Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Blažej.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 10, článků celkem: 16320, komentáře < 7 dní: 557, komentářů celkem: 408425, adminů: 60, uživatelů: 5135  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 49 návštěvník(ů)
a 5 uživatel(ů) online:

Myslivec
brusle7
Willy
gregorios777
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110975080
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Může se manipulovat s lidskou psychikou při skupinovém uzdravování?
Vloženo Neděle, 21. leden 2007 @ 15:51:05 CET Vložil: Standa

Zamyšlení Zázračná uzdravení na vlastní oči Uzdravení ani nestačím počítat. Bylo jich nakonec sedmnáct, nebo snad devatenáct? Každopádně jsou zlatým hřebem sobotního odpoledne, které jsem prožil v kostele. Předcházelo jim kázání plné emocí, výkřiků a smíchu.



Italský kněz Alvaro Grammatica stojí před oltářem v děkanském kostele v Hostinném nedaleko Trutnova. V ruce má mikrofon. V chrámu božím je přes sto věřících. Asi dvacítka z nich jsou mladí lidé, kteří žijí v plzeňských Liticích v malé komunitě Koinonia Jan Křtitel a jejichž duchovním pastýřem je právě Grammatica. Zbytek jsou místní věřící. To, co ve svém katolickém kostele dnes zažijí, jistě nečekali. Přišli sice na akci s názvem Ježíš uzdravuje, ale že bude Bůh skutečně uzdravovat, tušil asi jen málokdo.

Křičte! Řvěte!

Na setkání Ježíš uzdravuje jsem přijel tajně. O kontakt s Koinonií Jan Křtitel jsem se marně snažil dva měsíce po telefonu. Nakonec na jeden z mých e-mailů odpověděli, že si sice mého zájmu o charismatické hnutí a jejich komunitu zvláště váží, ale ať se nezlobím, že na žádné akci novináře nechtějí. Jen o důvod víc, abych onu zamračenou sobotu 21. října nasedl v Praze na autobus a do Hostinného se jako obyčejný věřící vypravil.
Naštěstí mě při příchodu do kostela nikdo nekontroluje a já usedám do prostřední lavice a spolu s farníky z Hostinného čekám, co se bude dít. Mládež z komunity obsazuje přední místa. Před oltář se postaví moderátor a dvě pohledné zpěvačky s kytarou.
„Dnes se setkáte se svým Bohem, svým tatínkem, který vás uzdraví. Amen,“ říká familiárně moderátor a zároveň nás vyzývá, abychom se nebáli křičet a řvát. „Nebojte se nahlas oslavovat Boha, nebojte se křičet amen, nebojte se zvolat aleluja. Dnes mezi nás přijde Duch svatý a ty, kdo to potřebují, vyléčí,“ slibuje. Říká také, abychom zvedali ruce vysoko k nebesům, ať jsou naše dlaně obráceny k Bohu.
Po tomto úvodu se na promítacím plátně objevuje text jednoduché náboženské písně a dvě děvčata s kytarou začínají zpívat. Všichni vstávají a zpívají. Farníci z Hostinného jsou zpočátku viditelně na rozpacích. Po prvních patnácti minutách plných zpěvu a spontánních výkřiků amen a aleluja od mladých lidí z komunity odchází pět místních, kteří sem přišli se svými dětmi. Oproti klasické katolické bohoslužbě je to na ně moc. Písně jsou velmi melodické a za chvíli už hlasitě zpívám taky. Zpěv se střídá se vzdáváním chvály Bohu a Ježíši.
Pak před oltář přichází Alvaro Grammatica. Vypravuje jeden příběh z Matoušova evangelia o setníkovi, který zastavil Ježíše Krista a požádal ho, aby vyléčil jeho služebníka. Kázání trvá půl hodiny. Grammatica mluví italsky a jeho slova hned překládá mladá dívka. V kázání nás vyzývá, abychom se nebáli Ježíše poprosit o cokoli. O pomoc i uzdravení, byť sebenepatrnější. Přitom se všelijak pitvoří, směje a používá vtipná přirovnání.
Je skutečně zábavný. Mnohem zábavnější než celebrity, které v sobotu večer skotačí v televizních estrádách. Lidé se smějí. Místní poněkud rozpačitě. „Smí se to vůbec v kostele?“ ptají se jejich výrazy. Je vidět, že je to pro ně velmi nezvyklé setkání.
Po kázání začíná opět zpěv a chválení Ježíše. Nálada graduje. Zpěv je hlasitější a rychlejší. Lidé rozpálenější. Jestliže mi na počátku byla v kostele zima, teď ani já chlad necítím.

Uzdravení

„Duch svatý je mezi námi a nyní už léčí ty, kteří to potřebují. Nebojte se vzdát svému Otci chválu, nebojte se modlit za své uzdravení,“ říká do zpěvu moderátor.
„Chvalte svého Boha, modlete se,“ vyzývá nás několikrát. Lidé se dostávají do varu. Ruce zdvižené, oči většinou zavřené. Modlí se a prosí za uzdravení. Někdo potichu, jiný nahlas.
Asi po dvaceti minutách intenzívního modlení a chválení Ježíše předstupuje před oltář otec Alvaro, moderátor a jedna dívka.
„Ježíš teď uzdravuje srdce muže, který cítil křivdu kvůli dědictví. Ježíš teď uzdravuje ženu, která měla deprese kvůli špatnému vztahu s matkou. Teď uzdravuje muže, který má stresy a je nedoceněný v práci. Uzdravuje ženu, která má problémy s pravým ramenem. Uzdravuje ženu, která měla problémy s ledvinami,“ začíná Alvaro Grammatica.
„Ježíš teď uzdravuje ženu, která měla problémy s páteří. Teď uzdravuje ženu, kterou bolela kolena. A muže, co měl problémy s dýcháním, s průduškami,“ dodává dívka.
Kněz vyzývá ty, co byli uzdraveni, aby se ozvali. Aby zvedli ruku a dosvědčili, že k jejich uzdravení došlo. Nikdo se nehlásí ani po opakované výzvě.
„Ježíš uzdravuje ženu, kterou pořád bolelo břicho a musela na to brát léky. Teď Ježíš uzdravuje ženu, co nemohla pořádně chodit, bolely ji nohy. Ještě uzdravuje muže, kterého bolí loket, a ženu, co byla nemocná, bolelo ji v krku,“ pokračuje po krátké přestávce Grammatica. Nakonec nám takových uzdravení sděluje asi sedmnáct, možná devatenáct. Jdou v tak rychlém sledu, že si je nestíhám zapamatovat.
Po další výzvě se hlásí žena, která měla problémy s pravým ramenem. Už ji prý nebolí. Potom dívka, již přestalo bolet v krku. Mladík nemocný na průdušky už je zdráv a navíc přestane kouřit. Jednu ženu přestala bolet kolena a muž, který byl zahořklý kvůli nepřiznanému dědictví, nyní ve svém srdci došel k odpuštění. K vyléčení se přidává další žena, kterou bolelo břicho. Každé otevřené přiznání je odměněno potleskem. Zbývajících deset údajně uzdravených se nehlásí.
Setkání završené další sadou náboženských písní končí. Všichni místní jsou uvolnění, usmívají se na každého v kostele a přemýšlejí, co se vlastně během posledních dvou hodin ve svatostánku dělo. Jsem na tom stejně. Spěchám na autobus do Prahy a kamarády, volající mi první odhady volebních výsledků po celé republice, příliš nevnímám.

