Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Jonáš.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 11, článků celkem: 16224, komentáře < 7 dní: 492, komentářů celkem: 399098, adminů: 60, uživatelů: 5084  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 294 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109586064
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII
Vloženo Úterý, 16. leden 2007 @ 18:23:17 CET Vložil: Bolek

Přednáška poslal ares

Jako názorovou protiváhu zdejším protikatolickým "tapetářům" si Vám zde také dovolím vylepit takový plakátek... Berte to prosím opravdu pouze jako snahu o názorovou mnohostranost... O upřímnou snahu sdělit Vám, že "problematika" opravdu není tak jednoduchá a jednostraná jak se Vám zde "někteří" snaží vsugerovat a že opačný názor existuje... Neberte to prosím z mé strany jako snahu o proselitizmus, tak jak je to uvedeno v závěru tohoto dokumentu.. Berte to opravdu né jako útok na Vaši věc, ale jako obhajobu věci mojí a jako příspěvek k plodné diskuzi... Děkuji. A niní již předávám text...







Řekněme, že jsem evangelík. Pokud zjistím, že jste katolického vyznání, zahrnu vás odkazy z bible, jimiž budu demonstrovat, že učení katolické církve o očistci, Marii, papežství a eucharistii je nebiblické. Budu tvrdit, že ”pouze bible jako taková představuje úplnou Bohem zjevenou a pro církev nezbytnou pravdu. Zapomeňte na všechny člověkem vytvořené katolické tradice (tradice, které v Matoušově [15,3-9] a Markově [7,6-8] evangeliu zavrhuje sám Kristus). Následujte pouze bibli“.


Řekněme však také, že vám tyto argumenty nevyhovují. Víte, že protestantský princip řídit se pouze samotnou biblí - sola Scriptura, jak jej nazývají reformátoři - je nepravdivý. Nevíte však, jak dokázat, že sola Scriptura není tím, co učil Kristus, že není tím, co učili apoštolové a církevní Otcové, ani že není tím, a to je poněkud ironické, co učí bible sama. Neudržitelnost principu sola Scriptura se ohlašuje, když se zeptáme, zda může být opravdu prokázána z bible. Jsou-li vznášeny požadavky na důkaz některých katolických doktrín, jako například zmíněného očistce či přítomnosti Boha ve svátostech, měl by se katolík namísto ústupu do defenzivy zeptat: ”A kde bible učí princip sola Scriptura ?“


Katolické hodnocení principu sola Scriptura může být shrnuto do tvrzení, že je nehistorický, nebiblický a nepoužitelný. V tomto článku budeme jednotlivě zkoumat uvedené námitky, aniž bychom se snažili podat vyčerpávající historickou a biblickou kritiku této doktríny (tohoto úkolu se úspěšně zhostila celá řada monografií). Nicméně doufám, že základní prvky katolického postoje k tomuto problému se nám podaří ozřejmit.





Princip sola Scriptura je nehistorický


Posuďme nejdříve problém sola Scriptura z hlediska historie. Pokud by pojem absolutní dostatečnosti Písma byl opravdu součástí víry,”která byla jednou provždy svěřena svatým“ (srv. Jud 3), pak by mohl být nalezen všude v učení a v praxi prvotní církve. Dalo by se očekávat, že liturgický život prvotních křesťanů bude formován a řízen principem sola Scriptura. Nic takového však nevidíme. Ze spisů církevních Otců a regionálních i ekumenických sněmů je naopak patrné, že pojetí sola Scriptura je myšlení a životu prvotní církve naprosto cizí. Na důležitost a autoritu Písma pro vedení a řízení života církve byl zajisté kladen mimořádný důraz a církevní Otcové jej neustále zmiňovali ve svých doktrinálních a pastoračních listech. Avšak Písmo nebylo nikdy církevními Otci chápáno ani používáno jako jediný a soběstačný zdroj, který by byl nezávislý na svaté tradici a zjevení.


Protestantští apologeti se v případě sola Scriptura někdy snaží podepřít svá tvrzení některými velmi specifickými citáty církevních Otců, zejména Atanáše, Jana Zlatoústého, Cyrila Jeruzalémského, Augustina a Basila z Cesareje. Tyto citáty, izolované od ostatního učení svých původců o autoritě církve, tradici a Písmu, mohou vzbudit dojem, že tito církevní učitelé byli přesvědčenými evangelíky, kteří propagují princip sola Scriptura způsobem, na nějž by byl pyšný i sám Jan Kalvín! Ale to je jen zdání. Museli bychom být opravdu velmi špatnými znalci učení církevních Otců, abychom se přiklonili k tomuto výkladu podporujícímu princip sola Scriptura. Vezmeme-li však v úvahu patristický pohled na autoritu Písma, celý obraz se nám objeví v poněkud jiném světle. Několik následujících příkladů dostatečně demonstruje, co mám na mysli.


