Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

KAM SMĚŘUJE EKUMÉNA POD VEDENÍM ŘKC ? VÝZNAM PAPEŽOVY NÁVŠTĚVY V TURECKU. Podle zpráv Rádia Vatikán (www.radiovaticana.cz) pronesl papež Benedikt XVI. několik výroků, které stojí za analýzu. Povšimněme si dvou z nich. Prameny : 1) článek "Ohlédnutí kard. Kaspera za cestou Benedikta XVI. do Turecka." (RV 2. 12. 2006). V mých odkazech : článek 1. 2) článek "O tom, jak se rozplynula nedůvěra" (RV 3. 12. 2006). V mých odkazech : článek 2. Tvrzení 1. "A pak, když na druhý den v katedrále Svatého Ducha mluvil o "pokorné cestě doprovázení" s těmi, kdo nesdílejí naši víru, ale prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a uctívají s námi jediného milosrdného Boha." (moje pozn. papež tedy v duchu 2. vatikánského koncilu ztotožňuje Hospodina s Alláhem - viz čl. 1.).

Jiná formulace : "Ve svých odlišnostech stojíme tváří v tvář víře v jediného Boha; ... - viz čl. 2. Tvrzení 2. "A na cestu domů i do dalších dní je provázelo požehnání Kristova náměstka : "Ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen." - viz čl. 2. Takto se papež rozloučil se 170 mladými tureckými křesťany na zahradě papežského delegáta v Istanbulu. Pro analýzu obou výroků je dobré si připomenout to, čím je Ježíš Kristus pro muslimy - neboť islám ze svých svatých textů neustupuje a věroučná vstřícnost je výhradně na straně Vatikánu. Postavení Pána Ježíše v Koránu. 1) není Božím Synem. (Korán 19:36/35 str. 206; 72:3 str. 227; 23:93/91 str. 237; 4:169/171 str. 541; a další). 2) nezemřel na kříži. (Korán 4:156/157 str. 540; 5:19/17 str. 609). 3) je předchůdcem Muhammadovým (Korán 61:6 str. 516; 7:156/157 str. 411). 4) je podoben novému Adamovi (Korán 3:52/59 str. 501). NIČÍM VÍCE !!! Tedy platí-li tvrzení 1, je vyloučeno tvrzení 2 - a naopak. Svým tvrzením o totožnosti Hospodina a Alláha se ŘKC skrytě zřekla Božího Syna, i když se ho v liturgii zatím !!! dovolává. Pokud připustíme, že křesťané a muslimové mají společného Boha, musíme také připustit, že Ježíš Kristus není Božím Synem. Výše uvedená tvrzení se navzájem vylučují. Přitom přijde doba, kdy to ŘKC bude nucena přiznat veřejně. Muslimové jsou nyní proti ní v obrovské výhodě; ŘKC má jen tento výběr : 1) buď se zřekne Ježíše Krista jako Božího Syna veřejně, nebo : 2) znehodnotí celý proces sbližování s muslimy nastartovaný druhým vatikánským koncilem - tedy proces, který je výhradně jednostrannou záležitostí - iniciativou výhradně ŘKC. Tím by ale před celým světem ztratila tvář !!! Manévrovací prostor má naprosto nulový a proti muslimské iniciativě je bez vyhlídek. Sama si vytvořila tuto past, když po mnohá staletí do své věrouky zabudovávala nebiblické prvky - a hle: tu je výsledek !!! Jestliže tedy ŘKC směrem navenek používá výše uvedené tvrzení 1, a směrem dovnitř (ke svým ovečkám) používá tvrzení 2, musím zde říci naprosto otevřeně : ŽE ÚMYSLNĚ KLAME SVÉ VĚŘÍCÍ. PROSTĚ OBOJÍ NEMŮŽE PLATIT !!! Logickým důsledkem popření Ježíše Krista jako Božího Syna nebude jen totální revize mariánského kultu (Panna Maria již nebude "Bohorodičkou", "Královnou nebes" - ale jen matkou jednoho z proroků), ale vyprázdnění smyslu NZ vůbec !!! Pravděpodobná motivace jednání ŘKC. Kladu si otázku : Jaký motiv má ŘKC při bezbřehé vstřícnosti k ostatním náboženstvím ? Jde o úsilí směřující ke spáse duší, jak by se od Kristovy církve dalo očekávat ? Mám za to, že nikoli. K