Ze soudní síně provázel Ježíše na Golgotu obrovský zástup. Zpráva o jeho odsouzení se rozšířila po celém Jeruzalémě a lidé všech vrstev spěchali na místo ukřižování. Kněží a přední muži slíbili, že když jim bude Kristus vydán, nebudou pronásledovat jeho následovníky. Učedníci a věřící z města i okolí se tedy přidali k zástupu, který šel za Spasitelem.

Když Ježíš prošel branou Pilátova nádvoří, vložili mu na zbitá krvácející bedra kříž, který byl původně připraven pro Barabáše. Spolu s Ježíšem měli být popraveni i dva Barabášovi společníci. I na ně byl vložen kříž. Spasitel byl zraněný a zesláblý. Kříž byl pro něho příliš těžký. Od chvíle, kdy stoloval s učedníky při velikonoční večeři, nejedl ani nepil. V zahradě Getsemane protrpěl smrtelný zápas se satanskými silami. Zakusil bolest zrady. Viděl, jak jej učedníci opustili a rozprchli se. Byl odveden k Annášovi, potom ke Kaifášovi a k Pilátovi. Od Piláta jej poslali k Herodovi a znovu k Pilátovi. Dopadala na něho jedna urážka za druhou, vysmívali se mu, dvakrát jej zbičovali. Celou noc jej nesnesitelně trápili. Kristus neselhal. Promluvil jen proto, aby oslavil Boha. Po celou dobu hanebného výslechu, který měl vypadat jako soudní proces, si zachoval důstojnost a nenechal se zlomit. Když jej však podruhé zbičovali a vložili na něho kříž, jeho lidské tělo nevydrželo.Vysílený padl pod tíhou břemena k zemi.

Dav, který Spasitele doprovázel, viděl, jak je Kristus vyčerpaný a vrávorá. Nikdo z nich mu však neprojevil soucit. Když už nemohl těžký kříž dále nést, posmívali se mu a uráželi jej. Znovu mu ho vložili na záda a on znovu vysílením padl. Nepřátelé pochopili, že už kříž dál neunese. Hledali tedy někoho, kdo by potupné břemeno nesl místo něho.  Nikdo z Židů to být nemohl, protože by se poskvrnil a nemohl slavit Velikonoce. Ani v davu však nenašli nikoho, kdo by se k tomu snížil.

Cestou potkali Šimona z Kyrény, který šel z pole. Slyšel hrubé urážky, nadávky a stále se opakující posměšné výkřiky: Ustupte z cesty židovskému králi! V údivu nad tím vším se zastavil. Jakmile vyjádřil svůj soucit, chytili jej a naložili mu Ježíšův kříž na záda.

Šimon již o Ježíši slyšel. Jeho synové ve Spasitele uvěřili, ale on sám jeho učedníkem nebyl. Břemeno kříže bylo pro něho požehnáním a Šimon nikdy nepřestal být za tuto příležitost vděčný. Přivedla jej k tomu, že se potom sám rozhodl přijmout Kristův kříž a vždy ochotně snášel jeho tíhu.

V davu, který následoval nevinného Krista na popraviště, bylo i nemálo žen. Pozorovaly Ježíše. Některé z nich jej znaly již z dřívějška. Mnohé k němu přivedly své blízké, kteří trpěli nějakou nemocí. Jiné byly od něho samy uzdraveny. Svědčí o tom záznamy Písma. Ženy žasly nad nenávistí, se kterou se zástup ke Kristu obracel. Jim samotným nad jeho utrpením téměř puklo srdce. Bez ohledu na rozzuřený dav, rozčilené kněze a starší projevily svůj soucit. Když Ježíš pod tíhou kříže vysílením padl, daly se do hlasitého pláče.

To jediné upoutalo Kristovu pozornost. Ježíš nesmírně trpěl pod břemenem hříchů světa, ale nebyl lhostejný k žalu. S láskou a pochopením pohlédl na plačící ženy. Věděl, že v něho nevěří a nenaříkají nad ním jako nad Božím Poslem, ale jen z lidského soucitu. Ježíš jejich účastí nepohrdl. Bylo mu jich ještě více líto. Řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi.“ (L 23,28) Potom se zahleděl do budoucnosti, do doby zničení Jeruzaléma. Věděl, že při této hrozné události mnohé z těch, které nad ním nyní pláčou, zahynou i se svými dětmi.