Pro evangelické apologety je zbraní nejtěžšího kalibru citát Basila z Cesareje: ”Proto ať mezi námi rozhodne Bohem inspirované Písmo; naše volba pravdy nechť následuje to z učení, které je v souhlasu se slovem Božím“ (Epistula ad Eustathium). V tomto bodě se podle nich Basil blíží kalvinistickému ”ne všechny věci v Písmu jsou jednoduché a ne všechny věci jsou všem pochopitelné; ale ty věci, jejichž poznání, vnímání a víra v ně jsou nezbytné ke spáse, jsou na tom či onom místě Písma vysloveny tak jasně a otevřeně, že nejenom vzdělaní, ale i obyčejní lidé je mohou dostatečně a naplno pochopit“ (Westminsterské vyznání víry, 7).


Pokud by ale uvedený Basilův citát měl být používán k protestantské apologetice, pak by bylo třeba prokázat, že i zbytek jeho učení je ve shodě s principem sola Scriptura. Ale sledujme údajný pozitivní Basilův postoj k sola Scriptura ve světle jeho následujících citátů:


”Víra a praxe, ať již obecně přijatá nebo přikázaná, tak jak je uchovávána církví, pochází jednak z psaného učení, jednak nám z části byla zprostředkována jako mystéria apoštolskou tradicí. Oba tyto zdroje mají ve vztahu k pravé zbožnosti stejnou sílu“ (Liber de Spiritu sancto, 27).


”V odpovědi na námitku, že slova doxologie ”s Duchem svatým“ nejsou podepřena žádnou psanou autoritou, tvrdíme následující. Pokud zde není žádné jiné instance, která nebyla napsána, pak toto nemůže být přijímáno (jako autoritativní). Ale pokud je nám velká část toho, v co věříme, zprostředkována jinak než psanou autoritou (Písmem), pak přijměme, společně s ostatními, i tuto víru. A proto říkám, že je apoštolské trvat i na nepsané tradici. ”Musím vás pochválit,“ říká Pavel (1 Kor 11,2), ”že na mě ve všem pamatujete a pevně se držíte naučení, jak jsem vám je odevzdal“ a ”Stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem“ (2 Sol 2,15). Jednou z těchto tradic je také praxe, která je právě před námi a která byla svými prvotními zakladateli pevně zakořeněna do církve a předávána jejich následovníky z generace na generaci jako obecná tradice“ (Liber de Spiritu sancto, 71).


Tyto citáty budou asi sotva slučitelné s principem, podle něhož je Písmo formálně dostatečným zdrojem pro všechny záležitosti křesťanské doktríny. A tento přístup, který chápe obsah nepsané apoštolské tradice v církvi jako autoritativní, se v Basilových spisech objevuje velmi často.


Protestantští apologeti také s oblibou citují dvě určité pasáže z Atanáše: ”Svaté a inspirované texty jsou samy o sobě dostatečné pro kázání pravdy“ (Contra gentiles 1,1). A: ”Tyto knihy (kanonického Písma) jsou fontánami spásy, které uspokojí žíznící svými věštbami. Pouze v této škole zbožnosti je předávána radostná zvěst. Nenechte nikoho cokoli k nim přidat nebo ubrat“ (Epistula festivalis). Avšak na žádném místě Atanáš neučí princip sola Scriptura.


Za prvé, v případě Epistula festivalis instruuje svou církev, co může a co naopak nemůže být čteno v církvi jako Písmo. Z kontextu listu jasně vyplývá, že se jednalo o liturgické direktivy pro jeho obec.


Za druhé, stejně jako u Basila a dalších církevních Otců, které protestanti volají ke svědectví, ani Atanášovy spisy neobsahují žádnou zmínku o sola Scriptura, ale naopak jsou svědectvím jeho věrnosti ortodoxnímu katolicismu. Atanáš například píše: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny“ (Epistula ad Afros, 1). A jinde: ”Právě tato tradice, učení a víra všeobecné církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem“ (Epistulae ad Serapionem, 1,28).


Všimněme si též citátu z Katechetických lekcí Cyrila Jeruzalémského, na kterého s oblibou poukazují protestantští apologeti: ”Pokud se týká božských a svatých mystérií víry, ani ta nejmenší část nesmí být předávána bez svatých Písem. Nenechte se svést na scestí chytrými slovy a argumenty. A nevěřte ani mně, kdo vám sděluje tyto věci, aniž byste ze svatého Písma potvrdili to, co vám říkám. Spása, v kterou věříme, se neprokazuje chytrým zdůvodněním, ale Duchem svatým“ (4,17).


Jak tomu máme rozumět? Katoličtí patrističtí učitelé by poukázali na skutečnost, že jazyk, kterého zde Cyril užívá, je ve shodě s vysokým respektem, který on a další církevní Otcové používají při zmínkách o autoritě Písma. Někdy se též hovoří o materiální dostatečnosti. Tento jazyk, i když je snad o něco více biblický, než jsou někteří moderní katolíci zvyklí, nicméně podporuje přesný smysl katolického učení o důležitosti Písma. Dokonce i bude-li Cyrilovo varování chápáno doslova, neznamená pro katolíky žádný problém. Pro protestanty však paradoxně ano.