Charismatici

Přestože kostel v Hostinném i komunita Koinonia Jan Křtitel jsou katolíci, charismatické hnutí vychází z protestantismu. Vzniklo v šedesátých letech dvacátého století. Hnutí má za cíl hlavně obnovit křesťanství zevnitř. Charismatici se proto nacházejí skoro ve všech církvích. Charismata jsou mimořádné duchovní dary.
Charismatici věří, že stále je mezi křesťany dar prorokování i dar uzdravování. Kladou velký důraz na citové prožívání křesťanské víry, entuziasmus, dynamickou bohoslužbu se zapojením těla (s tleskáním, zvedáním rukou apod.) a na osobní a bezprostřední vztah k Bohu. Právě zázračné uzdravování se stalo nejčastějším rysem tohoto proudu.
Charismatický rys nedávno získala třeba Jednota bratrská. Ryze charismatická je církev Křesťanská společenství a stovky věřících jsou organizovány v desítkách malých sborů a mnoha tradičních církvích.
Z charismatismu vychází i církev Slovo života. Jejím zakladatelem se stal v roce 1983 švédský kazatel Ulf Ekman. U nás tato církev zapustila kořeny před čtrnácti lety. Kázání Ulfa Ekmana jsem zažil v Brně přesně čtyři dny před katolickou akcí v Hostinném. Na Grammatikovo léčení už jsem byl tedy trochu připravený. Na švédského charismatika mě nepřipravilo nic.
Když totiž jedete do Brna na náboženskou akci, nečekáte, že se bude odehrávat v kinosálu, který zcela zaplní šest stovek věřících, a že u toho bude hrát kapela s bubny a elektrickou kytarou.
Po odchodu z kázání mi volal kamarád a ptal se, jaké to tam bylo. Jak to nejjednodušeji vysvětlit? Zavřete oči a představte si turné Beatles po USA. Vidíte ty záběry, kde jejich fanynky křičí v extázi? Tak to vynásobte dvěma.
Kdyby se Ekmanova kázání zúčastnil zarytý materialista a pozér typu „jsem pražský intelektuál nad věcí“, asi by napsal, že nějaký křesťanský fanatik zblbnul tlupu chudáků bez vlastního názoru. Jenže tak jednoduché to rozhodně není.
Lidé, kteří ten večer do brněnského kinosálu přišli, nevypadají na zoufalé chudáky, jaké znám třeba z přednášek guru láskyplných mimozemšťanů Ivo A. Bendy, nebo mladíků ztracených v tomto světě a hledajících azyl na farmě hnutí Hare Kršna. Naopak. Všichni vypadají jako sebevědomí, přátelští a podle oblečení i docela bohatí lidé. Jsou většinou středního věku, ale vzali s sebou i dost malých dětí. Vstupné je zdarma. Jen před začátkem probíhá sbírka na Ulfa Ekmana.
Akci zahajuje kapela se třemi zpěvačkami a zpěvákem. Hrají rockovou a gospelovou muziku. Spíše jednodušší melodie na jednoduché náboženské texty. Za chvíli už zpívám s celým sálem: „Náš pán Ježíš.“ Lidé nadšeně vykřikují aleluja a zdvihají ruce k nebesům.
Přichází Ulf Ekman se svým tlumočníkem za bouřlivého potlesku. Jeho kázání je vtipnější než Grammatikovo. Slyšet ho Petr Novotný, tak závistí sní svůj cylindr a půjde si hledat normální práci. Lidé se smějí a tleskají.
Ulf vypráví příběhy z Nového zákona, ale i vlastní zážitky o tom, jak ho ovlivňuje Duch svatý a jaké činí zázraky. Zajímavá je historka, jak jel v noci jako spolujezdec autem. Usnul a vzbudil ho Duch svatý. Řekl mu, ať vykřikne na řidiče, aby zahnul doprava. Vzbudil se a vykřikl: „Zahni doprava.“ Řidič jedoucí v mlze po prostředku cesty tak učinil. Za chvíli uviděli, že se díky tomu vyhnuli krávě jdoucí prostředkem silnice. Kdyby ho Duch svatý nevzbudil, jistě by do ní narazili. Za chvíli jel proti nim kamión, který by je zabil.
Po kázání nás vyzývá, abychom chválili Boha a zvedali ruce k nebesům. Pomalu nám káže slovy z bible a vykřikuje aleluja. Každou chvíli stejně vykřikne někdo ze sálu. Lidé se modlí, objímají a Ekman stupňuje napětí. Všichni jsou u vytržení. Modlí se a křičí nahlas. Atmosféra je elektrizující. Dav mě strhává a dělám vše s nimi. Zdvihám k ruce k nebesům, hlasitě se modlím i zpívám. Lidé se smějí, pláčí a křičí.
Při tomto zdrcujícím závěru mnozí z nich prožívají velmi silné náboženské vytržení. Ekman nás ujišťuje, že nyní je mezi námi Duch svatý, který mnohé z nás vyléčil a otevřel naše srdce.

Akce končí několika písněmi. Na závěr nás vyzývá hlavní český pastor Slova života Michal Vaněk, abychom zařvali tak, aby to bylo slyšet až v nebi, a až náš křik uslyší ďábel, aby se třásl strachy. Šest stovek hrdel zařve a v tu chvíli všichni věří, že nás snad opravdu slyšeli všichni andělé i ďábel se svou suitou.

Opravdu zázraky?

