Marie Alžběta se narodila 4. června 1870 jako páté z třinácti dětí v malé obci na jihu Švédska. Rodiče patří k luterské církvi, jsou věřící a navštěvují s dětmi každou neděli bohoslužby. Doma se mnoho mluví o víře s přáteli a příbuznými. Křesťanskou výchovu pokládají rodiče za významnou záležitost.

Marie byla veselé povahy a byla sluncem pro celou rodinu. Velmi pomáhá matce při jejích domácích pracích a při výchově mladších sourozenců. Již v mládí ji zajímají náboženské otázky a mnoho čte Písmo. Ve svých životopisných vzpomínkách píše: Byla jsem ještě velice malé děvče. Když jsem chodila do školy, viděla jsem, že mnoho mých spolužáků chodí do jiných kostelů, a kladla jsem si otázku, které stádo je pravé, protože v Novém zákoně jsem četla, že má být jen jedno stádo. Často jsem se modlila, abych byla přivedena k tomu pravému stádu.

Již jako dítě měla prorocké sny. Viděla mnoho věcí o Bohu, aniž to v tom okamžiku chápala a nevěděla, kam to má zařadit. Její duchovní vůdce ji později požádal, aby to všechno zapsala. Viděla se jako mladé děvče, jak stojí v místnosti ve velkém domě u zcela určitého okna. Po dvaceti letech bylo to přesně okno její cely. Je to dům sv. Brigity v Římě. Ale vraťme se zpět do Švédska.

Finanční situace v rodině Hasselbladů nebyla nijak růžová. Nemocný otec se nemohl starat o zajištění rodiny. Marie pracuje, jak jen může. Nakonec onemocní těžkou střevní chorobou. Nemoc a tělesné utrpení jsou jejími stálými průvodci: Moje trvalé fyzické bolesti mi pomohly přemáhat moji vrozenou netrpělivou povahu. … S Boží pomocí je možné všechno překonat, ale bez Boží pomoci je všechno úsilí marné.

V té době (je jí 16 let) se moje představy o budoucnosti ani v nejmenším nepodobají plánům, které Bůh se mnou měl. Chtěla jsem studovat a stát se „někým“. Viděla jsem také velké finanční těžkosti svých rodičů... Slyšela jsem, jak velké možnosti se nabízely v té době ženám ve Spojených státech. Rozhodla jsem se, že tam se souhlasem rodičů odejdu.

Tak přijela 9. července 1888 do New Yorku. Našla ihned zaměstnání jako pomocnice v domácnosti. V noci se učí angličtinu. Tak brzy, jak jen může, posílá peníze svým rodičům k jejich velké radosti. Současně se však příliš přetěžuje a těžce onemocní. Později pozná, jak nerozumné je hazardovat se zdravím. Následující období v nemocnici je velice obtížné: těžké bolesti, touha po domově, osamělost. V té době získá jistotu, co Bůh od ní očekává: sloužit nemocným. Nebylo mi ještě devatenáct. Usilovala jsem o přijetí do školy pro zdravotní sestry. Cítila jsem k tomu hlubokou odpovědnost.

Dále u ní trvá touha po pravé církvi. Nesnášela jsem myšlenku, že mohu patřit k jakékoliv církvi. Moje duše byla plná pochybností a nejistoty, ale já jsem ve svém srdci hledala Boha. V nemocnici, kde probíhalo její vzdělávání, potkávala katolické pacienty, jejichž chování ji velice udivovalo. Slyšela jednoho Ira, jak se ve velkých bolestech modlí: Maria, Matko Boží, pros za nás! Pomáhej mi, jak jsi to vždy dělala. – Tato střelná modlitba se mi zdála divná. Tak přece neměl mluvit. Konstatovala jsem, že katolíci mají zvláštní způsoby.