pozměňování smyslu Písem není nikdo z lidí oprávněn, neboť ten, kdo se ho dopustí bude pod Božím prokletím (Gal. 1:8, 9; Zj. 22:18, 19) !!! Smysl počínání ŘKC je zřejmě jen ve světské rovině : zřejmě vytvoření katolicko - islámské koalice, vymezení sfér vlivu - pro kterou je ŘKC zřejmě schopna obětovat i uznání Pána Ježíše Krista jako Syna Božího, který je pro islám naprosto nepřijatelný. K tomuto závěru mne vede i fakt, že jak islám, tak i katolicismus mají společné šíření víry mečem a usilují o vliv ve světě. Ale zatímco v islámu jde o příkaz Koránu (Korán 9:29 str. 588; 9:38 - 41 str. 589, 590; 66:9 str. 579; a další), v případě katolicismu jde o fatální odchylku od biblického učení, neboť Spasitel světa je mj. Knížetem pokoje (Iz. 9:6), a přišel, aby spasil svět. (J. 3:17). Katolická církev od středověku, kdy ovádala téměř celou Evropu se vůbec nezměnila. Důkazem toho jsou její politické aktivity vehementně směrované ke sjednocení Evropy, ve které ŘKC bude hrát naprosto dominantní mocenskou roli. POLITICKÉ SYSTÉMY POSTUPNĚ ODUMÍRAJÍ - NASTUPUJE VLÁDA NÁBOŽENSKÝCH SYSTÉMŮ. O ovcích a ovčinci. J. 10:10 "Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." Pán Ježíš nikoho k víře nenutil - vše bylo na bázi dobrovolnosti. Byli tedy ti, co šířili křesťanství mečem a prolili při tom potoky krve skutečnými Kristovými následovníky? A pokud jimi nebyli - čí následovníci to pak byli? Malá historická odbočka - ve zkratce. To, co bylo apoštolské církvi naprosto jasné, za pár století již jasné není. Vývoj šel dál - bohužel nebiblickým směrem. Křesťanské církvi se dostává zvláštní ochrany a práv od římského státu a stává se církví katolickou (od řec. KAT HOLON KOSMON), tj. po celém světě, (zpočátku tehdejším římském impériu) rozšířenou. Tento stav nerozdělené církve trval až do reformace. Tato jednota - o níž představitelé mnoha církví, zvláště pak ŘKC tolik touží jako po ideálním stavu církve, však nezabránila pronikání bludů do církve. O co jim tedy jde ? O Boží dílo, nebo o světskou moc ? Z nebiblických prvků církevní historie trvajících do našich dnů, bych chtěl zmínit jen některé : (I). Papežství (papež, tj. biskup římský, z lat. papa = otec). je svrchovaná vláda římského biskupa nad církví katolickou, její bohoslužbou a zřízením. To vedlo k tomu, že si papežové osobovali i světská práva, k jejichž podepření neváhali použít i podvodů. Za všechny uvádím jen "Darování Konstantinovo" a "Ustanovení Isidorova" z 4 - 9. stol. V druhém dokumentu je papež dokonce nazýván hlavou celého světa. Papež Lev I. (440 - 461) se otevřeně označoval za nástupce Petrova, kterého jsou ostatní biskupové povinni poslouchat. ŘKC primát římského biskupa obhajuje texty Mt. 16:18,19 a J. 21:15-19. Ovšem texty 1. Kor. 3:11 a 1. Pt. 2:4-9 upřesňují fakt, že jediným kamenem živým a úhelným je pouze Kristus. Tyto dva texty nelze ignorovat - je třeba hledat soulad mezi nimi, což velice dobře lze, pokud ovšem nestojí v cestě lidské zájmy. Postupem staletí vedl tento vývoj k tomu, že na 1. vatikánském koncilu za papeže Pia IX. (1869 - 1870) byl papež uznán neomylným "ex cathedra Petri "- ve věci víry a mravů. Související text : Mt. 23:9 "A nikomu na zemi nedávejte jméno 'Otec' : jediný je váš Otec, ten nebeský." (II). Obřadnictví (sakramentalismus). Název z lat. sacramentum = svátost. Postupně bylo přijato sedm svátostí, místo původních dvou. Největšího významu nabyla