Od pádu Jeruzaléma se Ježíš ve svých myšlenkách přenesl k mnohem závažnějšímu soudu. Ve zničení zatvrzelého města viděl symbol konečné zkázy celého světa. Prohlásil: „Tehdy ‘řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!’ Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ (L 23,30.31) Zelený strom představoval Krista, nevinného Vykupitele. Bůh dopustil, aby jeho hněv namířený proti hříchu dopadl na jeho milovaného Syna. Ježíš měl být ukřižován za přestoupení lidstva. Jaké utrpení potom čeká hříšníka, který setrvává ve svém hříchu? Každý zatvrzelý a nevěřící člověk zakusí nepopsatelnou bolest a utrpení.

Mnozí lidé, kteří nyní v davu provázeli Spasitele na Golgotu, kdysi s radostí volali hosana a mávali palmovými větvemi, když Ježíš vítězoslavně vjížděl do Jeruzaléma. Mnozí mu tehdy provolávali slávu proto, že to dělali lidé kolem nich. I nyní se přidávali k davu a spolu s ostatními křičeli: Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! Když Ježíš vjížděl do Jeruzaléma, byli učedníci plni odvážných nadějí. Tísnili se kolem Mistra a považovali za velkou poctu, že k němu mohou patřit. Nyní, když byl ponižován, sledovali ho jen zpovzdálí. Byli smutní a zklamaní. Kristova slova: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: ‘Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda,’“ se potvrdila (Mt 26,31).

Když došli na popraviště, přivázali vězně ke křížům. Oba zločinci se strážím vzpouzeli, Ježíš však žádný odpor nekladl. Ježíšova matka šla na Golgotu za svým synem, cestou ji podpíral milovaný učedník Jan.Viděla, jak je Ježíš tíhou kříže vyčerpaný. Ráda by mu byla podepřela poraněnou hlavu a omyla čelo, které kdysi spočívalo na její hrudi. I to jí však bylo odepřeno. Stejně jako učedníci i ona se utěšovala nadějí, že Ježíš projeví svoji moc a vysvobodí se z rukou nepřátel. Když si však vzpomněla, že všechny tyto události předpověděl, propadala zoufalství. V bolestném napětí sledovala, jak zločince přivazují na kříž. Nechá se ukřižovat i Ježíš, který probouzel mrtvé k životu? Dovolí Boží Syn, aby jej nepřátelé tak krutě zabili? Bude se muset vzdát své víry v Ježíše jako Mesiáše? Bude muset přihlížet jeho potupě a utrpení, aniž by mu mohla jeho muka nějak ulehčit? Viděla, jak mu rozepjali ruce na kříž.Potom přinesli kladiva a hřeby. Když mu hroty hřebů prorážely tělo, museli zděšení učedníci Ježíšovu omdlévající matku z místa hrůzy odnést.

Spasitel ani nezasténal. Z jeho tváře vyzařoval klid a vyrovnanost, z čela mu však stékaly krůpěje smrtelného potu. Nikdo se nad ním neslitoval a nesetřel mu je, nikdo nepovzbudil jeho lidské srdce slovy soucitu a nevyjádřil mu svou věrnost. Když vojáci plnili hrozný úkol, Ježíš se modlil za své nepřátele: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34) Nemyslel na své vlastní utrpení, ale na hřích a strašný konec svých nepřátel. Neproklínal vojáky, kteří s ním tak krutě zacházeli. Nesvolával pomstu na kněze a přední muže, kteří se radovali z uskutečnění svého záměru. Kristus je v jejich nevědomosti a vině litoval. Prosil Otce, aby jim odpustil, protože „nevědí, co činí“.

Kdyby byli věděli, že mučí toho, kdo přišel zachránit hříšné lidstvo před věčným zahynutím, zmocnila by se jich hrůza a výčitky svědomí. Nevědomost je však nezbavuje viny. Měli výjimečnou možnost poznat Ježíše a přijmout jej za svého Spasitele. Někteří z nich si svůj hřích přece uvědomili, činili pokání a obrátili se. Jiní byli tak zatvrzelí,že Kristova přímluvná modlitba za ně nemohla být vyslyšena. Boží záměr se však i tak splnil. Ježíš získal právo stát se obhájcem lidí u svého Otce.

