Podle svědectví Písma svatého může být předmětem víry, uctívání, oslavování a klanění jenom Bůh. Je-li na toto místo vyvýšen někdo jiný, jedná se o pověru a modloslužbu. O tom přesvědčivě a obšírně psali již protestantští theologové. K lepšímu porozumění bude zopakováno několik pasáží.

zjevování Marie nejsou v Písmu svatém zaslíbena. Bez takových zjevení uplynulo více než tisíc let. A kupodivu se stala vždy jen v katolických zemích jako v Polsku, Portugalsku, Španělsku nebo Francii. V protestantských,

poutních místech uctíván a oslavován? Ježíš nebo Marie? Jaký je to duch, který neoslavuje Ježíše, ale Marii? Duch svatý určitě ne! Je to duch klamu. Farář O. Markmann píše pod titulem „Démonický mariánský kult" („Die Dämonie im Marienkult") následující: „Mystický kult kolem Marie je též poznamenaný démonskými vlivy. O uctívání Marie jsou zprávy již z prvních století. Na rozvoj Mariánského kultu v době prvních staletí měl obzvláště významný vliv antický pohanský kult mateřských bohyní." (O. Markmann: Irrtümer der katholischen Kirche/Omyly katolické církve, str. 47) Odkdy má Bůh matku? Již tento výraz je zcela nebiblický. Ona nebyla matkou Boží, ale porodila Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele. Bylo to v městě Efezu, kde národ jednohlasně zvolal: „Veliká je Artemis (Diana) Efezských!" (Sk.19:28) Nyní se na mariologických kongresech zpívá: „Veliká je Marie!" Jak je to podobné — jednu sesadit a druhou povýšit! Teprve od 5. století se začal rozvíjet mezitím již tak rozšířený Mariánský kult. Arthur Drews napsal: „Z historického hlediska poskytuje uctívání Marie takový pohled, při kterém člověka zachvátí nářek nad celým lidstvem. Jsou to dějiny nejdětinštějších pověr, nejopovážlivějších padělků, překrucování, výkladů, přeludů a machinací, stmelených z lidské ubohosti a potřebnosti, jezuitské vychytralosti a žádostivosti katolické instituce po moci, divadlo rovným dílem k pláči i k smíchu: pravá božská komedie." (K. Deschner: Und abermals krähte der Hahn /Opět zakokrhal kohout /, str. 401)
Od „Ave Maria" až k dogmatu jejího tělesného nanebevstoupení je všechno nebiblické, a proto nesprávné. Jsou to výmysly, které římskokatolická instituce zavedla v průběhu přibližně 1600 let. Dnes se to bere tak, jako kdyby to všechno bylo „křesťanské vyznání víry", i když to je ve skutečnosti antikristovské, zhoubné dílo nepřítele, který by chtěl lidstvo odtáhnout od jediné spasitelné víry v Ježíše Krista a přivést je k nespasitelné pověře v Marii. Znamenití theologové od doby reformace až do současnosti to zcela otevřeně a jasně konstatovali. Pověra ve zjevení Marie na různých poutních místech je v očích Božích ohavnou věcí, skrze kterou jsou upřímní lidé vedeni do omylu. O nynějším papeži píše farář Markmann: „Není to rouhání, jestliže papež při své návštěvě Polska pokládá k nohám černé Madony z Jasné Góry v Čenstochové zlatou růži a v tichém vytržení před touto modlou vyznává: ,Totus tuum‘,

