Život víry: Naše duchovní obdarování slouží ke společnému prospěchu!
Vloženo Středa, 15. srpen 2007 @ 18:14:16 CEST Vložil: gojim |
poslal luteran TEXT: 1. Korintským 12:1-11
Drazí přátelé, obdarovaní dary Ducha svatého!
Když bych se vás zeptal, kde najdete v Bibli nepřekonatelná slova o lásce, mnozí z vás by správně odpověděli: v 1. listu Korintským, 13. kapitola. Jde o jednu z nejznámějších a nejčastěji citovaných částí Písma. Nachází se v dopise, který apoštol Pavel adresoval křesťanům ve městě Korint. Nejspíš ale leckomu unikne, v jakém kontextu Pavel svá slova o lásce píše. Kapitoly 12 a 14, uprostřed kterých se 13. nachází, pojednávají o správném používání darů Ducha svatého ve společenství křesťanů. A právě v prostřední, 13. kapitole Pavel jasně ukazuje, že samotné dary neznamenají vůbec nic, že jsou „jenom dunící kov a zvučící zvon“ (13:1), pokud nejsou používány v lásce a s láskou. Dary Ducha nemají být důvodem k povýšenosti, individualismu, soupeření nebo žárlivosti. Představme si, jak by asi vypadal dělník, který by v továrně na začátku směny obdržel nářadí, a místo toho, aby se pustil do práce, by s ním začal mávat nad hlavou, chlubil se, co všechno (na rozdíl od druhých) dostal, nebo začal nářadí používat doma v dílně pro své potřeby …
A v mnohém podobná byla právě situace v Korintském křesťanském sboru. Křesťané tam v prvním století po Kr. byli obdarováni mnoha dary Ducha svatého – některé byly dokonce velmi působivé: zvláště třeba dar mluvení cizími jazyky. Věřící tam ovšem považovali pouze tyto efektní dary za důležité, za nadřazené jiným, ba dokonce za jakási znamení skutečné duchovní dospělosti. Pavel napravuje toto mylné chápání darů Ducha ve zmíněných kapitolách 12 až 14, tedy z části i v našem dnešním čtení z úvodu 12. kapitoly. Hlavní poselství našich dnešních 11 veršů by se dalo shrnout do poučky, kterou bychom si měli odnést ve své mysli i ve svém srdci s sebou domů. Totiž:
Naše duchovní obdarování slouží ke společnému prospěchu!
„Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti. Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám.“ (v.1-2) Pavel začíná svůj výklad o duchovních darech připomínkou toho, že Korinťané jsou logicky v nevědomosti ohledně těchto darů, neboť jakožto bývalí pohané jsou zvyklí následovat jen němé modly. A ty, jak píše žalmista, „mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, … z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“ (Žalm 115:5-8) Právě tací byli i korintští křesťané předtím, než byli evangeliem o Kristu povoláni „ze tmy do podivuhodného světla.“ (1 Pe 2:9) A proto nyní potřebovali Pavlovo vysvětlení a ponaučení, aby si udělali ten správný obrázek o používání darů, o nichž do té doby neměli ani potuchy.
Jako první věc měli korinťané pochopit, že dary Ducha nejsou osvědčením či známkou toho, že člověk je křesťanem, že má Ducha svatého. K tomu slouží vyznání Ježíše za Pána. „Proto vám zdůrazňuji,“ píše Pavel, „že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet“, a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém.“ (v.3) Neboli člověk, který je obdařen Kristovým Duchem, se nepozná podle toho, jestli má konkrétní dar Ducha nebo ne (!), nýbrž podle toho, že mluví-li o Ježíši, neproklíná Ho, ale s poddajným srdcem Ho nazývá Pánem.
Teprve po položení tohoto základu na něm Pavel dále staví své pojednání o darech Ducha v životě křesťanů. Pavel píše: „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí (to) všecko ve všech.“ (v.4-6) Všimněte si pozice slov „rozdílná“ a „rozdílné“. Tím, že je Pavel dává – i v řeckém originále – na začátek věty, zdůrazňuje fakt, že dary Ducha jsou vskutku velmi různorodé a pestré. Myslet si, že jenom jeden nebo dva dary jsou skutečným projevem Ducha, je velmi scestné. Do protikladu s touto rozmanitostí duchovních obdarování staví Pavel (troj)jedinost Toho, který je v pozadí všech těchto darů. Ačkoli jde o různé dary, jsou dány tímtéž Duchem! Ačkoli jde o různé služby, slouží se jimi jednomu Pánu! Ačkoli jde o různá působení, všechny je činí stejný Bůh!
