Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Vratislav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16275, komentáře < 7 dní: 541, komentářů celkem: 404587, adminů: 60, uživatelů: 5119  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 165 návštěvník(ů)
a 6 uživatel(ů) online:

Akuzativ
Frantisek100
Willy
rosmano
martino
ivanp

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110286154
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Příkaz ekumenismu - možnosti a hranice katolického církevního práva
Vloženo Čtvrtek, 22. březen 2007 @ 19:13:21 CET Vložil: bolek

Ekumenismus poslal tk

Příkaz ekumenismu - možnosti a hranice katolického církevního právaFelix Bernard
 
1 Předběžné poznámky S pohledem na třetí tisíciletí spojil papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu "Tertio millenio adveniente" z 10. listopadu 1994 jednu ze svých nejnaléhavějších proseb na biskupy, kněze a věřící. Velice mu leží na srdci jednota křesťanů. "Vzhledem k blížícímu se novému tisíciletí si církev vyprošťuje, aby rostla jednota mezi všemi křesťany různých vyznání až k dosažení plného společenství". Ve své encyklice "Ut unum sint" z 25. května 1995 papež zdůrazňuje, že ekumenismus, hnutí za jednotu křesťanů, patří podstatně k životu církve a má být jakoby plodem stromu, "který zdravě a bujně roste, dokud nedosáhne svého plného rozvinutí". Na prahu přelomu tisíciletí musí křesťané s Boží pomocí podniknout vše, co je v jejich moci, aby vyhnali "přízraky minulosti" a "zbourali zdi rozdělení a nedůvěry". V paderbornském dómu ještě jednou výslovně řekl papež Jan Pavel II. 22. června 1996 během ekumenické bohoslužby, že jako římský biskup vidí v překonání rozdělení křesťanů jednu z pastoračních priorit svého pontifikátu. Tím přijímá papež za svůj požadavek, který získal jasné obrysy v průběhu Druhého vatikánského koncilu, totiž obnovení jednoty všech křesťanů. 2 Příkaz ekumenismu