si mimochodem vyvolil za směrnici svého pontifikátu a celého svého kněžského života. Svou modlitbu k černé Madoně tam ukončil slovy: ,Tobě posvěcuji celou církev — až k hranicím země! Tobě posvěcuji lidstvo a všechny lidi — moje bratry, všechny národy a národnosti. Tobě posvěcuji Řím a Polsko, skrze tvého služebníka spojeného novým poutem lásky. Matko, přijmi nás! Matko, neopusť nás!
Matko, veď nás!‘" (O. Markmann: Endzeit, Entrückung, Antichrist /Konečný čas, vytržení, antikrist/, str. 32-33) Z Marie byla učiněna matka římskokatolické konfese. Ona také není královnou nebeské říše, nýbrž královnou římskokatolické světové říše.
Podle knihy „Fatima" od Joaquina Maria Alonsa se prý Marie 13. května 1917 zjevila ve třpytu třem pastýřským dětem. Číslo 13 se pak stále opakuje: 13. července 1917 prosila „svatá panna" ty tři děti, aby příští měsíc zase přišly. 13. září 1917, při pátém zjevení, prý řekla: „Chci, abyste sem 13. října zase přišly a dále se modlily růženec…" Až do šestého zjevení, 13. října 1917, se odhadoval počet poutníků pospíchajících na ono místo už nad padesát tisíc. Celá léta tam putovaly miliony lidí, aby kladly Marii na srdce své žádosti, aniž by přitom ale věděly, že Marie sama byla odkázaná na Boží pomoc a do dneška nebyla schopná pomoci ani jedinému člověku.
Marie je ve Fatimě v Portugalsku znázorněná a uctívaná mnohými sochami a obrazy. Nynější papež Jan Pavel II. klečel v kapli zjevení před jedním takovým vyobrazením. Celý tento kult úplně odporuje prvnímu přikázání: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, které na zemi dole, ani těch, které u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Pán Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí." (2.Moj.20:4-5)
Lidé, kteří si zhotovují podobizny, se musí zařadit k těm, kteří Boha nenávidí. V podstatě se nejedná o nic jiného než o náboženský tanec kolem zlatého telete. Jeden má svatého Kryštofa, další různé jiné obrazy; dokonce přenáší sem a tam i lidmi zhotoveného Krista. To mi připomíná rozhovor s několika lázeňskými hosty, při kterém přišla řeč i na víru. Při tom
jsem se zeptal, jestli někdo z nich má osobní vztah k Ježíši Kristu. Spontánně mi jedna dáma odpověděla: „Já jsem svého Ježíše prodala." V prvním okamžiku jsme byli všichni udiveni, až nám vysvětlila, že měla jako sběratelka starožitností asi 1,25 m vysokou sochu Ježíše veliké hodnoty, kterou prodala do jakéhosi kostela. Na celé Zemi existují miliony různých vyobrazení, která jsou všechna ohavností před Bohem. Ve Své svatosti vyslovil Bůh svůj rozsudek nad všemi, kteří se klaní obrazům: „Zlořečený člověk, který by udělal rytinu aneb věc slitou, ohavnost Pánu, dílo rukou řemeslníka, by ji pak i do skrýše odložil. I odpoví všechen lid a řekne: Amen." (5.Moj.27:15) Lidé nehledají útočiště u Něho, který jediný je
schopen pomoci, nýbrž se pokoušejí dosáhnout pomoci na vedlejších cestách a skrze různé pomocné prostředky. Neurážejí a nepobuřují tím ale Boha až do krajnosti? Když se tázali Ježíše na první přikázání, odpověděl jim: „Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš Pán jeden jest. Proto milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech sil svých!" (Mar.12:29-30) Zde se skutečně nenalézá místo pro Marii, pro svaté, ochranné patrony, sochy, ikony a tak dále.
Copak může Marie jako člověk vyslyšet miliony modliteb z celého světa, aniž by byla vševědoucí? Copak by mohla Marie vyslyšet někoho na nebi, na Zemi i v očistci, aniž by byla všudypřítomná? Vševědoucí a všudypřítomný je však jenom Bůh. Copak nejsou veškerá poutní místa, jedno ve které zemi se nalézají, ohavností před Bohem, a proto zavrženíhodná? Tak praví
Pán: „Hledejte mne a živi buďte. A nehledejte Bethel, ani nechoďte do Galgala, a do Bersabé neputujte; nebo Galgal jistotně se přestěhuje, a Bethel přijde na nic. Hledejte Pána, a živi buďte!" (Am.5:4-6)
Dnes by to muselo znít takto: „Hledejte Mne," praví Pán, „a živi budete. Nechoďte do Lurd, do Fatimy, do Čenstochové či do Altötting atd. atd, ale přijďte ke Mně, abyste obdrželi opravdu věčný život." Kdo hledá Boha, může Jej nalézt tam, kde se zrovna nachází, neboť Bůh je všudypřítomný. Vittorio Messori cituje německého kardinála Jozefa Ratzingera: „A tentýž Jan Pavel II., poté co byl zraněn atentátníkem 13. května — v den výročí prvního zjevení v portugalské vesnici, se vydal na pouť do Fatimy, aby děkoval Marii, »jejíž ruka tak divuplným způsobem řídila střelu«." (V. Messori: Zur Lage des Glaubens/K situaci víry/, str. 112) Stejný kardinál Ratzinger
oznamuje, že katolická náboženská instituce svá mariánská dogmata zvěstovala v následujícím pořadí: „…nejprve navždy trvající panenství a mateřství Boží a potom, po dlouhém čase uzrávání a přemýšlení, byla uznána, že je bez dědičného hříchu, a pak tělesné vzetí Marie do nebeské nádhery." Za tím stojí hrozná věta: „Tato dogmata chrání původní víru v Krista jako pravého Boha a pravého člověka." (V. Messori: Zur Lage des Glaubens/K situaci víry/, str. 108)
To nemůžeme takto přijmout. Tato čtyři dogmata, zrovna tak jako všechna ostatní, nemají žádný biblický podklad. Biblické pravdy se neusnášejí na koncilech a nevznikají odhlasováním, ale Bohem povolaní muži zvěstovali ve jménu Páně to, čemu se má věřit a co se má učit. Se vší rozhodností zde musíme panu Ratzingerovi předložit jeho vlastní výrok: „…mimochodem je přece úplně
samozřejmé, že pravda nemůže být stvořena odhlasováním. Výpověď buď pravdou je, nebo není. Pravdu musíme nalézt, ne vytvářet." (str. 62)
Čím tedy jsou všechna ta zavedená dogmata, zvyky a tradice? Jsou pravdou, nebo ne? Vznikly teprve po dlouhé době uzrávání a přemýšlení, jak kardinál Ratzinger sám řekl, a proto nejsou
původní pravdou, ale byly vytvořeny na základě domněnky. Odstup let mezi vznikem jednotlivých dogmat tomu nasvědčuje. Kde je tedy ta pravda, kterou musíme nalézt? Zcela jistě pouze ve Slově
Božím, a nikde jinde! Biblicky věřící křesťan, který patří k církvi živého Boha, je „vzdělaný na základ apoštolský a prorocký, kde je gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus." (Ef.2:20) Vše, co během let papežové zavedli, s Biblí nesouhlasí, a proto není apoštolské. Proč Petr, Jakub, Jan a Pavel Marii nijak nevyvyšovali? Tehdy bylo přece všechno tak čerstvé a v živé paměti. V theologii se přešlo od christologie k mariologii. Vždyť už se zcela veřejně pořádají mariologické kongresy, kde se opravdu vše točí jenom kolem Marie. Kristus bývá zmiňován, pokud se to zrovna hodí, jen tak mimochodem. „Papež vyžadoval obnovení uctívání Marie, které by bylo podle Bible, bez jakýchkoliv ústupků trojjediného a christologického ražení, které by bralo ohled na jinak věřící a které by odpovídalo výrazům platné doby a kultury." (Katolickýkatechismus pro dospělé, str. 173) Co může biblicky věřící křesťan říci k takové nebiblické, do omylu vedoucí a Bohu se rouhající výzvě k uctívání Marie?
K opravdu věřícím se apoštol Jan obrací s velmi důležitým slovem, které platí pro všechny časy: „Nepsal jsem vám proto, že byste neznali pravdu, ale že ji znáte, a že všeliká lež není z pravdy."
(1.Jan.2:21) Žádné z prohlášených dogmat nemá svůj původ ve Slově pravdy. Jejich původ je z jiných pramenů. Kdo nenalezne přístup k pravdě — ke Slovu, musí si vytvořit náhradu! A kdo nemá důvěru v Boha, jezdí jako papež mezi davy svých přívrženců v neprůstřelném "papamobilu". Následují bez bližšího vysvětlení vypsaná data (jež se ale nedají vždy přesně zjistit), kdy byly zavedeny různé věci, které v raném křesťanství neexistovaly (L. J. King: House of Death …/Dům smrti…/, str. 117-122):

