poslal joker John Wesley (1703-1791), kazatel.
Chci se s Vámi podělit o úryvek z Deníku Johna Wesleye, datovaný 2. srpna 1767 (Edinburgh).
S lítostí jsem zjistil, že společenství i celková shromáždění byla menší než při mé poslední návštěvě. Připisuji to hlavně způsobu, jak se zde obvykle káže. Lidem se často a důrazně vytýká jejich chladnost, mdloba, lenivost a malověrnost, zřídkakdy se jim říká něco, co by je přimělo k vděčnosti. Mnohé to odradilo a ti, kteří zůstali, zchladli a zmrtvěli.
John Wesley je znám jako člověk asketický (Poznali jsme, že tělo nepotřebuje tolik častého jídla... dohodli jsme se, že nebudeme večeřet. 7. prosince 1735) a přísný k sobě i druhým. Způsob jeho řeči byl z našeho hlediska velmi tvrdý (Můj bratr byl velice rozzloben a řekl mi, že si neumím představit, kolik zla jsem svými řečmi napáchal. 25. duben 1738), přesto však nepostrádal špetku humoru (Byl jsem naplněn takovou radostí, že mohu zvěstovat Boží lásku všem,..., že jsem se nedivil, když mi potom řekli: "Pane, zde již nesmíte kázat". 9. května 1738).
Navzdory přísnosti dokázal Wesley velmi trefně pojmenovat situaci, která nastala v Edinburghu. Duchovní úpadek a rozmělnění víry zde zavinili příliš horliví a snaživí správci, kteří se (možná) po vzoru Wesleye snažili jednat v autoritě, ale ve skutečnosti jejich tvrdosti scházela Boží láska a moudrost. Může být takový přístup ke svěřenému "stádci" ospravedlněn?
Domnívám se, že nikoliv.
Mnohokrát jsem se v životě - ať už v církvi nebo i ve světských institucích setkal s velmi podobnými praktikami. Nejlépe je vystihnul jeden duchovní vůdce, který po kritice svého chování odpověděl: nedívejte se na mě, ale na Boha. Tento zdánlivě logický výrok má jednu zásadní trhlinu - není správný. Dokonce by se dal možná zařadit do kategorie náboženského zastrašování či "zduchovňování" problému, jehož řešení mohlo být snadné - odvolání špatného správce.
Nechci zde otevírat stavidla starých křivd. Chci na příkladu Johna Wesleye upozornit na to, že silácké projevy, tvrdá odsouzení či ponižování, které se může (ojediněle) v církvi vyskytnout, je třeba jasně pojmenovat. Je to možná jedna z cest, jak očistit církev a připravit ji na Svatbu Beránkovu.
Na závěr bych rád připojil další citát z Deníku, tentokrát datovaný 2. září 1767:
Při zkoumání stavu společenství se mi ujasnilo, že Boží dílo v hrabství Pembroke naráželo na mimořádné překážky. Byli to hlavně Daviesovi kazatelé, kteří neustále napadali naše kazatele a tím mnoho lidí odradili. To je někdy vyprovokovalo k odpovědi a zlá věc se stala ještě horší. Poradil jsem jim proto:
1. Nechť každý zásadně přestane mluvit o druhém za jeho zády, pomlouvat, očerňovat.
2. Nechť všichni naši kazatelé přestanou odplácet nadávky nadávkami, veřejně i soukromě, a diskutovat o tom.
3. Nechť nikdy nekážou o sporných otázkách, ale o jasném, praktickém náboženství zkušenosti.
A to stejné bych přál i Granu
joker, Königsfeld
