Recenze: Velkolepé záměry mystiky - evangelizační časovaná bomba Skupina Velkolepé záměry mystiky vyvolala značný rozruch ve stojatých vodách křesťanské hudby. Její frontman Washo (vlastním jménem Václav Juchelka, pracovník-junior Církve bratrské) jde na věc chytře. Zatímco mnozí jeho vrstevníci z řad chválících skupinek musejí dřít jako mezci, aby zakryli rozpor mezi svým mladistvým nábojem a nezastavitelným stárnutím svých tělesných schránek, může být Washo v klidu.

Už od mládí raději nezpívá a hraje chvějící se rukou starce. Čas tedy plyne jaksi jeho směrem. Stačí mu sedět se založenýma rukama a čekat, až jeho reálná a umělecká osoba spolu bezbolestně a bez většího úsilí splynou. Nemusí odvracet hrozbu neautentičnosti a ještě ušetří za kouče pro budování vlastního image. Pohoda... Pracovitý bezdomovec Washa a jeho hudbu v uměleckému směru - randomismu, jehož podstatou je náhodná tvorba, mají také generace fanoušků spojenou s velmi specifickým druhem pohody. Nastává většinou v pozdních nočních hodinách, je dosti vláčná, dalo by se říci až přiopilá, občas sentimentální a malebným způsobem špinavá. Člověk při ní může podléhat nostalgii i sebelítosti a zároveň se jim smát, může podléhat naštvanosti a zároveň zažívat smíření. Cítit hrdost nad svou chudobou, opuštěností a vyděděností, případně závidět těm, kteří jsou ještě chudší, opuštěnější a vyděděnější. Všemi těmi protichůdnými a v zásadě příjemnými pocity ho provází Washův vnitřní hlas, snadno zaměnitelný s úpornou formou dávivého intelektuálního kašle. K Washově image patří značný stupeň uválenosti. "Bezdomovecká" stylizace také odpovídá skladbám, které jakoby byly nahrány na smetišti lidmi, jimž už je všechno jedno. Washo a jeho spoluhráč ovšem klamou tělem: uvolněnosti a ležérnosti, která je pro jejich hudbu charakteristická, se většinou nedá dosáhnout bez intenzivního zkoušení. Jakkoliv tvoří Washovy skladby ideální zvukový doprovod ke chvílím, kdy člověk pustí ze zřetele svoji práci, tvůrci se s nimi nadřeli dost. Dokladem Washovy pracovitosti jsou i jeho skladby Hitovka a Po*****ené kable. Zrození monstra Washovo monstralbum vzniklo z původně docela všedního záměru - vytvořit obvyklou kompilaci evangelizačních písní s misijním záměrem. ("Za některé názvy jsme museli zaplatit výkupné jednomu ruskému instalatérovi," svěřil se Washo při jednom z evangelizačních koncertů). Pro Washa to ale bylo málo, rozhodl se jit cestou dosud neprošlapanou. Jeho skladby vůbec netrpí nějakou roztříštěností, znějí velice sourodě. Ukazují Washa na vrcholu jeho schopností. Pičmajster svobodné vůle patří k tomu nejlepšímu, co Washo natočil, mezi jeho nahrávkami z posledních let je to také ta posluchačsky nejvstřícnější skladba. Washo se na ní ukazuje tak, jak ho fanoušci mají rádi, aniž to působí jako kalkul nebo výprodej. Další skladby Proč tak moc chceme šukat? a Realita je piča zachycují autora v jeho nejvíce typických polohách. Washo a jeho spoluhráč hrají svižné a rozeřvané kusy s nasazením štamgastů transylvánské špeluňky těsně před tím, než se tam začne střílet. Vše je to syrové a jakoby neumělé, některé z těch kusů by ale roztančily i panáky na stole. Washův projev kolísá mezi štěkáním a vytím a zvuková forsáž zní jako údery hlavou o skříň. V nádherně morbidní skladbičce Zabij si svého pronároda je tok zvuků přes všechnu svou zdánlivou překotnost a anarchičnost sevřený jako pěst. Duchu alba se vymyká jen skladba Klerofašismus je fajn, která mimo jiné představuje přesvědčivý důkaz toho, že Washo čte noviny a že ho někdy zaujme to, co se z nich dovídá. Celé album je kolekcí, řekněme, úletů, pro umělce Washova formátu ovšem velmi charakteristických. Skladby přinášejí výlet do mystické krajiny prašných cest mezi rozpálenými poli a krčem blízko železniční trati. Washo je pro takovou cestu ideálním průvodcem - nedá se mu sice věřit ani slovo, ale to přece patří k věci. Asi nejpřesvědčivější ale je, když vypráví zábavné historky, aby se přiblížil ke zbloudilým hříšníkům: velmi ležérně a přitom s velkým citem pro timing rozumuje o orálním sexu. Není pochyb - Washův citlivý přístup ke zpustlé světské mládeži je velkým příkladem pro všechny misijní pracovníky, jak se přiblížit v misijní práci co nejblíže těm, kteří se tak těžko nechají klasickými způsoby zevangelizovat.