Tamtéž str.44:

Děti chtějí na vlastní kůži zažít, že Bůh je skutečný. Zjistil jsem však, že na rozdíl od rodičů děti obecně dokáží rozpoznat, kdy Bůh jedná, a prostě se hned zapojí. Jako kdyby byly malými třískami, které se rozhoří lépe než velké a staré trámy! Rozpoznaly moc Ducha svatého a chtěly ji i pro sebe. To se mi na dětech moc líbí.

Tamtéž str.55,56,57:

Na našich dětech spočívá Boží povolání. Děti o Bohu jen nevyučujeme; ony se s Ním setkávají. Věřím, že je musíme pověřit prací, ke které je Bůh povolal, už teď, a ne až "jednoho dne". Dospělý nesmí zanedbávat Bohem danou pozici autority nad dětmi. Stále má být vedoucím. Má dětem určovat měřítka toho, co je správné a zbožné; má podle toho také sám žít. Má v srdcích dětí s modlitbou pokládat základy, řádku za řádkou, naučení za naučením, aby pak, jak porostou, byly jejich životy uspořádané a silné. Dle slov Ježíše Krista: "A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále." (Mt 7.kap.,24.verš). Když bude v životě dětí položen pevný základ vztahu k Bohu, budou svobodně a v moci vstupovat do nadpřirozeného jednání Jeho Ducha. Nejsme povoláni, abychom vyučovali roztomiloučké biblické lekce, ale abychom kázali Boží Slovo. Římanům 10.kap.,17.verš, říká, že víra je ze slyšení Božího Slova. Chcete-li mít hochy a děvčata se srdcem plným víry, vyučujte je v Písmu svatém. Potom jim pomáhejte, aby nebyli jen posluchači, ale uplatnili slyšené v každodenním životě. Učte je, jak činit Boží Slovo. Děti jsou jako mladé, křehké rostlinky. Než abychom je vysadili do chladného a drsného světa, musejí být dostatečně dlouho v útulném skleníku. Věřím, že jim v počátečních letech musíme dát nejlepší možné prostředí – bezpečné, chráněné místo, kde by načerpaly výživu a byly posíleny pro dny, které jsou před nimi. Jako rodiče a učitelé jsme povoláni, abychom naše děti více chránili a méně je nechávali bez dohledu.

Tamtéž str.68:

Mnoho našich dětí tráví dny v prostředí necírkevních jeslí, necírkevních mateřských a dalších škol. Měli bychom nabídnout podobný druh církevního zázemí! (PZ: Toto kdysi nabízely kláštery pro děti vládnoucích rodin králů, šlechty, rytířů. Např. dcera krále sv.Anežka Česká byla už od 3 let vychovávána v klášteře. Viz Kybal: Anežka Česká.) Toužím po tom, aby děti věděly, že v církvi je to jiné; že cítí víc lásky a péče; že vlastně cítí Boží přítomnost. Je nezbytné vštěpovat dětem do všedního života Boží principy. Když nejmladší dítě upadne a udělá si bebí, naší první reakcí musí být, že se za dítě pomodlíme, a potom jdeme do lékárničky pro náplast anebo sáček s ledem. Tak se děti učí v těžkostech nejprve se pomodlit! Naučí se odevzdávat své starosti Pánu Bohu Otci.

Tamtéž str.60,61:

Říkáme dětem, že od nich čekáme, že budou při bohoslužbě potichu sedět a chovat se důstojně. Nemají dovoleno se jeden s druhým bavit. Máme seznam všeho, co děti při bohoslužbě dokáží a mohou. Obsahuje: dokážeš sedět rovně, dokážeš si nechat ruce jen u sebe, dokážeš nechat nohy na podlaze anebo alespoň co nejblíž podlaze, dokážeš hlasitě zpívat, když je čas hlasitě zpívat, dokážeš sedět opravdu tiše, když je čas sedět opravdu tiše. Každé dítě podepisuje závazek, že se bude každodenně modlit a věnovat čas Písmu svatému. Slíbí, že se bude držet přesně daných pravidel. Rodiče dětí rovněž podepisují papír, že budou závazek svého dítěte podporovat.

Tamtéž str.71,72:

Smysl vší naší práce je, aby děti zažili Boží přítomnost a realitu. Je důležité, abychom pravdu do dětských srdcí pokládali systematickým způsobem, pravidlo za pravidlem, řádku po řádce. Proto píšeme osnovy. Nikdy nezkoušejte sloužit dětem bez modliteb a bez přípravy. Roznesou vás na kopytech. Vybírejte si z různých zdrojů věci, které vám pomohou říci to, co vám Bůh dává na srdce. Mějte připravené plány a materiály, ale nelpěte na nich. Dovolte Bohu, aby vás vedl a buďte citliví na reakci dětí. Možná bude třeba některý bod přepracovat, jiný třeba vynechat, anebo přidat něco, o čem jste ani nepřemýšleli. Nejdůležitějším činitelem je otevřenost vůči Duchu svatému. Taková svoboda však může přijít, až když jste na ni připraveni.