Po kázání Ulfa Ekmana sice nikdo nesvědčil, že byl vyléčen, ale je to dost pravděpodobné. Podle kazatele Michala Vaňka má jeho církev mnoho případů, které jsou lékařsky podloženy a zdokumentovány. „Hlavní je však uvědomit si, že to, co vrátí lidem zdraví, není víra, ale Bůh, kterému lidé důvěřují,“ tvrdí Vaněk. Dozvěděl jsem se od něj také, že spolupracují i s charismatickými katolíky, jako je třeba Alvaro Grammatica. Jeho případy vyléčení lze třeba najít i na internetu na stránkách Koinonie Jan Křtitel.
Podle uznávaného vědce v oblasti medicíny profesora Jiřího Heřta je zázračnost uzdravení při bohoslužbách a setkáních charismatických křesťanů velmi sporná. Zvlášť proto, že nelze vědecky ověřit nemoc člověka před kázáním a po něm.
„Během obřadu na pacienta silně působí jak samo prostředí, tak i charisma a výklad kněze, který obřad vede, a významné je i to, že se léčba odehrává ve větším kolektivu. Víra pacienta je totiž posilována tím, že ví, že i ostatní věří. Při takovém obřadu se pacient dostává do zvláštního stavu vědomí, které se blíží hypnotickému stavu, zejména tehdy, když při léčbě dochází k situacím emočně vypjatým. Zužuje se vědomí pacienta, snižuje jeho kritičnost a současně se značně zvyšuje jeho sugestibilita a představivost, objevují se i halucinace. V takovém stavu si pacient dokáže vsugerovat, že se jeho stav zlepšil, že jeho potíže zmizely nebo že jeho choroba ani neexistovala,“ vysvětluje Heřt.
Efekty léčby vírou, podobně jako různých psychoterapeutických postupů, mohou být podle něj skutečně mohutné.
K největším, téměř zázračným efektům dochází při léčbě vírou v případech hysterických, tedy jen funkčních obrn, dnes už velmi vzácných, kdy pacient nevidí nebo mu ochrne ruka a podobně.
„Přesto jsou ale možnosti léčby vírou značně omezené. Uplatňují se jen tam, kde jde buď o problémy psychické, například o neurózu, hysterii, nebo choroby psychosomatické, jakými jsou třeba plicní astma, alergie, funkční poruchy trávicího systému nebo pohybového systému. Naproti tomu nelze očekávat žádný nebo jen pomocný efekt u chorob organických, degenerativních, infekčních nebo nádorových. Dalším omezením možností léčby vírou je to, že všechny osoby na léčbu sugescí nereagují. Jen asi jedna třetina lidí má dostatečnou sugestibilitu.
Jiným problémem je, že efekt léčby trvá jen potud, pokud pacient věří. Výsledky jsou proto často jen přechodné a potíže se vracejí,“ dodává Heřt.

A věřící odborník?

Během práce na tématu zázračných uzdravení při setkáních charismatických křesťanů jsem požádal o názor i Zdeňka Vojtíška z Husitské teologické fakulty Karlovy univerzity. Je naším největším znalcem na nová náboženská hnutí. Jeho názor jako by mi mluvil ze srdce, a proto jsem si dovolil ho použít místo vlastního závěru:
„Dochází k uzdravení? Jako křesťan věřím, že člověk může být uzdraven nadpřirozeným způsobem. Nemohu, a ani nechci tedy vyloučit, že na takovýchto shromážděních dochází k uzdravení. Nechci také oddělovat ,skutečná‘ uzdravení od situací, kdy se zdravotní stav člověka výrazně zlepší proto, že se lepší jeho duševní stav. Ke zlepšení duševního stavu jistě hodně napomáhá evangelium, prožitá milost a odpuštění. A také samozřejmě emočně vypjatá atmosféra, psychický tlak davu a vůbec všechny možné prvky sociální psychologie.
Vítám každé zlepšení zdravotního stavu, ale kladu si otázku nad jeho kvalitou, zlepšení brzy odchází tak, jak odchází vliv okolních lidí a atmosféra shromáždění. Nejsem si vědom toho, že by tito uzdravovatelé cokoli dokázali, když byli sami bez davu a atmosféry u jednotlivého nemocničního lůžka.
Celkem tedy nevylučuji na takovém shromáždění uzdravení a nevylučuji ani, že je nadpřirozené. Pochybuji ale o obojím. O kvalitě prvního a skutečnosti druhého. Skoro bych řekl, že by si Bůh zvolil za svůj nástroj kohokoli jiného než šíbry typu Ulfa Ekmana, a to právě proto, aby toto nadpřirozené působení nemohlo být zaměněno za manipulaci s lidskou psychikou.“
autor: Leoš Kyša datum vydání: 11.11. 2006