Dekret Druhého vatikánského koncilu "Unitatis redintegratio" začíná programovým výrokem: "Podpořit obnovení jednoty mezi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu". Dekret o ekumenismu platí v Katolické církvi jako magna charta ekumenického způsobu myšlení a jednání. Všichni katoličtí věřící v něm byli vyzváni "aby pochopili znamení doby a horlivě se účastnili ekumenického díla". I když koncil neukázal "rychlou a bezproblémovou cestu k nové jednotě křesťanstva, rozděleného do mnoha církví s vlastním vyznáním", naznačil přece některé konkrétní kroky pro uskutečňování ekumenismu: vymýcení předsudků, obnova skrze vnitřní obrácení, modlitba, vzájemné porozumění, dialog mezi sobě rovnými, společné svědectví Kristu, spolupráce v rozmanitých oblastech, věrnost Kristu, pokud jde o církev. Na teologii byly přitom kladeny vysoké požadavky, aby se osvobodila ode vší protireformační a kontroverzní teologické křečovitosti a celou šíří se otevřela ekumeně. Musí se snažit formulovat vlastní učení s pohledem na druhé a při svých ekumenických snahách nesmí zapomínat na hierarchii pravd. Z těchto rozmanitých úkolů k podpoře ekumenismu vyplývá, že starost o znovuobnovení jednoty je "věcí celé církve, jak věřících, tak i pastýřů". "Týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání". Zákoník latinské církve, Codex Iuris Canonici z roku 1983, nijak nezdůrazňuje tento celostný ekleziologický závazek k ekumeně, nýbrž ukládá celému biskupskému sboru a Apoštolskému stolci, papežským vyslancům, biskupským konferencím a diecézním biskupům úkol podporovat a vést ekumenické hnutí mezi katolickými křesťany a setkávat se v lásce a v přátelství s nekatolickými křesťany. Je pozoruhodné, že zákoník pro katolické východní církve, Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium z roku 1990, v c. 902 zapojuje do ekumenické zodpovědnosti celou církev. Uvádí se tam: "ekumenismus neboli podpora jednoty křesťanů se týká církve jako celku všichni věřící, především pastýři, se musí za tuto plnou jednotu, která je Kristovým přáním, modlit a moudře na ní pracovat účastí na ekumenickém díle, které bylo podníceno milostí Ducha svatého". Také Ekumenický direktář z 25. března 1993 znovu nabádá celou církev ke starosti o znovuobnovení jednoty. Místní ekumena, která v CIC přišla příliš zkrátka, a v CIC neuvedené ekumenické aspekty kněžské formace a jiných vzdělávacích činností v církvi získávají novým Ekumenickým direktářem opět zvýšenou pozornost.
  3 Základy a funkce katolického církevního práva 3. 1 Ekleziologické základy církevního práva Podle katolického pojetí je církevní právo skutečností, která není na církev přenesena zvnějšku, nýbrž patří k její podstatě a k jejím úkolům. Vytyčení cíle a provádění církevního práva je ekleziologicky určeno. Tím je možné pohlížet na církevní právo jako na funkci samotného pojmu církve. Platné katolické církevní právo je rozhodujícím způsobem ovlivněno učením Druhého vatikánského koncilu o církvi. Papež Jan Pavel II. rozpoznává v CIC/1983 "velkou snahu...převést koncilní ekleziologii do kanonistické řeči". Papež stanoví pro církevní právo postulát, aby se stále orientovalo na obraz církve podle Druhého vatikánského koncilu, který je ve svém základě poznamenán myšlenkou communio. Pro dogmatickou konstituci o církvi "Lumen Gentium" je cílem církevní communio umožnit hlubší společenství lidí s Bohem i mezi sebou. V Ježíši Kristu se communio jedinečným dějinným způsobem uskutečnilo a pokračuje skrze Ducha svatého, přebývajícího jedinečným způsobem v církvi a v srdcích věřících. Pojem communio obsahuje vedle teologických, christologických, pneumatologických a antropologických aspektů také strukturální elementy. Církev není pouze communio fidelium, nýbrž také communio hierarchica a communio Ecclesiarum. Církev jako communio hierarchica znamená, že povolané autority jsou, při vší rozdílnosti přijaté svátostné moci, spojeni ve společenství ke službě pro společenství. Pohled na církev jako na communio Ecclesiarum vychází z toho, že církev se uskutečňuje v místních církvích a sestává z místních církví. Katolické církevní právo bylo mezitím zřetelně ovládnuto principem communio, i když církvi ještě zůstává úkol, "důsledně uplatnit posledním koncilem zavedené pojetí communio bez výjimky ve všech oblastech a ustanoveních právního řádu církve". V neposlední řadě proto, že "celá církev je lid, sjednocený jednotou Otce i Syna i Ducha svatého" Z ekumenického hlediska je třeba zdůraznit, že myšlenka communio jako vůdčí princip církevního práva v mnoha ohledech odpovídá reformačnímu pojetí církve a může se prokázat jako schopná ekumenického konsenzu. Pro ekuménu je mimořádně důležité, že Katolická církev od Druhého vatikánského koncilu již nezastává exkluzivistické ztotožňování sebe sama s církví Ježíše Krista, nýbrž uznává církevní prvky i vně viditelné struktury Katolické církve. Touto "teologickou seberelativizací římské církve" byla teprve dána dekretu o ekumenismu "skutečná hodnota". Zatímco doposud byla všechna ostatní nekatolická církevní společenství označována za heretická nebo schizmatická odštěpení od jediné pravé církve Ježíše Krista, od Druhého vatikánského koncilu se objevuje zcela jiné hodnocení nekatolických křesťanských společenství. "Konstituce o církvi Lumen Gentium a v jejím důsledku i dekret o ekumenismu Unitatis Redintegratio nastavily po dlouhých diskusích nově výhybky, aby otevřely také katolickou ekleziologii do větší šíře". Z ekleziologie communio Druhého vatikánského koncilu lze vyvodit zásadní ekumenické důsledky. Koncil například "zasazením papežského úřadu do kontextu biskupské kolegiality zároveň otevřel možnost nové interpretace papežského (jurisdikčního) primátu v základní církevní struktuře společenství místních církví (communio ecclesiarum)". Je-li tomu tak, může být navzájem zprostředkována nutnost papežské služby jednotě a s ní spojená autorita spolu s vnitřním ohraničením tohoto úřadu, daným jeho funkcí. Takový pohled na papežský úřad velmi pomáhá ekumenickému dialogu. Ze skutečnosti, že církevní právo je determinováno ekleziologií, vyvozuje R. Bertolino velmi zajímavé úvahy, které mohou mít značný význam také pro ekumenické snahy církví. Na rozdíl od státního právního řádu, omezujícího se na právní organizaci existující občanské společnosti, se děje v církvi něco úplně jiného. "Církev totiž nemůže vedle otázky, jaká je, uniknout ani otázce, jaká by měla být: jak může ustavičně dosahovat toho, že se již nyní uvádí do očekávání svého zakladatele v konečném eschatologickém bodě? Ve skutečnosti víme, jak se dějiny i existence církevního společenství uskutečňují mezi již a ještě ne. Z toho pak plyne, že jednodušší otázka proč a jaké církevní právo se proměňuje v otázku obtížnější: Proč a jaké právo pro jakou církev?". S ohledem na článek 1 Dogmatické konstituce "Lumen Gentium", ve kterém se říká, že církev je v Kristu zároveň svátostí, tj. "znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva", R. Bertolino: "A tomuto svátostnému a všezahrnujícímu rozměru církve má odpovídat právní úprava. A pouze v souladu s touto svojí katolickou povahou, s posláním, které má plnit vůči všem lidem, a nejen ve vztahu k jedné jediné specificky křesťanské církvi, může být kanonické právo definováno skutečně jako církevní, univerzální. Je proto obzvlášť špatným vymezením pojmu, jestliže se církevní právo vztahuje pouze na církev tak, jak je, a ne na církev, jak by měla být. Zde leží hlubší a rozhodující důvod pro znovuobjevení ekumenického práva jako typicky církevního práva..." Pojetí církve, které zastává R. Bertolino má velmi sympatické rysy. Ozřejmuje, že platné církevněprávní normy musí být podřízeny konstruktivní ekleziologické kritice. Jako orientační bod zde slouží církev, jaká by měla být. Avšak popis církve, jaká by měla být, který by byl zároveň schopný konsenzu, nebude nikterak snadný. Bude nemožné změnit církev skrze její právo tak, aby bylo takovou, jaká by měla být. Přesto však Bertolinovo pojetí církve umožňuje pozitivně - kritické odhalení těch církevněprávních ustanovení, která zabraňují rozvoji, sebeuskutečňování a jednotě církve.

3.2 K funkci církevního práva V Apoštolské konstituci "Sacrae Disciplinae Leges", jíž papež promulgoval CIC/1983, zdůrazňuje Jan Pavel II., že účelem církevního práva nemůže být "nahrazení víry, milosti, charizmat a především lásky v životě církve nebo věřících". Církevní právo "má naopak v záměru navodit takový pořádek v životě společenství církve, který dá přednost lásce, milosti a charizmatům a současně usnadní jejich růst jak v životě společenství církve, tak jednotlivců, kteří k němu patří". Církevní právo má tedy přednostní úlohu, sloužit ve společenství církve řádu a svobodě. Nadto má přispívat k tomu, aby se v životě církve uskutečňovala spravedlnost a aby mohla být v konfliktních případech nacházena spravedlivá řešení. Církevní právo se zaměřuje na jedné straně na dobro společenství církve, na druhé straně pak na dobro jednotlivce. Dobro společenství církve je důležitým orientačním bodem pro církevní právo. Větší význam než obecné dobro má v církvi dobro jednotlivce, spása duše jednotlivých lidí. Často citovaný poslední kánon CIC (c. 1752) vystihuje tento požadavek následující formulací: "salus animarum in Ecclesia suprema semper lex esse debet". Spása duší musí být v církvi vždy nejvyšším zákonem. Tím je právu v církvi přisouzena diakonicko - pastorální funkce. Slouží tomu, "aby věřícím umožnilo a pomohlo jít ve společenství Božího lidu svojí cestou ke spáse ve vlastní zodpovědnosti a ve svobodném rozhodnutí". Církevní právo má dále "přispívat k tomu, aby církev zachovala svoji identitu, zůstala věrná svému původu v Ježíši Kristu a neuzavírala se působení Svatého Ducha". Z diakonicko - pastorální funkce církevního práva lze mj. odvodit, že církevní zákony musí být vždy vhodné a určené k tomu, aby podporovaly obecné dobro církve a příkaz spásy pro lidi. Musí být proto svým obsahem mravně dobré, spravedlivé, přirozené, nutné, užitečné a - co se týče spravedlnosti - také možné.