Tamtéž str.83,84:

Když vidíte, jak lidé pláčí za ztracené a volají k Bohu o jeho milost pro hříšníky, nutně vám dojde, že takhle by to mělo být. Pláč je často doprovázen tělesnými pohyby. Někdy vám je, jako by Bůh plakal skrze vás. Nesmírně rád pozoruji děti, jak se nechají vést Duchem svatým, když je vede k modlitbám. Je několik dětí, které pláčí k Bohu, aby se toho dne děla Jeho vůle. Pokud znáte děti, tak víte, že to musí mít nadpřirozenou příčinu. Ještě jsem se nesetkal s dítětem, které by strávilo 4 hodiny pláčem – navíc ne kvůli sobě, ale kvůli Bohu, aby se děla Jeho vůle.

Tamtéž str.87,88:

Kniha David Walters:Boží oheň, Samuel 1999 (orig.1995) obsahuje sbírku zápisků z Wesleyho deníků. Např.str.16,17: 8.4.1755 (Smrt malé dívky v Hayfieldu) Mluvila mimořádně prostě, avšak velmi zřídka, vždy jen pár slov. Sotva kdy bylo vidět, že by se smála, nebo slyšet, že by vyslovila povrchní či lehkovážné slovo. Nesnášela ty, kteří tak činili nebo se chovali povrchně nebo lehkovážně…Když se její bratr nebo sestra na druhého zlostně utrhli nebo se chovali lehkovážně, pak je buď ostře pokárala (bylo-li třeba), nebo je snažně prosila, aby toho nechali. Promluvila-li k někomu příliš ostře, pokořila se před ním a neměla klid, dokud jí neodpustil. Když se její zdraví zhoršilo, měla velkou radost, když slyšela zpívat píseň "Abba, Otče" a často sama zpívala verš "Abba, Otče, slyš mé volání". V pondělí 7.4. v pokoji zesnula ve věku 2 let a 6-ti měsíců. (Poznámka: V 18.století mnoho dětí umíralo na mor a nemoci. Snad o této dívce a jiných pokřtěných maličkých plně platí Zj 14.kap.,4.-5.verš.)

D.Walters: Boží oheň, str.21-24:

