Pokaždé, když jsem přišla do jednoho poutního kostela blízko Neapole, potkala jsem františkánského pátera, s nímž jsem mívala kratší nebo delší rozmluvy. Námět byl povětšinou týž : Otec Pio. Od prvního okamžiku mi vykládal, že je jedním z největších odpůrců Otce Pia. „My, františkáni“, řekl mi při našem prvním setkání, „nemůžeme ho vůbec snést. Já mám však vůči němu docela zvláštní odpor.“

Ptala jsem se po důvodech tohoto jeho postoje.

         „ Protože mate lidi. Zde ke mně přijdou lidé hloupí jako pařez  a vypravují něco o stálém spojení jejich anděla strážného  se strážným andělem Otce Pia. Když  něco potřebují, pošlou prostě svého anděla strážce, jako by to byl prostě sluha, k Otci Piovi a říkají, že jim dosud nic tolik nepomohlo. Samé takové žvásty mi vypravují. Jiní ho zase vzývají ve dne v noci, jako by to byl světec, no je to příšerné ! A jak se vrhnou na každého, když se člověk jen opováží říci na něho špatné slovo!“

           „ Otče, jsou to právě lidé hloupí jako pařez, jak jste to sám řekl, kteří tomu lépe nerozumějí. Uctívají Otce Pia, protože i tak hloupí lidé nějak tuší, že v Otci Piovi je velikost, kterou jinde nenalézají.

             Otec Pio není vinen tím, že jejich úcta nemá správnou míru  a že je plná výstřelků, to je nutno přičíst na vrub jejich nízké inteligenci. Jejich láska k Otci Piovi je však pravá a ta láska jim přináší přece mnoho dobrého. Od kdy milují Otce Pia, nezameškají žádnou bohoslužbu, chodí ke svátostem a modlí se pilněji než dříve. My vidíme jen tisíce chyb, Bůh vidí jistě především jiskérku horoucí lásky, která se v nich vznítila, která je dojímá a rozněcuje v nich nadšení a která je ovšem také k němu přivádí. „

             Jindy jsme vedli následující rozmluvu : „ Co byste učinila, kdybych vám při zpovědi zakázal jezdit do San Giovanni Rotondo ?“ – „ Poslechla bych.“ Cože ? Pak jste vy první, kdo mi to říká ! Stovkám těchhle „ duchovních dětí „ Otce Pia jsem položil tutéž otázku a všichni rozhořčeně povídali, že nic a nikdo je nemůže zadržet, aby nejeli k Otci Piovi. Vidíte ! Vzpoura ! Neposlušnost ! A to jsou ty duchovní děti…Nu, dnes už musíme říci, že dosáhl docela dobrých výsledků !“

            „ Otče, je to velká nevědomost těch lidí. Otec Pio je pro ně vším; chytají se ho jako záchranné kotvy a o nic jiného se nestarají. Otec Pio nemá čas vést s nimi dlouhé hovory a poučovat je. Tak setrvávají ve své nevědomosti a, žel, také v jistém druhu pýchy, cítí se být chráněni Otcem Piem a jen na něm chtějí záviset. Ničemu se o něm neučili a přece jsou přesvědčeni, že Otec Pio je pobere k svému cíli. Věší se na jeho kutnu jako uličníci na pouliční dráhu v naději, že dojedou načerno právě tak k svému cíli jako ti nejlepší pasažéři. A konečně, je přece lépe,  že se věší  Otci Piovi na kutnu než na nějakou korouhev záhuby. „ Výsledek této rozmluvy byl ten, že mne Otec Gerardo zařadil do „ fanatické družiny „ Otce Pia  a do té doby používal každé příležitosti, aby mi ukázal svou nelibost. Kdykoliv jsme se potkali, neopomenul mne zahanbit. Dělal to rád zejména před lidmi. Byl-li ve společnosti kněží, ukázal na mne a řekl :“ To je také jedna z družiny Otce Pia.“ Nebo : „ To je ta paní, co se zbláznila do Otce Pia“ anebo : „ Hleďte, neapolská filiálka Otce Pia !“

        Poprvé jsem byla bezděky velmi dotčena výroky Otce Gerarda. Protože jsem se však již naučila od Otce Pia zásadě „ Snášej všechno v pokoji „, umínila jsem si, že to budu provádět v tomhle případě. Otec Gerardo si už nepřál diskuzí. Kdykoliv mne viděl, přšel ke mně, zahanbil mě a šel dál. A já jsem šla do kostela k milostnému oltáři, tam jsem poklekla, děkovala jsem a měla jsem v srdci velký mír.  Často jsem se tomu divila a myslela jsem, že Otec Pio je skutečně velký duchovní vůdce, když dokázal změnit tolika málo slovy naše tak snadno odporující srdce a naše tak snadno nedůtklivé „ já „do té míry, že snášíme všechno v pokoji a nadto s radostí a vděčností.

          Tak uplynuly dva roky, když mi jednoho dne šel páter Gerardo radostně vstříc a řekl :  „ Paní, čekal jsem na Vás, dnes jsem Vás čekal, zítra totiž jedu k Otci Piovi. Táhne mne to k němu, musím mnoho napravit, doufám, že se u něj budu moci vyzpovídat. Mnohokrát jsem Vás urážel, není-liž pravda ? Nemějte mi to za zlé…““ Ani v nejmenším, Otče !“

           „ Chtěla byste mi vyprávět něco o Otci Piovi ?“ – „ Ráda, Otče !“

             A já jsem mu vypravovala o té zpovědi, při níž mne Otec Pio učil tomu účinnému „ Snášej vše v pokoji“.

Kateřina Tangariová: P. PIO, JAK JSEM HO ZNALA; r.1970, kapitola Odpůrci