poslal ares Dovoluji si poslat a zkopírovat sem článek pojednávající o Mariánské uctě mezi evangelíky... Je to článek, který vyšel v magazínu COENY (Evangelivké liturgické iniciativy, http://coena.edunix.cz ).
Maria mezi evangelíky
Při bohoslužbách čtvrté neděle adventní se připomíná i v evangelických církvích postava, která jinak v tomto prostředí přichází poměrně zkrátka: Ježíšova matka Marie.
Marie v rozdělené církvi
Mívám se svými farníky jednu z biblických hodin také v sousedním městě, kde evangelický sbor nemá žádné zázemí a tak se z nouze scházíme na římskokatolické faře. Náš hositel, katolický kolega, občas přijde mezi nás a zapojuje se do rozhovoru nad textem. Od začátku adventu děláme Lukášovo evangelium a tak nedávno došla řeč i na Pannu Marii. Ve víru debaty vmetla jedna z našich sester katolickému bratrovi do tváře, že jeho církev „staví Marii nad Krista.“
V takových situacích si člověk bolestně uvědomuje, jak velkou roli v dnešním rozdělení církve dosud hrají různé předsudky – a to na obou stranách. Každý, kdo se někdy zabýval katolickou teologií přece ví, že úcta Marie a svatých (dúlia) je v římskokatolickém učení striktně oddělena od poct vzdávaných Bohu (latreia, „klanění“), svatí nemohou odpouštět hříchy, pouze se za hříšníky přimlouvat u Boha, nemají žádné jiné výsady než ty, které jim uděluje Bůh (srov. např. nanebevstoupení (akt.) Ježíše a nanebevzetí (pas.) Marie). Křiklavé defekty vzbuzující i u obyčejného protestanta dávící reflexy se spíše projevují ve sféře katolické lidové zbožnosti, ke které oficiální vedení církve zaujímá ambivalentní postoj – umírněné formy integruje, extrémnější (různá „zjevení“ apod.) reguluje různými schvalovacími procedurami. Na druhou stranu, pokud se člověk baví s řadovými katolickými věřícími, často slyší různé komentáře typu „evangelíci – to jsou ti, co neuznávají (nemají rádi apod.) Pannu Marii.“ Takováto optika a takovéto ocejchování evangelického (a zvláště ekumenicky orientovaného) theologa zamrzí, zvláště pokud si uvědomí, že přestože mají možné reálné základy v tom, co bychom mohli označit za evangelickou obdobu lidové zbožnosti, ve světle reformačních vyznání, spisů reformátorů i současné teologické reflexe vypadá situace zcela jinak.
Samozřejmě je třeba brát v potaz, že v obrazu Marie jako postavy rozdělující církev je zahrnuto mnoho elementů historicky i jinak podmíněných. Přebujelost kultu svatých (mezi kterými má Marie přední místo), který byl zejména s různými doprovodnými jevy jako ostatkový „byznys“ zdrojem „lakomství, bludův, pověr, pohoršování, nepokojův a nade všecko jména Božího zlehčování“, byla jedním ze symptomů hlubokého úpadku středověké církve. V době baroka se dívka z Nazareta stala hlavním ikonografickým vyjádřením římskokatolického triumfalismu, různí hadi či draci, po kterých na obrazech či vítězných „mariánských sloupech“ šlapala, byli nezřídka interpretováni jako ztělesnění protestantského „kacířství“. Balast lidových představ spojených s hmotnými artefakty mariánského kultu (Panenka Maria svatohostýnská, svatotomská, svatohorská atd.), který nezřídka otevíral třináctou komnatu zapovězenou druhým Božím přikázání („Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství … Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti.“) vedl mnohé toleranční evangelíky k tomu, že se ve svých přihláškách k víře „otců“ (ve skutečnosti většinou ke kalvínskému vyznání, které v Čechách před Bílou horou nikdy nebylo) hlasitě distancovali od „církve římské, která se klaní kamenu a dřevu“. Konečně i současný kontakt s různými rozšiřovateli různých „poselství“ a „zjevení“ ve kterých prý Marie „již déle nemůže zadržovat trestající ruku Boží“, vyvolává u evangelíků, věřících že „trestající ruce Boží“ přišel „do rány“ sám Pán Ježíš Kristus na místě hříšníka, odpor a nechuť. Při úvahách o vztahu evangelíků (zvláště českých) k Marii je třeba brát v potaz i určitý emocionální blok způsobený výše uvedenými jevy.
