Jak se jeden ukrutný vrah dětí, díky snům ze záhrobí zastyděl. Chvála Pánu Bohu!
Jmenuje se MUDr. Stojan Adaševič.
Mnoho let byl přesvědčen, že potrat, jak se vyučovalo na lékařských fakultách a psalo v knížkách, je chirurgickým zákrokem podobným operaci slepého střeva. Rozdíl je pouze v tom, že se odstraňuje jiná část těla – jednou to je kousek střeva, podruhé těhotenská tkáň.
Všechno se změnilo, až se mu začaly zdát sny.
Vlastně to byl jen jeden sen, ale opakoval se každou noc, den co den, týden co týden, měsíc co měsíc. Zdálo se mu, že jde po sluncem osvětlené louce, všude je plno krásných květin, lítají barevní motýli, je teplo a příjemně, avšak jeho trápí nějaký zneklidňující pocit. Najednou se louka naplňuje dětmi, které běhají, hrají si s balónem, smějí se. Stáří dětí je různé od tří nebo čtyř let do asi dvaceti let. Všechny jsou velmi krásné. Tváře jednoho hocha a dvou děvčat mu připadají povědomé, ale nemůže si připomenout, odkud je zná. Pokouší se s nimi hovořit, ale ty, jakmile si ho všimnou, začínají s hrůzou utíkat a křičet. Vše pozoruje jistý člověk v černém oblečení, připomínající mnicha. Neříká nic, jen se pronikavě dívá. Adašavič se každou noc probouzel vyděšený a už do rána neusnul. Nic nepomáhalo – ani bylinky ani prášky na spaní. Jednou ve snu, v rozčílení, začal honit utíkající děti. Podařilo se mu jedno chytit, ale ono začalo úděsně křičet: „Pomoc! Vrah! Zachraňte mě z rukou vraha!“ Vtom načerno oblečený člověk jakoby orel slétl k Adaševičovi, vytrhl mu dítě z rukou a zmizel. Doktor Adaševič se probudil. Srdce mu hrozně tlouklo. V pokoji byla zima, ale on byl celý rozpálený a zpocený. Rozhodl se, že ráno půjde k psychiatrovi. Ten den psychiatr neměl volný termín, takže se Adaševič nechal objednat na další den. Když šel večer spát, rozhodl se, že ve snu půjde za „černým člověkem“ a zeptá se ho, kdo je. Tak také udělal. Černý neznámý mu odpověděl: „Mé jméno ti stejně nic neřekne.“ Když to Adaševič nevzdával, neznámy odpověděl: „Říkají mi Tomáš Akvinský.“ Toto jméno Adaševičovi skutečně nic neřeklo. Slyšel je poprvé v životě. „A proč se nezeptáš, kdo jsou tyto děti? Nepoznáváš je?“ ptal se Tomáš. Když doktor říkal, že je nezná, Tomáš mu odpověděl: „Není pravda. Ony tě znají moc dobře. Jsou to děti, které ty jsi zabil při potratech.“ „Jak to?“ namítal Adaševič, „vždyť ony jsou velké a já jsem nikdy nezabíjel narozené děti.“ „Nevíš, že tady v Eschatonu, na druhé straně, všechny děti rostou?“ zeptal se Tomáš. „Vždyť jsem nezabil dvacetiletého člověka,“ bránil se doktor. „Zabil jsi ho před 20 lety, když mu byly tři měsíce,“ odpověděl Tomáš. Vtom si Adaševič připomenul komu se podobá ten dvacetiletý mládenec a ta dvě děvčata – jeho dobrým známým, jimž před lety udělal interrupci. Chlapec se podobal jeho dobrému kamarádovi. Ve tvářích děvčat rozeznal tváře jejich matek, z nichž jedna byla dokonce jeho sestřenice. Když se probudil, rozhodl se, že už nikdy neudělá žádný potrat.
Ale neměl pevnou vůli. Nezvládl to. V nemocnici na něho čekal bratranec se svým děvčetem. Byli s ním domluvení na potrat - provedl ho takto:

Ozval se rachot. Doktor se lekl a nožičku upustil vedle ručičky, která se začala též hýbat. Celý personál něco takového viděl poprvé. Adaševič se rozhodl, že všechno, co je v děloze, rozdrtí a pak vytáhne už jen neforemnou hmotu. To taky udělal. Začal drtit, lámat, mlít. Když vytáhnul kleště, v přesvědčení že vytáhne neforemné maso, uviděl... lidské srdce. Srdce ještě tlouklo, stále pomaleji, až nakonec přestalo. Tehdy pochopil, že zabil člověka. Udělalo se mu temno před očima. Nepamatoval si, jak dlouho to trvalo. Najednou pocítil trhání za ruku a uslyšel zděšený hlas zdravotnice: „Pane doktore! Pane doktore!“ Když se probral, zjistil, že pacientce hrozí vykrvácení. Poprvé se doktor začal vroucně modlit: „Bože, zachraň ne mne, ale tu ženu!“ Když v děloze zůstávají velké zbytky plodu, je potřeba k úplnému vyčištění alespoň deseti minut, zatímco nyní se mu to podařilo dvěma tahy. Po sundání rukavic věděl, že už nikdy v životě neprovede potrat.
Oznámení jeho rozhodnutí panu primáři vyvolalo velký údiv. Ještě se nastalo, aby jakýkoli doktor v bělehradské nemocnici odmítl provádět potraty. Aby změnil názor, byl na něho činěn nátlak. Byla mu snížena výplata, jeho dceru propustili ze zaměstnání, jeho synovi nebylo dovoleno studovat na vysoké škole. V tisku i televizi byl pomlouván. Po dvou letech útoků byl na pokraji nervového vyčerpání. Rozhodl se, že druhý den zajde za primářem a požádá ho, aby mu přidělil nějaké potraty. V noci se mu však zdálo o Tomáši, který ho poklepal po rameni a řekl: „Jsi mým dobrým přítelem. Bojuj dál.“ Ráno se tedy rozhodl bojovat dál a za primářem nešel. Zapojil se do hnutí na ochranu nenarozených. Jezdil po Srbsku a dělal přednášky o potratech.
Říká:

„Začal jsem se zajímat o život Tomáše Akvinského, o němž jsem dosud neměl ponětí. Uvažoval jsem o tom, proč jsem viděl zrovna jeho a ne jiné svaté, tím více že je to svatý katolický a já jsem pravoslavný. Abych na to přišel, začal jsem studovat Tomášovo učení. Na co jsem přišel? Nalezl jsem jeho spisy, v nichž tvrdil, že lidský život začíná od 40 dne po oplodnění v případě mužského plodu a od 80 dne v případě ženského plodu. A kým je dítě v prvních dnech po oplodnění? Nikým? Myslím, že to, co Tomáš napsal mu nyní v Eschatonu nedává klid. I když musíme říci, že toto tvrzení převzal od Aristotela, který tehdy byl velkou autoritou. Tomáš se přiklonil k jeho názoru a udělal chybu.

Více v:        
Grzegorz Gorny, Miłujcie się

Česky v IMMACULATA č.74 (4/2004) str.21-23