncepci,potraty nebo ženské svěcení. Podezíravý postoj vůči ženám vychází z dlouhé církevní tradice. Tuto tradici přiživují zástupy celibátních autorit, které si dobře uvědomují , že pro 96 procent z nich je největším ohrožením jejich cudnosti právě žena.  Ta zbývající 4 procenta, která jsou ohrožena z jiné strany se raději k ničemu nevyjadřují, nehodlají nijak narušovat svojí ilegalitu, které uvnitř církve musí být hlubší , než kdekoliv jinde na světě.

      Kritici zkostnatělosti církve , když už dorazí ve svých úvahách až k celibátu, jako zdroji většiny problémů, se možná ještě zmíní o tom, že celibát byl zaveden hlavně proto, aby kněží neodkazovali církevní majetek svým potomkům a aby se zároveň prohloubila jejich závislost na Římu a církevní mašinérii obecně. Myslím si že to nestačí. Církev klopýtá za pokrokem v lidském myšlení už celá staletí a netýká se to jen otázek, které se dají svést na celibát. Upálení Giordana Bruna a ponížení Galileo Galilea se nedá svést na celibát,ale na hlubší příčinu , která celé toto zpátečnictví přiživuje. Při pátrání po této základní příčině se musíme vrátit až k prvním křesťanům a Novému zákonu.

        V dávné minulosti měla církev tendence zakazovat  prostému lidu číst bibli, z odůvodněním, že by ji četli nemoudře. Není divu. Z nemoudrého a především nepředpojatého čtení Nového zákona vyplívá, že první křesťané byli skálopevně přesvědčeni, že ke druhému příchodu Krista a nastolení království nebeského dojde ještě za jejich životů. Tento dojem se nedá žádnou teologickou ekvilibristikou zapřít! Na příklad v Pavlově Epištole Korintským jsou celé dlouhé úseky napsané stylem „končíme, nic nového nerozjíždět!“  V tomto duchu proběhla celá první etapa šíření křesťanství.

     Pak začali apoštolové jeden po druhém odcházet ke svému stvořiteli a nové náboženství se octilo na svojí nejosudovější křižovatce. Buď je křesťanství další slepá ulička, další zklamaná naděje, nebo je potřeba uznat, že někde někdo něco špatně pochopil a příchod Ježíše se nedá čekat každým okamžikem, ale až kdesi v neurčitě vzdálené budoucnosti, možná až za stovky let. Velká část prvních křesťanů byli ti nejubožejší z ubohých, chudí nádeníci a otroci a mám dojem, že další velké zklamání by neunesli. Přiklonili se tedy k variantě drobného omylu v jinak dokonalém konceptu.

     Spolu s odkladem nebeského království na neurčito, vyvstala okamžitá potřeba zachránit z Ježíšova odkazu co se dá. Byla to přímo životní nutnost, protože to znamenalo, že když Ježíš kázal na hoře, nebylo to jen pro nejbližší dobu, ale pro všechny ty věky které přijdou a už nešlo riskovat další a další komolení způsobené ústním předáním. Začala se rojit evangelia, psané zprávy o životě , skutcích a učení Ježíše i apoštolů. V rychlém sledu za sebou vznikaly texty, nejednou si skoro až odporující a narůstal zmatek. Ani uznání knih Marka ,Matouše, Lukáše a Jana za jediná přesná vylíčení Kristova života nevnesla do tohoto chaosu dokonalé jasno. ( Kromě těchto ,takzvaných kanonických evangelií, které uznávají za pravé všechny křesťanské církve , existují i desítky další, nekanonických, apokryfních evangelií, ze kterých pocházejí všechny ty fascinující podrobnosti jako například příběh Ahasvera, věčného žida, nebo jména všech tří králů ,kteří jsou v kanonických evangeliích bezejmenní , a navíc zde nejsou popisováni jako králové ale mágové)

     Pro příliš velký časový odstup od popisovaných událostí, trpí i kanonická evangelia efektem „tiché pošty“  a jsou poznamenána nedbalou redakční prací.  Když budete mít někdy potřebu přivést nějakého bigotního křesťana do rozpaků, připomeňte mu že bible osahuje hned dva Ježíšovy rodokmeny, jeden u Matouše a druhý u Lukáše. Oba se ovšem začínají rozcházet už o jednu generaci zpátky, aby se setkali u praotce Abraháma, kde se Matouš zastaví, ale Lukáš směle pokračuje až k Adamovi, a nad to oba odvozují Kristův původ od Josefa, který byl v nejlepším případě jeho pěstounem. Žádný poctivý křesťan nad tím nemůže udělat víc, než pokrčit rameny a stát se protestantem. Katolíci jsou totiž povinni brát bibli doslova a tyto rozpory musí považovat za neproniknutelné boží tajemství a nikoliv nedbalou práci redaktorů.