310 někteří začínají s křižováním se
320 voskové svíčky při bohoslužbě
375 uctívají se andělé a zesnulí svatí
394 zavádí se každodenní mše
431 počátek uctívání Marie
500 kněžstvo začíná nosit jednotný oděv
600 Řehoř I. zavedl do bohoslužby latinu; začátek vzývání Marie a zesnulých svatých
650 počátek slavností ke cti panny Marie
709 zavádí se líbání papežovy nohy
750 počátek světské moci papeže
788 uctívání Marie a zesnulých svatých; klanění před křížem, sochami a relikviemi
850 rituál svěcení vody přidáním soli a kněžským požehnáním — tzv. svěcená voda
890 uctívání Josefa, manžela Marie
965 zavádí se svěcení zvonu
995 zavádí se prohlašování zesnulých za svaté
998 ustanovuje se půst v pátek velikonočního týdne
1079 počátek kněžského celibátu
1090 zavádí se růženec
1100 zavádí se obětování při mši
1184 ustanovení inkvizice proti kacířům
1190 počátek prodávání odpustků
1200 hostie nahrazuje chléb při večeři Páně
1215 dogma pozdvihování; nejméně jednou do roka vyznávání hříchů (zpověď) před knězem
1220 zavádí se klanění hostii
1227 zavádí se zvonění zvonkem na znamení toho, že kněz vykonává proměňování
1229 laikům se zakazuje číst Bibli
1245 kardinálové začínají nosit červený klobouk
1264 zavedení slavnosti Božího těla
1410 sboru je zakázán kalich
1439 vyhlášení nauky o očistci
Page 23 of 89
1478 zavedení inkvizice ve Španělsku
1545 tradice je postavena na stejnou úroveň s Písmem svatým
1546 začlenění apokryfů do Bible
1854 zvěstování neposkvrněného početí Marie
1870 ustanovení dogmatu o neomylnosti papeže
1925 tělesná přítomnost panny Marie v nebi
1950 vyhlášení dogmatu o tělesném nanebevzetí Marie.

Každý přemýšlející člověk se přece musí ptát, jaký smysl mají všechna ta, s tak velikým odstupem vyhlašovaná učení. Nový zákon je ukončený. A k tomuto zákonu — k této závěti — se nesmí nic přidávat. „Bratři, znázorním to příkladem: ani lidskou závěť jednou právoplatně potvrzenou nemůže nikdo zrušit, nebo k ní něco přidat." (Gal.3:15) Co se s pozemskou závětí nikdy nesmí udělat, to se s Boží závětí učinilo, a sice všemi těmito pozdějšími dodatky. Kde zůstává respekt před konečným varováním: „…jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této." (Zj.22:18)? (Viz také Př.30:5-6)