Když noviny informovaly, že papež Benedikt XVI. umožnil návrat tradiční liturgie do katolických kostelů, asi jen málo čtenářů si uvědomilo, jak důležitá je to zpráva.

I mnozí nekatolíci vědí, že po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965) nastaly v církvi posuny, které měly změnit její postoj k modernímu světu a jiným vyznáním. Jednou z nejviditelnějších změn bylo odstranění latinského jazyka, nahrazení sakrální hudby umělecky pokleslými popěvky a feminizace kněžiště zavedením lektorek a ministrantek. To vše proto, aby se katolická církev co nejvíce přiblížila mentalitě moderního člověka.

Narušení kontinuity v některých oblastech však nevedlo k zániku církve ani k definitivnímu triumfu liberalismu. Naopak jsme svědky - zvláště pak v poslední době a ponejvíce v mladé generaci - zvýšeného zájmu o katolickou tradici, včetně té liturgické. To se ještě na počátku 70. let 20. století, kdy byl francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem v městečku Écone založen kněžský seminář vycházející z katolických tradic, zdálo být utopií.

Ačkoli se na první pohled zdá, že se jedná o téma, jež svým významem nepřesahuje hranice katolické církve, není tomu tak. S latinskou liturgickou tradicí jsou silným poutem vzájemné inspirace spjaty i evropské umění a vzdělanost. Velká hudební, sochařská a architektonická díla by bez ní nikdy nevznikla.

O bývalém kardinálu Ratzingerovi, dnes Benediktu XVI., se všeobecně ví, že patří ke kritikům liturgické reformy z konce 60. let. Nyní učinil první krok k "reformě reformy". O úspěchu však zdaleka není rozhodnuto. Znalost latiny je mizivá, ani liturgické vzdělání kléru není uspokojivé. Přitom právě on bude o osudu nového papežského dokumentu v každodenní praxi rozhodovat.