Křesťanská církev má usilovat o dobré jméno a pověst v současné společnosti. To je dáno opravdovostí věřících, jejich statečností, věrohodností slova a činů, obětavou sociální prací i intelektuálním rozhledem a vzdělaností. Dobré jméno a kladný obraz křesťanství se v očích veřejnosti získává namáhavě a dlouhodobě, zatímco velmi rychle může být otřesen, zamlžen či zcela ztracen.

          Křesťanská církev má usilovat o dobré jméno a pověst v současné společnosti. To je dáno opravdovostí věřících, jejich statečností, věrohodností slova a činů, obětavou sociální prací i intelektuálním rozhledem a vzdělaností. Dobré jméno a kladný obraz křesťanství se v očích veřejnosti získává namáhavě a dlouhodobě, zatímco velmi rychle může být otřesen, zamlžen či zcela ztracen. Záleží také na tom, v jakých barvách a rysech je obraz církve vykreslen ve sdělovacích prostředcích, na co se reportéři zaměří a co vyzdvihnou. Zájem je soustředěn na skandály, spory a různá šokující odhalení. Takový případ je k naší lítosti v současnosti spojen s Církví československou husitskou.

          V říjnu minulého roku se objevil článek v časopise Týden o podivném vztahu pražského biskupa Mgr. Karla Bicana k mladému muži - bývalému vězni. Tento vztah byl doložený nahrávkou telefonního rozhovoru s velmi nepěknými hrubými výrazy. Když článek vyšel, řekli jsme si, že se jedná o nějaký špatný úmysl naši církev poškodit vymyšleným příběhem. Bohužel se ukázalo, že článek má reálný základ. V počáteční době po té, co se před jednáním ústřední rady k autentičnosti nahrávky náš spolubratr přiznal, v osobním rozhovoru jsme ho požádali jako biskupové k odstoupení. Odstoupit však nechtěl, ačkoliv byl upozorňován na to, že nahrávka se dostala do nepovolaných rukou a hrozí nové zveřejnění celého případu. Ke zveřejnění skutečně došlo. Media si takovou věc nenechala ujít. 

            Po široké medializaci případu pražského biskupa CČSH Mgr. Karla Bicana 8. ledna 2007 ho vyzvala ústřední rada, složená z biskupů i laiků, zcela oficiálně a otevřeně k odstoupení z funkce. Protože on tak učinit nechtěl, iniciovala svolání mimořádného diecézního shromáždění k jeho odvolání. Toto mimořádné shromáždění pražské diecéze, které se konalo 3. března 2007 v Husově sboru v Praze-Holešovicích, ukázalo názorovou rozdílnost uvnitř pražské diecéze. Pro jeho odvolání hlasovalo 117 delegátů a pro jeho setrvání ve funkci bylo 129 delegátů. Podle řádů Církve československé husitské na tomto diecézním shromáždění k odvolání nedošlo. 

            Případ se však dotýká celku církve. Diecézní biskup je současně biskupem vykonávajícím duchovenskou službu v celé církvi. Podílí se na ordinaci jiných biskupů, světí kněze, účastní se aktivně celocírkevních akcí. Jako člen ústřední rady jedná a spolurozhoduje o záležitostech celé husitské církve v České republice, zasedá v dalších celocírkevních orgánech. Proto má oprávnění se k jeho případu vyjádřit a zaujmout stanovisko celek církve. Případ poškozující CČSH v očích veřejnosti byl proto postoupen církevnímu kárnému výboru na základě usnesení ústřední rady ze dne 10. února 2007. V něm jsou zástupci ze všech diecézí.

           Církevní kárný výbor byl již svolán, aby se zabýval případem pražského biskupa Mgr. Karla Bicana. Důsledky neboli kárná opatření nelze předem předjímat, neboť záleží na nezávislém a důkladném posuzování tohoto případu. Kárný řád obsahuje devět možností od písemného napomenutí až po trvalé zbavení funkce či rozvázání služebního poměru. 

            Jedním z dalších důležitých demokratických prostředků je generální synoda duchovních ze všech diecézí. Tato synoda projednává otázky duchovní správy celocírkevního významu, a to jistě tento případ je.

             Bezprostředně po sobotním diecézním shromáždění, na kterém k odvolání  Mgr. Karla Bicana z biskupské funkce nedošlo, začaly přicházet na ústředí z řady náboženských obcí i od jednotlivců nesouhlasné dopisy s požadavkem svolání mimořádného sněmu. Svolání sněmu by mohlo být tedy reálné. O termínu je však zatím předčasné hovořit.

            Představitelé jiných církví vidí případ jako vnitřní záležitost husitské církve, ale na druhé straně si uvědomují, že se dotýká křesťanství v naší vlasti jako takového. Vyjadřují své znepokojení a obavy, kdyby nedošlo k odpovídajícímu vyřešení. Přejí naší církvi moudré, spravedlivé a správné řešení. V celém případu nejde totiž jen o pouhou mediální hru ani o soukromou záležitost, ale o něco velmi významného, o samotnou věrohodnost křesťanství.