 |
Právě je 416 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116464255
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Povzbuzení: Bohoslužba na památku Egona Bondyho – 29. 4. 2007
Vloženo Pondělí, 30. duben 2007 @ 21:49:37 CEST Vložil: stepan |
poslal lutrik 1) Pozdrav: Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás na dnešní bohoslužbě, na dnešním shromáždění, které je věnováno samozřejmě především Bohu, ale dnes také památce Egona Bondyho – filosofa, básníka, spisovatele, rebela, marxisty, hledače smyslu bytí, který zemřel na velikonoční pondělí 9. dubna tohoto roku ve věku 77 let v nemocnici v Bratislavě.
Pro ty z vás, kdo o něm víte trochu méně nežli jiní z vás, bude přečten jeho životopis – který ovšem, jak jinak, vystihne jen zlomek Bondyho osobnosti. Ale alespoň malý obrázek o tomto velkém člověku abyste si udělali... Na úvod tohoto dnešního shromáždění zazpíváme ke cti Boží a k památce Egona Bondyho píseň 747.
2) 1. píseň: 747
3) Pomodleme se: Bože náš, Otče náš dobrotivý a laskavý, děkujeme Ti, že jsme se tu dnes mohli sejít s Tebou, se Tvým Synem, Ježíšem Kristem, s Duchem Svatým i spolu navzájem. Děkujeme Ti za to, že ani ti, které jsme měli rádi a kteří již umřeli, nejsou díky Tvé milosti daleko a svým způsobem jsou tu s námi. Děkujeme Ti za život Egona Bondyho. Děkujeme Ti, že byl naplněn hledáním smyslu života a úsilím o spravedlnost. Vyznáváme Ti, že my mnohdy nekonáme to, k čemu nás voláš, a nejen to, my mnohdy ve své pohodlnosti nekonáme ani zlomek toho, co bychom měli a mohli. Vyznáváme Ti, Bože, že často hřešíme, myšlením, slovy, skutky a hlavně tím, že opomíjíme žít lásku a šířit tak Tvé království. Všech těchto svých hříchů upřímně litujeme a prosíme Tě, aby ses nad námi smiloval a odpustil nám. Toužíme žít do budoucna svatěji, více následovat Tvého Syna a našeho Pána, Ježíše Krista. Prosíme Tě, dávej nám k tomu sílu. Amen.
4) 1. čtení: L 1, 46-55 Maria řekla: "Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky." Amen. 5) 2. píseň: 521 6) 2. čtení: Ř 2, 13-16 Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. Amen. 6) Bondyho životopis: Egon Bondy se narodil 20. ledna 1930 v Praze jako syn generála československé armády. Svůj život tvůrce "na okraji společnosti" započal v roce 1947, kdy přestal docházet do gymnázia. Poznal se s dcerou Mileny Jesenské Janou Krejcarovou, odešel z domova, nepracoval, živil se všelijak (mimo jiné ještě před hermetickým uzavřením hranic pašoval s Krejcarovou zboží do Rakouska a zpět), poprvé byl hospitalizován v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Je činný v Surrealistické skupině. V roce 1950 zakládá s básníkem Ivo Vodseďálkem rukopisnou edici Půlnoc, kde vydává i své první texty. V té době se přátelí mimo jiné s Bohumilem Hrabalem a grafikem Vladimírem Boudníkem (viz Hrabalovy prózy Něžný barbar nebo Legenda o E. B. a Vladimírkovi). Bondy "se normalizuje" až koncem 50. let. V roce 1957 si dodělává maturitu a začíná dálkově studovat filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově. Přitom se živí jako noční hlídač v Národním muzeu. Po dostudování vysoké školy pracuje jako bibliograf ve Státní knihovně. V roce 1967 získává Bondy titul kandidáta věd a v témže roce invalidní důchod. Tehdy se jednou provždy rozžehnal s představou jakéhokoli společenského uplatnění či nějaké kariéry, opustil navždy "pracovní proces" a plně se oddal literatuře a vlastnímu bádání: i v rovině obecné s definitivní platností učinil to, co již dávno předtím učinil v rovině umělecké - odmítl jakoukoli možnost oficiálního působení (tomuto postoji Bondy zůstane věrný i po roce 1989). Šíře Bondyho působení a díla je přesto – nebo právě proto - opravdu obrovská. Od počátku 70. let byl jednou z vůdčích osobností českého undergroundu (některé jeho verše zhudebnila skupina Plastic People of the Universe). Jeho první filozofická práce Otázky bytí a existence (1967) je nezměněnou verzí diplomové práce z r. 1961. R. 1967 vyšla v Nakladatelství ČSAV Útěcha z ontologie, napsaná v r. 1962, r. 1968 Buddha, monografie o zakladateli buddhismu. Další filozofické práce vycházely jen v samizdatu, nyní jsou postupně publikovány pod názvem Filozofické eseje (od r. 1993) v nakladatelství Dharma-Gaia v Praze. Jeho Poznámky k dějinám filozofie, které zahrnují evropskou i mimoevropskou filozofii od jejích počátků až po sklonek 18. století, vycházely v l. 1977–89; po r. 1990 je vydává nakladatelství Vokno. Vedle filozofického díla má stejně rozsáhlé dílo básnické a prozaické, jež původně vycházelo jen v samizdatech a až od r. 1990 je postupně tištěno. Bondy byl po celý svůj život přesvědčeným marxistou – i když poněkud jiného ražení, nežli bylo obvyklé. Tíhnul ke trockismu, k maoismu... Poukazoval na nešvary své doby, bojoval proti nim, ale vždy z levicové, marxistické pozice. Ač by měl podle všeho přivítat takzvaný obrodný proces v