21.3.1770 – William (Billy) Cooper ve Walsalu, Staffordshire, kterému tehdy bylo 9 let, byl usvědčen z hříchu a neustále naříkal, že půjde do pekla a že si pro něho přijde ďábel….Ale asi za 2 týdny se Bohu zalíbilo mu zjevit svou odpouštějící lásku. Billyho ústa pak byla plná chvály. Všem vykládal, co Bůh pro něho učinil. Několik dnů poté se zalíbilo Bohu usvědčit z hříchů i jeho sestru Lucy, které bylo tehdy 11 let. Také jí brzy vložil do úst píseň chval, takže se mohli spolu radovat v Bohu, svém Spasiteli. V té době byli oba sourozenci těžce souženi na těle smrtelnou nemocí. Tím více se však projevila Boží moc, která způsobila, že pokračovali v radostném vítězství víry i v nejtěžších bolestech. Když je navštívila jedna z jejich sester, Billy jí řekl, že byl velmi nemocen. "Nemyslím na těle, ale na duši. Cítil jsem tíhu svých hříchů tak silně, že jsem myslel, že půjdu do pekla a viděl jsem ďábla připraveného mě odvléci. Po celý týden jsem si připadal jako v plamenech pekla. Hříchy, které mě nejvíce tížily, byly lhaní a hádky se sestrou. Viděl jsem, že když mi Bůh neodpustí, jsem ztracený. Věděl jsem, že hádání bylo stejně těžkým hříchem pro Lucy jako pro mne. A jestliže nedostane milost a nepozná Ježíšovu lásku, nemůže jít do nebe." Lucy řekla: "Když jsem slyšela, jak pan A. popisoval dva druhy lidí, z nichž jedni byli obmyti Kristovou krví a druzí nebyli, poznala jsem, že já jsem nebyla a když tak zemřu, musím jít do pekla." Na otázku, který hřích ji nejvíce tížil ve svědomí, odpověděla: "Braní jeho jména nadarmo, když jsem odříkávala modlitby a nemyslela přitom na Boha." Když Billy vyznával, že měl rád peníze, Lucy řekla: "Já také. A zlobila jsem se, když jsem neměla tolik jako Billy. Měla jsem peníze raději než Boha a On mě za to mohl právem poslat do pekla." Když se Billyho zeptali, jak ví, že jsou jeho hříchy odpuštěny, odpověděl: "Kristus mi to řekl. Měl jsem v srdci velký boj s ďáblem a hříchem, až se Ježíši zalíbilo vstoupit do mého srdce. Cítím teď jeho lásku v srdci a On mě ujišťuje, že mi mé hříchy odpustil." Na otázku, jak se to stalo, odpověděl: "Jsem šťastný v Ježíši. Ježíš je mému srdci drahý." "Chtěl bys žít nebo zemřít?" Odpověděl: "Ani jedno ani druhé. Doufám, že budu-li živ, budu chválit Boha. A zemřu-li, jsem jist, že půjdu k Němu, neboť On mi odpustil mé hříchy a daroval mi svou lásku." Někdo se zeptal Lucy, jak dlouho se nachází ve slávě víry. Odpověděla: "Teprve tento týden. Předtím jsem měla hodně co činit se satanem. Ale nyní ho Ježíš za mne porazil." Během toho, co mluvila, cítila velkou bolest způsobenou nemocí. Řekla: "Chtěla bych více těchto bolestí, více těchto bolestí, asby mě přivedly blíže k Ježíši!" Když mluvila o Kristovu hlasu, řekla: "Kristův hlas je cizí těm, kdo nevědí, že jejich hříchy jsou odpuštěny, ale já to vím. On prominul všechny mé hříchy a projevil mi svou lásku. Jaká je to milost, že takový ubožák jako já, který zasluhuje peklo, může zakoušet jeho lásku." Billy měl často bolestné záchvaty nemoci. Když cítil, že se záchvat blíží, s úsměvem sklonil hlavu a řekl: "Ó sladká lásko!" nebo "Ó sladký Ježíši!" A jakmile pak přišel k sobě, odpověděl na otázku, jak se má: "Jsem šťastný v lásce Kristově." Jednou večer k nim přišel na návštěvu jeden pán se svou ženou a ta, když se podívala na Lucy, řekla: "Vypadá, jakoby se s ní nic nedělo, je tak milá na pohled." Lucy odpověděla: "Mám dosti důvodů, abych tak vypadala, jsem plná Boží lásky." Když mluvila, její oči neobyčejně jiskřily a slzy jí tekly po tvářích. Billy se tomu smál, ale nemohl promluvit, více než hodinu byl němý. Vypadalo to, jakoby se odebíral na věčnost. Ale Pán Bůh ho opět obživil. Jakmile mohl mluvit, poprosil, aby ho pozvedli na posteli a pohleděl na muže, který se ho zeptal, jak se má. Odpověděl: "Jsem šťastný v Kristu a doufám, že i vy jste šťastný." On řekl: "Doufám, že mohu říci, že jsem." Billy na to: "Odpustil vám Kristus vaše hříchy?" Řekl: "Doufám, že ano." "Pane," řekl Billy, "doufat nestačí. Kdysi jsem doufal a přece, kdybych byl tehdy zemřel, byl bych jistě šel do pekla. Ale On mi nyní odpustil všechny mé minulé hříchy a dal mi okusit svou lásku. Budete-li mít tuto lásku, budete to vědět a budete si jí jist. Nemůžete ji však znát bez Boží moci. Můžete číst sebevíc knih (ten muž byl velkým čtenářem), ale budete-li číst celý život, bude to ve vaší hlavě a tato hlava zahyne. Nemáte-li Boží lásku v srdci, půjdete do pekla. Ale doufám, že se tak nestane. Budu se za vás modlit k Bohu, aby vám dal svou lásku." Jedné mladé ženě, která s nimi mluvila podruhé, bily řekl:"Slečno, máte jistotu, že máte v Kristu svůj podíl?" Odpověděla: "Doufám, že jsem v Kristu, ale jistota to není." On odpověděl: "Máte-li jeho lásku, budete si tím jistá, že ji máte. Budete to vědět v srdci. Já se obávám, že vaše naděje je jenom ve vaší hlavě. (LH – viz myšlenka sv.Serafíma Sarovského: Abychom mohli přijmout a vidět světlo Kristovo v srdci, je zapotřebí se co možná nejvíce odvrátit od viditelných věcí. Napřed nutno očistit srdce pokáním a pak vírou v Ukřižovaného zavřít tělesné oči, ponořit rozum do srdce a tam vzývat jméno Pána Ježíše Krista. Tehdy teprve člověku zasvítí světlo Kristovo.) Když se jich ptali, zda se bojí umřít, vždy odpověděli: "Ne, vždyť co může smrt udělat? Může jenom položit svou chladnou ruku na naše těla." Kdosi řekl Lucy: "Teď můžeš žít, jak se ti zachce, když si jsi jistá, že půjdeš do nebe." Odpověděla: "Ne, nemohla bych zhřešit proti svému drahému Spasiteli, i kdybyste mi dal tuto místnost plnou zlata." V pondělí, než Billy zemřel, opakoval si píseň plnou vítězné radosti: "Spojme své radostné písně s anděly kolem nebeského trůnu!" Potom opakoval modlitbu Páně. Poslední slova, kterým bylo rozumět, byla: "Jak nádherné je být s Kristem navěky, navěky! Amen! Amen! Amen!" Když pak ležel neschopen mluvit, vstoupil do místnosti člověk, o kterém se obával, že nezná Boha. Byl velice rozrušený, plakal a velice sténal, pohyboval rukou a položil ji sestře na ústa. Naznačoval, jak se domnívala, že s ním má promluvit. Ve středu večer se jeho šťastný duch vrátil k Bohu. Lucy zemřela nedlouho poté.