Z toho pro Korinťany, a i pro nás, plyne několik důležitých závěrů. Za prvé, že Dárcem všech těch darů je jeden a týž Duch, což vylučuje jakýkoli pocit výjimečnosti či nadřazenosti mezi obdarovanými. Za druhé, že dary neslouží obdarovanému a jeho slávě, nýbrž Pánu a Jeho slávě. A to vylučuje jakoukoli soupeřivost či rivalitu obdarovaných. A za třetí, že Působitelem všech darů ve všech křesťanech je slitovný Bůh, což vylučuje jakékoli lidské zásluhy v řadách obdarovaných. Koneckonců, řecké slovo pro dar, „charisma“, je úzce spjato se slovem „charis“, milost, neboli Boží nezasloužená přízeň. Právě tato nezasloužená náklonnost, založená jen a pouze na Kristově smířlivé oběti za hříchy světa, vede Boha k tomu, že nejen odpouští hříchy, ale mezi své děti také rozděluje své dary, aby jimi mohli sloužit právě Tomu, kterého nazývají Pánem a Spasitelem.
Sloužit Pánu přitom znamená sloužit si navzájem v rodině víry, sloužit svým duchovním bratřím a sestrám, zvláště těm slabším a potřebným. Vždyť Ježíš říká, „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš 25:40) Dary Ducha svatého jsou nám proto darovány, abychom je používali – nikoli k získání prestiže a uznání v církevním společenství – ale k pokorné službě sobě navzájem (srov. J 13:14), k budování našeho společenství (14:12), k výchově ve spravedlnosti, k napomínání bloudících i povzbuzování zkroušených (14:3). Pavel to potvrzuje slovy: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (v.7) Ano, každému, ne několika vybraným jedincům, ale každému věřícímu je dán (opět zdůraznění lidské nezaslouženosti) projev Ducha – něco, čím se Duch manifestuje navenek – ke společnému prospěchu církve. Dary jedinci jsou tedy vlastně dary pro celé společenství! Ve verši 11 navíc Pavel dodává, že „to všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ Duch svatý ve své svrchovanosti rozděluje podle Božího plánu mnoho rozdílných darů. V konkrétním čase a v konkrétním místě dává ty dary, které jsou právě tam a tehdy zapotřebí. Jen On ví, které dary, kdy a kde jsou potřeba, aby sloužili církvi ke společnému užitku.
Každému je dán dar Ducha. A vy se možná v tuto chvíli ptáte sami sebe (což to je dobře): „Čím jsem obdarován já?“ „Čím mohu být tomuto společenství prospěšný?“ Je dobré se takto ptát, protože jinak hrozí, že necháme svůj dar/-y ležet ladem, bez užitku, místo abychom je používali ke společnému dobru a ve spolupráci s ostatními – abychom byli jako jedno tělo, obdařené mnoha údy (viz 12:12-27). V první řadě je důležité nemyslet si, že jsem k ničemu, že nemám žádné užitečné dary. Boží Duch je dává, a On ví, že jsou potřeba. Vypráví se příběh o jednom beznohém vozíčkáři, kterého povolali do armády. A on se smál a říkal si, „K čemu já můžu být v armádě dobrý? Bez nohou?“ A když narukoval, poslali ho na kopec se slovy: „Vidíš toho chlapíka nahoře, jak pumpuje vodu? Řekneš mu, až bude mít vědro plné. On je totiž slepý.“ A tak to chodí i s dary Ducha. Nikdo nemáme všechny, abychom byli soběstační. Ani pastor není „chlápek přes všechno“. Různé dary jsou nám každému dány, abychom budovali jeden druhého ve víře a v poznání Boha, abychom mohli jeden druhému sloužit a společně tak oslavovat našeho Pána v pokoře a vzájemné lásce. Vždyť sám Pán nás učí této pokorné službě a lásce.