Když Kristus prosil za své nepřátele, modlil se za celý svět. Jeho modlitba zahrnovala každého hříšníka, který žil nebo bude žít od začátku světa až do konce času. Vina za ukřižování Božího Syna spočívá na všech lidech. A všem se nabízí odpuštění. Každý, kdo chce, se může smířit s Bohem a zdědit věčný život.

Ježíše přibili na kříž, kříž vztyčili a na připraveném místě ho vší silou zarazili do země. Boží Syn přitom nesnesitelně trpěl. Pilát napsal v hebrejštině, latině a řečtině nápis: „Ježíš Nazaretský, král židovský“ a pověsil jej Ježíši nad hlavu (J 19,19). To Židy rozčililo. Na Pilátově nádvoří přece křičeli: „Ukřižuj ho!... Nemáme krále, jen císaře.“ (J 19,15) Prohlašovali, že každý, kdo by uznával jiného krále, je zrádcem. Pilát napsal to, co vyjadřovalo jejich postoje.Nebylo v tom nic urážlivého, nápis hlásal jen to, že Ježíš je králem Židů. Byl vlastně uznáním poddanosti Židů římské moci. Oznamoval, že každý, kdo se bude vydávat za izraelského krále, si zaslouží smrt. Kněží se zase přepočítali. Když osnovali Kristovu smrt, Kaifáš prohlásil, že je prospěšné, aby jeden člověk zemřel za záchranu národa. Nyní vyšlo jejich pokrytectví najevo.Ve snaze zabít Krista byli ochotni obětovat i existenci vlastního národa.

Kněží si uvědomili, kam až zašli, a žádali Piláta, aby nápis změnil. Řekli: „Neměls psát ‘židovský král’, nýbrž ‘vydával se za židovského krále’.“(J19,21) Pilát však měl sám na sebe zlost pro svoji  slabost. S opovržením pohlédl na lstivé, žárlivé kněze a přední muže a řekl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“ (J 19,22)

Zavěšení nápisu nad Ježíšovu hlavu řídila vyšší moc než byl Pilát nebo Židé. Boží prozřetelnost chtěla přivést lidi k tomu, aby zkoumali Písmo a uvažovali o něm. Místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města. Tehdy se v Jeruzalémě sešly tisíce lidí ze všech zemí a nápis hlásající, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš, měl upoutat jejich pozornost. Byla to pravda a ruku, která ji psala, vedl sám Bůh.

Kristovým utrpením na kříži se splnilo proroctví. Sám Kristus staletí před ukřižováním své utrpení předpověděl. Řekl: „Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.“ (Ž 22,17-19) Proroctví o rouchu se splnilo bez jakéhokoli zásahu přátel či nepřátel Ukřižovaného. Připadlo vojákům, kteří Ježíše přibili na kříž. Kristus slyšel, jak se o ně přeli. Oděv byl utkán bez jediného švu, proto si nakonec řekli: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!“ (J 19,24)

V jiném proroctví Spasitel předpověděl: „Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili – nenašel se nikdo. Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet.“ (Ž 69,21.22) Podle tehdejších obyčejů se ukřižovaným mohl podat nápoj, který otupoval jejich smysly, a tlumil tak pocit bolesti. Nabídli jej i Ježíši. Když však Spasitel ochutnal, odmítl jej. Nechtěl pozřít nic, co by mu zatemnilo mysl. Musel se vírou pevně držet Boha. Jedině v tom byla jeho síla. Otupených smyslů by mohl využít satan.

Nepřátelé si na Ježíši vylévali zlost dokonce i tehdy, když už visel na kříži. Kněží, přední muži a zákoníci se připojili k davu a posmívali se umírajícímu Spasiteli. Při křtu a na hoře proměnění se ozval Boží hlas, který oznámil, že Ježíš je Božím Synem. Předtím,než byl Kristus zrazen, Otec znovu potvrdil jeho božství. Při ukřižování však nebeský hlas mlčel. Žádné svědectví ve prospěch Krista nezaznělo. Spasitel snášel potupu a výsměch od bezbožných lidí zcela sám.

„Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!“ „Ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ (Mt 27,40; L 23,35) Na poušti satan Krista pokoušel slovy: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“„Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů“ ze střechy chrámu (Mt 4,3.6). Satan se spolu se svými anděly účastnil v lidské podobě i Ježíšova ukřižování. Největší nepřítel a jeho stoupenci spolupracovali s knězi a předními muži. Učitelé podněcovali nevzdělaný dav k nenávisti ke Kristu, kterého mnozí z nich nikdy ani neviděli, a nutili je svědčit proti němu. Kněze, přední muže, farizeje a zatvrzelý dav spojovala ďábelská posedlost. Náboženští vůdcové se spolčili se satanem a jeho anděly. Plnili jeho příkazy.

Umírající Ježíš slyšel ve svém utrpení každé slovo, které kněží pronesli: „Jiné zachránil,sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme v něho!“ (Mt 27,42) Kristus ( mohl sestoupit s kříže. Nezachránil se však proto, aby hříšník mohl mít naději na odpuštění a Boží přízeň.

Muži, kteří se považovali za vykladače proroctví, se Spasiteli vysmívali právě tak, jak to bylo v proroctví předpověděno. Byli zaslepení a vůbec nezaznamenali, že se proroctví naplňují. Posmívali se: „Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‘Jsem Boží Syn!’“ (Mt 27,43) a ani je nenapadlo, že jejich slova budou znít po celé věky. Dokonce i tento výsměch probouzel nebývalý zájem o studium Písma. Moudří lidé jejich slova vyslechli, zkoumali je, uvažovali o nich a modlili se. Mnozí neustali, dokud pečlivým srovnáváním výroků Písma nedospěli k pochopení Kristova poslání. Nikdy předtím nevědělo o Kristu tolik lidí, jako když visel na kříži. Mnozí z těch, kdo na vlastní oči viděli ukřižování a slyšeli Ježíšova slova, byli zasaženi světlem pravdy.

Záblesk útěchy pocítil ve svém smrtelném utrpení na kříži i Ježíš. Potěšila jej modlitba lotra, který litoval svých hříchů. Oba zločinci ukřižovaní spolu s Ježíšem se mu nejprve vysmívali. Jeden z nich se pod tíhou utrpení ještě více zatvrzoval a propadal zlobě, druhý se však obracel. Nebyl to otrlý zločinec. Svedla jej špatná společnost a ve skutečnosti se provinil méně než mnozí z těch, kdo stáli pod křížem a vysmívali se Spasiteli. Již předtím Ježíše vídal, naslouchal jeho slovům a jeho učení jej přesvědčilo. Kněží a přední muži jej však od přijetí Krista odradili. Snažil se své přesvědčení přehlušit, a proto se vrhal stále hlouběji a hlouběji do víru hříchu, až byl uvězněn jako zločinec a nakonec odsouzen k trestu smrti ukřižováním. Byl s Ježíšem v soudní síni a provázel jej i na cestě k popravišti. Slyšel, jak Pilát prohlásil: „Já na něm vinu nenalézám.“ (J 19,6) Všiml si jeho božského chování a zaznamenal i to, jak Ježíš litoval ty, kdo ho mučili, a jak jim odpustil. Z kříže viděl mnohé významné náboženské činitele, jak vrtí hlavou a posmívají se Kristu. Slyšel nadávky, které potom opakoval i druhý zločinec: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (L 23,39) Slyšel však i to, jak mnozí kolemjdoucí Ježíše obhajují, opakují jeho výroky a vyprávějí o jeho činech. Znovu se jej zmocnilo přesvědčení, že Ježíš je Kristus. Obrátil se ke svému společníkovi: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu.“ (L 23,40) Umírající zločinci se už lidí bát nemusí. Jednoho ze zločinců tížilo přesvědčení, že je Bůh, kterého by se měl bát, a že je i budoucnost, o níž je důvod se strachovat. Jeho hříšný život byl u konce. Dodal: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ (L 23,41)

Už se na nic neptal. Nepochyboval a nic nenamítal. Po vynesení rozsudku ztratil naději a zmocnilo se jej zoufalství. Přesto ho však kupodivu napadaly nové myšlenky. Vzpomněl si na vše, co o Ježíši slyšel,i na to,jak Spasitel uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy. Vyslechl svědectví lidí, kteří v Ježíše uvěřili a s pláčem šli za ním na popraviště. Viděl nápis nad Kristovou hlavou. Všiml si, že někteří kolemjdoucí četli napsaná slova se zármutkem, jiní s výsměchem a pohrdáním. Duch svatý osvítil jeho mysl a postupně pospojoval jednotlivé články řetězce důkazů dohromady. Nakonec zločinec poznal v umučeném, ukřižovaném a uráženém Ježíši Božího Beránka, který snímá hřích světa. V jeho hlase se mísila naděje i úzkost. Zcela bezmocný umírající hříšník se obrátil k umírajícímu Spasiteli a zvolal: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (L 23,42)

