Farizeové a zákoníci doufali, že se o Velikonocích s Ježíšem setkají, a proto na něho přichystali past. Ježíš však o jejich úmyslu věděl a na shromáždění se nedostavil. „Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma.“ (Mk 7,1) Když nepřišel on k nim, šli oni za ním. Nějakou dobu se zdálo, že obyvatelé Galileje přijmou Ježíše za Mesiáše a moc kněží bude v tomto kraji zlomena. Poslání dvanácti apoštolů bylo předzvěstí šíření Kristova díla. Přivádělo učedníky do přímých sporů s rabíny a probouzelo v předních mužích Jeruzaléma starou žárlivost.

Špehové, které židovští představení vyslali do Kafarnaum na počátku Ježíšovy služby, aby ho mohli obvinit z přestupování soboty, byli zmateni. Rabíni však šli dál za svým cílem. Vyslali další muže, kteří jej měli pozorovat a najít proti němu nějaké obvinění.

Stejně jako dříve stěžovali si i nyní, že Ježíš přestupuje tradiční předpisy, kterými zatížili Boží zákon. Jejich nařízení měla údajně střežit zachovávání zákona, ale ve skutečnosti se na ně kladl větší důraz než na samotný zákon. Pokud se nějaký předpis dostal do rozporu s přikázáními vydanými na Sínaji, rozhodlo se podle rabínských nařízení.

Nejpřísněji bylo vyžadováno dodržování zásad obřadního očišťování. Opomenutí předepsaných úkonů před jídlem bylo považováno za těžký hřích, který musí být potrestán v tomto životě i na věčnosti. Zabití přestupníka těchto nařízení bylo pokládáno za ctnost.

Pravidel očišťování bylo tolik, že všechna by se člověk ani za celý život nenaučil. Lidé, kteří se snažili dostát rabínským požadavkům, museli bez přestání usilovat o obřadní čistotu, neustále se omývat a očišťovat. Byli zatíženi dodržováním malicherností, které Bůh nevyžadoval a které odváděly jejich pozornost od důležitých zásad jeho zákona.

Kristus a jeho učedníci očistné obřady nezachovávali. Zvědové toho využili pro jejich obžalobu. Nenapadli však přímo Krista. Přišli za ním a obvinili učedníky. Před celým zástupem řekli: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“ (Mt 15,2) Vždy, když na člověka mocně zapůsobí poselství pravdy, přichází satan a vyvolává spory o nepodstatných otázkách. Snaží se odvrátit pozornost od životně důležitých věcí. Když se zrodí něco dobrého, objeví se nedůvěřivci ochotní hádat se o nejrůznějších formalitách a maličkostech a odvádějí pozornost od skutečných problémů. Ve chvílích, kdy chce Bůh zvláštním způsobem pomoci svému lidu, bychom neměli podlehnout pokušení a vstupovat do sporů, které mají zhoubné následky. Nejdůležitější otázkou pro nás je: Mám spásnou víru v Božího Syna? Žiji v souladu s Božím zákonem? „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život.“ (J 3,36) „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“ (1 J 2,3)

Ježíš se nijak nepokoušel sebe ani své učedníky bránit. K obviněním, která proti němu vznášeli zastánci lidských obřadů, se nevyjadřoval. Snažil se však poukázat na to, co je k nim vedlo. Na jednom příkladu jim odhalil, čeho se opakovaně dopouštějí a co dělali předtím, než jej vyhledali. Řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl:‘Cti svého otce i svou matku’ a ‘kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí’. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‘To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)’, již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat.“ (Mk 7,9-12) Páté přikázání přehlíželi jako něco, na čem nezáleží, a lpěli na důsledném dodržování tradic ustanovených staršími. Učili lidi, že věnovat majetek na podporu chrámu je svatější povinností než podpora rodičů. Dát otci nebo matce část toho, co již zasvětili chrámu, bylo považováno za svatokrádež i v případě, že by rodiče byli v krajní nouzi. Stačilo, aby nevděčné dítě vyřklo nad svým majetkem slovo „korbán“. Tím jej zasvětilo Bohu, a mohlo jej do konce života užívat pro svoji potřebu. Po jeho smrti připadl majetek chrámu. Děti tak mohly po celý život a ještě i po smrti vystavovat své rodiče hanbě, okrádat je a předstírat přitom naprostou oddanost Bohu.