svátost oltářní. Obřad, který následně vznikl se nazývá mše svatá a došlo k němu odchylkou od původní Večeře Páně. Pobožnosti prvotní křesťanské církve se zásadně lišily od pobožností židů i pohanů tím, že při nich nebylo obětí. Pojem oběti je v NZ definován takto : (1) 1. J. 2:2 "On je smírnou obětí za naše hříchy, a ne jenom za naše, ale za hříchy celého světa." (2) Žd. 9:28 "tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých..." (3) Žd. 10:18 "Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti." (4) Mt. 9:13 "Jděte a učte se, co to je "Milosrdenství chci, a ne oběti..." DOKONALÁ OBĚŤ PÁNA JEŽÍŠE. (5) Žd. 7:26, 27 "To je ten velekněz, kterého jsme potřebovali : svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama." Dnešní pojetí mše v ŘKC ilustruje ve stručnosti níže uvedená kniha : Walter J. Ciszek SJ (jezuita) : "On mne vede." ZVON, 1995. Str. 178 : "tentýž Kristus, který byl obětován při mši sv...." Str. 142 : "...pro ně mohl denně obětovat kalvárskou oběť ve mši sv. Je tedy jasné, že při katolické mši je Spasitel světa znovuobětován po pohanském způsobu. (III). Inkvizice a boj proti kacířům. Inkvizice (z lat. inquiere = pátrati), je obecně od r. 1183 policejní a soudní instituce ŘKC sloužící k násilnému vyhlazování kacířství. Byla hlavním nástrojem protireformace. Byla v jednotlivých státech zrušena světskou mocí, protože tam, kde působily inkviziční tribunály, byla narušena politická i hospodářská správa státu. (Podobně dopadli i jezuité). Inkvizice prakticky působila až do 19. stol., kdy byla nahrazena obžalovacím procesem, který respektoval nestrannost soudu. Ale např. v Nizozemsku byla smetena daleko dříve prakticky celonárodní revolucí (1566 - 1609), kdy lesní a námořní Gézové (Žebráci = nejdříve posměšný, potom však hrdý titul) vyhnali španělská katolická vojska. A i když inkvizice změnila svůj název, ve Vatikánu trvá dodnes. Pojem inkvizice je Písmu sv. naprosto cizí. Problém řeší tyto texty Písma sv. : Tt. 3:10, 11; 1.Kor. 1:10; Gal. 5:9-21; 1.Tm. 1:20. A že církev nemá nahrazovat světskou moc, ale má ji respektovat, nám říká text Ř. 13:1-3. Tímto textem ale není řešen problém zneužití moci, tj. když vládnoucí moc jedná v příkrém rozporu s Písmem sv. Křesťané neusilují o vnější vládu (1. Pt. 2:13-17; Mt. 5:39-41). (IV). Mariánský kult. V mariánském hymnu se objevuje refrén: "Vesel se nebes královno...haleluja!" Přitom uctívání královny nebes je Písmem sv. zapovězeno: (1) Jr. 7:18n "...dělají obětní koláč pro královnu nebes a přinášejí úlitby jiným bohům, a tak mne urážejí." (2) Jr. 4:17 "...že budeme pálit kadidlo královně nebes a že jí budeme přinášet úlitby..." A následek? (3) Jr. 7:20 "Hle, můj hněv a mé rozhořčení se vyleje na toto místo, na lidi i dobytek..." Církví byla přijata tato dogmata - ve zkratce: (1) Titul Bohorodičky, nebo Matky Boží (Dei genetrix) r. 431 na sněmu v Efezu. Rozpor minimálně s Iz. 9:6. Existence Božího Syna neměla svůj počátek v Betlémě, Boží Syn existuje od věčnosti, jeden z jeho titulů je mimo jiné též Otec věčnosti - viz výše uvedený text. Konečné (stvoření) nemůže v úplnosti porodit Nekonečného (Stvořitele)- časově omezené porodit Věčného, atd. Panna Maria se z Boží milosti stala účastnou pouze na narození lidské formy (podoby), kterou na sebe Spasitel vzal. (2) Trvalé panenství (Semper virgo) r. 649 na Lateránském koncilu. (Panna Maria neměla děti). Rozpor