roce 1968, neváhal reformní komunisty označit za »morální pomyje«. Sám se v té době podílel spolu s Petrem Uhlem a dalšími na organizaci strany marxistické levice. Chartu 77 pak Bondy prohlédl jako základnu pro lidi ze stínového establishmentu - lidi, kteří chtějí po tušené změně společenského klimatu vzít moc do svých rukou – a žel, nemýlil se. Po listopadu 1989 byl Bondy snad ještě nešťastnější než dřív, ale nenechává se odradit a jak v rámci tzv. Levého bloku, tak i mimo jeho rámec je stále svůj a kritizuje, co je kritizovat zapotřebí. Po rozdělení Československa odchází do Bratislavy, kde učí na tamních vysokých školách. A hlavně studuje a píše... Co se týče Bondyho osobního života, tak známý je jeho vztah s již zmiňovanou Janou Krejcarovou, již méně se ví o jeho manželství a pozdějším rozvodu s Jaroslavou Krčmaříkovou, s níž má Bondy syna Zbyňka Fišera mladšího. Osudovou životní láskou a družkou se mu ale stala až v roce 1963 Julie Nováková, která zemřela po dlouhé nemoci v roce 1994. Bondy, který se v životě již několikrát pokoušel o sebevraždu, myslel, že tentokrát to opravdu udělá... Juliina smrt pro něj byla jednou s nejtěžších životních ran. Bohu díky to neudělal... Co se týče Bondyho smrti, byla v souladu s jeho životem – poněkud neběžná... Usnul v posteli se zapálenou cigaretou a utrpěl popáleniny 3. stupně. Byl převezen do nemocnice, kde byl v kómatu až do své smrti 9. dubna 2007... 7) Bondyho báseň z 20.12.1989Jak jste věřili ve svobodu! A zbyla z ní svoboda obchodu tj. podvodu. Zalízt pod vodu a tam utopit byste se měli vy co jste na Václaváku v nadšení vyváděli To co jste chtěli jste dostali: zas vám akorát nasrali A rvát vlasy by si měl pan Havel jak to s váma sválel 8) Osobní svědectví těch, kdo Bondyho znali (V. Votava, N. Savický, E. Heczková). 9) 3. píseň: 324 10) Čtení ke kázání: J 10, 14-16 Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. 11) Kázání a modlitba:
Milé sestry a milí bratři, milí přátelé,
někdy musím dlouho přemýšlet, na jaký text bych měla kázat. Ale věřte nebo ne, když jsem si položila otázku, na jaký text budu kázat při bohoslužbě věnované vzpomínce na Egona Bondyho, hned mi vyvstala na mysli Ježíšova slova: “Mám i jiné ovce.” Protože asi to první, co můžeme my, kdož jsme Bondyho více či méně znali, říci, je, že byl jiný. Nebyl to žádný průměr. Nežil běžným životem. Dokonce ani neumřel běžnou smrtí. Neměl běžné názory. Nebyl zaškatulkovatelný. Byl prostě svůj. Byl prostě jiný. A jako všichni lidé, kteří jsou jiní, to neměl v životě jednoduché. Ale Pán Ježíš má pro takovéto lidi zvláštní slabost. Snad proto, že i On byl řádně jiný... Dokonce by se našly i styčné plochy mezi životem Pána Ježíše a Egona Bondyho. Oba toužili po spravedlnosti, oba otevřeně hlásali to, čemu věřili, bez ohledu na následky, oba tím naštvali strašně moc lidí, oba se nechali živit druhými (Pána Ježíše živili především jeho bohaté následovnice, Bondyho jeho přátelé a v posledních letech v Bratislavě zvlášť studenti)...
Samozřejmě, je tu jeden obrovský rozdíl, a to ten, že Pán Ježíš byl bez hříchu, kdežto Bondy byl hříšník – jako jsme my všichni lidé. Bondy si však na rozdíl od mnoha lidí (dokonce na rozdíl od mnoha křesťanů) svou hříšnost uvědomoval. On to dokonce přeháněl na druhou stranu – tvrdil, že nemá žádnou dobrou vlastnost. Ale ti, kdo ho měli rádi – a Bůh mezi ně patří v první řadě – o jeho dobrém srdci věděli a vědí. Bondy celý život hledal smysl života. To je ostatně náplň života každého správného filosofa. Na této cestě hledání se setkával kromě marxismu, kterému zůstal po celý svůj život věrný, i s vírou, a to v různých jejích podobách. Asi nejbližší mu byl buddhismus a taoismus. Ale ani křesťanství mu nebylo zcela vzdálené. V 60. letech se aktivně účastnil křesťansko-marxistického dialogu. A v posledních letech o křesťanství a o Bohu a o víře vůbec hodně přemýšlel – i se mnou o tom hovořil, když jsme se setkali. Výsledkem jeho hledání zůstalo hledání. On nevěděl. Ostatně – kdo z nás může říci, že ví? Buď věříme, nebo nevěříme, ale nemůžeme říci, že víme. Bondy tedy jednou řekne, že je přesvědčený atheista a podruhé ho slyšíme říkat: “Jsem rád, že si mohu s ulevením oddychnout a říct na plnou hubu, že jsem v blízkosti Boha” Asi nejlépe jeho postoj vyjadřují tato jeho slova: “Náboženství odkráčelo, materialismus nám věda vyvrátila. S tím se nedá nic dělat, lidé by se strašně rádi vrátili k náboženství, když to trošku agravuji tak i já bych se rád vrátil k náboženství, ale ono to nejde. Stejně rád bych se vrátil k materialismu, ale ono to prostě nejde.” A o Božím království – i když to tak nejmenuje – říká: “Eschatologický čas je stav, v němž se dá žít, v němž stojí za to žít, v němž to k něčemu je – a to pro vše, co je v universu – a to znamená i pro to, co trvá v ontologickém poli. Tedy ne jen pro lidstvo – to je rozdíl od sebevětších dosažení vědeckotechnického