4 Ekumenické rozměry katolického církevního práva 4.1 Platnost církevního práva Zákonná ustanovení CIC platí pouze pro katolíky, náležející do latinské církve. Pro východní církve spojené s latinskou, které mají od roku 1990 vlastní zákoník a pro církev anglikánskou, starokatolickou a protestantské církve a církevní společenství oddělená od Katolické církve si CIC v zásadě nečiní nárok platnosti. Katolická církev se prostě nechce svým církevním právem někoho zmocňovat. Pouze církevní zákony zavazují toliko ty, kteří byli v Katolické církvi pokřtěni nebo do ní přijati. To však neznamená, že by katolické církevní orgány neměly mít ekumenický význam pro ostatní křesťany. Nekatoličtí křesťané mohou s lidským právem Katolické církve přijít do styku "předem v oblasti smíšených manželství nebo v jakýchkoli dalších případech, kdy se dostanou do přímého styku s životem Katolické církve". Pro božské právo (ius divinum) platí, že jím jsou vázáni všichni lidé, ať jsou pokřtěni či nikoliv. Jestliže tedy církevní zákony svým obsahem vyjadřují božské právo, jsou závazné pro všechny lidi, protože božské právo "(spočívá) v oněch právně relevantních zásadních skutečnostech, které podle katolického chápání patří k víře samotné církve, a tudíž jeho nárok na platnost neplyne z vůle církve nebo jakékoli její autority, nýbrž sám ze sebe". Avšak je velmi obtížné adekvátně jej rozlišovat a rozpoznat od dějinných konkretizací a forem zprostředkování, proto jsou mezi křesťany rozmanitá pojetí toho, co náleží k ius divinum a co k ius humanum, a tím také o tom, "čím církev může disponovat a čím ne". Ekumenický direktář z roku 1993 svěřil církevní jurisprudenci s ohledem na ekumenu zvláštní úlohu, zřetelně rozlišovat mezi elementy božského a církevního práva, neboť církevní právo může být měněno v závislosti na době, kultuře a místních tradicích. Ve vzájemném ekumenickém přibližování hraje otázka božského práva svoji roli například v otázkách úřadu v církvi, především papežského úřadu, svátosti manželství nebo připuštění žen ke kněžskému úřadu.

4.2 Ekleziologické postavení nekatolických křesťanů Křtem je člověk začleněn do církve Kristovy a patří tak k věřícím (christifideles). To se vztahuje také na ty, kdo byli pokřtěni mimo Katolickou církev, i když nejsou v plném společenství s Katolickou církví. Katolický zákoník rozlišuje v souladu s Dogmatickou konstitucí "Lumen Gentium", že po křtu nastane buď communio plena nebo communio non plena. V plném společenství církve se nacházejí ti pokřtění, kteří jsou ve viditelném svazku církve s Kristem skrze svazek vyznání víry, svátostí a církevního vedení. Jestliže pokřtěnému chybí některá ze součástí tohoto trojího svazku, pak není plně začleněn do Katolické církve. Tak je možno hovořit o rozličných stupních a vrstvách příslušnosti k církvi, resp. členství v církvi. To má velikou závažnost pro ekumenu, neboť řeč není o tom, "kdo je začleněn vpravdě (reapse), nýbrž plně (plene) do společenství církve".