"Může se manipulovat s lidskou psychikou při skupinovém uzdravování?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 10 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Zázračná uzdravení na vlastní oči (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Neděle, 21. leden 2007 @ 16:59:17 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Zde nabízím další svědectví o zázračném uzdravení:
Jean se provdala za Johna Neila a usadili se v Rugby v Anglii. Stala se křesťankou, ale John ne. Dařilo se jim dobře, dokud Jean ošklivě neupadla. Poškodila si kostrč a to urychlilo zhoršování stavu její páteře. Následovala série operací. Některé dopadly špatně, a Jean se po nich uvolnilo několik plotének. Po poslední operaci byla na 6 měsíců upoutána do sádrového obvazu. Když jí sádru sundali, řekli jí, že již nikdy nebude moci chodit. Její srdce a plíce byly oslabeny neustálou bolestí, ale špatný vliv na ně mělo i velké množství léků proti bolesti. Musela užívat speciálně připravené léky, aby jí fungovalo srdce. Také začala být závislá na inhalátorech, které jí dodávaly kyslík. Jeden přední britský chirurg jí nabízel riskantní operaci, při které by se jí pokusil páteř zrenovovat, ale při níž byla jen poloviční šance na přežití. Každý den svého života Jean porovnávala svou bolest se zoufalým rizikem této rozhodující operace.
Nikdy nevynechala návštěvu církve, ale přivézt ji tam vyžadovalo pevné nervy. Nejprve k autu přivezli její kolečkové křeslo. Potom bylo potřeba, aby jí někdo pomohl z vozíku a opatrně ji posadil do auta. Její zkřivená a všelijak pokroucená páteř znemožňovala, aby se sehnula v potřebném úhlu. Při dosednutí na sedadlo cítila krutou bolest. Dále jí museli do auta vsunout nohy. Její kyčle byly trvale dislokované z kloubních jamek, takže při nastupování do auta často vykřikovala bolestí. Manžel ji prosil, aby zůstala doma. Podobně na ni naléhali i přátelé, kteří ji někdy vozili do církevního sboru. Z očí jí tekly slzy bolesti, ale zůstávala neoblomná. Nenechá se připravit o příležitost být v Božím domě. Musela však přitom zatínat zuby.
Při každém shromáždění modliteb a kázání vydržela Jean sedět na svém vysokém polštáři jen několik minut. Když bolest začala být nesnesitelná, zvedla se z polštářů a belhala se ke zdi. Opřela se o stěnu, aby ulevila prudké bolesti mezi spodní částí zad a kyčlemi. Za pomoci berlí tak vydržela téměř hodinu. Všichni ve shromáždění si byli vědomi, že Jean Neilová má hrozné bolesti. Vážili si jí za to a její příklad je velmi motivoval, když si uvědomovali, kolik musí vytrpět, aby byla s nimi. Mnozí se modlili za její uzdravení. Nic však nepomáhalo. Proto se sami sebe ptali: „Proč Bůh neuzdraví svou služebnici, která je tak věrná? Je snad v našich modlitbách nějaká chyba?“
Později přišel k Jean tříletý chlapeček a poprosil Boha o její uzdravení. Následující noc měla naše Jean Neilová 2 živé sny. V tom prvním zemřela na operačním stole, ale v tom druhém ne. Tam byla v rozlehlé místnosti se 12 dalšími vozíčkáři. Slyšela zvláštní mužský hlas, jak tam něco říká s cizím neanglickým přízvukem. Viděla, jak ten muž přichází k vozíčkářům. Přišel k prvnímu z nich a modlil se za nějakou ženu. Nařídil jí, aby povstala. Ona povstala, ale potom zase s rozhořčeným výrazem usedla. Potom ten muž přišel k Jean. Modlil se za ni a ona vstala z vozíku, rozběhla se, byla úplně uzdravena.
O 2 týdny později toho r. 1988 přijel Reinhard Bonke do Birminghamu vykonat modlitebně kazatelské shromáždění. Sešlo se tam téměř 12 000 účastníků včetně vozíčkářky Jean. Když se Bonke v duchu potichu modlil, ptal se: „Pane, co chceš dnes dělat? Jaký zázrak chceš vykonat na tomto shromáždění?“ Přitom se díval na zástup. Když jeho pohled padl na vozíčkáře, Pán vedl jeho pozornost k ženě, která seděla po levé straně. Slyšel, jak mu Duch svatý říká: „Ta žena na vozíku bude dnes uzdravena.“
Jean pozorovala Bonkeho ze svého vozíku. Měla dojem, že jí opravdu silně připomíná toho mluvícího muže ze snu. Když začal Bonke kázat, poznala s určitostí, že to je jeho hlas. Tón a německý přízvuk byly stejné.
V určité chvíli pořadatel Bonkeho upozornil, že už je čas končit. Proto Bonke bez meškání pospíšil z pódia k prvnímu vozíku, který před sebou viděl. Seděla na něm žena. Řekl: „Chci se za Vás modlit.“ Vložil na ni ruce. Cítil přitom v rukou moc Ducha svatého jako elektřinu. Modlil se a potom řekl: „Ve jménu Ježíše vstaňte.“ Povstala, ale byla velmi roztřesená. Bonke vypráví: „Na tváři měla rozhořčený výraz, jako bych neměl žádné právo s ní provádět něco takového. Zase se posadila. Věděl jsem, že nebyla uzdravena. Ach ne, pomyslel jsem si, to není ta žena, kterou mi Bůh ukázal. Změnil jsem směr. Vzpomněl jsem si, že žena, kterou mi Bůh ukázal, seděla víc vlevo. Vyskočil jsem a podíval jsem se doleva, až jsem ji spatřil. Potom jsem utíkal přes celou halu a něčí kamera mě sledovala. Poklekl jsem před Jean a řekl jsem: „Přišel jsem se za Vás modlit. Dnes budete uzdravena.“ Nikdy nezapomenu na její odpověď: „Já vím, já vím, já to vím!“ křičela. Řekl jsem: „Dobře, budu se za Vás modlit a Vy vstanete.“ Její nevěřící manžel John řekl: „Jak to myslíte, že vstane? Moje žena nemá v pořádku kyčle. Má dislokované kyčle.“ Řekl jsem: „Vím jenom to, že pro Boha je možné cokoliv. Budu se za Vás modlit a Vy vstanete.“
Vložil jsem na ni ruce a modlil jsem se. Potom jsem jí nařídil, aby vstala. Pomalu, s velkým úsilím se zvedla a potom náhle prudce upadla. Pomyslel jsem si, ach ne, Pane, co jsem to udělal? Avšak potom jsem si uvědomil, že nepadla zpět do vozíku, ale dopředu. Alespoň to bylo tím správným směrem. Potom jsem náhle poznal, že neupadla proto, že by ji kyčle nedokázaly unést, ale že padla pod mocí Boží. Porazil ji Duch svatý. Rychle jsem se k ní sklonil. „Ježíš Vás uzdravuje,“ řekl jsem. „Já vím, já to vím,“ odpověděla. Potom se na mne podívala a řekla: „Cítím se jako pod narkózou.“ „Právě Vás operuje pan doktor Ježíš,“ zvolal jsem.
Jean říká, že v té chvíli cítila, jak se jí v těle odehrávají velké, neuvěřitelné věci. Cítila, jako by jí někdo natahoval tělo na skřipec. Kyčle jí zapadly do kloubních jamek. Jedna noha byla o 2 palce kratší, teď vyrostla do stejné délky jako druhá. Potom se jí zdálo, jako by jí do páteře po celé délce pronikl horký ocelový drát. Její kosti, tkáně a svaly, postižené artrózou, se začaly natahovat a pulzovat novým životem. Řekl jsem jí: „Ve jménu Ježíše, vstaňte.“ Podíval jsem se na jejího manžela Johna. Myslel jsem, že mi dá pěstí. Řekl: „Co když upadne?“ Odpověděl jsem: „Jsem tady. Proto jsem tady. A teď vstaňte.“ Jean se pomalu začala sbírat z podlahy. Postavila se na nohy.
„A teď, ve jménu Ježíše, začněte chodit.“ Jean Neilová náhle běhala kolem místnosti se zdviženýma rukama, chválila Boha a plakala radostí. Její druhý sen se právě naplnil.
Její příběh byl v Evropě senzací.
Její manžel John přijal Ježíše jako svého Spasitele. Dnes celá rodina slouží Bohu. Cestují po světě a vyprávějí o jejím uzdravení. Video, které bylo tehdy natočeno, se promítá v mnoha zemích a povzbuzuje víru nemocných.
Bonke doplňuje:
Podrobnosti Jeanina příběhu, který jsem vám zde vyprávěl, jsem se dozvídal během let, které uběhly od roku 1988. O jejím snu jsem slyšel až po několika letech. Žasnu nad tím, jak Bůh jednal. Jean ve snu dokonce rozeznala můj přízvuk. Takový detail! Nikdy dřív mne neslyšela. Znala mne pouze z vyprávění. Tehdy toho dne jsem si myslel, že jsem ve spěchu učinil hroznou chybu, když jsem se modlil za uzdravení nesprávné osoby. Avšak Bůh si použil právě to. Pro Jean to byl poslední detail z jejího snu, který jí potvrdil, že se jí skutečně naplňuje před očima. Že její uzdravení je již na dosah ruky. V tu chvíli měla velmi silnou víru. Když jsem k ní přišel a řekl jsem: „Ježíš Tě uzdraví,“ byla na to doopravdy připravená. „Já vím, já vím, já to vím,“ volala.
Upravil jsem zkrácením z knihy, kterou jsem dostal k vánocům.
Autor knihy ještě žije, a tak může vše zde řečené dosvědčit. Stejně jako to mohou dosvědčit lidé, kteří vše viděli a hmatali na vlastní oči a ruce.
Z knihy Reinhard Bonnke: Požehnání až do špiček bot, Křesťanský život, Albrechtice r.2006, str.19-31

