Co je eutanázie? Tento pojem má dva významy – jednak se jím rozumí dobrá, snadná, krásná smrt, jednak usmrcení z útrpnosti, soucitu a milosrdenství. Akt eutanázie vyžaduje dvě osoby – jednu, která ji požaduje a druhou, která ji uskutečňuje. Metodicky se rozlišuje eutanázie aktivní a pasivní.
Obecně je eutanázie terminologicky vnímána spíše jako usmrcení z útrpnosti, soucitu a milosrdenství a proto je považována za neetický čin. Eutanázie pasivní

Jedná se o strategii “odkloněné stříkačky” – tedy postup, při kterém nejsou na přání a se souhlasem nevyléčitelně nemocného prováděny zbytečné kurativní zásahy, které smrt prokazatelně neoddálí.
Smrt je tolerována jako nezvratná, přirozená, blížící se součást života. Jedná se zejména o stavy nemocných, kde cesta kurativní nepřináší efekt pro další kvalitu života, nebo kvalitu života zjevně negativně ovlivňuje.
Z praxe se jedná zejména o ty případy, kdy nemocný odmítá několik týdnů, či dnů před předpokládanou smrtí podrobit se záření, náročným operacím, či intenzivní chemoterapii. Nemocný má právo, či možnost, tyto intervence odmítnout, ale přebírá tak na sebe všechny důsledky z toho plynoucí.
Povinností rodinných příslušníků, blízkých, komunity a odborných pracovníků je vytvořit takové podmínky, aby nevyléčitelně nemocný, který se takto rozhodl netrpěl fyzicky a nestrádal psychicky a sociálně.

Jedná se o tak zvanou strategii “přeplněné stříkačky”. Aktivní eutanázie je zabitím z útrpnosti na výslovné přání trpícího. Byla a je odsuzována a zákonem trestána.
Legalizace aktivní eutanázie je morálním a etickým dilema, které je spojeno s celosvětovou diskusí o tom, zda milosrdné ukončení života za nesnesitelné trýzně a bolesti je čin humánní.
Například v Holandsku, v případě, že je žádost projednána zvláštní státem ustanovenou komisí, po opakované žádosti prokazatelně trpícího klienta a jeho rodinných příslušníků, je eutanázie teoreticky proveditelná. Přesto ale lékař, který asistoval eutanázii, podléhá trestu, který může být pro lékaře až do rozsahu odnětí svobody do 12 let. Prakticky je tento rozpor v Holandsku řešen situační etikou a vysokou mírou společenského souhlasu s provedeným zákrokem.
Návrhy na legalizaci eutanázie se po krátkou dobu podařilo prosadit v severním teritoriu Austrálie, ale v současnosti je legalizace pozastavena.
I u nás se v roce 1996 objevil návrh ministra spravedlnosti na legalizaci eutanázie, ale vzápětí byl po celospolečenské kritice stažen.
Je zajímavé, že v Československu za období První republiky – sice nebyla eutanázie legální, ale lékaři, který jí provedl za určitých jasně definovaných kriterií, hrozil trest v podobě symbolického vězení na dobu 24 hodin.
V červenci roku 1998 proběhla českými medii informace o tom, že Vrchní soud v Bonnu, Spolková republika Německo, uznal za legální postup provedení aktivní eutanázie u nevyléčitelně nemocné osmdesátileté klientky, která trpěla nesnesitelnými bolestmi. Klientka podepsala své přání a nezpochybnitelnou vůli o provedení eutanázie a Vrchní soud toto přání legalizoval. K tomuto postupu se v tomto případě překvapivě příznivě vyjádřili i místní autority evangelické a katolické církve. Tak poprvé došlo k prolomení bariéry ve vztahu k ukončení života aktivní eutanázií v zemi, kde se velice často diskutovalo o možnosti zneužití eutanázie v kontextu se zkušenostmi z koncentračních táborů za druhé světové války.