5 Ekumenicky relevantní normy katolického církevního práva To, co je již společné ve víře, je nejlépe vyjádřeno bohoslužebným společenstvím. Druhý vatikánský koncil hovoří o "duchovním ekumenismu" jako o "duši celého ekumenického hnutí". Proto si koncil výslovně přál společné modlitby a bohoslužby slova jako prostředky k znovuobnovení jednoty a jako znamení již existujícího duchovního společenství. Tím však není nic řečeno o svátostném společenství.
  5.1 Přijímání svátostí pokání, Eucharistie a pomazání nemocných nekatolickými křesťany Při zodpovězení otázky společenství svátostného života s křesťany jiných církví a církevních společenství je třeba dbát dvou zásad: a) Slavení svátostí v konkrétním společenství je znamením v ní existující jednoty ve víře, v bohoslužbě a v životě společenství. V tomto smyslu jsou svátosti, zvláště Eucharistie, pramenem jednoty křesťanského společenství a jeho duchovního života. "Tím je eucharistické společenství nerozlučitelně vázáno na plné církevní společenství a je jeho viditelným vyjádřením". b) Křtem jsou členové jiných církví a církevních společenství ve skutečném, byť ne dokonalém společenství s Katolickou církví (communio non plena). Křest zakládá svátostný svazek jednoty mezi všemi, kteří jsou jím znovuzrozeni a směřuje ke získání plnosti života v Kristu. Eucharistie je tedy "duchovní pokrm pro pokřtěné, které uschopňuje k překonání hříchu, k životu samotného Krista, ke stále hlubšímu začlenění do jeho Těla a stále intenzívnější účasti na celé ekonomii spásy tajemství Kristova". Na základě obou těchto hledisek umožňuje Katolická církev v zásadě přístup k eucharistickému společenství a ke svátostem smíření a pomazání nemocných pouze oněm věřícím, kteří jsou s ní v jednotě víry, kultu a církevního života. Na druhé straně Katolická církev na základě týchž principů uznává, "že za jistých okolností, ve výjimečných případech a za určitých podmínek může být křesťanům jiných církví a církevních společenství přístup k těmto svátostem umožněn nebo dokonce doporučen". Co se týče konkretizace tohoto výroku, nový Ekumenický direktář se přesně drží c. 844 CIC. Katoličtí udělovatelé udělují svátostí svátosti dovoleně pouze katolickým věřícím. Svátosti pokání, Eucharistie a pomazání nemocných však udělují dovoleně také příslušníkům východních církví, které nejsou v plném společenství s Katolickou církví, pokud o to sami žádají a jsou řádně připraveni. V nebezpečí smrti nebo v jiných případech vážné a naléhavé nutnosti smí katolický udělovatel udělit nekatolickému křesťanu svátosti Eucharistie, smíření a pomazání nemocných, pokud není schopen přijmout tyto svátosti od udělovatele vlastní církve nebo církevního společenství, sám žádá o jejich udělení, projevuje o nich katolickou víru a je řádně připraven. Také katolík může v případech nouze přijmout svátosti pokání, Eucharistie a pomazání nemocných od udělovatele, "o němž je známo, že byl platně vysvěcen podle katolického učení o ordinaci".
  5.2 Intercelebrace Katolickým kněžím je výslovně zakázána eucharistická koncelebrace s kněžími nebo duchovními církví nebo církevních společenství, která nejsou v plném společenství s Katolickou církví. Jednání proti tomuto ustanovení mohou být podle c. 1365 CIC postižena "spravedlivým trestem".
  5.3 Bohoslužba v nekatolickém kostele Podle c. 933 může být Eucharistie slavena se svolením místního ordináře ze spravedlivého důvodu, a je-li vyloučeno pohoršení, i v chrámu nekatolické církve nebo církevního společenství. V případě potřeby může také diecézní biskup poskytnout k dispozici nekatolickým církvím a církevním společenstvím pro jejich náboženské obřady katolický kostel nebo jinou budovu. Ekumenický direktář otevírá ještě další možnosti, když konstatuje: "Vzhledem k sociálnímu rozvoji, rychlému populačnímu a aglomeračnímu růstu, jakož i z finančních důvodů může být v dlouhodobém časovém horizontu předmětem praktického zájmu společné vlastnění nebo užívání bohoslužebných míst tam, kde existují ekumenické vztahy a porozumění mezi náboženskými obcemi".
  5.4 Smíšené manželství Smíšeným se rozumí takové manželství, které je uzavřeno mezi katolickým partnerem a platně pokřtěným partnerem, který není v plném společenství s Katolickou církví. Uzavření smíšeného manželství je podle c. 1124 CIC úkonem, ke kterému je třeba dovolení. H. Heinemann to interpretuje jako znamení, "že církev nepovažuje takové uzavření manželství za žádoucí". Tento dojem však relativizují výroky papeže Jana Pavla II. v Apoštolském listě "Familiaris consortio". Podle papežova hodnocení vykazují manželství mezi katolíky a jinými křesťany "mnohé elementy, které je třeba ocenit a rozvíjet, jak pro svoji vnitřní hodnotu, tak i pro příspěvek, který přinášejí ekumenickému hnutí". V cc. 1124 - 1129 CIC jsou obsaženy právní normy, jež musí být dodrženy při uzavírání smíšeného manželství. Církev požaduje po katolickém partnerovi, aby přislíbil, že se ze všech sil bude snažit, aby všechny děti byly pokřtěny v Katolické církvi a vychovány v katolické víře. Nekatolického partnera je třeba o tomto slibu včas informovat. Velké iritace a nejistoty způsobovalo v této souvislosti trestněprávní ustanovení c. 1366 CIC, který hrozí rodičům nebo jejich zástupcům nápravným či jiným spravedlivým trestem, jestliže svěří křest a výchovu svých dětí nekatolickému náboženství. V kanonistické literatuře nalezneme řadu pokynů a doporučení, aby se tento trest neaplikoval na smíšené manželství. Mezitím přinesl v této otázce nutné vysvětlení ze strany magisteria nový Ekumenický direktář: "Při plnění své úlohy zprostředkovat dětem katolickou víru bude katolická strana respektovat náboženskou svobodu a svědomí druhé strany. Bude pečovat o jednotu a trvání manželství i o udržení rodinného společenství. Jestliže přes všechny snahy nejsou děti pokřtěny a vychovány v Katolické církvi, katolická strana není stižena kanonickým trestem". Také smíšená manželství jsou vázána na kanonickou formu uzavření manželství, tzn. jsou platně uzavřena pouze tehdy, jestliže svatebčané prohlašují svoji vůli vstoupit do manželství před osobou oprávněnou k tomu jménem církve a v přítomnosti dvou svědků. Od povinnosti dodržet tuto formu lze dispenzovat, jestliže kanonickému uzavření manželství brání vážné obtíže. Po udělení dispenze může být manželství uzavřeno před státním úřadem jako sňatek občanský, v evangelickém kostele jako evangelický nebo společný církevní před evangelickým duchovním za účasti katolického duchovního. Před Bohem a před Katolickou církví se pak stává platně uzavřeným a svátostným manželstvím. Dvojí sňatek nebo sňatek, při němž duchovní z různých církví společně nebo každý podle svého obřadu vyžadují manželský souhlas, není přípustný. Smyslem tohoto ustanovení je "zdůraznit jednotu manželství". Uzavření smíšeného manželství, které má být slaveno katolickým obřadem, se má zásadně konat v rámci bohoslužby slova. Jestliže se však uzavření takového manželství děje v rámci slavení Eucharistie, může se objevit problém připuštění nekatolického partnera k jejímu přijímání. V Ekumenickém direktáři nalezneme k této otázce velmi sofistickou odpověď: rozhodnutí o připuštění nebo nepřipuštění nekatolického partnera k přijímání "je třeba učinit v souladu s obecnými normami, platnými na tomto území, ať jde o východní či jiné křesťany. Přitom je třeba brát v potaz zvláštní situaci danou tím, že dva pokřtění křesťané přijímají křesťanskou svátost manželství". V tomto výroku se zračí teologické vědomí, že církev jako základní svátost se uskutečňuje v každé jednotlivé svátosti a svátostném úkonu a že ve svátosti manželství se uskutečňuje církev, a to jako "domácí církev". V ní musí být dána možnost zakoušet také eucharistické společenství.
  5.5 Nekatoličtí křesťané a služba křestního kmotra Podle katolického pojetí by měli křestní kmotři náležet té církvi nebo tomu církevnímu společenství, v němž je křest udělován. Důvodem je, že kmotři nejen přebírají zodpovědnost za křesťanskou výchovu pokřtěného, "nýbrž jsou přítomni jako zástupci společenství věřících". Přece však může být na základě společného křtu připuštěn pokřtěný z jiného církevního společenství jako svědek křtu. Podle č. 98b Ekumenického direktáře je východním křesťanům ze spravedlivého důvodu dovoleno převzít službu křestního kmotra. Jako důvod se uvádí úzké společenství mezi Katolickou církví a pravoslavnými církvemi křesťanského východu.
  5.6 Služba slova Ekumenický direktář z roku 1993 předpokládá, že diecézní biskup může z dobrého důvodu dovolit členu jiné církve nebo církevního společenství převzít při slavení Eucharistie úlohu lektora. Kázání při slavení Eucharistie je však podle c. 767 § 1 CIC vyhrazeno katolickému knězi nebo jáhnovi. Výměna kazatelů je proto možná pouze při bohoslužbách slova. K otázce ekumenických bohoslužeb v neděli a dopoledne o církevních svátcích vydala Německá biskupská konference následující prohlášení: "V určitých případech a ze závažných důvodů se může konat o nedělích a církevních svátcích dopolední ekumenická bohoslužba, při níž však nemá odpadnout slavení Eucharistie. Takové případy mohou nastat, jestliže: (1) Náboženské obce oslavují zvláštní ekumenické události (2) Politická obec slaví zvláštní, výjimečnou událost na místní úrovni. V tomto případě je třeba dbát toho, aby ekumenické bohoslužby nebyly organizovány politickými orgány, nýbrž mají být včas dohodnuty faráři příslušných církví (3) Konají se zvláště důležité akce většího než místního dosahu". Katolíkům však nadále zůstává povinnost slavit o tomto dni Eucharistii, což jim má být umožněno.