Obhájci sola Scriptura se užitím Cyrilova citátu dostávají do dilematu. První možnost: Pokud Cyril opravdu učil sola Scriptura, představuje to pro protestanty značný problém. Cyrilovy Katechetické lekce jsou plné jeho působivého učení o neomylném úřadu všeobecné církve (18,23), o mši svaté a obětování (23,6-8), o očistci a účinnosti modliteb za zemřelé (23,10), o přítomnosti Krista v eucharistii (19,7; 21,3; 22,1-9), o teologii svátostí (1,3), o přímluvách svatých (23,9), o stupních svatosti (23,2), o důležitosti častého přijímání svátostí (23,23), o obnově křtem (1,1-3; 3,10-12; 21,3-4), obsahují tedy vskutku výjimečné množství specificky katolických doktrín.


A jsou to právě tyto katolické doktríny, o nichž protestanti tvrdí, že je nelze nalézt v Písmu. Pokud tedy Cyril respektoval princip sola Scriptura, zajisté také věřil, že zmíněné katolické doktríny našel v Písmu. Pak by ale bylo nutné tvrdit, že se Cyril ve svém výkladu Písma hrubě mýlil. Tato cesta je ale pro protestanty také neschůdná, protože potřebují zachovat důvěryhodnost Cyrilových výkladů, aby mu mohli podsouvat prosazování principu sola Scriptura.


Druhá možnost: Cyril neučil zásadu sola Scriptura a protestantské chápání těchto pasáží je mylné. To znamená, že pokus o zneužití tohoto citátu na podporu principu sola Scriptura je zavádějící (pokud ne přímo nepoctivý), protože na jeho pozadí stojí beznadějně nesprávná interpretace Cyrilovy metody systematické teologie, celého doktrinálního schématu, který předkládá ve svých Katechetických lekcích, jakož i jeho celého přístupu k autoritě Písma. Žádna z uvedených eventualit však asi nebude protestantské apologetice vyhovovat.


Také ve všech dalších případech, kdy protestanti používají patristické citáty k prokázání principu sola Scriptura, můžeme demonstrovat, že jsou vytrženy z kontextu a že není přihlíženo k celkovému pohledu církevních Otců na autoritu Písma, tradici a magisterium. Z toho prokazatelně vyplývá, že církevní Otcové nevyučovali zásadu sola Scriptura a žádná slovní ekvilibristika či z kontextu vytržené citáty nemohou prokázat opak.





Zásada sola Scriptura je nebiblická


Vezměme si Starý zákon. Ve způsobu, jakým Bůh přistupoval k lidem v období před Kristem, není ani náznak principu sola Scriptura. Faktem je, že v době před Mojžíšem nebylo dostupné žádné Písmo (kromě občasných případů přímého zjevení Boží vůle, zprostředkované lidem proroky a patriarchy). Žádný Izraelita neměl možnost praktikovat soukromou interpretaci Zákona, tedy vykládat jej tak, jak by podle jeho víry výklad měl vypadat. Představte si, že by někdo přišel za Mojžíšem a říkal: ”Podívej se, já mám na kapitolu 17 knihy Genesis poněkud odlišný názor. Podle mě zde Bůh hovoří o obřízce pouze obrazně. Nemyslím, že by zde přímo nabádal Abraháma, aby vzal nůž a začal obřezávat.“ Starý zákon nemá pro princip sola Scriptura ani to nejmenší pochopení.


A nejinak je tomu i v Novém zákoně. Nejenže Kristus ustanovil církev učitelkou (Mt 28,19-20), obdařenou její vlastní autoritou (Lk 10,16; Mt 16,18; 18,18), ale nikde nenalezneme jakoukoliv zmínku o ”Písmu jako jediném zdroji“ ani u apoštolů, ani u jejich následovníků. Naopak lze nalézt některé příklady preference předávání učení pouze ústně, bez psané podoby: ”Měl bych vám toho ještě mnoho psát, ale nechci to dělat papírem a inkoustem, ale doufám, že k vám přijdu a řeknu vám to ústně, aby naše radost byla dokonalá“ (2 Jan 12; srv. 3 Jan 13).


Osudovou chybou principu sola Scriptura je, že on sám není uveden nikde v Písmu. Westminsterský katechismus říká: ”Celý obsah Božího sdělení, které se týká všech věcí nezbytných pro jeho větší slávu, spásu člověka, víru a život, je plně vysloven a uveden v Písmu nebo může být z Písma jako nezbytný důsledek odvozen. K tomuto nesmí být za žádných okolností nic přidáváno, ať již by se jednalo o zjevení Ducha, nebo o tradici lidskou.“ Pokud má být tento výrok pravdivý, pak i nauka sola Scriptura musí ”být plně vyslovena a uvedena v Písmu nebo... odvozena z Písma“.