Odpověď dostal okamžitě. Kristus mu s láskou, pochopením a mocí řekl: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ (L 23,43)

Celé dlouhé hodiny smrtelného zápasu doléhaly k Ježíšovu sluchu jen samé nadávky a výsměch. Dokonce i na kříži musel poslouchat jízlivé urážky a zatracování. S touhou čekal, zda nezaslechne nějaký projev víry od svých učedníků. Ozvala se však jen slova plná zklamání: „A my jsem doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ (L 24,21) Tím více jej potěšil projev víry a lásky z úst umírajícího zločince. Přední muži Izraele jej odmítli, dokonce i učedníky ovládly pochybnosti o jeho božství, a ubohý lotr na prahu smrti činil pokání a nazval Ježíše Pánem. Mnozí ho tak rádi oslovovali v době, kdy konal zázraky, a potom když vstal z mrtvých. Když však umíral na kříži, nikdo, kromě lotra zachráněného v poslední chvíli, se k němu nehlásil.

Lidé, kteří stáli pod křížem, zaslechli, jak umírající zločinec nazval Ježíše Pánem. Hlas kajícího se hříšníka upoutal jejich pozornost. I vojáci, kteří se pod křížem dohadovali a losovali o Kristův oděv,zbystřili sluch.Přestali se přít.Se zatajeným dechem hleděli na umírajícího Krista a čekali na odpověď.

Když Ježíš vyřkl své zaslíbení, proniklo ponurým mrakem, který jako by zahaloval kříž, jasné a zářivé světlo. Zločinec litoval svých hříchů, byl smířen s Bohem a jeho srdce naplnil pokoj. Kristus byl oslaven ve svém ponížení.Všem ostatním se zdálo, že je poražen, ale on zvítězil. Byl uznán jako ten, kdo na sebe vzal lidské hříchy. Lidé se mohou zmocnit jeho těla. Mohou mu rozdrásat spánky trnovou korunou. Mohou z něho strhnout roucho a hádat se o ně. Nemohou však Ježíše připravit o moc odpouštět hříchy. Svou smrtí potvrzuje své božství a svědčí o Otcově slávě. Vždy je ochoten vyslyšet a zachránit. Má královské právo dát život každému, kdo jeho prostřednictvím přichází k Bohu.

„Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ Kristus neslíbil lotrovi, že s ním bude v ráji ještě týž den. Ani on sám ten den do ráje nešel. Odpočíval v hrobě a ráno po vzkříšení řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ (J 20,17) Zaslíbení však vyslovil v den ukřižování, ve chvíli zdánlivé porážky a beznaděje. „Dnes,“ tedy v den potupné smrti na kříži, Kristus ujišťuje ubohého hříšníka: „Budeš se mnou v ráji.“

Na příkaz kněží a předních mužů ukřižovali zločince „z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed“ (J 19,18). Ježíšovo místo mezi oběma zločinci mělo zdůraznit, že on je zločincem největším. Naplnilo se tak Písmo: „Byl počten mezi nevěrníky.“ (Iz 53,12) Kněží však význam svého činu nepochopili. Tak jako byl  Kristus ukřižován „uprostřed“ zločinců, stál jeho kříž „uprostřed“ hříšného světa. Odpustil lotrovi, který činil pokání, a jeho slova rozžehla světlo, jež pronikne i do nejvzdálenějších končin země.

Andělé s úžasem sledovali nekonečnou lásku Božího Syna. Ježíš i v největším tělesném a duševním utrpení myslel jen na druhé a povzbuzoval ve víře kajícího člověka. Ve svém ponížení se jako prorok obrátil k jeruzalémským dcerám. Jako kněz a obhájce se přimlouval u Otce, aby odpustil těm, kdo jej zabíjejí. Jako milující Spasitel odpustil hříchy zločinci, který činil pokání.

Když hleděl na zástup lidí pod křížem, upoutala jej jedna žena.