minimálně s Mt. 12:46-48, kde je řeč o Spasitelově matce a bratřích. A to, že Maria s Josefem po porodu žili běžným manželským životem a že Spasitel měl bratry a sestry vysvítá mj. z textu Mt. 1:25; 13:55,56; Sk. 1:14. NZ rozlišuje pojem "bratr" a "příbuzný" nejen v řečtině, (adelfos-anepsios), ale i v latině (frater-consobrinus). Tedy tvrzení ŘKC, že Ježíšovi bratři byli Jeho bratranci, nemá opory v Písmu sv.. (3) Neposkvrněné početí (Immaculata conceptio) r. 1854 bez koncilu, svévolným vyhlášením papežem Piem IX. (Maria počata bez dědičného hříchu). Rozpor minimálně s Ř. 3:23 a Žd. 4:15. V obou textech není uvedena jediná výjimka - tedy pouze jediný Spasitel, který byl počat z Ducha sv. přišel na svět bez hříchu. (4) Nanebevzetí (Ascensio et Assumptio Mariae) r. 1950 Piem XII. výrokem "ex cathedra." Bez dalšího komentáře. Katolický "Zdrávas" označuje Marii za "milosti plnou." Ovšem text Lk. 1:28 označuje Pannu Marii za milostí zahrnutou" - podstatný rozdíl !!! (V). Kult svatých. Písmo sv. nás učí, že se máme obracet ke Stvořiteli, nikoli ke stvoření. Proto mohou být účinné jen modlitby k Bohu Otci, nebo Jeho Synu. Panovník Hospodin své slávy jinému nedá ! (Iz. 42:8). Jen k Němu a Jeho Synu mají směřovat naše modlitby a následné chvály. Obracet se v modlitbách ke stvoření znamená urážet a popouzet Boha, neboť se tím stvoření povyšuje na Přímluvce, kterým je jedině Pán Ježíš Kristus. (1) 1. J. 2:1 "Toto vám píši děti moje, abyste nezhřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého." (2) 1. Tm. 2:5 "Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš," (3) J. 14:6 "Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Katolické litanie : Svatá Maria matko Boží....oroduj za nás, svatý Michaeli, svatí Boží andělé, svatý Jane Křtiteli, svatý Josefe, svatý Petře a Pavle,....atd. orodujte za nás (doslova převzato z Českého misálu, ZVON, 1995). Modlitby k dílu rukou lidských, jako např. k Pražskému Jezulátku, jemuž jsou připisována mnohá zázračná uzdravení, leží mimo obor této úvahy. (VI). Celibát. (1) 1.Tm. 3:2 "Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit." (2) 1.Tm. 4:1-3 "Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil..." Komentář Dana Drápala : "Příkladem rozporu o kterém mluvím, je kněžský celibát. V Písmu je jasně řečeno, že biskup má být jedné manželky muž. (1. Tm. 3:2). V římskokatolické církvi je to vyloučeno.To mi signalizuje, že něco není v pořádku. ...Jde o princip: zda církev může nadřadit lidské ustanovení jasnému slovu Písma. Člověk, který přijal autoritu Písma sv. poměřuje všechno Písmem. Je-li něco v rozporu s Písmem, nemůže to být z Ducha Svatého. (Dan Drápal: Můj vztah ke katolické církvi, Sborový dopis, Praha, 1995). (VII). Odpustky. Jen krátce: odpustky jsou částečné a úplné. Proti odpustkům bojoval i M. J. Hus. Nikde v NZ nečteme o částečném odpuštění, ani o tom, že by se mělo "svazování a rozvazování" dělat za peníze. Tento blud, jehož následkem byla falešná víra, že když si někdo koupí odpustky, již nemusí na svém životě nic měnit, vedl lidi do zahynutí. To přimělo Martina Luthera k tomu, že 31. 10. 