Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Papežský katolicismus, státní luteránské křesťanství a kalvinistická teokracie

Sněm, který se konal v březnu 1541 v Řeznu, s rozhovory posléze ztroskotaly na otázce skutečné přítomnosti Kristovy v eucharistii. Ve skutečnou přítomnost v tom, či onom smyslu věřili všichni. Formální koncepci transsubstanciace, jež byla ve 13.stol. navržena Tomášem Akvinským, nepřijímal nikdo.

Buer, Malanchthon, Kalvín i Zwingli, ti všichni se klonili k vytvoření odlišných formulací. Luther učil skutečnou, tělesnou přítomnost Kristova těla a krve „ve, s i pod“ živly..

Zwingli fyzické požívání těla Kristova a krve popíral, Kalvín byl někde na půl cesty mezi nimi.. Lutherův postoj byl v zásadě totožný s postojem sv.Augustina. Katolickou nauku v tomto směru Luther v podstatě přijímal, jak se sám vyjádřil: „…raději bych pil krev s papeženci, nežli pouhé víno se zwingliány“.

Leč v Řeznu přítomen nebyl a domníval se, že snaha vyjít Římu vstříc na polovic cesty je zbytečná a rozhovory bojkotoval. Na obou stranách zvítězili extrémisté. Contarini opustil Řezno zmaten i zklamán a byl vyveden z rovnováhy vlastní neznalostí protestantského učení. Když se v Tridentu o pět let později konečně sešel všeobecný koncil, byl Contarini již mrtev, umírnění rozptýleni, katolická církev byla vzdorným nesmiřitelným zbytkem, který nedokázal myslet na nic jiného než na válku a plenění. Karel V. už zanechal vší naděje , že dosáhne jednoty. Že Luther zemřel v průběhu prvního zasedání posloužilo k lítosti, že ho již nelze upálit. Luteránství bylo svou naukou i strukturou v zásadě konzervativní a bylo i jistou formou státního katolicismu, sice zbavenou všech mechanických aspektů, zredukovanou a zjednodušenou, která se však od středověkého křesťanství v zásadě nelišila.

Zwingli, který roku 1522 zavedl reformu v Curychu a který kázal radikálnější nauku, tvrdil, že Luthera předešel. Na rozdíl od Luthera nechoval žádnou úctu k minulosti a katolicismus nějak neprožíval. Ve Štrasburku se přední reformátor Martin Bucer snažil o smíření myšlenek Luthera a Zwingliho. Jeho úsilí sice selhalo, nicméně při svém tažení vytvořil sáhodlouhý korpus nauky o spasení, z níž Kalvín, jenž byl jeho žákem, odvodil jasnou a soudržnou alternativu k Luteránské variantě reformovaného křesťanství. Kalvín , syn církevního právníka, pocházel ze severozápadní Francie a byl (po Erasmovi) nejčtenějším z reformátorů. Roku 1533, ve věku čtyřiadvaceti let, již odvrhl katolicismus a v průběhu tří let pak využil díla Bucerova a Lutherova, aby vytvořil nejen novou sumu křesťanského dogmatu, nýbrž celý systém státní a církevní vlády. Jeho „Instituce křesťanského náboženství“ byly ve všech základních bodech dokončeny roku 1564, kdy je začal prvně uplatňovat v Ženevě. Kalvín byl nesmírně inteligentní, rozhodný a sebejistý, a tak se pustil do Lutherovo znovuobjevené augustinovské predestinace a dovedl ji až k jejímu konečnému završení tj.: lidé nejsou předurčeni jen ke spáse, ale i k zatracení. Satan a jeho ďáblové jednají na příkaz Boží:

„ Nemohou vymysleti žádné zlo, ani – když už ho vymysleli – ho dokázat zosnovat, ani – pokud ho už zosnovali – pohnout prstem, aby ho vykonali, leda pokud jim Bůh tak nepřikáže.“

Boží vůle předurčuje i ty nejnemenší události a činy, ať už jsou dobré nebo zlé, ode vší věčnosti a dle jeho plánu. Některé má Bůh v úmyslu (neboť všichni lidé jsou hříšní a hodni zatracení) milostí spasit a některé má v úmyslu zatratit.

„Zeptáme-li se, proč se Bůh nad některými ustrne a proč jiné odmítne, není jiné odpovědi, než že se mu tak zlíbilo“. „ Navíc jejich zatracení vychází z Bohem předurčeného osudu tak, že jeho příčina a podstata budou nalezeny v nich samých…člověk pak klopýtne právě tehdy, když Bůh určil, že se tak má stát, leč také klopýtne ze své vrozené hříšnosti.“

Přijatelnost této děsivé nauce vyvolení, respektive zatracení dodává skutečnost, že se důkazem vyvolení byl blízký vztah k Bohu, což v praxi znamenalo členství v kalvinistické obci. Pokud se člověk vyvaroval Exkomunikace, mohl být celkem bez obav. A právě v tom spočívá síla i slabost kalvinismu: pokud člověk děsiví argument dvojího předurčení nepřijme, pak je samozřejmě odpudivý a pokud ho opravdu přijme za svůj, pak je to teorie téměř neodolatelná.