Byla to jeho matka, kterou podpíral učedník Jan. Nemohla se od svého Syna odloučit. Jan věděl, že konec se již přiblížil, a přivedl ji opět ke kříži. Kristus na svou matku v hodině smrti nezapomněl. Podíval se na její ztrápenou tvář, na Jana a řekl: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom se obrátil k Janovi: „Hle, tvá matka!“ (J 19,26.27)

Jan Kristova slova pochopil a svěřenou zodpovědnost přijal. Vzal Marii k sobě a příkladně se o ni staral. Spasitelova láska a soucit neznaly mezí, i ve chvíli nezměrné tělesné a duševní bolesti starostlivě pamatoval na svoji matku. Neměl žádné peníze, aby ji mohl zabezpečit.Věděl však, že Jan jej má ve svém srdci, a proto mu matku svěřil jako vzácný odkaz. Zajistil jí tak to nejnutnější, lásku a soucit člověka, který ji miloval proto, že ona milovala Ježíše. Jan přijal péči o Marii jako svatou povinnost a dostalo se mu velkého požehnání. Stále mu připomínala jeho milovaného Mistra.

Kristova láska k matce je dnes stejně dokonalým příkladem k následování jako tehdy. Ježíš téměř třicet let pomáhal rodině každodenní prací nést břemeno všedního života. I v posledním smrtelném zápase myslel na ztrápenou ovdovělou matku.

Podobně se budou projevovat i jeho učedníci. Lidé, kteří následují Krista, cítí, že úcta k rodičům a jejich zabezpečení je součástí jejich náboženství. Každý, kdo přijal Krista do svého srdce, se o své rodiče vždy s láskou a pochopením postará.

Pán slávy tedy umíral jako výkupné za spasení lidstva. Vzdával se svého života a žádná vítězoslavná radost jej nepovzbuzovala. Všechno bylo ponuré a temné. Kristus se však hrozné smrti neděsil, trpělivě snášel bolest a potupu kříže. Trpěl nejvíce ze všech. Znal zhoubnost hříchu a věděl, že člověk si hřích tak oblíbil,že už si ani neuvědomuje jeho ohavnost. To mu působilo největší muka. Viděl, jak hluboce je hřích v lidském srdci zakořeněn a jak málo lidí bude ochotno se vymanit z jeho moci. Uvědomoval si, že bez Boží pomoci by lidstvo zahynulo, a viděl také zástupy, které skutečně zahynou, přestože pomoc bude na dosah ruky.

Kristus jako náš zástupce a naše útočiště nesl nepravosti nás všech. Byl považován za přestupníka, aby nás mohl  vykoupit a zachránit před odsouzením podle zákona. Dolehla na něho tíha viny všech Adamových potomků. Boží hněv namířený proti hříchu, hrozivý projev Otcovy nelibosti nad přestupováním zákona, Syna děsil. Kristus celý svůj život zvěstoval padlému lidstvu radostnou zvěst o Otcově milosrdenství a odpouštějící lásce. Hlásal spasení i těm největším hříšníkům. Nyní pod strašlivou tíhou hříchů najednou neviděl Otcovu smířlivou tvář. Úzkost, která svírala Spasitelovo srdce, když se od něho ve chvíli smrtelného zápasu odvrátila Boží tvář, si člověk ani nedokáže představit. Působila mu takové utrpení, že tělesnou bolest téměř nevnímal.

Satan Ježíše vytrvale pokoušel. Spasitel neviděl za hranice hrobu. Naděje mu nedávala jistotu vítězství nad smrtí ani nezaručovala, že Otec jeho oběť přijme. Kristus se bál, že hřích se Bohu natolik protiví, že by jejich odloučení mohlo být věčné. Pociťoval úzkost, která se zmocní hříšných lidí, až se za ně milost přestane přimlouvat. Vědomí hříchu, který obracel Otcův hněv proti němu jako zástupci člověka, ztěžovalo Kristu jeho úděl natolik, že mu puklo srdce.

Andělé se zděšením sledovali Spasitelův zoufalý zápas. Zástupy nebešťanů si před strašlivým pohledem zakrývaly tvář. Neživá příroda vyjadřovala soucit s ponižovaným umírajícím Stvořitelem. Slunce odmítalo na tak děsivý výjev svítit. Jeho zářivé polední paprsky jako by náhle vyhasly. Kříž zahalila naprostá tma, jako by se na zem snesl smuteční závoj. „Nastala tma po celé zemi až do tří hodin.“ (L 23,44) Nejednalo se o zatmění ani jiný přírodní úkaz. Všude zavládla tma jako o půlnoci, nesvítil ani měsíc ani hvězdy. Bylo to zázračné Boží svědectví, které mělo utvrdit víru dalších generací.