Druhé uzdravení
David Attah vyrostl v Nigérii v muslimské rodině. Matka mu zemřela, když byl ještě malý. Jednou přijel do města křesťanský evangelista a pořádal tam shromáždění, kterého se zúčastnil i David. Zopakoval modlitbu pokání a přijal Krista jako svého Spasitele. Pak Davida srazilo auto a on ztratil schopnost mluvit. Všichni přátelé ho proto opustili. Jeho případ byl odvysílán v celostátní televizi.
Rozhodl se spáchat sebevraždu. Dopis na rozloučenou vložil do své Bible na nemocničním stolku. Počká až všichni usnou a pak vypije jed. Mezitím ale přišla krásná studentka zdravotnictví, která o něm slyšela v televizi. Vzala do ruky Davidovu Bibli a dozvěděla se o plánu sebevraždy. Zeptala se ho: „Jste křesťan?“ Přikývl. Ona: „Já také.“ Přidala: „Bůh ti neodpustí, jestliže vzácný dar života vlastní rukou zničíš. Pokud spácháš sebevraždu, půjdeš do Pekla. Ale já nechci, abys šel do Pekla.“
On však nechtěl od sebevraždy ustoupit, dokud mu neslíbila, že ona zůstane navždy jeho přítelem. Přátelství trvalo pak 8 let. Její rodiče se snažili její přátelství s mrzákem ukončit, ona však byla vytrvalá.
Pak ho Pán Ježíš skrze modlitby Bonkeho na modlitebním shromáždění zázračně uzdravil. Vrátila se mu řeč a bývalou studentku zdravotnictví si jako zdravý vzal za manželku.
Davidovo uzdravení je známé v celé Nigérii a také ve většině církví v té části Afriky.
Z knihy Reinhard Bonnke: Požehnání až do špiček bot, Křesťanský život, Albrechtice r.2006, str.111-130, upravil jsem zkrácením.

Má vlastní zkušenost a její pochopení:
Proč se po zázračném uzdravení, které fyzicky cítíme (vidíme, slyšíme a hmatáme), nemoc opět vrací?
Protože k uzdravení došlo skrze modlitbu víry a hlavním cílem uzdravení bylo hmatatelně posílit (odměnit) mou důvěru v Boží pomoc, tak se odvěký nepřítel lidského pokolení bude lstivě snažit nás o tuto Boží odměnu a vzrůstající víru připravit. Je psáno, viz 1. Petrova
5,8: Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil.
5,9 Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. (ekumenicky)
5,8 Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral.
5,9 Jemuž odpírejte, silní [jsouce] u víře, vědouce, že tatáž utrpení bratrstvo vaše, kteréž na světě jest, obkličují. (kralicky)
Sám jsem to před 20 lety na vlastní kůži zažil. Když jsem se společně pomodlil s jistým necharizmaticky evangelikálním duchovním, hned mé tělo začalo normálně zdravě fungovat. Mohl jsem běhat, dělat dřepy, což bylo vteřinu předtím ještě nemožné. Lidem kolem mě i mým nevěřícím příbuzným jsem své nově nabyté zdraví hned předvedl.
Ďábel však měl v záloze past. Potkal jsem bratra ze stejné církve, který byl pro mne i tehdejší mládež úctyhodnou autoritou. Netušil jsem, že dogmaticky věří tradiční renesančně-barokní protestantsko-evangelikální teologii, že po smrti apoštola Jana všechna zázračná znamení a zázračná uzdravení těla, kromě daru proroctví, způsobuje ďábel a že tedy patří do kategorie znamení antikristovských. Když mi tento bratr řekl, že zázrak způsobil ďábel, natolik jsem se vylekal, že jsem o uzdravení z víry ve vzkříšeného Krista vzápětí přišel. V pláči jsem pak prosil Pána Boha o odpuštění za to, že jsem víc věřil člověku – bratru, než Jemu – Bohu, který mi prokázal takové dobrodiní. Bůh mi však již neodpustil zcela, nýbrž mne nechal za trest neúcty k Němu „vykoupat se“ v bolestech těla ještě celý týden. Lekce to však pro mne byla. Inu, je ohavností věřit v člověka a lidskou teologii víc, než v Boha a celou Bibli.

Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



Mrtvolka v kufru a zázrak vzkříšení v Itálii ve 20. století (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Neděle, 21. leden 2007 @ 17:07:57 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
MRTVOLKA V KUFRU A ZÁZRAK VZKŘÍŠENÍ V ITÁLII VE 20. STOLETÍ
Jistá matka měla šestiměsíční dítě, které bylo tak těžce nemocné, že se přes veškerou lékařskou péči zdálo, že je odsouzeno k smrti. Matka se ze všech sil snažila v sobě vzbudit velkou víru, aby dítě zachránila. Rozhodla se jet s dítětem k otci Piovi v naději, že jeho přímluva u Boha dítě uzdraví.
Cesta byla daleká. To ji však neodradilo a nastoupila do vlaku. Cestou však dítě zemřelo. Šokovaná matka zavinula mrtvé tělíčko do ručníku a vložila je do kufru.
Když přijela do San Giovanni Rotondo, spěchala do kostela a postavila se s kufrem v ruce do fronty žen před zpovědnicí. Když přišla na řadu, klekla před otce Pia, otevřela kufr a zoufale se rozplakala. Výjevu byl přítomen MUDr. Sanguinetti, konvertita a nejbližší spolupracovník otce Pia v nemocnici „Casa Sollievo della Sofferanza“. Lékař ihned poznal, že i kdyby dítě nezemřelo na svou chorobu, muselo by se při mnohahodinové cestě v tomto kufru zadusit.
Otec Pio při tomto pohledu zbledl a byl hluboce dojat. Pak se náhle obrátil k matce a zvolal: „Proč tak křičíš? Nevidíš, že dítě spí?“ A skutečně: dítě teď spalo klidným a zdravým spánkem. Jásot matky a všech přítomných, kteří byli svědky zázraku, nebral konce.
Pasquale Cataneo – Otec Pio, přítel Boží, dobrodinec lidí; SIGNUM UNITATIS 1993, str.66-67