  5.7 Církevní pohřeb Církevní pohřeb je čestná služba, kterou Katolická církev prokazuje svým zemřelým členům. Církev prosí o duchovní pomoc pro zesnulého a dodává žijícím útěchu a naději. Podle rozumného uvážení místního ordináře může být církevní pohřeb dovolen také příslušníkům některé z nekatolických církví nebo církevních společenství, pokud se tak neděje proti vůli zesnulého a není k dosažení vlastní duchovní. Předpokládá se též, že přitom nebudou porušována obecná ustanovení o církevním pohřbu.

  5.8 Církevní žehnání V c. 1170 CIC se obecně uvádí, že žehnání jsou určena především katolíkům, avšak mohou být udělována i katechumenům a nekatolíkům. "Veřejné modlitby za jiné křesťany, žijící nebo zesnulé, za potřeby a záležitosti jiných církví, církevních společenství a jejich duchovních mohou být přednášeny v litaniích a jiných prosebných modlitbách liturgické bohoslužby, ne však během eucharistické modlitby. Stará křesťanská liturgická a ekleziologická tradice dovoluje v eucharistické modlitbě vyslovovat pouze jména osob, které jsou v plném společenství té církve, která tuto Eucharistii slaví". Biskup U. Wilckens komentoval tento předpis slovy: "Pro toto pravidlo neexistuje podle mého názoru žádné dogmaticky nutné důvody. Ve staré církvi nebyly jmenovány osoby a skupiny v eucharistické modlitbě pouze tehdy, jestliže odmítaly pro církevní společenství základní vyznání jediného Boha v trojici a Ježíše Krista, Boha - člověka. V tom však - Bohu díky! - nebyl nikdy rozdíl mezi katolickou a evangelickou církví!"

  5.9 Konverze Podle c. 883 č. 2 CIC mají kněží, kteří na základě svého úřadu nebo z pověření diecézního biskupa přijímají odloučené křesťany do plného společenství Katolické církve, povoleno udílet biřmování. K tomu podává vysvětlení Ekumenický direktář z roku 1993: "Při současném stavu našich vztahů s církevními společenstvími, která vzešla z reformace v 16. století, nedošlo ještě ke konsenzu o významu, svátostném charakteru ani o udělování svátosti biřmování. Následkem toho musí věřící z těchto společenství, kteří chtějí vstoupit do plného společenství Katolické církve, přijmout svátost biřmování podle učení a obřadu Katolické církve, než mohou být připuštěni k eucharistickému společenství". K tématu konverze je třeba podotknout, že římskokatolická církev vychází ve svých ekumenických snahách samozřejmě z toho, že křesťané z jiných církví a církevních společenství touží po katolické víře a přijetí do Katolické církve. Konverze z Katolické církve k jiné církvi nebo církevnímu společenství je kvalifikována - pokud nejde o změnu obřadu (srov. c. 112 CIC) - jako odpad od katolické víry. Tato skutečnost může vzbuzovat dojem, že v ekumeně jde ze strany Katolické církve v posledu o to, přivést a přijmout odloučené křesťany ke Katolické církvi.

  5.10 Křest dětí proti vůli rodičů Jako ekumenicky problematický se ukazuje c. 868 § 2 CIC, který připouští, aby dítě katolických i nekatolických rodičů smělo být v nebezpečí smrti pokřtěno také proti vůli rodičů. Toto ustanovení vyvolalo značné pochybnosti a námitky, protože "obecně náleží při křtu dítěte klíčová role vůli rodičů" a svátost se chápe v zásadě jako znamení a prostředek k vyjádření a posilnění víry. Norma c. 868 § 2 CIC je pochopitelná jen tehdy, vidí-li se ve křtu jediná cesta ke spáse. Toto právní ustanovení však nemá sloužit k tomu, aby se stal křest prostředkem misionaření, nebo dokonce "nucené katolizace". V c. 748 § 2 CIC je řečeno jednoznačně: "Proti svému vlastnímu svědomí nesmí být lidé nikým nucení k přijetí katolické víry".