pokroku. Tento čas je možno anticipovat srdcem i životem, ale jeho realizace je “sestoupení”, které odvisí od “řádu milosti”, o němž, jak jsem doznal, nic nevím, alespoň ve stejné míře jako od naší upřímnosti.” A 14 dní před svou smrtí napsal Bondy svému příteli Tomášovi Mazalovi lístek se slovy: “Sejdeme se natrvalo ve známé hospodě – pak 2 nečitelná slova, pak JHVH (což je v hebrejštině zkratka Božího jména), pak opět 3 nečitelná slova, a pak: kde už nás netrpělivě čekají Hrabal a Bilbo s připitomělým úsměvem věčných debilů - solí to země.” Zamysleme se nad těmito slovy a znovu poslyšme, co říká Pán Ježíš: “Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.” Nevím jak vy, ale já jsem přesvědčena, že je v Ježíšově ovčinci – nebo v té Jahveho hospodě – nebo jak to chcete říci – o jednu ovečku víc. Amen. Pomodleme se:
Přijď, Pane, přijď… Já volám přijď já mlčím přijď já pláču přijď Já prosím Tebe srdcem svým já prosím Tebe svou bolestí Víc nemohu Ti dát víc nemám nic víc nejsem nic víc neumím… Prosím Tě, Pane, rukama Mariinýma rukama Tvojí matky, prosím Tě přijď, přijď už, Pane… Prosím Tě slzami těch, kteří nemohli neplakat prosím Tě touhou až k smrti po Tobě toužících prosím Tě láskou těch, kdo milovali a tedy nebyli nikdy nikdy pochopeni Prosím Tě láskou těch, kdo neuměli nenávidět Prosím Tě očima Jakuba Demla Františka Bílka Julia Zeyera očima obrácenýma k Tobě jen k Tobě Prosím Tě důvěřivým smíchem dětí Prosím Tě modlitbami Matky Terezy modlitbami stařenek v domovech důchodců Prosím Tě večerní únavou matek… Prosím Tě touhou Marxe a Lenina touhou po bratrské společnosti touhou po lidštějším, krásnějším světě touhou tisíckráte ztroskotanou oplivanou a pošlapanou a přeci vždy znovu se objevivší touhou věčně živou nepochopenou a nenaplněnou… Prosím Tě utrpením těch, kteří nenávidí, prosím Tě strašlivou chudobou bohatých, prosím Tě pyramidami a mrakodrapy hrůznými krví a hladem tisíců, prosím Tě světem, z nějž vyprchává láska, prosím Tě, Pane můj, prosím Tě, přijď… Amen. 12) 4 . píseň: 223 13) Oznámení: dnes sbírka, Evangelík, pohoštění, v úterý 1. Máj, ve středu biblická v 17, v sobotu v 16 hovory u stolu, v neděli v 16 bohoslužba 14) Modlitba Páně: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ode zlého. Neboť Tvé je království, i moc i sláva na věky. Amen. 15) Požehnání: Ať Hospodin nám žehná a chrání nás, ať Hospodin rozjasní nad námi svou tvář a je nám milostiv, ať Hospodin obrátí k nám svou tvář a obdaří nás pokojem. Amen. Přijď, Pane, přijď… |
Podobná témata
 |
|
Z díla Egona Bondyho-Sklepní práce (Skóre: 1)
Vložil: nula v Úterý, 01. květen 2007 @ 10:22:18 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Poznámka:Toto zamyšlení je staré přes 20 let ovšem stále jaksi aktuální
O Bohu
V tradiční evropské teologii shrnoval a vyhodnocoval veškerou aktivitu
bytostí i nebytostí ve své všudypřítomnosti bůh. Jeho bytí byl zvláštní
prostředek všeobecné a synchronní komunikace. Byl to prostředek
zvláštní, protože byl jednotlivým bytostem v různých koutech universa
pro kočku, neboť až, do své požehnané smrti o něm nevěděly a nemohly ho
k ničemu využít. Ovšem bůh tradiční teologie je - byl bůh vládnoucí
odměnami a tresty. Bez těchto atributů je, eventuální bůh jen jednou z
ostatních bytostí, bytostí, jež by měla pro nás stejnou cenu a užitek,
jako by nebyla. Představa něčeho tak zbytečného je pak ovšem sama
zbytečná. Nadto bůh může mít smysl jedině v souvislosti s nesmrtelnými
dušemi, které v jejich posmrtnosti všelijak oblažuje, nebo buzeruje.
Neboť ať už jsou "osudu" bytostí (a to nemluvím o "nebytostech", jako
jsou kameny, vodní kapky, povětří, andělé, kategorie možnosti) v
"postmortalitě" jakékoli, rozhodně nepřelidňují pánubohu jeho zahrádku
tak, že by chcípnuvše, teď už jenom, bez ukončení času, čuměly - buď na
sebe navzájem, nebo na pánaboha, nebo na to, co se dole na světě děje -
že by se staly dále nepohybujícími se, inertními, zmrazenými, a byly
tak vyňaty z pohybu světa, jenž jde ad infinitum dál. I kdyby tedy
existovala nějaká postmortalita (třeba ve smyslu Buddhova učení o karmě
a tzv. reinkarnování, (v buddhismu pseudoinkarnování) nebo třeba v
pojetí averroistickém či kabbalistickém [upozorňuji čtenáře na to, že
existuje i cosi jako naučný slovník]), bytosti v postmortálním stavu by
se dále účastnily - tak nebo onak dění a pohybu tohoto světa, jenž je
jediný, integrální, všeobjímající a vůči němuž není žádná sféra
transcendentní (protože existence dvou světů - tohoto a úplně druhého,
transcendentního - je filosoficky tak relevantní [naučný slovník] jako
libovolná dětská pohádka). Pohádky či mýty - jsou krásné, můžeme o nich
snít, dávat se jimi okouzlovat, chtít jim věřit, ale nevěříme v ně už
dosti dávno. Je nutno říci nové slovo a otevřít nové nebe pro naši
touhu, pro naši lásku, pro naše úsilí - pro záchranu možnosti žít vůbec
dál. Pohádky už na to nestačí.