A zde spočívá kámen úrazu. Obhajobou nauky sola Scriptura protestanti zároveň také obhajují tvrzení, že veškeré inspirované zjevení nezbytné pro život církve přichází pouze skrze Písmo. Anglikánští reformátoři toto uvádějí následovně: ”Písmo svaté obsahuje vše, co je nezbytné ke spáse, tedy co v něm není uvedeno nebo nemůže z něj být prokázáno, nesmí být předkládáno jako součást víry nebo považováno za nezbytné pro spásu“ (The Thirty Nine Articles of Religion, 6).


Westminsterské vyznání víry přímo říká, že má-li být nauka považována za Bohem zjevenou, musí být explicitně vyjádřena nebo logicky implikována v Písmu. Tím se však dostáváme k otázce formální a materiální dostatečnosti.


Celá řada katolických teologů a učitelů včetně církevních Otců v průběhu minulých staletí učila o materiální dostatečnosti Písma (tedy že Písmo nese celý obsah Božího zjevení, ať již v implicitní nebo explicitní formě). Problém však přináší poněkud dobrodružný styl, se kterým evangeličtí protestanti přistupují k patristické literatuře, aby s její pomocí obhájili své teze. Výsledkem je nepochopení toho, co chtěli církevní Otcové vyjádřit. J. H. Newman si tohoto problému všiml v dopise anglikánskému příteli: ”Vytvořil jsi soubor úryvků ze spisů církevních Otců podporujících tvou nauku o tom, že veškerá křesťanská víra je obsažena pouze v Písmu, jako kdyby ti v tomto bodě měli katolíci odporovat.“


Zde je však třeba kriticky rozlišit mezi materiální dostatečností Písma, která byla učena církevními Otci, a mnohem užším pojmem reformátorů o formální dostatečnosti Písma. Na mnoha úrovních se katolická pozice kryje s protestantskou formulací zásady sola Scriptura. Základní rozdíl však stále zůstává v tvrzení katolické církve, že pro správné pochopení významu Písma svatého je nezbytná návaznost na živou tradici, tedy na neomylný výklad apoštolského pokladu Božího slova, depositum fidei (srv. Dei verbum, 10). A tato interpretace je zajištěna učitelským úřadem církve.


Reformace naopak věnuje tradici a církevním koncilům mnohem menší pozornost a rozhodně církvi nepřiznává učitelský úřad nezbytný pro autentickou interpretaci Písma. To je v silném kontrastu s katolickým pojetím, které klade důraz na tři vzájemně závislé zdroje - Písmo, tradici a učitelský úřad (srv. Dei verbum, 9-10). To lze shrnout následujícím způsobem: Písmo je předmětem církevní interpretace, tradice je tvořivou církevní interpretací Písma a učitelský úřad církve je výkonným orgánem, který interpretaci provádí.


Protestantské chápání dostatečnosti Písma však posouvá problém materiální dostatečnosti do oblasti formální dostatečnosti. Formální dostatečnost zde znamená, že veškeré zjevení nezbytné pro život církve je formálně uvedeno na stránkách Písma, bez nutnosti dalších zdrojů, tedy bez tradice a učitelského úřadu. Základní omyl zásady sola Scriptura spočívá právě v tomto zdánlivě drobném rozdílu.


Jiný problém pro nauku sola Scriptura spočívá v samotné existenci Nového zákona. Neexistuje totiž žádný ”inspirovaný“ seznam prozrazující, která z knih je součástí Nového zákona a která není. Tato informace nepochází z Písma. Naše znalost o tom, které z knih jsou součástí kánonu Nového zákona, musí být neomylná, protože pokud by nebyla, nebylo by možné zjistit, zda je ta či ona kniha Nového zákona opravdu inspirovaná. Tento výběr musí být zavazující, jinak by naši předkové měli naprosto volnou ruku ve vytváření vlastních kanonických souborů podle svých osobních potřeb a zálib. A stejně tak musí být výběr součástí Božího zjevení, protože pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se pouze o veskrze lidskou tradici a v takovém případě by protestanti obhajovali kánon čistě lidského původu.


Tato fakta se tedy nesrovnávají s klasickým protestantským krédem, jak je vyjádřeno například ve Westminsterském vyznání, podle něhož ”autorita Písma svatého, pro kterou by Písmo mělo být věřeno a následováno, nezávisí na svědectví žádného člověka nebo církve, ale pouze a cele na Bohu, který je sám Pravdou a který je jeho tvůrcem. Písmo musí být přijímáno, protože je to slovo Boží. Písmo snad mohlo na počátku být přivedeno k vysoké důstojnosti a vážnosti svědectvím církve..., přesto však naše plné přesvědčení a jistota o jeho neomylné pravdě a Božské autoritě pochází z činnosti Ducha svatého v nás, který přináší svědectví o Slovu v našem srdci“. Podobně vyznívá i známé tvrzení mormonských misionářů: ”Vím, že něco je inspirované, protože ve svém srdci cítím, že to je inspirované.“ Jako důkaz inspirované povahy Písma je však tato fráze naprosto bezcenná.