Marie v reformaci
Pod nánosem čtyř století od doby reformace je však skryt zcela jiný obraz Marie: Marie jako člověka požívajícího obzvláštní úcty i u reformátorů. Velmi hutně (a velmi pěkně) je tento obraz vystižen v článku 17., odstavci 4. Bratrského vyznání:
Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího, byla, k tomu od Boha Otce vyvolena, oddělena požehnána, Duchem pak svatým mimo jiné (= nad jiné lidi) naplněna a posvěcena byla, Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého, pokropena (n. draze vykoupena) a posvěcena a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla [, skrze víru oučastnice jeho učiněná, a skutky dobrými ozdobená, nad jiné blahoslavená a tak věčného života dědička jistá]. Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se. A tak ji se všechněmi křesťanskými národy blahoslavíce a v životě jejím svatém ji podle možnosti věrně následovati a rozkaz její (J 2:5) [v poslušenství Krista Pána] skutečně zachovávati se snažíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých.
Reformační vyznání jí neupírají titul „blahoslavená“:
Augsburské vyznání, čl. 3: Učíme, že Slovo, tj. Boží Syn přijal na sebe v životě blahoslavené Panny Marie (beatæ Mariæ virginis) lidskou přirozenost.
České vyznání: Pán náš Ježíš Kristus ráčil své lidské přirození v životě blahoslavené panny Marie působením Ducha svatého přijíti.
Bratrské vyznání: viz výše.
Rovněž o panenství Mariině nebylo žádných pochyb:
Šmalkaldské články I/1: Syn se stal člověkem tak, že byl počat z Ducha svatého bez přičinění muže a narodil se z čisté, svaté [a vždy] Panny Marie. (závorky jsou v latinské, ale ne v původní německé verzi)
Bratrské vyznání: viz výše - Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu
II. Helvetské vyznání 11:2 - [Ježíš Kristus] narozen z Marie, trvale Panny (ex Maria semper virgine).
Martin Luther dokonce (v kázáních na Janovo evangelium z let 1537-39) připouští doživotní panenství Mariino: Ježíš byl jediný syn Marie a Marie neměla žádné děti mimo něj ... To [vtělení] se stalo bez spolupráce muže a ona po tom zůstala pannou.
V českých rorátních zpěvech, pocházejících z utrakvistického prostředí ovlivněného luterskou reformací se zpívá:
Krásnou Pannou v čistotě / navěky zůstaneš / neb ten plod znamenitý / shůry v sebe přijmeš.
K titulu „Matka Boží“ odvozenému od definice efezského sněmu z r. 431 mají reformátoři vztah již více diferencovaný, nikoliv však apriori odmítavý:
Martin Luther (v pojednání O koncilech a církvích z r. 1539) píše: Víme také velmi dobře, že Bůh neodvozuje své božství od Marie, ale z toho neplyne, že je proto nesprávné říkat, že se Bůh zrodil z Marie, že Bůh je Mariin Syn a že Maria je matka Boží. ... Tato slova (bibl. texty Lk 1:32, 1:43, 2:11, Ga 4:4) která pokládám za pravdivá, podpírají opravdu dost pevně tvrzení, že Maria je Matkou Boží. ... Článek, podle kterého je Maria Matkou Boží, byl v církvi od počátku a [efezský] koncil ho nevytvořil nově, ale naopak ho zastávalo už evangelium čili Písmo svaté.
Huldrych Zwingli, nejradikálnější z velkých reformátorů, řekl v kázání z r. 1524 O věčně čisté děvečce Marii, Boží matce, tato slova: Vyložil jsem zbožným a prostým křesťanům své jednoznačné přesvědčení o Matce Boží: věřím pevně podle slov svatého evangelia, že tato čistá Panna nám porodila Božího Syna a že zůstala při porodu i po něm navěky čistou a nedotčenou pannou. Jeho nástupce Heinrich Bullinger napsal r. 1557: Bludař Nestorius ... nechtěl připustit, aby byla blahoslavená panna Maria nazývána Theotokos (Gottesbärerin) čili matka Boží (Mutter Gottes). A o rok později: Je-li Maria matkou Pána, jak ji výslovně jmenuje blahoslavená Alžběta, naplněná Duchem svatým, pak je zcela spravedlivé, že ji církevní Otcové nazývají Theotokos, to znamená Boží Matka.