Ale co s bohem!
To, čemu se tak říkalo, byla modla, výtvor chabých "úradků
lidských" a správně všichni ti, kteří trochu zahlédli pravou tvář
skutečnosti, už od Mojžíše a Buddhy, varovali nejdůrazněji a nejvíce
právě jen a jen před modloslužebnictvím. Bůh jako modla je zvlášť u nás
v Evropě neobyčejně trapně a pevně zafixovaná představa, takže jsme
vlastně všichni odkojeni idolatrií.
Je nanejvýš důležité a je nanejvýš na čase svrhnout v našem
nejvnitřnějším vědomí modlu-fetiš boha jako podle zásady
Zucker-und-Peitsche uvažujícího a jednajícího Hauptstrumführera našeho
koncentračního tábora, tak jako jsme už kdysi přece jen dokázali
svrhnout boha-fetiš, který tloukl blesky, sesílal krupobití a
rozhodoval nad rvačkami na poli cti a slávy nebo v hospodě, ať už byly
vedeny pro jakékoli posvátné *****.
Sedě pohodlně leč nicméně v chladu a sychravu a tam, kam
každou chvíli mohl přijít další alkoholický zbloudilec a vychcat se ve
tmě na mě, koukal jsem znovu Bohu kráčejícímu kolem mě na záda, neboť
tváří se ke mně ještě neobrátil - resp. nedokázal jsem ještě zaujmout
pozici, abych ho viděl zpředu. Je ostatně možné, že i ti, kteří budou
kdekoli, byť za jakoukoli dobu, ba věru třeba až na sklonku časů, budou
moci stále jen vidět jeho záda, jak jde před nimi, protože "On" je
rozvíjející se cesta veškerého těla, rozvinující se jako kouzelný
koberec právě tou rychlostí, jak jdeme sami (resp. dokonce, jak jde
každý z nás individuálně). Neboť všechno je možné (a inteligentním
bytostem dříve či později uskutečnitelné), jen pohyb nemůže předejít
sama sebe. A je-li tudíž pohyb ve vesmíru, tvoří-li se další nové nebe
samopohybem ontologična, můžeme vždy vidět jen zadní plochu pohybu,
nemůžeme jej předběhnout a ofotografovat si ho "zpředu" - leč by se ve
výjimečných případech a pro výjimečně se nahodivší lidi sám na okamžik
obrátil a pohlédl nám tváří v tvář. (Prý se i to děje.)
To zajisté je nepříjemnost, kterou musíš vzít v kauf, chceš-li
vůbec mít co s Bohem, jenž není "deus sive natura" (naučný slovník!
heslo "panteismus"), ale to, co činí veškerou "naturu" živou. Je to
nepříjemné nejen pro naši zvědavost a chválihodnou vědeckou zvídavost,
jež takto vždy bude v koncích s dechem, ale mj. a snad hlavně proto, že
Bohu, jejž možno (a to tak jako tak jen velice výjimečně a pohledem
extra zvláštních šílenců) viděti jen odzadu, máme neodolatelné nutkání
vlézti do *****le a tím se domnívat, že jsme nejlíp v skrytu a v
bezpečí. To je asi všech inteligentních bytostí, co jich v univerzu je
a bude, neoddiskutovatelný malér a bídný osud, neboť touha po bezpečí a
jistotě je silnější než touha po pravdě a vlahost Boží řiti je milejší
než se trmácet nahý v trní. Proto vždy znovu a znovu bude se vracet ta
nevykořenitelná tendence na každém vyšším stupni poznání přece jen
udělat z Boha fetiš a věnovat se veleumně modloslužebnictví. To jsme
zažili přes naši kraťoučkou lidskou historii už tolikrát - nejen ve
směšných formách teismu, ale v posledních staletích našeho nadevše
osvíceného rozumu právě v exemplárním přímo případě idolatrie pokroku
vítězného, sociálního, politického a vědeckého spění k ráji dokonalé
společnosti, idolatrie, která nás právě v tuto historickou chvíli
přivedla ke známým báječným výsledkům a ještě chmurnějším výhledům.
O lásce rodičů
Dnes je ve vyspělejších zemích situace jak známo taková, že
rodiče již mají vše, čeho mohli při svém průměrném (a dědičném!) IQ
dosáhnout, nedřou se, mají auto, mají chatu, v zemích nejvyspělejších
mají třeba i motorové čluny a jezdí si na dovolenou k moři a je těžko
si představit, co ještě víc by mohli mít potomkové. Čím by si asi mohli
polepšit. A přitom rodičové ke sklonku tohoto tisíciletí, byť by byli
sebeblbější, vědí, cítí, zažívají, že vše, co mají a čeho dosahují, je
*****, protože jsou jako anonymní bakterie ve zkumavce mícháni,
protřepáváni, ředěni a zahušťováni zcela bezvolně, bez nejmenší
možnosti počínat si samostatně, bez nejmenší vyhlídky uniknout vládě té
neznámé ruky, jež jimi ve zkumavce třepe atd., jednou do války a do
hryzání země, podruhé do radostné znovuvýstavby, potřetí do plesnivého
a prašivého zahnívání v onom tzv. blahobytu, v němž není ani vzduch k
dýchání, ani prostor k volnému pohybování, natož chtění. A ti
sebeblbější rodičové to vědí, a vědí, že jejich děti toto života-*****
nemine, že toto života-***** bude jejich údělem, periodicky pendlujícím
mezi válkou a čuměním na televizi. Je mi naprosto nepochopitelné, že
člověk, který překročí věk dětinskosti (tedy to by mělo být přibližně
po dvacítce), plodí dnes děti, o nichž bezpečně ví, že se budou válet
jen ve stejném dreku - jako on - a že budou trpět hůř než zvíře - jako
on -, že budou nešťastné, ba patrně ještě nešťastnější - jako on -, že
budou v objetí kolektivní schizofrenie - jako on -, že budou mrzáky na
duši i na těle - jako on.