Problém sola Scriptura se tedy v každé diskusi mezi katolíkem a protestantem týká toho, jak se biblické knihy staly biblickými. Podle představy nauky sola Scriptura se Písmo nalézá v epistemologickém vakuu, protože jeho obsah ani pravdivost ”nezávisí na svědectví žádného člověka ani církve“. Pokud je toto pravdou, jak tedy může někdo s jistotou vědět, které knihy patří do Písma? Odpovědí je, že to nikdo nemůže vědět, aniž by uznal důvěryhodnost učitelského úřadu církevní autority (srv. Mt 16,18-19; 18,18; Lk 10,16) vedené Duchem svatým (Jan 14,25-26; 16,13) a živou tradicí apoštolské církve (1 Kor 11,2; 2 Sol 2,15; 2 Tim 2,2). Jakmile se totiž protestanti odvolají na principy toho či onoho církevního Otce nebo koncilu, svou při prohrávají, protože nutně musejí připustit svědectví ”člověka a církve“, o kterých však tvrdí, že nejsou nutné.


Na tomto místě bude užitečné zmínit se o některých úryvcích z Písma, které jsou protestanty používány na podporu principu sola Scriptura. Nejčastěji citovaný úryvek z druhého listu Timotejovi 3,16-17 v sobě skrývá celou řadu těžkostí. Pavel píše svému mladému žáku Timotejovi, že ”všechno, co je v nich (tj. v Písmech) napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. Z tohoto úryvku se vyvozuje, že bible je dostatečným zdrojem pro všechny křesťanské doktríny a praktiky, protože náležitě připraví ke ”každému dobrému dílu“.


Ale všimněte si řeckého pasa graphe theopneustos, což znamená: každé Písmo je inspirované. Zde se pro protestantský přístup skrývají první komplikace. Protože kdyby Pavel touto pasáží poukazoval na dostatečnost, pak by měl každou jednotlivou knihu Písma za dostatečnou samu o sobě pro dosažení zmíněného cíle. Ale to zajisté není ta skutečnost, kterou chtěl vyjádřit.


V jedné z mých veřejných diskusí na téma sola Scriptura se zastánce protestantského přístupu snažil případ formální dostatečnosti Písma připodobnit k obchodu s koly. Argumentoval tím, že jako obchod s koly obsahuje všechny nezbytné náležitosti pro jízdu na kole a může plně vybavit jezdce, tak také Písmo je dostatečné k tomu, aby ”plně vybavilo“ Božího člověka. Pro náš případ však tato, byť na první pohled přijatelná analogie selhává. Obchod s koly jistě poskytne veškeré nezbytné vybavení, ale každý zákazník musí nejprve vědět, jak kolo řídit, než se k použití příslušného vybavení vůbec dostane. To je analogické s postavením křesťana, který ví, jak správně používat Písmo. Obchod s koly jistě vybaví zákazníka příslušnou výstrojí, nenaučí ho však řídit.


Můj oponent se tuto námitku snažil obejít tvrzením, že druhý list Timotejovi 3,17 říká, že ”Boží člověk“ získává v Písmu plné vybavení, takže zde problém správného použití Písma vůbec nenastává. Problém s tímto argumentem však vyvstává ve chvíli, kdy se ptáme, jak můžeme s jistotou vědět, kdo je ”Boží člověk“ a kdo ne. Protestantismus je tak zahleděn do svých naukových problémů (jako je křest nezletilých, křestní obnova, povaha ospravedlnění, spása, rozvod a nový sňatek atd.), že otázku, kdo je ”Boží člověk“, považuje za předem vyřešenou. Všichni protestanti věří, že právě jim se podařilo uchopit tu správnou interpretaci Písma, což však v sobě implicitně skrývá také nárok na tvrzení, že všechny ostatní denominace nemají onen správný přístup ke všem věcem. Na tento protestantský nárok však můžeme odpovědět tím, že se Pavel ve zmíněné pasáži nesnaží ustanovit Písmo jako jediný a dostatečný zdroj pro formování Božího člověka. Spíše Timotejovi připomíná několik věcí, které ho v kombinaci s Boží milostí a Timotejovou horlivou vytrvalostí vybaví patřičným způsobem.


Někdy bývá též zmiňován argument založený na jazykovém výkladu řeckého textu druhého listu Timotejovi. Podle něj Písmo udělá Božího člověka ”ártios“ (vhodným) a ”exartízo“ (důkladně vybaveným), je tedy samo o sobě dostatečné. Tento argument však selhává z několika důvodů.


Za prvé, s ohledem na to, co Písmo říká o sobě samém, se ve druhém listu Timotejovi 3,16-17 praví pouze to, že Písmo je ”ophélimos“, což znamená ”užitečné“ nebo ”plodné“. Posoudíme-li čistě jazykově Pavlovo použití pojmů ”ártios“ (vhodný nebo správný) a exartisménos (být vybaven), neimplikuje to ještě dostatečnost Písma. Ačkoliv někteří řečtí myslitelé poznamenávají, že ártios a exartízo by mohlo znamenat dostatečný, konečné posouzení musí být provedeno na základě významu v konkrétním kontextu pasáže. Výmluvným faktem v této souvislosti bude, že žádný z významnějších překladů bible, dokonce ani překlady provedené skalními zastánci zásady sola Scriptura, nepřekládá ártios nebo exartisménos jako ”dostatečný“. Navíc ”dostatečnost“ protestantského výkladu 2 Tim 3,16-17 selhává v konfrontaci s dalšími pasážemi.