Neobvyklá bohoslužba patera Pia (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Neděle, 21. leden 2007 @ 17:13:27 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Denně slouží otec Pio mši svatou v 5 hodin ráno; lidé však čekají před kostelem už od jedné, modlí se a zpívají, dokud se neotevře; často jsem to zažil. Každý si rád přivstane, jen, aby se dostal blízko k oltáři Otce Pia. I ten vstává časně; na mši svatou se totiž připravuje celé tři hodiny. Ve tři čtvrtě na pět se vratkým krokem dostaví do sakristie. V tu dobu tajemně prožívá Kristovu smrtelnou úzkost na Olivetské hoře. V sakristii ho čekají mužové všech vrstev a tlumočí mu své problémy. Pater Pio klesá na klekátko a modlí se. Po několika okamžicích, posilněn, se obléká do mešních rouch. Z očí mu kanou slzy, nepovažuje se za hodna sloužit mši svatou. Je to otřesné vidět tohoto 78-letého svatého muže plakat. Přesně o páté odchází k oltáři, je patrné, jak mu každý krok působí bolest.
S velkou úctou se modlí stupňovité motlitby. Občas si sáhne na čelo, jakoby si chtěl nadlehčit trnovou korunu. Chystá se políbit oltář, ale prudké bolesti mu v tom brání. Upadá do extáze. Trpí a usmiřuje Boha za hříchy svých svěřenců. V extázi bývá i při Gloria a Krédu; v jeho výrazu se odráží vše, co se právě modlí – ponejvíce tedy velké utrpení, řidčeji radost. Bývá slyšet, jak vzdychá a pláče, Evangelium čte s velikou láskou a zbožností. Když zvedá patenu a kalich, rozmlouvá polohlasně s někým neviditelným; jako by na pateně zvedal všechny svoje svěřené, záležitosti. Když se při Dominus vobiscum obrací k lidu, jsou jasně vidět jeho zkrvavené, probodené dlaně. Bolestí, působených dlouhým stáním, přibývá. Po Sanctus ho zachvacuje vysoká horečka, trpí palčivou, bodající bolestí, oči jsou zakalené a rysy připomínají tvář na kříži umírajícího Ježíše. Když pak pronáší nad chlebem a vínem slova vyřčená Kristem při poslední večeři – jezte z toho všichni, toto je mé tělo, pijte z toho všichni, toto je má krev – tu zachvívá jeho tělem smrtelná hrůza; z ran na rukou mu tryská čerstvá krev. Kristiovo umučení nejen vidí, nýbrž je na vlastním těle prožívá. Často se stane, že lidé vykřikují hrůzou z obavy, že pater Pio umírá. Je otřesné vidět jej při nekrvavé mešní oběti, jak ve své oddanosti k trpícímu Kristu cedí krev vlastní. Ze zástupu poutníků se leckdy ozve zvolání: „Věřím!“ – vždyť právě za obrácení lidí na víru podstupuje pater Pio Kristova muka. Svaté proměňování trvá asi pět minut, potom už bývá pater Pio klidnější, ale bolesti ho neopouštějí. Otčenáš se modlí zcela odevzdaně. Když před přijímáním těla a krve říká Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, váznou mu slova v hrdle a pláče. Požití svaté Hostie ho přivádí do radostné extáze; pije kalich Kristovy krve za nás vylité a prožívá radost z Boha v té nejvyšší míře. Tato odměna bohatě vyžaduje předchozí utrpení. Dlouho setrvává v tomto stavu a po závěrečných modlitbách jej dav mužů opět provází do sakristie. Odloží mešní oděv, navlékne vlněné rukavice a odchází do kláštera modlit se díkuvzdání. Účastníci jeho mše nacházejí mír a vnitřní vyrovnanost, uznávají své hříchy a s lítostí přiklekají ke zpovědnici.
Z http://crux.lightbb.com/viewtopic.forum?t=44

Informoval Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



Zázrak. Jak někomu narostla amputovaná noha. (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Neděle, 21. leden 2007 @ 17:25:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Zázrak. Jak někomu narostla amputovaná noha.
Nejedná se o nějaký sen nebo bajku. Tato událost, která je do všech podrobností dosvědčena nespornými historickými důkazy, zůstala za hranicemi Španělska 300 let téměř neznámou. Osoba, u níž došlo k zázraku, Miguel Juan Pellicer, díky četným dokladům v archivu farnosti Calanda v provincii Aragon v severním Španělsku, je bezpečně doložena. Miguel Juan Pellicer byl pokřtěn 25.3.1617. Byl druhým z osmi dětí a pocházel ze skromné selské rodiny, která žila zbožným, ctnostným životem. Když bylo Miguelovi 19 nebo 20 let, sloužil jako čeledín u strýce z matčiny strany v provincii Valencia. Koncem července 1637 vezl vůz s obilím. Vpředu řídil zpřežení, ale spadl. Jedno z kol mu přejelo nohu pod kolenem a zlomilo mu holenní kost.

Strýc Jaime okamžitě převezl zraněného do sousedního městečka a pak asi 60 km vzdáleného města Valencia. Dorazil tam 3. srpna 1937. Miguel tam zůstal 5 dní, dávali mu různé léky, ale nemělo to účinek. Tak tedy cestoval zpět do Zaragozy a dorazil tam začátkem října 1637. Vyčerpán a v horečce byl přijat do špitálu Real Hospital de Gracia. Tam ho vyšetřoval hlavní lékař chirurgického oddělení Dr. Juan de Estanga a 2 vyučení chirurgové. Protože všichni 3 lékaři diagnostikovali na noze zanícenou ránu v pokročilém stadiu, viděli jako jediný prostředek k záchraně pacientova života amputovat nohu. Když později dělali před soudci výpověď, popisovali nohu jako „velmi flegmonní a zapálenou“, místy dokonce „černou“. V polovině října provedl Estanga operaci: amputoval pravou nohu „4 prsty pod kolenem“. Ačkoliv pacient byl omámen tehdy běžným narkotizujícím alkoholickým nápojem, trpěl strašné bolesti. „Ve své bolesti volal mladý muž neustále a s velkou naléhavostí k Panně Marii „del Pillar“ o pomoc. Tak to dosvědčovali svědci. Jistý student chirurgie jménem Juan Lorenzo Garcia měl amputovanou nohu vzít a uctivě pohřbít na předem určeném místě nemocničního hřbitova. V té době byla chována úcta k lidskému tělu, které je určeno jednou na konci věků ke vzkříšení, takže se i s amputovanými údy zacházelo s pietou. Garcia později dosvědčil, že nohu pohřbil v horizontální poloze do vykopané díry asi píď pod povrchem, tj. asi 21 cm pod povrchem.

Po nějaké době v nemocnici, ještě než se rána úplně zajizvila, odebral se Miguel do asi 1 km vzdáleného kostela zasvěceného Panně Marii „del Pilar“ a děkoval Bohorodičce za to, že mu zachránila život a že jí může dál sloužit a uctívat ji. Potom ji naléhavě prosil o její pomoc, aby mohl žít z práce vlastních rukou. Na jaře 1638 mu nemocnice pořídila dřevěnou nohu a berlu. Aby mohl přežít, nezbývalo mu nic jiného než „pordiosero“, tj. stát se autorizovaným veřejným žebrákem, veřejně uznaným proboštskou kapitulou z Pilaru. Zaragoza tehdy měla 25 000 obyvatel, většina z nich procházela každý den kolem něho při své cestě do chrámu, aby pozdravili přesvatou Pannu Marii. Bolestí ztrápená tvář mladého žebráka, který prosil o almužnu, na sebe přitahovala pozornost nesčetných poutníků. Miguel se zúčastnil každý den v kostele mše svaté. Když mše svatá skončila, pravidelně natíral pahýl své amputované nohy olejem z lamp, které hořely před sochou Rodičky Boží. Profesor Estanga se mu snažil často vysvětlovat, že tím se zpomalí zajizvení rány. Miguel ale na to nedbal a zbožně natíral svou nohu dále. Tento akt víry v pomoc Panny Marie mu byl důležitější než všechna zdravotní pravidla. Počátkem roku 1640 se vrátil Miguel na hřbetě osla zpět do své domovské obce. Cesta dlouhá 120 km ho úplně vyčerpala. Rodiče ho ale srdečně přijali a to mu dodalo znovu síly. Miguel měl 23 let. Protože jako mrzák nemohl rodičům dobře pomáhat, začal zase žebrat, aby tak přispěl rodičům k obživě. Mnozí lidé později dosvědčili, že viděli v okolních vesnicích jednonohého mladého muže kolem města Calandy, jak seděl na malém oslu a bylo jasně vidět pahýl na jedné noze. Dne 29.3.1640 byl dle přesvědčení lidí výroční den 1600 let příchodu Panny Marie na břeh řeky Ebro, z čehož vznikla pozdější staletá úcta Panny Marie del Pilar ve Španělsku.