V husté tmě se skrývala Boží přítomnost. Ze tmy si Hospodin udělal stan a skryl svou slávu před lidským zrakem. Spolu se svými svatými anděly byl u kříže. Otec stál při Synovi. Jeho přítomnost však nebyla zjevná. Kdyby byla jeho sláva poodhrnula závoj z temných mračen, všichni přítomní by zahynuli. Otcova přítomnost neměla Krista utěšovat ani v této strašlivé hodině. Spasitel sám šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů s ním nebyl (viz Iz 63,3).

Hustou tmou přikryl Bůh poslední lidská muka svého Syna. Všichni, kdo viděli, jak Kristus trpí, byli přesvědčeni o jeho božství. Jeho tvář se jim navždy vryla do paměti. Tak jako Kainova tvář svědčila o vině vraha, odrážela Kristova tvář nevinnost, upřímnost a dobrotu, tedy Boží obraz. Ježíšovi žalobci však na toto nebeské znamení nedbali. Dav se Kristu vysmíval a celé dlouhé hodiny sledoval jeho utrpení. Potom jej Bůh milostivě zahalil.

Na Golgotě zavládlo hrobové ticho. Zástupu, který se shromáždil pod křížem, se zmocnila nepopsatelná hrůza. Nedořečené nadávky a urážky jako by lidem ztuhly na rtech. Všichni padli na zem. Chvílemi šlehaly z temného mraku oslnivé blesky a ozařovaly kříž i ukřižovaného Vykupitele. Kněží, přední muži, zákoníci, ti, kdo Krista ukřižovali, i dav si mysleli, že nadešla hodina odplaty. Potom někteří šeptali, že teď Kristus sestoupí z kříže. Jiní se pokoušeli vrátit do města, bili se v prsa a plakali strachy.

V devět hodin se začalo vyjasňovat, ale Spasitele stále ještě zahalovala tma. Temnota byla symbolem smrtelného utrpení a hrůzy, která svírala Spasitelovo srdce. Tmu kolem kříže nebylo možné lidským zrakem prohlédnout, tím spíše nemohl nikdo proniknout hlubokou temnotou, která se zmocňovala Kristova trpícího nitra. Zuřivé blesky jako by mířily přímo na Ukřižovaného. Ježíš „zvolal mocným hlasem: ‘Eloi, Eloi, lema sabachtani?’...‘Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?’“ (Mk 15,34) Když Spasitele zahalila tma, mnoho lidí říkalo: To je pomsta nebes. Dopadá na něho Boží hněv, protože se vydával za Božího Syna. Mnozí z těch, kdo v něho uvěřili, slyšeli jeho zoufalé volání. Ztratili poslední naději. Pokud Bůh opustil Ježíše, v co mohou doufat jeho následovníci?

Jakmile přestala Krista sužovat niterná temnota, ozvalo se opět tělesné utrpení: „Žízním.“ (J 19,28) Jeden římský voják se při pohledu na jeho vyschlé rozpraskané rty slitoval, vzal houbu na yzopové tyči, namočil ji v octu a podal mu ji. Kněží se však jeho utrpení vysmívali. Když se na zem snesla tma, zmocnila se jich hrůza.Po chvíli se vzpamatovali a začali se zase bát, že by jim Ježíš mohl uniknout. Slova: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ si špatně vyložili. S opovržením a posměchem se ptali: „Hle, volá Elijáše.“ (Mk 15,35) Měli poslední příležitost zmírnit jeho utrpení, ale zavrhli ji. Prohlásili: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Elijáš sejmout.“ (Mk 15,36)