Například v 2 Tim 2,19-21 Pavel nabádá Timoteje k očištění od všeho, co není svaté a ctnostné, s tím, že se tak připraví ke ”každému dobrému dílu“. Naprosto stejná řecká fráze je použita také v 2 Tim 3,16 - pan ergon agathon (”každé dobré dílo“). Pokud by se Pavel při použití pojmu ”dostatečnost“ v 2 Tim 3,16 držel výkladu, který protestanti používají pro obhajobu sola Scriptura, pak by zde tvrdil, že osobní úsilí o očištění od hříchu je ”dostatečné“. To je však absurdní závěr.


Podobná absurdita vyvstává, pokud je protestantský výklad aplikován na list Jakubův 1,4: ”S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé (téleion), abyste byli dokonalí (teleioi), nic vám nescházelo (holóklepoi) a v ničem abyste nezůstávali pozadu (en medeni leipómenoi).“ Tato pasáž používá mnohem silnější jazyk, než jaký nalézáme v 2 Tim 3,16-17, jdoucí mnohem dál než za pouhou implikaci dostatečnosti, jakou by protestanti rádi viděli ve své verzi. Explicitně říká, že vytrvalost dovede k dokonalosti a kompletnosti, bez všech nedostatků. Pokud některé verše bible hovoří o ”dostatečnosti“, pak je to právě list Jakubův 1,4. Ve světle výkladu použitého protestanty pro zásadu sola Scriptura by Jakub říkal, že vše, co člověk potřebuje, je vytrvalost (podle kontextu vytrvalost v utrpení a vytrvání v dobrém). To by tedy znamenalo, že pouhá vytrvalost je dostatečná a další věci, jako například víra, milost Boží, modlitba, pokání a dokonce i samo Písmo, jsou nepotřebné. Tvrzení opět absurdní, ale právě k takovým konsekvencím protestantská argumentace vede v obou uvedených biblických úryvcích.


Někteří protestanti se zaplétají v jazykových omylech při pokusech odvrátit zřejmé důsledky implikované v Jak 1,4 a 2 Tim 2, 19-21. Protože Jakub používá slovo télios, a ne ártios, tvrdí, že zmíněné pasáže nemohou být porovnávány. Faktem však stále zůstává, že primární význam slova télios je ”kompletní“ nebo ”dokonalý“. Je to dokonce mnohem silnější výraz pro vyjádření perfektnosti, dokonalosti a naplnění než slovo átrios, jehož hlavním významem je být ”vhodný“ nebo ”přiměřený“. A pokud argument ártios/exartízo něco prokazuje, pak je to právě toto. Úryvek 2 Tim 3,16-17 ukazuje, že ártios a exartízo jsou vztahovány k ”Božímu člověku“ (ho tou theou ánthropos), kterého modifikují, nikoli k Písmu (graphé). Písmo si zde rozhodně nenárokuje svou vlastní dostatečnost. Říká pouze, že završuje a náležitě připravuje Božího člověka. Takže tento argument lze chápat tak, že Písmo dělá Božího člověka dostatečným.


Z kontextu celé epištoly vyplývá, že Pavel instruuje Timoteje k tomu, jak se stát svatým a pastoračně efektivním biskupem. A mimo Písmo se Pavel odvolává na ústní tradici (tak, jak to činí i v jiných listech) jako na zdroj apoštolské doktríny: ”a co jsi ode mě slyšel - mnoho lidí to může dosvědčit - svěřuj dál spolehlivým mužům, kteří budou schopni, aby tomu učili i druhé“ (2,2; srv. 1 Kor 11,2; 2 Sol 2,15). Na své ústní učení naráží o něco dále: ”Ty se však drž toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil!“ (3,14) V 2 Tim 2,15 Pavel radí Timotejovi, aby byl ”poctivým hlasatelem slova pravdy“. Ale v protikladu k protestantskému chápání tohoto problému se tato ”slova pravdy“ nevztahují výlučně k Písmu, ale také k ústní tradici. A v Ef 1,13 a Kol 1,5 se toto ”slovo pravdy“ vztahuje specificky k apoštolské tradici a ne k Písmu.


Z mnoha dalších biblických veršů používaných protestantskou apologetikou se s ohledem na rozsah tohoto článku omezíme pouze na krátkou diskusi o některých z nich.


