Opustil jsem svou rodinu, - manželku, dceru i syna – a žil jsem v cizoložství.

        V jídelně hotelu „ Santa Maria delle Grazie“ v San Giovanni Rotondo jsem zpozorovala u stolu proti sobě jednoho pána v černém obleku a s černou kravatou (Teď jede zpět ke své manželce).

Výraz jeho obličeje zářil jakoby prodchnut velkou vnitřní radostí. Zdálo se mi, že je to pozoruhodný protiklad jeho smutečního šatu. Přihodilo se, že jsme se setkali v témž kupé na zpáteční cestě vlakem. A jako kdykoliv jindy tehdy se někteří cestující nás nastupujících ve Loggii tázali, přicházíme-li od Otce Pia. Na naše přitakání nás prosili, abychom jim vyprávěli o Otci Piovi.
          Zdálo se, že pán ve smutku nečeká na nic jiného dychtivěji než na to, aby mohl vyprávět o svém zážitku u Otce Pia. Začal :
           „Před několika dny mi zabili mého jediného sedmnáctiletého syna. Těžkou ranou jsem byl zasažen natolik, že jsem nedoufal v uniknutí ze svého zoufalství. Nebylo pro mne útěchy. Kdysi mi jistý přítel vyprávěl o nějakém Otci Piovi, …,o tom jsem však  tehdy nechtěl nic slyšet. Opustil jsem svou rodinu, - manželku, dceru i syna – a žil jsem v cizoložství. Nic mi nebylo posvátné. Až přišlo tohle neštěstí. Uprostřed zoufalství jsem našel náhle jako záchranu vzpomínku na rozhovor o Otci Piovi. Cítil jsem, že u Otce Pia najdu útěchu. Jedině u něho. Sám nevím, jak mne to napadlo. Vzal jsem svou aktovku, pospíšil z kanceláře na nádraží a použil jsem prvního vlaku, který jel z Milána na jih. Když jsem včera klečel před Otcem Piem, řekl jsem: „ Otče Pio, zabili mi jediného syna !“ Jen tohle jsem mu chtěl říci, abych od něj slyšel slova útěchy. Nemyslel jsem na zpověď, nemyslel jsem vůbec na nic. Ale Otec Pio měl pro mne jen krátkou otázku: “A tohle ti ještě nestačilo?“
           Náhle se mi vrátilo vědomí. Najednou ležel celý můj život přede mnou. “Ano, stačilo mi to, Otče Pio.“ „Nač ještě čekáš?“ Pak jsem vykonal zpověď.