Poněkud rezervovaný byl v této otázce J. Kalvín, který sice souhlasil s definicí efezského koncilu, ale doporučoval neužívat titulu "Matka Boží" v kázáních, aby nebyl nevědomý lid utvrzován ve svých pověrách. Příčina však může být hlubší, Kalvínův pohled na Kristovu osobu není prost jemného nádechu faktického nestorianismu, ktrerý se výrazněji projevil v jeho učení o Večeři Páně. Někteří pozdější kalvinisté (Drelincourt) však titulu Matka Boží bez rozpaků používají.
Zbylé články víry, které učí současná katolická nauka, t.j. neposkvrněné početí a nanebevzetí Marie, byly dogmatizovány až v letech 1854, respektive 1950 a v době reformace byly předmětem maximálně teologických dohadů. Podle Thuriana se Luther držel dobového kompromisního názoru, že Mariino tělesné početí podléhalo prvotnímu hříchu, ale při vlití duše (podle augustinovské nauky pozdější než při početí) mu Maria unikla. Otázku zda byla Maria vzata na nebe pokládají reformátoři za nepodstatnou a z evangelia neprokazatelnou, máme se spokojit s vírou, že Marie "žije v Kristu neboť Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých" (Luther) nebo "působí nyní v nebi a dostalo se jí údělem veškeré blaženosti" (Bullinger).
Vidíme, že předreformační mariánská dogmata (trvalé panenství a bohorodičovství) nečiní reformátorům žádné závažnější potíže a obecně je akceptují, narozdíl od pozdější protestantské (a zejména evangelikální) apologetiky, která věnuje poměrně mnoho sil prokazování, že Marie měla další děti (a nebyla tedy trvalou pannou) a titul Matka Boží byl přejat z pohanských náboženství (pomíjím stanoviska liberální exegese, pro kterou je Ježíš de facto pouhý člověk, "deifikovaný" maximálně adopciánskými konstrukcemi a tudíž je bezpředmětné držet parthenogenesi, natož jakékoliv jiné články víry týkající se Marie). Toto vyhraňování a odvrat od mariánské tematiky může souviset s rolí, kterou Marie hrála v protireformačním katolicismu. Je ale pravda, že tento odklon nebyl ve všech proudech protestantismu stejně silný; luterství zachovalo poměrně dost ze svérázné mariánské úcty svého duchovního otce - ve svém kalendáři podrželo 3 "Marientage": Hromnice (2. února, Očišťování P. Marie + přinesení Pána do chrámu), Zvěstování ( a početí Ježíše, 25. března) a Navštívení P. Marie (u Alžběty, 2. července).
Otázka úcty k svatým
Kruciálním bodem evangelicko-katolického mariánského diskursu je forma úcty Marie, spojená především s otázkou přímluv u Boha a vzývání. Zde je Maria vnímána v širším kontextu obecné úcty svatých jako prima inter pares. Reformační vyznání jsou vesměs zajedno, že svaté je možno ctít, nikoliv však vzývat:
Augsburské vyznání 21: O ctění svatých učíme, že památka svatých se může připomínat, abychom následovali jejich víry a dobrých skutků, každý podle svého povolání, jako císař může následovat Davidova příkladu, aby válkou zahnal Turka od vlasti. Vždyť oba jsou králové. Písmo svaté však neučí vzývat svaté nebo žádat je o pomoc, neboť nám stanoví za Prostředníka, Smírce, Biskupa a Přímluvce jedině Krista. Toho máme vzývat a on zaslíbil, že vyslyší naše prosby, a navíc schvaluje, je-li ctěn a vzýván v každém soužení. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. (1J 2:1)
Apologie AV (Ad 21): Naše vyznání uznává, že svaté je třeba ctít (pozn. na rozdíl od vzývání). A to lze trojím způsobem.