Rodit děti do světa, o němž zřetelně vím, že bude čím dál
horším a krutějším peklem, rodit děti, o jejichž budoucím osudu nemohu,
byť bych byl sebevětším fantastou, předpokládat nic víc, než že budou
stejnými bezprávnými otroky, jako jsem já sám (ne-li ještě ubožejší, i
když budou mít televizi i na náramkových hodinkách) - to je možno
označit jediným způsobem: že je to perverzní v tom nejhorším slova
smyslu. Tady žádné omlouvání se biologičnem a přirozenými biologickými
pudy tzv. rodičovskými nepomůže: neboť prohlašuje-li člověk o sobě, že
je něco lepšího, tj. morálnějšího a rozumnějšího než zvíře, pak musí
umět prokázat svou etiku i rozum právě proti duchaprázdnému biologičnu.
Nedokáže-li to, pak nemá právo chtít se považovat za něco či někoho
kvalitativně odlišného od slanečka.
A proto koukám s takovým zájmem na ty děti za mříží
hospodského okénka a na jejich rodiče konstatující v šenku u piva, že
ten život holt stojí za vyliž *****l.
Ovšem - věc má svoji úděsnou absurdní logiku a konsekvenci.
Rodiče, kteří v zájmu všeobecného blahobytu budují nejen zbrojní
fabriky, ale i mamutí podniky na "průmyslovou výrobu živočišných
produktů", o nichž se vychloubají, že v nich kuře za týden po vylíhnutí
má už kilo a jde pod nůž, prase pak za pár neděl atd. atd., pyšní se
tím, že vypěstovali kuřata bez peří, čímž ubylo práce s oškubáváním
atd. atd., tito rodiče nevědomky zaujímají stejný poměr k lidem, a tak
i k vlastním dětem: plodí je pro smrt, aniž by jim byli s to zaručit
aspoň normální průběh životního cyklu, plodí je jen jako tu drůbež a
dobytek pouze pro sešrotování v mašině "vyspělé společnosti", jíž nelze
uniknout a jejíž mír je stejně zhovadilý a stejné utrpení přinášející
jako její válka, plodí je jako automaty, bez zamyšlení nad jejich
skutečným osudem, jen tak pro nic za nic, jen aby se pingl házel, jen
aby mašina měla co šrotovat, neboť při nedostatku lidského šrotovacího
materiálu, by se nám chudák mohla porouchat a blahobyt by byl ohrožen.
Rodiče milující něžně svoje dětičky klidně participují -
aktivně nebo pasivně, ale všichni ze všech sil - na zabíjení jiných
lidí (čím dále od nás samotných, tím ovšem lépe, a když už to musí být
blízko nás samotných, tak v separaci koncentračních táborů, abychom na
to neviděli) a naprosto bezmyšlenkovitě připravují k témuž i svoje
milované potomky, neboť ve své láskyplnosti vůči nim si ani na chvíli
nepřipustí, že i tito jejich potomci se stanou obětí zabíjení, a to, že
se stanou nutně a v každém případě nástrojem zabíjení, to milujícím
rodičům je už jaksi fuk.
O pokrokovém modelu společnosti
Tento úděsný model, jemuž fašismus v meziválečných letech byl
jen tápavou a nedůslednou předpremiérou, je pak teprve na samém počátku
svého vývoje a sebezdokonalování. Z úzkého manipulátorského centra
řízená společnost má v záloze nezměrné donucovací a ohlupovací
prostředky, jimiž dokáže vyždímat z člověka nejen poslední zbytek jeho
pracovní síly (neboť při pracovním zatížení, které současný výrobní
způsob - tzv. automatizace a racionalizace zbavující prý člověka dřiny
- vytváří, není možno vymačkávat pracovní výkon 60 hodin týdně a nad
věkovou určitou hranicí - cca 40-45 let - neboť pak je výkon otroka
příliš málo efektivní), ale dokáže z člověka vyždímat i zbytek duše,
jakékoliv lidskosti, člověčskosti vůbec.
Tato manipulátorská společnost dokáže už dnes přinucovat
každého z nás k čemukoliv, čemu se příčí naše vůle i naše svědomí,
dokáže nás s bohorovným klidem učinit spoluviníky na svých vraždách ve
válkách nebo v koncentračních táborech, dokáže bez obtíží zmanipulovat
nás k výrobě čehokoliv a ke konzumaci čehokoliv, byť by to byly smrtící
zbraně nebo *****, dokáže zašlápnout do pohřbení zaživa každého, kdo by
chtěl ne snad, probůh, stavět se proti ní, ale vůbec jen samostatně
používat své hlavy a svých rukou.
Tato manipulátorská společnost, pro niž i termín státního
kapitalismu je už málo, je již dnes s to zničit lidstvo nejen válkou,
ale i prosperujícím mírem. A nemám na mysli jen zničení fyzické, nýbrž
v prvé řadě zničení mentální. Tato společnost se s nevídanou hbitostí
dovede zmocnit i všeho, co se pokusí vystoupit proti ní jako
counter-culture, - anebo to zničit. Bylo-li vždy v dějinách možno, byť
za cenu nejrůznějších obětí, utéci se někam před společenským Molochem,
dnes poprvé jsme v situaci, kdy nikdy a nikomu a žádným způsobem to
není možné kromě dobrovolného přijetí pohřbení za živa.
A znovu opakuji, že tento manipulátorský etatismus je teprve
na prahu svého bujarého rozvoje a že jeho další etapy a metamorfózy
budou ještě hrůznější než to, co vidíme dnes, ba možná než to, co si
vůbec dovedeme představit.
Proti tomuto systému je jediná možná obrana, totiž jeho
totální destrukce, ať by to stálo jakoukoliv cenu. Jest se však co
obávat, že po dlouhé generace budou spíše převažovat ti, kteří k tomu
nebudou mít ani odvahu ani chuť. V teplém chlívě se jim bude bučet
dobře, a ještě den předtím, než je odvedou na jatky.