     A tady leží právě ten hraniční kámen, na kterém se křesťanství dělí na svoje dva hlavní směry a zde je také bludný kořen římského katolicismu. Ačkoliv oficiálně se protestanti oddělili od Říma až daleko později,  ve skutečnosti ke skrytému rozštěpení došlo už dávno. V duších se mnozí lidé stali protestanty v tom okamžiku, kdy Ježíšovo poselství, přesněji, to co se z něj podařilo zachránit, přestalo stačit nárokům doby. Nemilosrdně plynoucí čas stavěl věřící před potíže o kterých neměli autoři evangelií ani ponětí. Nestále se vynořovaly potřeby nových a nových výkladů pro nové a nové situace. Šlo o to , jestli tyto výklady svěřit svému svědomí, nebo nějaké nezpochybnitelné autoritě. Protestanté si vybrali svědomí, římští katolíci autoritu.

      Ještě dlouho před Lutherem přežívali tito „nevědomý protestanté“ uvnitř katolické církve, aby je nakonec bouře reformace vyplavila na světlo a oni se definitivně odtrhli o Říma. Římská autorita se zatím pokoušela o nemožné! Ze stovky let starých textů a podobenství platných pro život ve starověké Palestině, vydolovat pravidla závazná pro život každé lidské bytosti ve všech časech a situacích. Suma toho v co dnes musí věřit pravověrný katolík už  vysoko převyšuje vše co je napsáno v Novém zákoně a zahrnuje bezpočet papežských bul, listů, příkazů a nařízení.

     Papež, který je nucený přihodit na tuto hromadu další nařízení ,kdykoliv se objeví nějaké nové úskalí, přes které je potřeba stádo provést, je v nezáviděníhodné pozici. Celá ta hromada totiž připomíná pyramidu postavenou na špičku, v její základně leží nový zákon, a směrem vzhůru se rozšiřuje dalšími a dalšími papežskými výroky. Sebemenší chyba a stavba by se sesypala. Papež musí úzkostlivě dbát na všechno, co předtím na tuto hromadu přihodili jeho předchůdci. S žádným z nich se nesní dostat do rozporu, protože nastalé napětí by pyramidu obrátilo v neuspořádanou haldu papíru,pod kterou by nový zákon , pramen veškeré spásy, už nikdo ani nemusel najít.

    Ten úkol vypadá nesplnitelně a on skutečně nesplnitelný je. Potřetí obracím vaší pozornost k Peteru de Rosovi, který v knize Temné papežství na nesplnitelnost tohoto úkolu nejen poukázal, ale on i přesvědčivě dokázal , že papežové tento boj s rovnováhou dávno prohráli. Popírali jeden druhého, popírali církevní patriarchy, mnozí popřeli i samotná evangelia. 

 
Ne do  roka a do dne , ale jednou určitě.
 

      Dnešní době stojí církev v otázce ženského svěcení před problémem, který sice pokud vím ještě nikdo nenastolil,ale domnívám se , že to nebude trvat dlouho. Ženské hnutí ještě nedosáhlo svého vrcholu ,ale už mnohokrát prokázalo svojí sílu. A jednoho dne, odhaduji,že v některé zemi kde katolická církev nemá nejsilnější postavení ,se některá vláda , podporovaná ženským hnutím ,ale i podobně uvažujícími muži, pokusí vnutit ženské svěcení katolické církvi zákonem.

    A když uvážím nepříliš vřelý vztah Čechů k náboženství obecně, když uvážím jistou naší národní škodolibost se kterou rádi občas poškádlíme mocné, když dám ženskému hnutí ještě deset ,patnáct let na další rozvoj, ptám se proč by se to nemohlo stát právě u nás?

      Když jsem začínal psát tento článek, naspal jsem trochu jako kanadský žertík na adresu serveru pražského arcibiskupství a vydával se za ženu, která chce být vysvěcena na kněze. Byla jsem pochopitelně zdvořile odmítnuta. (viz níže) . Kromě toho jsem napsal poslankyni za             ČSSD , paní magistře Anně Čurdové, která je členkou parlamentní komise pro rodinu a rovné příležitost žen a zároveň členkou obdobné vládní komise. Ptal jsem se jí, jak se katolická církev vyrovnává z naším platným zákoníkem práce, který diskriminaci přísně zakazuje a trestá. Po třech nedělích mi paní poslankyně v šestiřádkovém dopisu poděkovala za dotaz a zájem o její práci  a oznámila mi, že tímto tématem se u nás, pokud ona ví, ještě nikdy nikdo nezabýval. Ve Vatikánu můžou zatím tedy klidně spát.


zdroj:    z d e




 
  
 



Stránka vygenerována za: 0.21 sekundy