V té době (r.1640) se právě objevila v Leuven (španělské Flandry) kniha biskupa Cornelia Jansena „Augustinus“, podle níž se zformovalo jansenistické hnutí, které odmítalo víru v zázraky a mariánskou úctu.

Onoho dne 29.3.1640 se Miguel pokoušel rodičům pomáhat. Nakládal nosné koše na zádech svého malého osla hnojem. Udělal to devětkrát po sobě, ačkoliv mu to bylo velmi svízelné držet se zpříma na své dřevěné noze. Když nastal večer, šel unaven do stavení a pahýl nohy mu působil větší bolest než obvykle. Tuto noc musela rodina Pellicerova na rozkaz guvernéra nechat v domě přespat jednoho vojáka královské kavalerie, která pochodovala směrem k hranicím. Miguel musel vojákovi přenechat svou postel i deku a přenocovat na zemi na matraci v ložnici svých rodičů. Kolem desáté hodiny se uložil ke spánku. Sňal svou dřevěnou nohu a přehodil přes sebe svůj plášť, který mu byl ale příliš krátký, aby ho celého zakryl. Pak usnul. Kolem jedenácté hodiny v noci vstoupila Miguelova matka s olejovou lampou v ruce do světnice. Ihned pocítila líbeznou vůni. Zvědavě pozdvihla lampu do výšky. Pod pláštěm, kterým byl přikryt její spící syn, vykukovaly 2 nohy. Zděšena přivedla svého muže. Ten pozdvihl plášť. Nebylo pochyb. Byly to dvě nohy i s chodidly. Dalo jim to trochu práce, aby vzbudili syna. Ten rozespalý postupně přišel k sobě a byl úplně unešen tím, co se stalo. První slova, která mu vyšla z úst byla prosba k otci, aby mu podal ruku a odpustil všechny urážky a nezdvořilost, kterou mu kdy prokázal. Tato spontánní a bezprostřední reakce pokory u někoho, komu byl prokázán zázrak, je zřejmým poukazem na Božský původ zázraku. Když se dojatí rodiče Miguela ptali, zda tuší, jak se to stalo, odpověděl, že neví. Když ale byl právě probouzen ze spánku, měl zrovna sen, že je v kapli Panny Marie del Pilar a že natírá, jak bylo dříve jeho zvykem, svůj pahýl nohy olejem z jedné lampy. Byl si hned jistý, že mu Panna Maria del Pilar opět darovala jeho amputovanou nohu. Následujícího dne potvrdili rodiče před notářem: „Jsme přesvědčeni, že přesvatá Panna Maria del Pilar prosila svého Syna, našeho Spasitele o tento zázrak a byla Bohem vyslyšena pro modlitby Miguela nebo protože to bylo její skryté přání.“ Tito křesťané poznali zcela jasně, že to nebyla sama Bohorodička, která učinila tento zázrak, nýbrž svými prosbami toho dosáhla od nejsvětější Boží Trojice. Ať je svatá Panna Maria sebevíce ctěna a milována, není považována za nějakou pohanskou bohyni, nýbrž za prostřednici mezi námi a jejím Synem, jak to odpovídá jejímu mateřskému postavení vůči nám dle slov svého Syna, která pronesl na kříži k učedníku Janovi: „Hle Tvá matka“ (Jan 19,27) (Porovnej i se Zjevením 12,17). Když opadlo první vzrušení začal Miguel svou nohou pohybovat a ohmatávat ji. Prohlížel ji a pozoroval na ní známky, které dosvědčovaly, že je to skutečně jeho noha. Byla tu jizva po zlomené kosti od kola vozu, které mu ji zlámalo. Dále bylo vidět stopu po cystě, která pocházela z dětství, dva hluboké škrábance způsobené trním a konečně stopy po kousnutí psem. Miguel a jeho rodiče si byli jisti, že Panna Maria del Pilar dosáhla od Boha našeho Pána navrácení nohy, která před 2 roky byla pohřbena. Toto řekli pod přísahou bez váhání před soudci v Zaragoze. Noviny z té doby „Aviso Historico“ ze 4.6.1640 psaly, že pohřbená noha i přes usilovné hledání nebyla na špitálním hřbitově nalezena. Díra v zemi, v níž byla noha pohřbena, byla prázdná!

Hned ráno 30.3.1640 se rozšířila neuvěřitelná zpráva po celé vesnici. Don Juseppe Herrero, vikář obce spěchal k rodině Pellicer spolu se sudím, rychtářem, královským notářem a dvěma lékaři z Calandy. Všichni byli z toho zmateni, nemohli se z toho vzpamatovat, když spatřili Miguela s jeho pravou zdravou nohou, ačkoliv den předtím ho viděli ještě jednonohého. Miguel si vykonal svatou zpověď a přijal při děkovné mši svaté Tělo Kristovo. Noha však zpočátku nevypadala zrovna pěkně. Byla zbarvena do fialova, nehty byly zkřiveny, svaly úplně zakrnělé a především byla noha o několik centimetrů kratší než noha druhá. Trvalo to tři dny, než nabyla normálního vzhledu a získala opět pružnost a svou sílu. Tyto okolnosti, které byly při procesu pečlivě dokumentovány a vyšetřovány, potvrzují, že se nejednalo o nějaký kouzelnický trik. Dokazují, že opět darovaná noha byla tatáž noha, která byla před dvěma roky a pěti měsíci pohřbena na hřbitově 100 km vzdáleném…. V červnu svědkové potvrdili před soudci v Zaragoze, že Miguel „může patu nohy položit na zem, prsty pohybovat a bez potíží běhat.“ Kromě toho bylo zjištěno, že znovudarovaná noha od konce března „vyrostla skoro o tři prsty“ a nyní byla stejně dlouhá jako noha druhá. Jedině znamení na této noze nezmizelo: jizva, která tvořila rudý kruh na místě, kde obě části nohy srostly. To bylo zároveň nesmazatelným znamením zázraku.

Nevěřící filozof Voltair později žádá ve filozofickém slovníku, že: „Zázrak by musel být zjištěn určitým počtem rozumných lidí, kteří by byli nezaujati a neměli na věci žádný zájem. A jejich svědecké výpovědi by musely být zaznamenány korektní formou, neboť když požadujeme tolik formalit při záležitostech jako koupi domu, sňatku, nebo závěti, kolik by vlastně bylo třeba průkazných důkazů a zkoušek při prošetřování věcí z přirozeného hlediska nemožných?“ Přesně taková listina však byla v Calandě vystavena. Dne 1.4.1640 v pondělí se vypravil farář i vikář ze vsi Mazaleón, vzdálené 50 km na cestu spolu s královským notářem do vsi, kde žil Miguel, aby prozkumali skutečnosti faktů a vystavili o tom listinu.