Leč pokračujme dále.
Jestliže je dovršována nová kvalitativní revoluce ve výrobních
prostředcích a tím i ve výrobním způsobu, pak je nutno zvážit otázku,
zda tím na dlouhé perspektivní období nepominuli věk možnosti politické
a sociální revoluce. Avšak nemohu zamlčet svoji nejhlubší obavu, že za
daného stavu věcí, tj. v situaci, kdy revoluce v technologii proběhla
ještě na platformě společnosti třídní, nemůžeme se od sebeúspěšnější
politické revoluce nadít ničeho víc, než že v naprosto nejlepším
případě nahradí "státní kapitalismus" "státním socialismem", což je
sice model poněkud vylepšenější, ale v podstatě nadále proti-člověčí.
Tak jako ryba nemůže žít mimo vodu, tak lidé nemohou utvářet své
politické a sociální zřízení jinak než podle daného stavu výrobních
prostředků.
Proklamovat totální destrukci - to se většinou neposlouchá
rádo a lidé tzv. rozumní to považují už vůbec za poruchu mysli a jsou
dbalí toho, aby hlasatelé takovýchto nesmyslů. byli dobře opečováváni v
blázinci nebo v kriminále a aby se jejich řeči příliš neroznesly. Pro
rozumné lidi není těžké vysvětlit všem ostatním, že podobné šílenství
je ze všech hledisek neoprávněné a ve všech bodech snadno vyvratitelné.
Od toho jsou právě rozumní. Stanou-li se takto rozumní všichni lidé,
pak běda vašim milovaným potomkům.
O prospěšnosti dosažení osvícení
Pro mne osobně je však akceptování tohoto argumentu ztěžováno,
ba znemožňováno tím, že hluboce pochybuji o tom, že tzv. osobní
dosažení či osobní spasení nebo osvícení nebo dospění nirvány, či jak
všelijak tomu rozliční věrozvěsti říkají, má vůbec nějakou cenu, a to
nejen z hlediska celku skutečnosti (tj. nikoli jen sociální
skutečnosti, ale pravé, ontologické skutečnosti, resp. Boha), musel
bych být věřícím (lhostejno jakékoli už denominance, tedy jedno, zda
křesťanem nebo šintoistou), musel bych být věřícím, abych tyto zásadní
pochybnosti neměl, resp. abych neměl onu skoro stoprocentní jistotu, že
je to právě tak, jak píši.
Pro jednotlivého člověka je dosažení tzv. spasení, nirvány,
dokonalosti, atp. prostě nedosažitelné. Nikdo neujde smrti a právě tak
nikdo - neudělá-li si včas konec sám - neujde stárnutí, tj. skleróze
mozkových buněk, senilitě, atd., tedy neujde stavu, kdy jakékoli slavné
dosažení vyspělého životního poznání a vyzrání osobnosti (nemluvě o
vyspělém poznání intelektuálním) jde prostě k čertu z důvodů ryze
fyziologických. Největší filosofové, myslitelé, věrozvěstové a tvůrci,
pokud neumřeli včas, zblbli a je jen kecáním mluvit o dokonalé nirváně
osmdesátiletého Buddhy, jemuž se nadýmaly vnitřnosti po houbách.
Můžeme zajisté ctít u stařeckého Buddhy nebo zesenilněného
Platóna jejich výkony a zásluhy z dřívějška, nemůžeme se však jako
naivní svíčkové báby domnívat, že existují u stavu osvícení, spasení,
nirvány či něčeho podobného. Přetáhne-li člověk prostě určitou
fyziologickou mez, je pitomější než pětileté dítě.
Starý člověk umírá v nejlepším případě jen s dosti matnou
vzpomínkou na eventuální poznání či osvícení či stav nirvány apod.,
jichž dosáhl kdysi dříve, a v horších případech bučí na smrtelné
posteli jako Schopenhauer, že ještě nemůže umřít, protože nedodělal
poznámky k novému vydání Parerga und Paralipomena. Buddha mlčel, Lao-c'
se v nejlepším věku ztratil lidem z očí. Konfucius pronášel
hlubokomyslné výroky hodné dítěte, o Mojžíšovi nic nevíme, a kdyby se
byl Kristus dožil osmdesátky, tak bychom asi nikdy nebyli utrpěli
křesťanství.
Nepopírám tím - jen abych neuvedl čtenáře v omyl - že ve
vzácných případech, kdy se nějakým zázrakem (třeba žraním česneku)
uchrání mudrcové senility, akumulovaná životní zkušenost se skutečně
může projevovat ještě v některých šalamounských výrocích a jednáních a
že nadhled nad životem, který přináší fyzická blízkost smrti, může
udivovat prosté lidi zaprocesované ještě až po uši v hnojařině honby za
životním úspěchem, prosazením se či vydobytím si aspoň skývy dobře
namazaného chleba. Ctím si starců, i když blábolí, protože už jenom to,
že vydrželi tenhle zasraný život, zabraňuje koneckonců člověku, aby jim
nadával. A mám rád starce veselé - je jich však tak málo!
Nadto - co pokládám za daleko závažnější: dosažení jakéhokoli
osobního spasení, "dokonalého poznání", nirvány atp., nepřináší ani
osobně, ani sociálně, ani ontologicky vůbec nic. V biologické rovině,
na níž jsme vázáni, nelze eventuální dosažené osobní spasení apod.,
nijak přenášet druhým. Vždyť skoro ani vypovídat o tom nelze. Jediným
efektem, který eventuálním osobním dosažením apod. získáme, je zážitek
z jisté slasti, z prohlédnutí mlhou, v níž žijeme a myslíme. Tato slast
je zajisté velice příjemná, ale má-li být skutečně legitimní, není
možno si ji vytvářet a udržovat se v ní autosugestivně. Proto skutečně
legitimní prožitek konečného osobního dosažení nikdy netrvá věčně, může
se nanejvýš jen občas vracet.