Pro uvědomění si vlastních darů je užitečné podívat se na výčet darů, které Pavel uvádí. Nejde samozřejmě o výčet úplný, a to ani poté, co připojíme další seznamy z listu Římanům 12:4-8 a Efezským 4:7-13. Pavel svým přehledem spíše ukazuje, jak vskutku různorodé dary Ducha jsou. Že jsou jako tóny, které správně spojené tvoří harmonii, lahodící uchu. Že jsou jako barvy, které vhodně umístěné tvoří obraz, lahodící oku. V našem textu z úvodu 12. kapitoly 1. listu Korintským zmiňuje Pavel především dary či projevy slovní – nejspíš proto, že právě ty byly zdrojem nesvárů a nepokoje uvnitř církve v Korintu. Je důležité si také uvědomit, že Pavel nerozebírá jednotlivé dary ani jejich konkrétní užívání. Ví, že jen Dárce sám, Duch svatý, může každého konkrétního z nás vést k tomu, kde a jak dary používat. Podívejme se tedy s tímto vědomím na Pavlův přehled darů Ducha: „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar(y) uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení (dosl. mluvit jazyky), jinému dar vykládat, co to znamená (vykládat jazyky).“ (v.8-10) Dovolte alespoň stručný komentář ke zmíněným darům. „Slovo moudrosti“ můžeme chápat jako dar najít a slovně vystihnout moudré řešení složitých problémů v církvi. „Slovo poznání“ je darem schopnosti slovně vystihnout poznání a porozumění Boží vůli, zjevené v slovech Písma. „Víra“ jako dar pro budování církve není spásná víra, kterou mají všichni křesťané, ale spíše dar neotřesitelné důvěry v Boží prozřetelný zásah a pomoc v příhodném čase. Taková dávka víry pomáhá druhým hlavně ve chvílích, kdy ti už víru ztrácejí. „Dary uzdravování“– v řečtině je oboje v množném čísle, což ukazuje, že nejde o nějaký univerzální dar „vše-léčitelství“, ale spíše schopnost pomoci druhému v určitém čase napravit konkrétní tělesné či duchovní potíže. Dar „působení mocných činů“ vždy sloužil k prokázání převahy Boží moci nad mocí Satana. Nesloužil ani neslouží – tak jako všechny dary – k rozpoznání křesťanů, neboť mnozí budou (dokonce ve jménu Ježíše) vymítat zlé duchy a činit mnoho mocných činů (Mt 7:22), a přesto je Ježíš odmítne a řekne jim: „Nikdy jsem vás neznal.“ Proto je také důležitý dar „rozlišování duchů“, díky kterému může obdarovaný křesťan rozeznat, zda v pozadí určitého dění či zjevení je opravdu Duch svatý, a nebo síly temna (srov. Ananiáš a Safira – Sk 5; 1 J 4:1), zda jde o moudrost Boží či lidskou (srov. např. 1. Tim 6:3,20). Dar „proroctví“ se v Pavlových listech nevztahuje k předpovídání budoucích událostí, jak bychom možná čekali, ale obecně k daru být věrným mluvčím Boha, příhodně hlásat Boží Slovo podle potřeb a situace ve společenství, schopnost usvědčovat a napomínat, ale i povzbuzovat v pravý čas. A to ať už veřejně v pozici pastora, nebo soukromě a jednotlivě. Dary „mluvení různými druhy jazyků a jejich výklad“ by neměli být používány jeden bez druhého, mají-li skutečně sloužit společnému prospěchu. Vždyť kdo může být budován a posílen nesrozumitelným poselstvím, vyjma samotného obdarovaného? Sám Pavel k tomu říká, „ve shromáždění však - abych poučil i druhé - raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení (v jazyku).“ (14:19)
Naše duchovní obdarování nechť slouží ke společnému prospěchu! Tak zněla pobídka, kterou bych rád, abychom si odnesli s sebou domů. Již nejsme v nevědomosti ohledně duchovních darů. Vyznávejme proto Ježíše jako svého Pána a používejme dary Jeho Ducha, které On rozděluje, jak považuje za vhodné k našemu společnému prospěchu. Řečeno na závěr slovy apoštola Petra: „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh - tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.“ (1 Petrův 4:10-11) Více kázání najdete na: www.luterani.cz
|