Mt 4,1-11. V této pasáži Ježíš kárá ďábla slovy Písma ”Je psáno...“. V těchto slovech nacházejí protestanti odůvodnění své nauky sola Scriptura. Říkají, že se Ježíš odvolává na Písmo a ne na tradici nebo církev. To prý znamená, že Písmo je dostatečné pro řešení všech záležitostí. Ale to rozhodně není pravý význam uvedených veršů. Všimněme si nejprve, že dokonce v této stejné pasáži Ježíš připomíná ďáblovi, že člověk má žít ”z každého slova, které vychází z Božích úst“. A co je tím slovem Božím, kromě Krista-Slova (Jan 1,1-14)? Boží slovo se k nám dostává také ústním podáním (Gal 1,11-12; 15-16; 1 Sol 2,13; 2 Tim 2,2). Ve zmíněné pasáži tedy Kristus netvrdí nic o Písmu jako o ”jediném zdroji“. Spíše nám připomíná, abychom lpěli na každém slovu, které pravil, ne pouze na tom, co je psáno v Písmu. Všimněte si také implicitního varování. Pouhé citování Písma není k nastolení pravdy dostatečné, protože právě ďábel zde také cituje Písmo! Právě proto varuje apoštol Petr před některými místy, ”kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) to překrucují - dělají to tak s Písmem vůbec - ke své vlastní zkáze“ (2 Petr 3,16).


O tomto problému se zmiňoval již v roce 434 Vincent Lerinský: ”Pokud se někdo zeptá jiného na heretiky, kdo zde může poradit? Jak lze prokázat to či ono tvrzení? Na čem je založeno vaše doporučení, abychom se zbavili staré víry všeobecné církve? Vaše odpověď je pohotová. Protože je tak psáno. A pak mě zahrnete tisícem citací biblických autorit, žalmistů, apoštolů a proroků, jejichž interpretací podle nového a chybného principu vzniká dojem, že nešťastná duše může být osvobozena od břemene všeobecné pravdy do té nejhlubší propasti hereze... Odvolávají se heretici na Písmo? Jistě a dokonce s abnormální horlivostí. Proto je uvidíte probírat jednu knihu Písma svatého za druhou... Ať mezi vlastními nebo mezi cizinci, v soukromí či na veřejnosti, písemně či ústně, na shromážděních nebo na ulici, stěží u nich najdete něco, co by se nesnažili skrýt pod slova Písma... Naleznete nekonečnou hromadu odkazů, mezi nimiž byste stěží našli jedinou stránku, která by nebyla pokryta zaručeně hodnověrnými citáty Starého i Nového zákona“ (Commonitoria 25, 26, 25).


Sk 17,10-11: ”Když tam přišli, odebrali se do synagogy tamějších židů. Ti byli ušlechtilejší než lidé v Soluni. Přijímali totiž slovo evangelia s velikou ochotou a každý den zkoumali v Písmu, zdali tomu tak je.“


Tato pasáž je uváděna jako důkaz, že bylo pokládáno za důležitější následovat to, co říká Písmo, před tím, co sami apoštolové hlásali ústně. Ale tak tomu není. Předně si uvědomme, že zmínění židé byli ”ušlechtilejší“ už jen proto, že se nebouřili při poslechu Pavlova nároku na Kristovo božství, jak to dělali židé v Soluni (srv. Sk 17,1-8). Berojští židé byli učenliví a ochotní prověřit, zda jsou Pavlova tvrzení v souladu s Písmem. Navíc jim Pavel kázal radostnou zvěst a nabádal je k tomu, aby si vše osobně ověřili v knihách, které se teprve později staly Starým zákonem (srv. 17,2-3). Použití Písma bylo ve styku s židy rozhodně na místě, protože ti je vykládali a věřili v ně. Stejně tak jako ve styku s pohany by bylo zbytečné používat Písmo, protože mezi nimi nemělo žádný respekt. Právě z tohoto důvodu nevidíme, že by Pavel ani další apoštolové používali Písmo typickým způsobem při práci mezi pohany. Někdy, tam kde to napomáhalo dosažení cíle, je u nich dokonce možné nalézt odkazy na pohanské písemnosti (Sk 17,22-32).


Mimo to, apoštolové byli pověřeni hlásáním radostné zvěsti před veškerým stvořením (Mt 28,19-20) a tento učitelský úřad zajisté zahrnuje i otázky interpretace Písma. Když apoštolové učili, ať ústně či písemně, Bůh učil skrze ně (Lk 10,16; 1 Sol 2,13).


Zj 22,18-19: ”Já dosvědčuji každému, kdo slyší prorocká slova této knihy: Kdo by k nim něco přidal, tomu přidá Bůh těch ran, o kterých se píše v této knize. A kdo by ze slov této prorocké knihy něco ubral, tomu ubere Bůh podíl na stromě života a na svatém městě, o kterých se píše v této knize.“ Protestanti tvrdí, že katolická tradice je právě oním ”přidáváním“ k Písmu. Ale tato pasáž se vztahuje pouze k vlastnímu Zjevení, ne k Písmu jako celku. Navíc Písmo sestavené jako jediná kniha nebylo církvi známé až do sněmů v Hippo Regiu (393) a Kartágu (397, 419).