1517 připevnil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu plakát s 95 tezemi o odpustcích. Tím byla v podstatě odstartována reformace. Blíže o odpustcích v katolické církvi viz: (http://www.eucharistie.cz/czech/texty/odpustky/odp1.html). (VIII). Biblický pohled na církev. Br. Křesina ve své analýze "Církev, která je Jeho tělo" uvádí na str. 2 mj. toto: "Prosím tedy vás já vězeň v Pánu, abyste chodili tak, jak je hodno na povolání, se vší pokorou, tichostí i se snášenlivostí, snášejíce se vespolek v lásce, usilujte zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději svého povolání. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který jest nade všechny a skrze všechny i ve všech..." (Ef. 4,1-6). (moje pozn. překlad autora). Jde tu o jednotu, kterou Bůh již stvořil. (moje pozn. - tedy nemusí být dodatečně budována). Každý křesťan má povinnost na ní stavět a odmítat všechno, co je s ní v rozporu. Kdo organizuje větší počet církví - sborů pod společným jménem, vytváří sektu, která představuje oddělení od ostatních údů těla Kristova (Gal. 5:20). Je přestupníkem Božího Slova a tedy provinilcem proti Bohu, protože Bůh je cele ztotožněn se svým zjevením." (konec citátu). Závěrem : Když tedy víme, že doba institucionální jednoty církve, tj. od r. 313, kdy se v podstatě spojila se státem, až do reformace, byla spojena s přijetím mnohých bludů a mnohého násilí, které vždy bylo našemu Spasiteli cizí, proč po ní mnozí církevní hodnostáři tak touží? Co očekávají představitelé nekatolických církví od nejsilnější světové křesťanské církve, totiž ŘKC, jejíž učení je zatíženo tak mnohými nebiblickými prvky? Co očekávají od jejího věroučného sbližování s islámem se kterým budou nuceni dříve či později také souhlasit? Co očekávají od procesu, ve kterém je ŘKC předem poražena? Vážení představitelé nekatolických církví a budoucí signatáři ekumenické Charty! Co Vás vede k podpisu - péče o svěřené stádce, nebo participace s ŘKC na její moci, bohatství a lesku? Sáhněte si do svědomí !!! Myslíte si snad, že spojíte-li se s ŘKC budete moci vytrvat v biblických pravdách? Jakou roli v tomto procesu budete hrát, když např. encyklika papeže Jana XXIII. "Mater et magistra" z 15.7. 1962 (která vyšla k 70. výročí sociální encykliky papeže Lva XIII. "Rerum novarum") nese název podle velice sebevědomé úvodní věty totiž, že:"Matkou a učitelkou národů je katolická církev." ??? Blíže ve slovenštině viz: (http://www.rcc.sk/dokumenty/dok_papezov/Jan_XXIII/mm.html) Nebylo by lepší vrátit se proti toku času až do dob apoštolských a nastolit původní zřízení a jít ve šlépějích Spasitelových? Spasitel pokušení moci a slávy odolal. (Mt. 4: 8-10; Lk. 4: 5-8). Jistě, pak by církev ztratila bohatství, moc a politický vliv ve světě - ovšem výměnou za možnost evangelizace národů a blízkost Pána. Co je víc? Jednota s Kristem - nebo jednota institucionální? Pro ty, kteří mají zájem o komplexnější pohled na problém doporučuji tyto příspěvky: 1) Stanou se i čeští baptisté součástí ŘKC? (Notabene č. 1059, 29.11. 2006). 2) Charta Oecumenica: Kritická reflexe se zřetelem ke katolickému dogmatu. (Notabene č. 1071, 3.1. 2007). 3) Ekuména - nekonvenční pohled. (se zapracovanými komentáři, Notabene č. 1052, 13. 11. 2006). 4) Důsledek jednoho závěru 2. vatikánského koncilu na dějiny světa. (Granosalis č. 6102, 22.12. 2006). 5) Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí (Granosalis č. 6028, 10.12. 2006). 6) F. L. Křesina: Zpronevěra nauce o církvi a místním sboru.(Granosalis č. 5655, 27.9. 2006). 7) F. L. Křesina: Církev, která je jeho tělo a místní sbor v Písmech Nové Smlouvy. (Granosalis č. 5654, 27. 9. 2006). . . . - - - . . . BohemianAnonymus