  5.11 Další normy o nekatolických křesťanech Platný zákoník latinské církve předvídá možnost, aby duchovní nebo členové nekatolických církví a církevních společenství byli zváni jako pozorovatelé k diecézním synodám. Podle H. Heinemanna připouští c. 443 § 6, aby se nekatoličtí křesťané účastnili jako hosté partikulárních sněmů. Nekatoličtí křesťané získali mezitím v Katolické církvi také právo obracet se na církevní soud jako žalobci. Na církevním soudu mohou být v důsledku toho činní také nekatoličtí zástupci a advokáti.

  6 Význam katolického církevního práva pro ekumenu Při zkoumání některých církevněprávních norem může vzniknout z ekumenické perspektivy dojem, že platné katolické církevní právo je "spíše brzdou než hnací silou ekumenického hnutí". Obzvlášť "neskladný kus" se nachází, jak jsme si ukázali, v křestním právu, které v nebezpečí smrti umožňuje křest dítěte katolických a dokonce i nekatolických rodičů také proti jejich vůli. Toto velmi povážlivé ustanovení však není pro katolické církevní právo příznačné. To obsahuje totiž celou řadu ustanovení, na nichž lze pozorovat ekumenický pokrok, např. uznání křtu v nekatolických církvích a církevních společenstvích, umožnění katolického pohřbu nekatolickým křesťanům, osvobození od trestněprávní sankce při nekatolickém křtu a výchově dětí ve smíšeném manželství. Při hodnocení ekumenicky relevantních církevněprávních norem nelze pominout to, co při pohledu na CIC/1983 předložil k úvaze H. Fries: "Kodex není dokumentem pro celou věčnost, nýbrž etapou na dějinné cestě církve. Je více či méně zdařilým výrazem konkrétní situace, která je vždy zároveň koncem i začátkem. Záleží na Katolické církvi jako celku i na všech jejích částech, tedy i na nás, zda kodex bude znamenat hranici a bariéru nebo krok kupředu". Církevní právo však nemůže vytvářet ekumenické společenství jinak než možnou recepcí ekumenických prohlášení o konsenzu a konvergenci jednotlivých církví a církevních společenství. Pro další právní vývoj v Katolické církvi má velký význam jak recepce výsledků, jichž bylo dosaženo v ekumenickém dialogu, tak i ekumena žitá na místní úrovni. Přestože "církevní právo (většinou) neosvěcuje teologii cestu vpřed, nýbrž je spíše vlečkou", kterou za sebou teologie táhne, neměla by být ekumenická setkání poznamenána "divoce bující ekumenickou svépomocí v církevněprávní zemi nikoho". Spíše je třeba plně využívat a naplňovat již existující možnosti platného církevního práva vztahující se k ekumeně. V Ekumenickém direktáři z roku 1993 je slovy Dekretu o ekumenismu Druhého vatikánského koncilu výslovně řečeno, že starost o znovuobnovení jednoty je věcí celé církve, jak věřících, tak pastýřů. Toto konstatování učitelského úřadu bude mít přirozeně důsledky pro ekumenu na místní úrovni. "Jestliže nějaká konkrétní místní obec není považována za uspořádané místo života z víry, a tím též ekumeny, nýbrž za pole k vlastnickému sebeuspokojování, pak se také jednostranná fixace na úřad a vedení v církvi (aniž by se při tom muselo ztratit uznání úřadu v Božím lidu) bude muset rozplynout ve prospěch samostatného, i když ne izolovaného poslání a zodpovědnosti celého lidu Božího v příslušném místě. Ekumenu nebude určovat obdivný nebo zlobný pohled na to, co vedení církve učinilo nebo zanedbalo, nýbrž vlastní činy v ní. Za přesvědčením, že tato priorita platí též pro ekumenu, stojí v neposlední řadě církevnědějinná zkušenost, že takřka všechna obnovná hnutí v církvi začínala zdola, a teprve po následné zkoušce ze strany vedení církve získala potvrzení. Kdo si zachoval cit pro životnost Božího lidu, bude proto velmi pozorný k tomu, co se děje v místě, k mnohotvárnosti rozmanitých skupin a iniciativ, snažících se jak o odvážné kroky, které je třeba riskovat, tak k těm, kteří horují za zachování a uchování. Dění v místě je v neposlední řadě místem zkoušky a osvědčení také pro teology a jejich práci". Pro církevní zákonodárství a jeho rozvoj má "místní dění" podstatný význam v rámci učení o církvi jako communio Ecclesiarum. Pro teorii a praxi kanonického práva platí, že obyčeje, představy, požadavky a možnosti místní církve mohou nabýt právní relevance. Opakovaně se to již projevilo v ekumenickém procesu. Ekumenickým příkazem pro církevní právo je rozlišování mezi elementy božského a lidského práva, které umožní přiměřený vývoj církve a zároveň adekvátní zohlednění kulturních a místních tradic. Tím se církevní právo vztahuje nejen k církvi, jaká je, nýbrž také na církev, která se stále vyvíjí a směřuje k jednotě. K diakonicko-pastorální funkci práva v církvi podstatně patří pomáhat církvi, aby se neuzavírala Svatému Duchu, který dá jednotu křesťanů jako dar. Čas, kdy se tak stane, však nemůže církevní právo Duchu svatému předepisovat.