Koncem dubna 1640 se rozhodla rodina Pellicer, učinit děkovnou pouť k Panně Marii del Pilar. V Zaragoze žádalo vedení města otevření procesu, aby se vneslo jasno do celého dění. Dne 5.6.1640 byl tento proces podle kanonického práva otevřen. Byl veřejný a každý měl k němu přístup. Zúčastnilo se ho 100 osob z různých společenských vrstev. Dne 27.4.1641 vynesl arcibiskup slavnostním způsobem soudní rozhodnutí. Prohlásil znovunabytí amputované pravé nohy u Miguela Pollicera „za obdivuhodný zázrak“.

Překlad A.bbaye Saint Joseph de Clairval, Flavigny sur Ozerain – XI/2006 v časopise farního společenství Kontakty 33/prosinec 2006


V říjnu 1998 se v Itálii objevila knížka známého novináře Vittorio Messoriho Il Miracolo. Spagna, 1640: indagine sul piu sconvolgente prodigio mariano (Zázrak. Španělsko 1640: výzkum nejpodivuhodnějšího mariánského zázraku).

Vittorio Messori koupil před několika lety ve Francii knihu, která obsahuje bohaté historické prameny. Z té se poprvé dověděl o nejpodivuhodnějším zázraku v dějinách katolické církve. Byl to náhlý zázračný opětovný vzrůst amputované nohy 23-letého vesničana v obci Calanda v roce 1640. S vědeckou vášní pro hledání pravdy začal Messori sám zkoumat historické prameny. Třikrát cestoval do Španělska, aby tam v archivech v Zaragoze a v Calandě osobně prostudoval všechny dokumenty. Po dlouholetém a podrobném studiu dospěl k závěru, že dokumentace tohoto případu je velmi solidní a úplná a svědectví jsou tak četná a tak shodná, že tento historický fakt nelze zpochybnit. Messori tvrdí, že kdybychom odmítli historičnost tohoto zázraku, museli bychom stejně tak zpochybnit vůbec všechny historické události.

Dříve sám Messori vyjadřoval přesvědčení, že takový zázrak by nikdy nemohl existovat. Tvrdil, že zázrak, který by nikdo nemohl zpochybnit, např. nový růst ruky nebo nohy, by znemožnil člověku svobodu rozhodnutí a to by se příčilo Boží pedagogice víry. Nyní po objevení zázraku v Calandě musel svoje teoretické náhledy zkorigovat. Ve svatyni Matky Boží "del Pilar" v Zaragoze skutečně visí dřevěná protéza, která je votum z vděčnosti Matce Boží za znovunabytí amputované nohy. Je to skutečný "Zázrak zázraků", "Milagro de los milagros", jak ho označují Španělé. Tento zázrak svědčí o tom, že Bůh se se svou láskou sklání i k takovým agnostikům jako Zola nebo Voltaire a apeluje na jejich svědomí, aby odhodili svoje skeptické smýšlení, které neumožňuje překonat dramatický rozpor mezi rozumem a vírou a uzavírá tak cestu k nalezení pravdy.

Po zakončení kanonického procesu pozval španělský král Filip IV. uzdraveného Miguela do svého paláce v Madridu. Během setkání král poklekl a políbil zázračně uzdravenou nohu.

Vittorio Messori zdůrazňuje ve své knížce, že nikdy nikdo nezpochybnil pravdivost této události.
Z: http://web.katolik.cz/feeling/noha.htm



Re: Může se manipulovat s lidskou psychikou při skupinovém uzdravování? (Skóre: 1)
Vložil: joker v Neděle, 21. leden 2007 @ 17:50:50 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Přiznám se, že jsem částečně skeptický - ne snad proto, že bych nevěřil v zázračné uzdravení, ale proto, že vím jak působí dav na lidskou psychiku. V roce 1991 jsem byl kromě služby na velké týdenní evangelizaci Bonkeho v Ostravě také mezi služebníky na evangelizacích (rozumněj uzdravovačkách) Steva Rydera. Lidé padali na záda, protože jim někdo (rozumněj Ryder) řekl, že se obvykle na záda padá. Tak si spadli, zvedli se a v 99% případů nebyli uzdraveni (řadu z tehdy padnuvších lidí znám osobně a jejich problémy se od té doby spíše prohlubují).
Samozřejmě že z literatury znám tvrzení o zázračných uzdraveních, ale vždycky jsou tak nějak "z ruky", tzn. nedají se ověřit. Proč jsou to vždy černoši v Africe, indiáni nebo marťani? Protože se jich 99,999% čtenářů těchto knih nikdy nezeptá, jak to bylo doopravdy. Chápu to tak, že tito lidé (např. Bonke) dělají business (viz jeho Campus Crusade) a točí se v tom spousta peněz. Tam se nic neponechává náhodě a pravidelný přísun zázraků je tedy více než žádoucí.
Omlouvám se za skeptický tón, ale tento pohled mě naučil život.



Pavel Pavlas, z Ústí nad Labem o svém uzdravení za pět minut dvanáct (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Neděle, 21. leden 2007 @ 18:09:27 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Pavel Pavlas, z Ústí nad Labem o svém uzdravení za pět minut dvanáct.
""Tímto krátkým příběhem mohu dokumentovat Boží dotek, který přinesl do mého života zdraví doslova za pět minut dvanáct. Na podzim roku 1988 jsem nastoupil základní vojenskou službu, kde jsem také prošel kompetním lékařským vyšetřením ve Vojenské nemocnici Střešovice. Vyšetření bylo několikrát opakováno a nakonec byl u mne zjištěn a potvrzen zánět ledvin (glumerulonefritida - zánět ledvinových klubíček). Po třech měsících jsem byl ústřední vojenskou komisí v Praze odeslán zpět do civilu a po dalších opakovaných ročních vyšetřeních vyškrtnut z vojenské evidence (plně zbaven vojenské služby jsem byl roku 1999). Nadále jsem docházel na vyšetření do nemocnice v Ústí nad Labem, kde mě lékař informoval o závažnosti mé nemoci. Dle stanoviska lékaře byla do budoucna navržena léčba dialyzační metodou (filtrace krve), jelikož lék na tuto nemoc zatím neexistuje. Tato metoda sice udržuje člověka při životě, ale je fyzicky i psychicky velice vyčerpávající a také značně omezuje normální život. Lékař odhadoval délku mého života nejvýše do 30 let. Na podzim roku 1999 jsem navštívil křesťanskou konferenci v Maďarsku (do mých 30. narozenin zbýval asi týden!). V průběhu programu jsem využil možnosti modlitby za mé uzdravení. Po příjezdu z konference jsem opět navštívil nefrologickou poradnu a prošel kompletním vyšetřením, kde lékař oznámil: "Laboratorní testy jsou beze stop nemoci". Bůh modlitbu vyslyšel a zázračně mne uzdravil.""
Z: http://www.novyzivot.cz/?language=1&action=svedectvi&id=131



Stránka vygenerována za: 0.27 sekundy