Vann Lane: Děti probuzení, str.95,96,97:

Jeremiah Oswald přijal vědomě Ježíše za svého Spasitele, když mu bylo 5 let. Jako 9-ti letému mu kdosi řekl, že Bůh má s jeho životem veliký plán. Někdo vyučoval z Mt 6.kap.,33.verše a Jeremiah tomu uvěřil. Asi v 9 letech měl Jeremiah vidění, že káže skupině dětí. Ten malý chlapec věděl, co po něm Bůh chce a začal to dělat. Trávil většinu volného času hledáním Božího království. Dal hledání Boha na přednější místo než jízdu na kolečkových bruslích, na kole nebo hraní videoher. Jeremiah dnes ve 20 letech slouží dětem na plný úvazek. Moc rád vyprávím jeho příběh dětem.Říkám jim: "Jeremiah se rozhodl nejprve hledat Boží království, ještě když byl malý kluk. On nehrál s  Bohem hru; myslel to vážně. A Bůh mu požehnal. Bůh má veliký plán i pro tvůj život." Jeremiah je živoucí názornou lekcí i pro mě osobně. Bůh si ho použil, aby mě naučil, že děti mohou opravdu sloužit Bohu. Bůh mi ukázal, jak je důležité říkat dětem pravdu a vybízet je, aby mu byly cele vydané už teď.

Tamtéž str.94,95:

Vysvětluji dětem, že slova modlitby nikoho nespasí. Léta už cítím, že mateme lidi všeho věku, když jim říkáme, že vše, co je třeba udělat, je říci modlitbu a je to. Křesťanství není jen modlitbička. Je to životní styl naprosté vydanosti Pánu Ježíši. Podceňujeme děti, když je nevedeme k tomu, aby učinily Ježíše Pánem – Šéfem svého života. Křesťanství není zábava a hry a štěstí navěky. Křesťanství znamená vzít na sebe svůj kříž a následovat Krista (viz Mt 16.kap.,24.verš). Mateme děti, když jim tvrdíme, že spasení je zadarmo. Ano, je zdarma, ale bude nás stát všechno. Bude nás stát život. Když dáme své životy Ježíši, už nám nepatří.

Tamtéž str.85:

Napodobování je platná forma dětského vyjádření. Děti se hrou a napodobováním učí. Většina z nás už viděla děti, které si hrály na církev. Pokládám to za neškodné. Pro děti je to vlastně velice logický způsob, kterým se učí poddat se Duchu svatému a připravují se na okamžik, kdy takovou situaci skutečně zažijí. Děti vyučujeme a radíme jim. Říkáme jim, že všechno, co dělají, musí být k Boží slávě a nikdy kvůli pozornosti nebo obdivu od druhých lidí. Jedna věc je upřímná touha uctívat Pána; snaha přitáhnout pozornost je věc docela jiná. Pokud u dítěte zakročíme kvůli projevům, je to vždycky jemným, vyučujícím způsobem, nikdy hrubě. Dítě chvíli pozorujeme a zároveň prosíme Ducha svatého o rozlišení a vedení. Snažíme se děti pastoračně vést a učit je, jak se nechat vést Duchem svatým. Nechci, aby děti zažívaly padělek. Chci, aby to, co zakoušejí, bylo opravdové.     

(Omlouvám se, pokud jsem necitoval přesně a něco se mi tam přimíchalo. Původní literaturu už u sebe nemám. Nemohl jsem své staré zápisky zkorigovat. Přesto informace pokládám za užitečné.)