Ježíš nikdy slovem ani skutkem nesnížil povinnost člověka přinášet Bohu dary a oběti. Vždyť všechna ustanovení zákona o desátcích a darech sám vydal. Za svého života na zemi pochválil chudou ženu, která dala do chrámové pokladny všechno, co měla. Okázalá zbožnost kněží a zákoníků byla jen zástěrkou, která měla přikrýt jejich touhu po vlastním obohacení. Klamali lid a nakládali na něj těžká břemena, která Bůh nevyžadoval. Dokonce ani učedníci se nedokázali úplně vymanit ze jha zděděných předsudků a rabínské autority. Ježíš odhaloval skutečné pohnutky jednání rabínů. Snažil se tak vysvobodit ze zajetí tradic každého, kdo chce upřímně sloužit Bohu.

Lstivým špehům řekl: „Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izajáš, když řekl: ‘Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.’“ (Mt 15,79) Kristova slova byla obžalobou celého systému farizejství. Rabíni kladli své požadavky nad Boží ustanovení, a tím se vyvyšovali nad Boha. Právě na tuto skutečnost Ježíš upozorňoval.

Jeruzalémští vyslanci byli velmi rozčilení. Nemohli Krista obvinit z toho, že přestupuje zákon ze Sínaje, neboť jej svými slovy bránil proti jejich tradicím. Odhaloval propastný rozdíl mezi velikostí zákona a malicherností lidských ustanovení. Ježíš vysvětlil zástupu a potom ještě podrobněji svým učedníkům, že znesvěcení nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Čistota i nečistota vycházejí z lidského nitra. Člověka poskvrňuje zlý skutek, myšlenka, zlé slovo a přestoupení Božího zákona, ne opomenutí vnějších, lidmi ustanovených obřadů.

Učedníci si všimli, jak se zvědové rozčilili, když Ježíš odhalil jejich falešné učení. Viděli jejich zlostné pohledy a slyšeli hněvivé a pomstychtivé reptání. Nějak zapomněli, že Kristus již mnohokrát dokázal, že umí číst v lidských srdcích jako v otevřené knize, a začali mu vysvětlovat, co svými slovy způsobil. Doufali, že by mohl rozzlobené hodnostáře uklidnit, a proto mu řekli: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“ (Mt 15,12)

Ježíš jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.“ (Mt 15,13) Zvyky a tradice, kterých si rabíni tolik vážili, pocházely z tohoto světa, a ne z nebe. Nehledě na to, jaký význam jim lidé přičítali, v Boží zkoušce nemohli obstát. V den, kdy „veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé,“ se ukáže, jak bezcenné byly všechny lidské výmysly, které měly nahradit Boží přikázání (Kaz 12,14).

Lidé nahrazují Boží požadavky svými vlastními nařízeními dodnes. Dokonce i křesťané se drží zvyků a ustanovení, která nejsou podložena ničím jiným než tradicí jejich předků. Boží přikázání jsou vytlačována lidskými. Lidé lpějí na svých tradicích, ctí své zvyky a nenávidí každého, kdo jim ukazuje, že se mýlí. V dnešní době, kdy máme vyzdvihovat Boží přikázání a víru v Krista, se setkáváme se stejným nepřátelstvím jako v Ježíšově době. O Božím lidu čteme: „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“ (Zj 12,17)

„Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.“ (Mt 15,13) Bůh nás vyzývá, abychom místo autority takzvaných církevních otců přijali slovo věčného Otce, Pána nebe i země. Jedině v něm je pravda bez příměsi bludu. David řekl: „Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám.“ (Ž 119,99.100) Všichni, kdo uznávají lidskou moc, církevní zvyky či tradice otců, by měli mít na paměti Kristova varovná slova: „Marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.“ (Mt 15,9)