A co z toho, dosahuji-li občas zážitku nejvyšší slasti? To
můžu rovnou pít rum nebo žrát LSD. Nemohu-li tento zážitek ani upevnit
a udržet, nemohu-li z tohoto zážitku podat ostatním srozumitelně
pochopitelnou a uchopitelnou informaci, je mne to jako člověka vůbec
důstojné, honit se za takovou onanistní záležitostí? Což jsem tu od
toho, abych - ať už jakoukoliv cestou, ať jógovou nebo čistě
intelektuální - si jenom hleděl nahonit svého spirituálního ptáka? Což
by nebylo podobné zacílení života přímo hanbou a čirou nedůstojností?
Tak jako vím, že tu nejsem od toho, abych se opíjel, tak stejně dobře
musím chápat, že tu nejsem proto, abych dosáhl jakéhosi blaha a slasti
zvaného spasení, nirvána atp.
Že mi dosažení tohoto stavu "ulehčí život", "umravní mě", nebo
že si dokonce získám jakési "zásluhy", pro něž jsem lepší (či líp na
tom) než ostatní lidi, vždyť to 1) není vůbec pravda, 2) kdyby i byla,
byla by to ta nejexemplárnější egocentrická hnojárna, ta nejpitomější
past biologična, do níž bychom mohli upadnout.
Rovněž ontologický přínos "osobního dosažení" je roven nule.
Je opravdu naprosto směšné a dětinské předpokládat, že osobním
dosažením, spasením, osvícením apod. děláme nějakou díru do světa, díru
do přediva, karmických řetězů třeba, či do temnosti materie, v níž jsou
zaklety dušičky jako jiskřičky světla gnostického božstva. Toto lidstvo
je v rámci universa tak zanedbatelně nepatrnou částečkou, že i kdyby
tomu tak nakrásně bylo, tak ani kdybychom všichni najednou došli
nirvány, univerzum by to ani nepoznalo. Reálnou pravdou je, že veškeré
naše poznávání, osvěcování, dosahování apod. je zásadně limitováno tím,
že jsme vázáni na bázi biologické organizace materiálního substrátu, a
že tudíž můžeme dokázat, přesně poznat a zachytit jen to, k čemu náš
biologický základ dává možnosti. K hlubšímu poznávání ontologické
reality jsou naše gnoseologické schopnosti neadekvátní (biologično si
je nevypěstovalo proto, protože nic podobného ke svému zdárnému
vegetování nikdy nepotřebovalo), a tudíž nejlepší a nejvyšší pro
člověka dosažitelné vidění, poznání, chápání, osvícení apod., pravé
skutečnosti zůstává a zůstane zásadně vždy jenom pouhým tušením.
A jak jsem se právě z toho vypsal, potvrdil jsem si analýzu,
kterou jsem provedl již dávno, že "osobní dosažení" má nulovou hodnotu
a není ničím, oč by měl člověk usilovat nebo o to stát, neboť v ničem
nemá cenu ani pro lidi kolem mne, ani pro univerzum ani pro Boha.
Nehledě na to, že zcela principiálně se ono tzv. osobní spasení,
dovršení, nirvána apod., vyusilovat nedá, je na útěku před těmi, kteří
je honí a přichází na ty, kteří o ně nestojí.
A tak mohu doufat, že mi už v cestě nestojí nic. Neboť dospěl
jsem stavu, kdy při všem klidu ducha, jehož jsem jakžtakž schopen,
strasti už zřetelně převyšují nad příjemnostmi, má družka je o deset
let starší mne a byť by se chtěla sebevíc radovat, proti věku není
léku, miluje se se mnou už jen 1x za týden, ačkoli ví, že abych mohl
vůbec žít jako člověk, potřebuji to aspoň obden - jsem holt přece jen o
těch deset let mladší a plně ji chápu - ipsace, kterou neustále musím
tedy provozovat, mám už po krk, spánek mě opustil vůbec, chlast už mi
taky dělá spíše potíže a ležet dni a dni v učených knihách mě sice
baví, leč dovedu si docela klidně představit, že se nic nestane, když
se zítra oběsím a dalších tisíc knih už nepřečtu. Ani makro- ani
mikrospolečenské závazky mne nevážou, jakési povinnosti člověka k
člověku považuji za pověru, kterou, jak je až moc dobře známo, se
stejně nikdy nikdo neřídil, neřídí a řídit nebude, pokud budeme jen na
hnoji biologična - nejvýš sem tam uděláme nějaký ten "dobrý skutek",
aby nás hřálo naše "spravedlivé svědomí", a takto činěné skutky jsou od
čerta a ne od pánaboha - a za věc, která má větší hodnotu než emoce
klimakterických ženských, pokládám poctivé a přímé podívání se
skutečnosti tváří v tvář, takže i pro Julii bude mé oběšení jen ku
prospěchu, dokáže-li ovšem reflektovat trochu inteligentněji než naše
domovní důvěrnice. Psovi, který by se tak trápil jako já, by jistě
nakonec přála umření - a jak nás poučuje s náležitou
třídně-marxistickou sentimentalitou Jane Fondová, i koně se přeci
střílejí. Tak co.
O pokoře
Být pokorný vůči něčemu, co je silnější než my, vládne nad námi
a mává nám nad hlavou Damoklovým mečem - není žádná přednost, jenom
zbabělost a pro poseroutky z nouze ctnost.
A být pokorný vůči něčemu, co je kvantitativně blbější než já - to prostě nedokážu. Je snad to ale právě pokora?
Mohu být pokorný vůči chudým, nemocným, bezbranným a pod. - ale
nedokážu být pokorný vůči blbému a přitom tyranskému hovadu, jako je
bios.