Nevinný Boží Syn visel na kříži, tělo měl samou ránu, ruce, kterými lidem tak často žehnal, přibité na dřevěných trámech. I nohy, jež ho neúnavně nosily ve službě lásky, byly probodnuty hřeby. Hlavu měl rozdrásanou od trnové koruny a jeho chvějící se rty jako by chtěly křičet bolestí. Všechny známky jeho utrpení – kapky krve stékající po hlavě, rukou, nohou; tělo zmučené smrtelným zápasem; nepopsatelná úzkost, která svírala jeho duši, když před ním Otec skryl svou tvář – dodnes oslovují každého člověka. To pro tebe Boží Syn ochotně nesl břemeno viny, pro tebe vítězil nad smrtí a otevřel ti brány ráje.Kristus, který utišil rozbouřené vlny a kráčel po zpěněných vodách jezera; Kristus, před nímž se třásli ďáblové a ustupovaly nemoci; Kristus, který slepým vracel zrak a mrtvým život – z lásky k tobě dobrovolně zemřel jako oběť na kříži. Kristus, který snímá hříchy světa, snášel hněv Boží spravedlnosti a pro tvé spasení se sám stal hříchem.

Lidé pod křížem tiše čekali, až strašlivý výjev skončí. Slunce již opět začalo svítit, ale kříž byl stále zahalen tmou. Kněží a přední muži hleděli na Jeruzalém. Temný mrak zakryl město i judské pláně. Slunce spravedlnosti, Světlo světa, přestávalo osvěcovat kdysi oblíbené město. K Jeruzalému nyní mířily ohnivé blesky Božího hněvu.

Tma náhle ustoupila a Ježíš mocně zvolal: „Dokonáno jest.“ „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (J 19,30; L 23,46) Jeho hlas zněl jako zvuk trubky a zdálo se, že musí proniknout ke všemu stvoření. Kříž osvítilo zvláštní světlo a Spasitelova tvář zářila slávou jako slunce. Sklonil hlavu na prsa a zemřel.

Kristus ve strašné tmě, zdánlivě Bohem opuštěný, vypil kalich lidské bídy až do dna. V hodinách hrůzy se spoléhal na všechny dosavadní důkazy Otcovy přízně. Znal Otcovu povahu, chápal jeho spravedlnost, milosrdenství i nekonečnou lásku. Vždy jej rád poslouchal a i nyní se mu s vírou odevzdal. Pokorně se svěřil Bohu a strach ze ztráty Otcovy přízně pominul. Kristus zvítězil svou vírou.

Nikdy předtím země nic podobného nezažila. Ohromený zástup hleděl na Spasitele se zatajeným dechem. Na zem se znovu snesla tma a ozvalo se hřmění. Začalo silné zemětřesení. Lidé se potáceli a padali jeden na druhého. Všude nastal zmatek a zavládlo zděšení. Okolní hory praskaly a skály se s rachotem řítily do údolí. Hroby se otevíraly a vydávaly své mrtvé. Celé stvoření jako by se otřásalo v základech. Kněží, přední muži, vojáci, popravčí i lid oněměli hrůzou a padli na zem.

Když Kristus zvolal: „Dokonáno jest,“ vykonávali kněží v chrámu večerní obětní obřad. Právě přinesli beránka, který představoval Krista. Měl být zabit. Kněz v nádherném slavnostním rouchu stál s nožem v pozdvižené ruce tak jako Abraham, když se chystal zabít svého syna. Lidé jej s napětím sledovali. Zem se však chvěla a třásla. Blížil se sám Pán. Neviditelná ruka zcela slyšitelně roztrhla vnitřní chrámovou oponu shora dolů a odhalila zástupu místo, kde dříve přebývala Boží přítomnost.

Bůh tam nad slitovnicí zjevoval svou slávu. Oponu, která oddělovala toto místo od ostatních částí chrámu, směl odhrnout jen velekněz. Vstupoval tam jednou za rok, aby vykonal obřad smíření za hříchy lidu. Opona se nyní roztrhla na dva kusy. Nejsvětější místo v pozemském svatostánku přestalo být posvátné.

Všech se zmocnila hrůza a zmatek. Kněz chtěl zabít oběť, ale nůž mu vypadl z třesoucí se ruky a beránek utekl. Ve smrti Božího Syna se předobraz setkal se skutečností. Byla přinesena ta největší Oběť. Svatyně svatých byla otevřena. Pro každého je nyní připravena nová cesta života. Hříšné a zarmoucené lidstvo už nemusí čekat na příchod velekněze. Nyní bude sám Spasitel sloužit jako kněz a obhájce v nebesích. Shromáždění jako by slyšeli skutečný hlas: Právě skončily všechny oběti za hřích. Boží Syn přišel podle svého slova: „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“ (Žd 10,7) „Jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“ (Žd 9,12)