poslal Nepřihlášený Drogy
a já?
Je zamračený zimní den.
Jedu vlakem. Sedím schoulená a dřímající, občas mžourající na
ledové království venku. Mám angínu. Uvědomuji si, že je čas brát
penicilin a tak se, s ospalým výrazem ve tváři, chvíli přehrabuji
v batohu a posléze třesoucíma se rukama dávám do pusy tabletu a zapíjím
ji minerálkou. V tu chvíli si s překvapením uvědomuji, že jsem někým
pozorována.
Zvednu hlavu a vidím zamračenou, téměř výhružnou, tvář
muže středního věku. Skoro jsem se lekla. Pak jsem si řekla, že je asi
„zvláštní“ a rozhodla jsem se podřimovat. Ovšem, když jsem se
probudila, ten člověk se na mě opět díval. A zrovna tak zle, jako předtím.
Teď už jsem se opravdu lekla. Co když je to nějaký zloduch a mě si
vyhlédl jako oběť..? Rozhodla jsem se vystoupit z vlaku jinými dveřmi
(i když to znamenalo časovou ztrátu) ve snaze, ne zrovna hrdinně, utéct.
Seběhnu z nástupiště do podchodu, poklusem chci vyběhnout i schody
vedoucí do nádražní haly... Srdce se ve mně zastavilo. Nahoře na schodech
stál on a díval se na mě. Než jsem stihla něco vymyslet, stál u mě,
měřil si mě zlým
pohledem a začal mi
říkat, že si zbytečně ničím svůj mladý (?) život. Že drogy nic nevyřeší,
ať raději navštívím psychologickou poradnu, drogou si jen podlomím zdraví.
Začala
jsem se, pro něho pochopitelně zcela nečekaně, smát. On tam stál s vážným
výrazem v obličeji a omlouval se, že ví, že mu do toho nic není,
ale že je lékař a těch zničených životů už viděl moc. Říkal, že
nemůže mlčet, když vidí, jak si někdo zbytečně kazí drogami zdraví.
Když
jsem mu s úsměvem vyložila, že jsem nemocná a beru penicilin, začal
se smát i on, i když neopomenul říci, že s angínou se
necestuje, s tou se prý leží doma v posteli. Poté, co jsem mu řekla,
že jsem ho považovala za zloducha, se smál opravdu od srdce i on.
Jsou
to už dva roky, co jsem tuto příhodu zažila, a mám dobrý pocit z toho,
že žijí lidé, kterým druzí nejsou lhostejní.
(AM)