Její hledání ji zavedlo k mnoha církvím a společnostem. Ale nikde se necítila doma. Navštěvovala jsem všechny druhy kultu včetně židovských synagog, ale nic z toho neuspokojovalo můj vnitřní život, který čekal na naplnění jednoho přislíbení. Velice mě přitahovali adventisté sedmého dne, protože následovali našeho Pána v péči o chudé. Na krátkou dobu jsem se k nim připojila při jejich práci v chudinských čtvrtích New Yorku. Velice ji přitahovalo ticho a „atmosféra“ katolických chrámů. Ale: Jak jsem mohla uvěřit v sílu přímluvy blahoslavené Panny a svatých? Nepřisuzuje se jim sláva a úcta, která patří jen Bohu? Není to modloslužba?

 Současně jí myšlenka na Marii a světce nejde z hlavy. Konečně nadejde onen pozoruhodný den, kdy dostane telegram, že jí zemřel otec... Když jsem zavřela dveře svého pokoje, pocítila jsem v duši velikou sladkost. Poklekla jsem a zvedla ruce k té, o které jsme věděla, že je tu přítomná, a řekla jsem: Maria, moje Matko, odevzdávám ti svého otce..., jsem tvoje dítě a ty jsi moje Matka. Byla to moje první modlitba k Marii.

Marie Alžběta nemá klid a je jako vykořeněná. Vrhne se do studia medicíny. V r. 1900 ji dvě přítelkyně pozvou na 15měsíční cestu po Evropě. V Bruselu se tyto dvě katolické ženy chtějí zúčastnit průvodu Božího Těla a trvají na tom, aby Marie šla s nimi. Trochu proti své vůli jim vyhoví.

Dívala jsem se na procesí jako na zajímavou vojenskou přehlídku. Když všichni lidé poklekali, schovala jsem se za velká vrata katedrály, abych nikoho nepohoršovala. Říkala jsem si: Před tebou, můj Bože, pokleknu, ale ne zde. Mezitím biskup, který nesl monstranci, došel až k místu, kde jsem byla, a já jsem náhle ucítila v duši plné boje a bolesti, sladkost a něžný hlas, jak mi říká: „Já jsem ten, kterého hledáš.“ Padla jsem na kolena. Tam za chrámovými dveřmi jsem vykonala svou první adoraci před božským Pánem v Nejsvětější Svátosti.

 Následující měsíce byly plné bolesti: Chodila jsem často na mši a na požehnání do katolického kostela, ale neznala jsem ještě svou cestu, abych mohla udělat konečný krok. Moje duše byla ponořena do moře temnot. Musela jsem v noci vstávat a prosit Pána na kolenou o slitování.

 V srpnu 1902 dospěl bolestný zápas ke svému konci. Marie navštíví jednoho jezuitu P. Hagena, který se má stát jejím duchovním vůdcem, a prosí ho, aby ji přijal do katolické církve: Milé dítě, jak bych to mohl udělat, vždyť vás vůbec neznám. Nevím, zda jste připravena a poučena. – Důstojný otče, již mnoho let studuji katolické náboženství a modlím se k Bohu o silnou víru... Jsem připravena podstoupit zkoušku v každém bodě, který se týká naší víry. – Když je tomu tak, uvidíme. Marie odpoví k úžasu kněze na všechny jeho otázky. Ten nakonec řekne: Nevidím žádný důvod, proč bych vás nemohl přijmout do katolické církve. Za tři dny slavíme svátek Nanebevzetí Panny Marie, a ten den vás přijmu do katolické církve. Pro Marii je to den plný milosti. Zdálo se mi, že přede mnou zmizel celý svět. Jediné, co jsem viděla a co jsem cítila, byl Bůh… V jednom okamžiku se na mě vylila Boží láska. Pochopila jsem, že na tuto lásku je možno odpovědět jen obětí, láskou, která je připravena trpět pro jeho slávu. Bez váhání jsem mu nabídla svůj život.

Roku 1902 vykonala Marie pouť do Říma a navštívila dům, ve kterém žila svatá Brigita Švédská 19 let. Jak velká byla její radost, když dům, který ještě nikdy neviděla, ihned rozpoznala. Právě tento dům viděla kdysi ve snu, ale ona nikdy nevěděla, kde ho má hledat. V kapli domu, kde už nežijí brigitky, ale karmelitky, uslyšela hlas: Přeji si, abys mi zde sloužila.