Přesto se Kalvínovi nepovedlo zavést v Ženevě svou teokracii v dokonalé podobě, neboť její občané trvali na tom aby konzistořím předsedal smírčí soudce a navíc pastorům bylo zakázáno (teoreticky) vykonávat jakoukoliv občanskou jurisdikci. Na druhou stranu se mu podařilo dosáhnout toho, že jeho protivníci byli odmítnuti jako „volnomyšlenkáři“, vyhnáni, mučeni a popraveni. Alpinistické konzistoře se překvapivě podobaly karolinským koncilům (i oni byli motivováni augustinovskou představou vytvoření města Božího na zemi). V polovině 16.stol. na Západě existovali tři odrůdy státního náboženství: papežský katolicismus, státní luteránské křesťanství a kalvinistická teokracie. Všechny tři měli universalistické cíle: předvídali, že v budoucnosti nastane okamžik, pro jehož příchod do jisté míry i pracovali, kdy jejich nauka a instituce prosazeny v celém křesťanstvu.

Všechny byly také organicky spojeny se státem ve kterém existovaly. Všechny byly náboženstvím povinným, kde bylo u moci a dělalo si nárok na monopol vlády nad křesťanským duchovenstvem. Luteráni a Kalvinisté (a ve stejné míře i katolíci) kromě toho, že aktivně pronásledovali odpůrce a extrémisty, se také stavěli jeden proti druhému a navzájem se nenáviděli. Kalvinisté považovali Luterány za nereformované, za katolíky maskované rouchem bohabojnosti. Luteráni zase neuznali, že kalvinismus je legálním náboženstvím a házeli je do stejného pytle s novokřtěnci. Luteráni také neposkytli kalvinistům vojenskou pomoc, aby je chránili před Římem a jeho spojenci. Všechny tři strany – kalvinisté, luteráni i katolíci – ostatní obviňovaly, že mají dvojí metr domáhání se tolerance jsou-li slabé a pronásledují druhé, jsou-li silné. Tři hlavní konfese se čím dál více soustřeďovali na přesné a spletité vymezení vlastní víry a svou energii vyplácaly na vzájemné hádky mezi sebou.

Spory se dále vedly především o otázce vztahu Boží milosti a lidské svobodné vůle. Zmínění reformátoři zaváděli reformu ve spolupráci s výkonnou mocí či vládci a nehodlali porušit spojenectví církve se státem. Při změně učení zůstával ideál státní církve stejný s tím, že k ní patří všichni obyvatelé oblasti. Avšak byli tací, pro něž byla reformace jen poloviční a radikalizovali se. Někteří z nich byli „racionalisty“ a zpochybňovali základy křesťanského učení, jako např. učení o Trojici. Někteří „spiritualisté“ zase pohrdali Biblí a všemi vnějšími formami. Zdůrazňovali význam Ducha svatého, jenž mluví ke každé duši „vnitřního světla“.

Někteří byli zase tzv. „revolucionáři“ , kteří se domnívali, že nastává konečný zápas popsaný v knize Zjevení a že Boží lid má ustanovit Království nebeské silou. Ovšem „evangelikálové“ byli mezi nimi největší a nejdůležitější skupinou a vždy toužili po důkladnější reformě ve světle Bible. Odmítli ideu státní církve a křtu nemluvňat, jenž je nevyhnutelně provázel. Jejich odpůrci se chopili u nich rozšířené praxe Nového křtění těch, kdo byli pokřtěni jako nemluvňata a nazvali je „anabaptisty“ neboli „novokřtěnci“. To byla vhodná nálepka, protože opětovné křtění bylo hrdelním zločinem. Anabaptisté byli tvrdě pronásledováni a skoro vymíceni, ovšem jejich myšlenky přežily a postupně nabývaly vlivu. Reformace zastihla Římskokatolickou církev naprosto nepřipravenou, ale tato situace netrvala dlouho. V polovině 16.stol se sešel Tridentský koncil, aby vymezil katolické učení oproti protestantismu a zavedl program katolické reformy Osobně ctím to, co vzešlo z reformace a hlásím se jako protestant k jejímu odkazu, ale nevytvářím si z ní svatou ikonu. Že mnozí reformátoři nás navrátili k základům Písma a pravého smyslu otázky spasení (jak ji v listu Římanům napsal apoštol Pavel), je díky zásahu Boží milosti v době totálního morálního marasmu Západní latinské církve. Dál reformaci vytvářeli a vedli padající a omylní lidé, kteří nemohli obsáhnout vše dokonale. Všech těchto služebníků si vážím i přes některé nedostatky.

Jako protestant nemohu souhlasit s agresivní kampaní vedenou proti katolíkům zde na GS a to i přesto, že mám velmi vážné problémy s historií této všeobecné církve, její modloslužbou a mnohými body Řkc katechismu. Přesto členy této církve mám rád, přijímám je jako sourozence v Kristu a vyjadřuji naději pro ně i pro vzájemný dialog, jež může vést k přispění reformě jí samotné.

Z podepsání Charty Oecumenicky nenaznačuje nic, co by mohlo vést k pohlcení ostatních evangelikálních církví touto Římskokatolickou, v nějakou mega-církev a považuji to na tomto portálu za určitý projev panicko-hysterické kampaně. Dokonce se neštítí brát za rukojmí ty, kteří položili život pro svou víru v minulosti. Ty padli na více stranách zákopů až ve vyústění naprosto šílené Třicetileté války. Pattre