Je to zajímavé - vůči kamení a vodám necítím zášť - i když
často meteorologické poměry mě nasírají tak, že jejich nepřízeň béřu
jako úplný neurotik jakoby osobně vůči mně namířenou a tím sobě ztěžuji
život a jim křivdím. Bios však nenávidím hlubokou metafysickou záští,
neboť ten (a ne meteorologie) mnou mlátí, až mě umlátí, a přitom mi
svou blbostí nesahá ani po paty. Mohu vůči němu cítit pokoru? Cítit ji
za sebe i za všechny ostatní živočichy, jež bezbranné ničí? To mi
připadá, jako bych měl mít pokoru k ďáblu."
Poznal jsem, že jsem opět upadl do neplodného rozčilení, v
němž přestávám být pánem svého rozumu. Vím, že nemiluji život, ani sama
sebe - a že právě proto postrádám taky jakoukoli naději. Nevím prostě
ani, co to má být. A každému mohu dosvědčit, že bez naděje je žití
pusté. Kdo chce dál žít bez naděje, musí mít sveřepou sílu. A já už mám
síly pomálu. Ale nejsem slabý! Nejsem slabý, i kdybych lezl po čtyřech!
Mám dost toho neustálého ponižování, kterým nás prý Bůh ráčí
obšťastňovat! Nejsem slabý a nebudu slabý, i kdyby ze mne měli kůži
stahovat! Jsem dost silný, abych nemusil stát o žádné milosrdenství,
žádné výhody, žádné spasení, žádnou pomoc a žádné opium na mučidlech! A
my zde žijeme na mučidlech, protože nemáme práva připustit si žádné
poshovění, žádný oddych, žádné slitování, protože jen tak můžeme
svědčit o tom, že jsem byli. A není to dokonce ani hrdost, tím méně
pýcha, která mi znemožňuje přijmout jakoukoli úlevu z trestu, je to
snad -spíš" jen pokrčení rameny vůči tomu, jenž mě natahuje na skřipci.
Nebo chceš-li, je to důsledná nenávist proti tomu mučiteli a důsledný
odpor proti samému tomuhle principu mučení, jež mi brání, abych prosil
o úlevu.
Jsem však starý! Jsem nesmazatelně poznamenán mučidly, které
blbci nazývají blahem života, a mám zodpovědnost za tato krvavá
poznamenání a vykroucení údů, zodpovědnost ne před nějakým svým
svědomím, na něž bych klidně sral, ale před mučiteli a budoucími
mučenými. Jsem starý a přestal bych být sám sebou, kdybych z tohoto
utrpení ušel nelegitimně.
O etice a soudu... službě a hříchu.
Pánbůh by z našeho lidského utrpení, ze zodpovědnosti za ně, z
povinnosti pěkně a řádně za ně zaplatit nebo být potrestán, vyklouzl
víc než moc lacino, aby se mi kamufloval jenom jako
"rein-ontologischer" problém, který je nepochybně možno zdárně (a
efektivně i z hlediska technické praxe dokonce - ta *****l!) řešit v
rovině tak řečeného "ontologického pole". Je tu alespoň ještě jedno
kritérium, jemuž musí můj drahej milej pánbůh vyhovovat, a to je
kritérium etiky. (Samozřejmě ne toho, co je dosud etikou nazýváno, je
ale jenom biologickou fekálií.)
Etiky, která je nesuspendovatelná a nerelativní a jež musí být
stejně smysluplná pro existenci kamene jako pro existenci Boha. A
královskou lučavkou takovéto etiky je "absolutní etická situace a
otázka": jak se vyhodnocuje taková eventuální existence, která nemá
žádný představitelný, žádný možný impakt vůči ostatnímu universu.
Prostá duše ať si představí třeba to, že naše planetární
soustava je nějakým "absurdním nedopatřením" tak odizolována od
ostatního jsoucna, že ničím, ani svou existencí, ani svým rozpadem na
atomy, nemá, nebude, prostě nemůže mít nejmenší vliv (tím méně
přínos!), nejmenší impakt vůči ostatnímu vesmíru. Že tedy ať tu děláme,
co děláme, ontologicky k hovnu jesti a pohyb ontologična se děje
naprosto mimo nás: my k němu nepatříme, ani svou eventuální negací k
němu nijak nepřispějeme. A v této absurdní opuštěnosti ode všeho je
nutno položit otázku po absolutních etických normách! Kdepak
"rein-Ontologie"! To by bylo k smíchu laciné!
Hovor z Bohem...
Sám nad sebou potřásám hlavou, jaký jsem to pitomec. Ale
nestojím o žádné osvícení, spásu, nirvánu, či vím já co, prostě o nic,
a stavím se zcela mimo (neboť není pravda, že není možné se postavit
mimo), tak nestojím o to, abych byl tím, v němž se tobě zalíbilo.
Jediné, co chci, je zrentgenovat si tě. A tu mi věř jedno: nebudu-li to
já (a to věru asi vzhledem k svému pokročilému věku a k dětským
střevíčkům, v nichž ještě my lidé chodíme ve všem všudy, nebudu), bude
to už brzo, z hlediska kosmického času velmi brzo, kdy přijde ještě
větší a horší bestie, která to dokáže, která to udělá, která si tě
zrentgenuje - neboť' je to principiálně možné. Principiálně možné právě
proto, protože ty sám tomu chceš. Neodtrhuješ se od nás, neodtrhuješ se
od universa, víš, že zánik universa je i tvým zánikem, a jde ti o
totéž, oč nám: abychom po věcích věků dosáhli konečně sebeidentity, v
níž právě i ty budeš plně integrován a v tomto aktu dosáhli pozitivního
vyústění a uzavření veškerého existování. Neboť bědné je. |
Re: Z díla Egona Bondyho-Sklepní práce (Skóre: 1)
Vložil: whynot (Falešný@e-mail) v Středa, 02. květen 2007 @ 09:36:29 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | jj bondy byl borec ;) |
]
|
|
|
|