  7 Závěrečná poznámka Příkaz ekumenismu, daný Druhým vatikánským koncilem, aby byla znovuobjevena jednota všech křesťanů, ještě není splněn. Byly již podniknuty významné kroky na cestě k jednotě, jiné stojí ještě před námi, jako např. formální a autoritativní uznání a recepce "Společného prohlášení Luterského světového svazu a římskokatolické církve k nauce o ospravedlnění". Mezitím se zdá být jednomyslným názorem teologů i hodnostářů různých církví a církevních společenství, že ekumena nemá a nesmí být pěstována ve smyslu "ekumeny návratu". Pro znovuobnovení církevní jednoty budou nutnými kategoriemi tolerance a pluralita. "Kde, když ne ve vnitrokřesťanské ekumeně může vládnout pravá pluralita, a tím také tolerance, k níž patří především hluboké přesvědčení o rovném postavení a hodnotě více forem víry? Pluralita a tolerance mají nejhlubší zakotvení v samotném Božím Zjevení, jehož strukturálními složkami jsou svoboda a pluralita, a proto nemohou a nesmějí být existující rozdíly naformulovány jako důvody hereze a rozdělení...". Ve svém Apoštolském listu "Orientale lumen" papež uspokojuje v podstatných bodech tento požadavek, když formuluje ohledně znovuobnovení jednoty se všemi křesťany Východu následující směrodatný poznatek: "Podle dnešního pohledu se jeví jasně, že pravá jednota byla možná jen při úplném respektu k důstojnosti druhých že se tedy obyčeje a zvyklosti latinské církve nepovažovaly za celkově dokonalejší nebo lépe vhodné k tomu, aby zviditelňovaly plnost pravého učení že této jednotě muselo dále předcházet vědomí společenství, které proniká celou církev a nemělo by se omezovat na dohodu mezi zástupci na nejvyšší úrovni. Dnes víme - a stále se o tom ujišťujeme - , že jednota se stane skutečností, jak a kdy Pán bude chtít, a že vyžaduje přínos citlivosti a kreativity lásky a při tom snad také vyjití z již historicky ověřených forem". To, co je zde řečeno, by mělo platit jako všeobecná ekumenická maxima.


Resumé
 
Katolické pojetí ekumenismu je vyloženo v dekretu Druhého vatikánského koncilu "Unitatis redintegratio" a aktualizováno v dokumentech papeže Jana Pavla II. Autor příspěvku zkoumá návaznost kanonickoprávních ustanovení na tyto programové dokumenty. V CIC/1983 se odzrcadluje koncilová nauka o církvi jako "communio" a chápání nekatolických křesťanů jako těch, kdo se již nacházejí v určitém, byť ne plném společenství s Katolickou církví - communio non plena. Nový kodex proto přináší některá uvolnění dřívější přísné disciplíny v konkrétních ustanoveních o udílení a přijímání některých svátostí, o bohoslužbách v nekatolických kostelích, o smíšených manželstvích, církevním pohřbu, žehnáních apod. Kromě těchto nových možností jsou zde hranice církevního práva, které však nejsou neodstranitelné: církevní právo nabyde ekumenického rozuměru, jestliže nebude pouze fixovat stav církve, jaká je, nýbrž vytyčí představu církve, jaká by měla být. Kromě právních možností je navíc důležité konkrétní uskutečňování ekumeny na místní úrovni.

  Abstract
 
The Commandment of Ecumenism - Opportunities and Limits in Catholic Canon Law
 
The Catholic approach to ecumenism is set out in decree of the Second Vatican Council "Unitatis redintegratis" and has been brought up to date in the acts and documents of Pope John Paul II. The author of the work examines the links of Canon Law provisions to these programmatic documents. In document CIC/1983 the Conciliar doctrine concerning the Church as a "communio" is clearly reflected as well as the perception of non - Catholic Christians being those who now find themselves in a certain, although not full communion with the Catholic Church - communio non plena. The new codex therefore brings a certain relaxion of the previous prevailing strictness into individual provisions relating to the conferring and receiving of certain sacraments, divine services is in non - Catholic churches, mixed mariages, church burials, blessings etc. Apart from these new opportunities are also to be found here limits within Canon Law, which aren´t however insurmountable: Canon Law can obtain an ecumenical dimension if it avoids confining itself merely to a formal definition of the Church as it is, but instead turns to the task of describing the concept of the Church as it should be. Apart from these legal opportunities there is in addition the important work of realising ecumenicalism at the local level.

  Zusamenfassung
 
Der ökumenische Auftrag - Möglichkeiten und Grenzen des katholischen Kirchenrechts
 
Die katholische Auffassung des kumenismus ist im Dekret des II. Vatikanischen Konzils "Unitatis redintegratio" dargelegt und in den Dokumenten des Papstes Johannes Paul II. aktualisiert. Der Autor des Beitrags untersucht die Anknüpfung der kirchenrechtlichen Bestimmungen auf diese programmatische Dokumente. Im CIC/1983 widerspiegelt sich die Konzilslehre über die Kirche als "communio" und die Auffassung der nichtkatholischen Christen als solcher, die sich in einer bestimmten, wenngleich nicht vollen Gemeinschaft mit der katholischen Kirche befinden - communio non plena. Der neue Codex bringt daher einige Mässigungen der früheren strengen Disziplin in seinen konkreten Bestimmungen über Erteilung und Empfang einiger Sakramente, über Gottesdienste in den nichtkatholischen Gotteshäusern, über konfessionsverschiedene Ehen, kirchliches Begräbnis, Segnungen u. dgl. Neben diesen neuen Möglichkeiten gibt es auch kirchenrechtliche Grenze, die sich doch allmählich beseitigen lässt - das Kirchenrecht wird seine ökumenische Dimension erwerben, falls es nicht nur den Zustand der Kirche wie sie ist fixiert, sondern eine Vorstellung der Kirche wie sie sein sollte aufstellen wird. Ausser der rechtlichen Möglichkeiten ist von grosser Bedeutung die kumene vor Ort.
  Riassunto
 
Il mandato ecumenico - le possibilitá e i limiti del Diritto Canonico
 
La concezione cattolica dellecumenismo é esposta nel decreto del Concilio Vaticano II. "Unitatis redintegratio" ed é attualizzato nei documenti del Papa Giovanni Paolo II. Lautore del contributo esamina laggancio delle norme di Diritto Canonico a questi documenti programmatici. Il CIC/1983 rispecchia la dottrina del Concilio sulla Chiesa - "communio" e la concezone dei cristiani non cattolici come coloro che si trovano in una certa sebbene non piena comunione con la Chiesa Cattolica - communio non plena. Per questo il nuovo codice porta certi rilassamenti di una rigida disciplina precedente nelle disposizioni concrete riguardanti il conferimento e la ricezione di alcuni sacramenti, funzioni religiose negli edifici delle Chiese non Cattoliche, matrimoni misti, esequie, benedizioni ecc. Oltre queste nuove possibilitŕ ci sono anche limiti del Diritto Canonico che tuttavia non sono irremovibili - il Diritto Canonico otterrá una dimensione ecumenica se non soltanto fisserá uno stato della Chiesa cosí come é ma allo stesso imposterá unimmagine della Chiesa cosí come dovrebbe essere. É importante che le possibilitá giuridiche vengano inoltre aggiornate tramite una realizzazione dellecumenismo su livello locale.