Její rodina naléhá, aby se vrátila do Švédska. Marie má hlubokou touhu: aby se Švédsko, „její země“, vrátilo ke katolicismu a podporovalo na celém světě úctu k svaté Brigitě. Je to touha od Boha, kterou vložil do jejího srdce. Ale jak má tento čin uskutečnit, ona, nemocná a mladá žena? V modlitbě se jí dostane odpovědi: Ty, dcero svaté Brigity, budeš pracovat pro Boha, a sama Brigita ti pomůže.

Když o tom promluvila s P. Hagenem, rozhodla se, že zůstane v Římě a požádá o přijetí ke karmelitkám v domě svaté Brigity. Představená matka Hedvika má velký zájem o Marii, tuto osamělou švédskou sestru, které byla, jak to zřetelně cítila, svěřena péče o Boží plán. Je dokonce ochotná, na rozdíl od jiných hlasů, vrátit dům sestrám svaté Brigity. Se souhlasem představené může sestra Marie nosit šedý hábit sester sv. Brigity a v roce 1906 složí za přítomnosti P. Hagena řeholní sliby. Představená při té příležitosti řekne: Vracím tě zpět svaté Brigitě, která tě ke mně poslala.

Všechnu svou energii věnuje obnově řádu svaté Brigity. Vejde do styku s dosud existujícími kláštery sv. Brigity. P. Hagen jí při tom pomáhá a doporučuje ji příslušným představeným. Mariin plán je připravit založení řádu v Římě. Takřka všechny kláštery píšou a zvou ji, aby je navštívila a poznala životní způsob sester sv. Brigity. Následující tři léta jsou vyplněna cestováním. Podnikla jsem tyto dlouhé cesty se souhlasem duchovního vůdce. Nebyla to touha po dobrodružství nebo záliba v cestování, že jsem podnikla tyto namáhavé cesty. Moje zdraví bylo v takovém stavu, že by cestování bez zvláštního Božího přispění bylo nemožné.

Marie navštíví Španělsko, Anglii, Holandsko a také Altmünster v Bavorsku. V Altmünsteru onemocní a je na pokraji smrti. Ale Boží čas ještě nepřišel, takže díky péči bavorských sester se opět uzdraví a může opustit lůžko. Na těchto cestách pozná, že řeholi sv. Brigity je třeba poněkud upravit.

R. 1911 přijdou za Marií Alžbětou do Říma dvě postulantky, aby spolu s ní založily v Římě nový klášter. Tomu se r. 1920 dostalo církevního schválení a nese jméno, jaké dala svému řádu sv. Brigita: Řád Nejsvětějšího Vykupitele. Z Marie Alžběty se stane matka Alžběta, zakladatelka nové větve starého řádu. Odpovědný vatikánský kardinál jí napsal: Nový je pokračováním starého. Na otázku, k čemu chce vést život se svými sestrami, odpovídá matka Alžběta: Abychom sloužily Pánu rozjímáním, klaněním a pokáním.

V květnu 1923 cestuje matka Alžběta do Švédska k oslavám 550. výročí smrti svaté Brigity Švédské ve Valdsteně. R. 1343 zde Brigita založila první klášter. Při příležitosti jubilea byly přeneseny její ostatky z Říma do Valdsteny. Ve stejném roce začíná matka Alžběta s opatrným zakládáním kláštera ve Švédku v podobě domu odpočinku sv. Brigity. Poprvé od 16. století může ke svému velkému překvapení spatřit švédské obyvatelstvo opět řádové sestry. Konečně roku 1935 po velkých bojích s nasazením veškeré energie je to tak daleko, že je možno otevřít nový klášter sester sv. Brigity ve Valdsteně. Třicet let starý sen Marie Alžběty se uskutečnil.

Poslední dvě léta života jsou poznamenána těžkým tělesným i psychickým utrpením. Roku 1955 ji postihne mrtviční záchvat, ze kterého se jen velmi zvolna zotavuje. Řekne svým sestrám: Utrpení je velké dobrodiní, které může Bůh duši poskytnout... Jsem na nádraží a čekám na vlak. 24. dubna 1957 matka Alžběta v pokoji umírá.

9. dubna 2000 ji Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou. Dnes mají brigitky 42 domů v Evropě, Asii a Americe.