Bratrské vyznání 15:6 "Protož u nás mnozí starodávní obyčejové dodnes se zachovávají, pokud možné jest: postové někteří a svátkové a jitřně, nešpory, neděle a slavnosti výroční Kristova vtělení, narození, umučení, vzkříšení etc., též památky některých svatých, zvláště o nichž v zákoně Páně zmínka. A to vše pro slovo a poctu Boží."
tamtéž, 17:1.4.5 O svatých a světicech toto smýšlíme, že žádný ze všech lidí nikdy od počátku světa sám sebou a skutky svými svatým nebyl, není a do konání světa nebude. Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho, Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu (Job 15:14-16). […] A protož že někteří lidé učiněni byli svatými a Bohu milými, to věříme, že jim z obdarování toho, kterýž sám jest svatý, přišlo. tj. Sám Bůh z pouhé a nevýmluvné milosti že je k tomu přivedl, aby vyvoleni, povoláni […] svatým a světicem žádný se klaněti a tak cti Božské na ně přenášeti nemá pro zápověď Boží skrze Proroka vynesenou. Ale my svaté Boží ctíti snažujeme se tak, že dobrodiní božská svatým a skrze ně církvi učiněná, jejich pak víru a životy sobě připomínajíce (i ve dny některé jisté k tomu oddané), sejdouce se k službě Boží, Bánu Bohu z nich čest a chválu vzdáváme a k následování jejich víry, poslušenství i skutků dobrých a cntého obcování se napomínáme, a aby mím s nimi Pán Bůh zde v milosti a potom v slávě účastenství a tovaryšství dal, za to se modlíme.
České vyznání 22:1 Vyznáváme též, že svatých památky v tom, což se následování víry a jejich dobrých skutků dotýče, mohou a mají v církvi k jejímu velikému tudy vzdělání zachovány býti. 2 Ale vzývati svatých nemáme ani se k nim utíkati... 3 Také svatí nemají za prostředníky jmíni ani držáni býti.
Helvetské vyznání 5:3 Při tom však nepohrdáme svatými a nesmýšlíme o nich nízce. Uznáváme totiž, že jsou živí údové Kristovi (viva Christi membra), přátelé Boží (amicos Dei), kteří slavně přemohli tělo a svět. Milujeme je tedy jako bratry a také je ctíme (honoramus), ne však nějakým kultem , ale uctivým smýšlením o nich (honorabili de iis existimatione), ba i příslušnými chvalami (laudibus justis).
Můžeme shrnout, že reformátoři a reformační konfese striktně odlišují úctu (ve smyslu vzádvání pocty, cti) - chválu adresovanou Bohu za svaté jako vzory víry a bratry a sestry obdarované obzvláštní milostí Boží, tato chvála se může projevovat i liturgickým slavením památky světců - od vzývání a kultu, který světce staví do role prostředníků mezi Bohem a "církví bojující" - tato role je podle reformačních vyznání (a na základě Písma svatého) vyhrazena pouze Ježíši Kristu.
Mariánská úcta "po reformátorsku"
Uvedené výhrady se samozřejmě týkají také Marie. Filip Melanchton, Lutherův spolupracovník, napsal v Apologii Augsburského vyznání (ad 21):
Lidé si namlouvají, že Kristus je přísnější a tvrdší než svatí a proto se od něho odvracejí a s důvěrou se obrací ke svatým [...] Lid vzývá Marii, důvěřuje jí, upíná k ní své naděje a prosí o její přímluvu, jakoby Ježíš Kristus nebyl milostivý Smírce, ale přísný karatel a nemilosrdný soudce. My jsme však jistotně přesvědčeni, že se na zásluhy svatých nemůžeme spoléhat [...] Odpuštění hříchů docházíme pouze zásluhou skrze Ježíše Krista, jestliže v něho věříme [...] Panna Maria si jistě zaslouží nejvíce cti a chvály, ale nesmíme ji stavět naroveň Kristu, přísluší nám pouze dbát a následovat jejího příkladu.
