Odcházím z kliniky. Je to pryč. Není návratu. Už se nemohu rozhodnout znovu. Ale chtěla bych se rozhodnout znovu? Nevím. Bylo to strašné. Ne, už nechci. Teď jen musím odpustit. Sama sobě. Hlavou se mi stále honí, jak se to vše stalo.


Byl únor. Studené a větrné počasí. Nemám ráda zimu. Měla jsem chřipku a byla doma už skoro čtrnáct dní. Doma na stole ležela spousta léků. Všelijaká antibiotika a čert ví co ještě. Už aby ta chřipka byla za mnou. Vždyť i přes Silvestra jsem byla nemocná. Ale stejně jsem si užila. Ale tahle chřipka byla horší. Bolení v krku, třeštící hlava. A neustálá nevolnost. Asi střevní chřipka. Tedy to jsem si myslela. I doktorka se divila. Ale záhy se divit přestala a naopak já z údivu nevycházela. Ano bylo to ten den. Skončila mi nezvykle slabá menstruace a ona mi vzala odběry.
"No, slečno, tak podle odběrů jste těhotná. Už jsem volala vaší gynekoložce a ještě dnes si tam zajděte. Udělá vám vyšetření." Byla jsem v šoku. Já a těhotná. Asi nějaký omyl. Koneckonců neutratím měsíčně dvě stovky za prášky jen tak. Ale pro jistotu jsem zašla. Co kdyby se naskytl nějaký zdravotní problém. Podstoupila jsem řadu všelijakých vyšetření. A za dva dny spěchala pro výsledky. Ale bohužel jsem se dočkala jen potvrzení. Těhotná. Ve druhém nebo třetím měsíci. Opravdu jsem nechápala, jak se to mohlo stát. Doktorka mi jen stroze vysvětlila, že na funkci antikoncepce může mít vliv dlouhodobé užívání jiných léků. V mém případě tedy antibiotik.
Tak jsem se ploužila domů. S faktem, že jsem těhotná. Ale já přece nemůžu mít dítě. Je mi devatenáct. Studuji. A chci dál studovat. Chci ve svém životě ještě něco zažít. Nechci dítě. To je přece nefér. Myslela jsem na spoustu těch nezodpovědných holek. Na holky, co se nijak nechrání. Co vše nechávají na náhodě. A já tak nezodpovědná nebyla. A přesto jsem těhotná. Ano. Tak to udělám. Nikomu to neřeknu. Nikdy. A to dítě se nenarodí. A pak to přišlo. Doktorka mi to dlouze rozmlouvala. Ale já už byla rozhodnutá. A teď jdu domů. Je to za mnou. Ale někde uvnitř se cítím jako zbabělec. Připadám si tak prázdná. Prázdná a přitom je mi tak těžko. Asi proto, že odcházím s tím tajemstvím. S tajemstvím, které je jak kámen.
Už je tomu pár měsíců. Žiji s přítelem. A on by chtěl dítě. Tolik mě miluje. Chce si mě vzít. Určitě ne teď. Ale jednou. Také ho miluji. Ale když začne mluvit o dítěti, je mi strašně. Vždyť už mohl být otec. Nedokážu se mu podívat do očí. Asi je to daň. Daň a špatné svědomí.



(použito z http://www.xpress.cz/)