  O autorovi
 
Dr. Felix Bernard se narodil v roce 1955 v Quakenbrücku. Studoval teologii a ekonomii v Münsteru a v Bonnu. V roce 1985 byl v Osnabrücku vysvěcen na kněze. V roce 1986 se stal doktorem teologie v oboru církevního práva. V současné době zastává funkci církevního soudce v Osnabrücku a zároveň je pověřen výukou náboženství a církevního práva na univerzitě v Osnabrücku a na vysoké škole ve Vechtě.
 
Dr. Felix Bernard was born in 1955 in Quakenbrück. He studied theology and economics in Münster and in Bonn. In 1985, he was ordained in Osnabrück. In 1986, he was graduated as a theology doctor in the province of ecclesiastical law. At present, he functions as a church justice in Osnabrück and simultaneously he is charged the tuition of religion and ecclesiastical law at the University in Osnabrück and at the College in Vechta.
 
Dr. Felix Bernard, geboren 1955 in Quakenbrück, studierte in Münster und Bonn und Volkswirtschaftslehre. 1985 wurde er in Osnabrück zum Priester geweiht. 1986 folgte die Promotion zum Doktor der Theologie im Fach Kirchenrecht. Gegenwärtig ist er als Diözesan- und Untersuchungsrichter am Bischöflichen Offizialat Osnabrück und als Religionslehrer und Lehrbeauftragter für Kirchenrecht an der Hochschule Vechta tätig.
 
Il Dr. Felix Bernard é nato nel 1955 a Quakenbrück. Ha studiato teologia ed ecenomia a Münster e a Bonn. Nel 1985 é stato ordinato sacerdote a Osnabrück. Nel 1986 é diventato in teologia con una specializzazione in Diritto Canonico. Attualmente svolge la funzione di giudice ecclesiastico a Osnabrück e contemporanemente é insegnante di religione e di Diritto Canonico nelľUniversitá di Osnabrück e nella Scuola Superiore a Vechta. Revue pro církevní právo číslo 8/98


Podobná témata

Ekumenismus

"Příkaz ekumenismu - možnosti a hranice katolického církevního práva" | Přihlásit/Vytvořit účet | 3 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Příkaz ekumenismu - možnosti a hranice katolického církevního práva (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Pátek, 23. březen 2007 @ 09:41:58 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Dobrý den všem přátelům ekumenismu vespolek,

 
údaje v těchto dokumentech samozřejmě nejsou ničím novým, i když to pro některé čtenáře může být šokující zjištění. Vždyť uživatelé jako Olin, Bartoněc, Demagog, Jarda2005, Lukin… nás na tuto proměnu, v různé míře a v různém stupni - podle mého soudu - systematicky připravují. Jen je dobré si uvědomit několik věcí, o které v současnosti jde:

 
- je třeba důsledně změnit pohled na historii a vytvořit dojem, že valdenští, hugenoti a husiti byli banditi a hrdlořezi,

- je třeba změnit pohled na učení protestantismu obecně (například Luther by dnes určitě zůstal katolíkem),

- je třeba vytvořit mezi protestanty zdání, že eucharistie a Večeře Páně je v podstatě totožná,

- je třeba podporovat učení, že "viditelné" sjednocení je potřebné k evangelizaci světa,

- je třeba posílit roli autority v protestantismu, aby nejvyšší představitel církve mohl jednat za denominaci a toho pak získat,

- je třeba vytvořit atmosféru nekritizovatelnosti a nerozsuzovatelnosti učení,

- dále je třeba zesměšňovat, napadat a pranýřovat všechny kritiky.

 
Nakonec se dočkáme i kýženého probuzení. Podle katolické věrouky, resp. podle úvah jezuitského teologa K. Rahnera, jehož myšlenky významně ovlivnily II: Vatikánský koncil, ke katolické církvi patří implicitně „prakticky“ všichni lidé. Záleží jen na stupni začlenění. Až protestanti přejmou katolické dogma – a díky pokročilé charismatizaci církve to v mnohých případech nebude tak složité – náhle zjistí, že probuzení již přišlo a lidé kolem nás jsou křesťany, aniž by si to uvědomovali. Pak jen bude dobré využít nástrojů, jako jsou Kurzy Alfa, Turbo316, Manželské večery, k jejich začlenění do církve. Vždyť již někteří "proroci probuzení" říkají, že probuzení přišlo „neviditělně“ do církve.

 
Ačkoliv budu za tento komentář protestantskými katolíky „právem“ odsouzen, nemyslím si, že jsme daleko od uskutečnění této grandiózní – podle Ricka Joynera, nositele významného katolického řádu – změny identity Církve Poslední doby :-)
 
Pastýř  

 
Doporučuji nyní, po čase, k četbě jednu úvahu:

 
 
Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl?
 



Re: Příkaz ekumenismu - možnosti a hranice katolického církevního práva (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Pondělí, 21. březen 2011 @ 15:46:40 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdá se, že vývoj na GS ukázal, že polarizace mezi táborem katolíků a nekatolíků se vymezila (alespoň zde)  na střet mezi kalvinismem a katolicismem. Katolíci, kteří zde obhajovali svá učení a aktivity již nejsou obhajováni těmi, kteří se hlásí k táboru protestantů. Je možné, že nakonec ekumeničtí protestanti, kteří se zde zdáli být obhájci římských katolíků, tímto směrem – i přes cestu ekumenického hnutí směrem k akceptaci papežského úřadu  – nakonec nepůjdou? A týká se to i ekumenických paracírkevních aktivit?  Kéž by tomu tak bylo a kéž by se můj dřívější úsudek ukázal lichým.



Stránka vygenerována za: 0.37 sekundy