Podobně píše i sám Luther (LW 43:38):
Všimněte si: nikdo by neměl vkládat své doufání nebo důvěru do Matky Boží nebo do jejich zásluh, protože takové doufání je hodno pouze Boha samého a je velebnou službou patřičnou pouze Bohu. Raději chval Boha a děkuj mu skrze Marii a milost jí danou. Veleb a miluj ji jednoduše jako někoho, kdo bez zásluhy obdržel taková požehnání od Boha, čistě z jeho milosti, jak ona sama dosvědčuje v Magnificat.
Je zajímavé, že reformátoři vzývání Marie odmítají, přestože někteří připouštějí teoretickou možnost že by se svatí mohli přimlouvat (opět Melanchton ibid.: Můžeme jistě doufat, že Maria prosí za církev, ale cožpak k sobě bere duše umírajících? (v komentáři k vzývání Marie v hodině smrti)). Pozoruhodný je také Lutherův komentář k Ave Maria:
To co říká Zdrávas Maria, je to, že veškerá sláva má být vzdávána Bohu užitím těchto slov: "Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš Kristus. Amen!" (pozn. všimněte si, že chybí druhá, invokační část tradiční moditby - "pros za nás hříšné atd." - která nemá oporu v Bibli.) Vidíte, že tato slova nemají co činit s modlitbou, nýbrž s prokazováním chvály a cti... Můžeme použít Zdrávas jako meditaci, ve které říkáme, jakou milost jí Bůh dal.
Konkluse
Srovnáme-li obraz Marie u reformátorů s obrazem u některých současných evangelických bratrů a sester (který osciluje od opatrného obcházení tabuizovaného tématu až k místy urážlivým a vulgárním tvrzením), nemůžeme se ubránit pocitu, že zde vzniká vůči Marii jistý dluh. I když je takový postoj historického hlediska pochopitelný - s ohledem na zneužití Marie jako "ikony" protireformace a na bizarnost mariánského kultu a kultu svatých ve většinovém katolickém prostředí - jeho povýšení na součást současné konfesijní identity může být dosti problematické (člověka napadá analogie se symbolem kříže, diskutovaným zde na webu již dříve): může se totiž, jak jsme viděli, dostat do konfliktu nejen s Písmem svatým (které Marii jmenuje jako "požehnanou"(eulogemene, Lk 1:42) a "blahoslavenou" (makaria, Lk 1:48) a "matkou Pána" (métér tú Kyriú, Lk 1:43)) ale i s tradicí doloženou konfesemi, spisy reformátorů a dobovou liturgicko-hymnologickou tvorbou.
Při hledání spravedlivého protestantského (a nebojme se říci křesťanského) vztahu k Marii bychom měli definovat některé postuláty, které by byly určitými mantinely vztahu k Marii a ke "zvítězilé církvi" obecně.
Afirmativní postuláty
Základním axiomem je, že mluvení o Marii v protestantském prostředí musí být vždy spojeno s mluvením o Bohu, respektive o Ježíši Kristu, a jeho díle, a na striktně biblických základech. Jakékoliv vydělení Marie z tohoto kontextu je pro evangelíky trvale nepřípustné. Každý projev úcty jí (či jakékoliv jiné osobě) prokazovaný musí směřovat nikoliv k velebení jejich vlastních zásluh, nýbrž k oslavě onoho "Mocného, který jí učinil veliké věci" (Lk 1:49).
Marie má z biblického hlediska bezpochyby nárok na tituly "požehnaná" (Lk 1:42) a "blahoslavená". Tyto tituly jí náleží na základě svědectví Písma sv. i reformačních vyznání (viz výše). Tyto tituly je třeba vnímat
opět v souvislosti s bodem 1 - v souvislosti díla Božího při ní vykonaného: blahoslavenství za velké věci, které jí učinil Mocný (Lk 1:48-49) a "požehnanost" jedním dechem s požehnáním Ježíše (Lk 1:42).
Marie má bezpochyby také nárok na titul "svatá", za předpokladu, že tomto slovu správně rozumíme. Tradičně vnímáme "svatost" jako kategorii definovánou v římskokatolickém pohledu, kdy bývají určití lidé za svůj příkladný křesťanský život nebo mimořádné nasazení ve věci víry (mučednictví apod.) po smrti církví oceněni formálním "povýšením k úctě oltáře"; tato procedura je ve skutečnosti regulativním prostředkem k udržení z našeho hlediska diskutabilního kultu světců v podobě pro církev únosné.