Problém nastává i v případě úryvků z Deuteronomia (4,2; 12,32), v němž Hospodin varuje svůj lid před přidáním či ubráním čehokoli z jeho příkazů. Přestože se zde jedná o naprosto stejné varování jako ve Zjevení, musí i protestanti připustit, že toto varování nikterak nebránilo přidání dalších knih Starého zákona a celého Nového zákona do kánonu Písma.





Zásada sola Scriptura je nepoužitelná


Dostali jsme se k bodu, ve kterém se zaměříme na faktické působení principu sola Scriptura v každodenním praktickém životě. Poslední otázkou, která by měla být protestantovi položena, je, zda může ukázat, kde v historii byl princip sola Scriptura prakticky používán. Jinými slovy kde, během relativně krátkého období působení protestantismu, můžeme najít příklady jeho skutečného působení v tom smyslu, že by přinášel pocit jistoty a naukové jednoty mezi křesťany. Odpověď bude patrně ”nikde“.


Jako pravidlo víry, které bez opory svaté tradice a neomylného učitelského úřadu slibuje doktrinální jistotu a jednotu víry, sola Scriptura selhává. Nejmarkantnějším svědectvím této skutečnosti je protestantismus sám. Podle jedné z nejnovějších studií je dnes na světě více než 22 tisíc odlišných protestantských denominací, každá z nich podle vlastního tvrzení vychází pouze a jedině z bible, ale nenajdete ani dvě z nich, které by se shodly v tom, co vlastně bible učí.


Návod k dnešnímu doktrinálnímu chaosu protestantismu byl položen Westminsterským vyznáním víry: ”Celý Boží plán týkající se všech věcí nezbytných pro jeho vlastní slávu, spásu člověka, víru a život je buď výslovně zapsán v Písmu, nebo může být jako nutný důsledek z Písma vyvozen: k čemuž nic nesmí být za žádných okolností přidáno, ať již novým zjevením Ducha, nebo tradicí člověka... (6).


”Všechny věci v Písmu nejsou samy o sobě jednoduché, ani snadno pochopitelné, avšak ty věci, jež musí být nutně poznány, věřeny a pochopeny pro spásu, jsou na tom či onom místě Písma jasně předloženy a řečeny, takže nejen vzdělaní, ale i prostí lidé je mohou dostatečně pochopit s ohledem na jejich obecný význam...“ (7).


”Neomylným pravidlem pro výklad Písma je Písmo samo, a proto tam, kde se objeví otázka výkladu pravdivosti a plného významu jakéhokoliv Písma (které je jediné), je třeba hledat další místa, kt erá hovoří jasněji. Nejvyšším Soudcem nad všemi náboženskými rozepřemi, nad všemi vyhlášeními koncilů, nad míněním dávných spisovatelů a učitelů nauk, nad osobními výklady, jež všechny musí být zkoumány, nemůže být nikdo jiný, než sám Duch svatý hovořící v Písmu, na nějž jediného se můžeme spolehnout“ (Westminsterské vyznání víry, 9).


Na první pohled to vypadá správně, ale při podrobnějším zkoumání se celý rámec rozpadá. Za prvé, pokud by ”celý Boží plán.... byl buď výslovně zapsán v Písmu, nebo z něj mohl být jako nutný důsledek vyvozen“, pak by v Písmu musel být uveden i princip sola Scriptura. Ale není tomu tak. Takže na základě výše uvedených souvislostí lze říci, že hlavní protestantské krédo je rozporným soudem, který se svými implicitními důsledky sám vyvrací.


Za druhé, jestliže ”ty věci, jež musí být nutně poznány, věřeny a pochopeny pro spásu, jsou na tom či onom místě Písma jasně předloženy a řečeny, takže nejen vzdělaní, ale i prostí lidé je mohou dostatečně pochopit s ohledem na jejich obecný význam“, pak se objevuje jiný problém. Jak se máme postavit k takovým věcem, ”jež musí být nutně poznány, věřeny a pochopeny pro spásu“, jakými je například trojjedinost tří božských osob, určení o hypostatické jednotě, o skončení Božího zjevení smrtí posledního z apoštolů, o kánonu Písma, o tom, zda mají být křtěni i nezletilí, a celá řada dalších klíčových otázek směřujících přímo k podstatě křesťanské víry?


Písmo samo - tedy Písmo přinucené stát stranou neomylného učitelského úřadu, který byl k přesné interpretaci Písma a svaté tradice dán autoritou samotného Krista a který je živým výkladem toho, co bylo napsáno - je nestabilní a vede k nespočtu konfliktů, chybných výkladů a někdy i pro vývoj ducha osudných ”lidských tradic“ (Mt 15,3-9; Mk 7,6-7), které odvádějí člověka od Krista.


Písmo samo, jak ukazuje tragická historie protestantismu, se stává privátní hračkou samozvaných vykladačů, jejichž přáním je interpretovat slovo Boží z jejich vlastního pohledu. Historie protestantismu pod principem sola Scriptura je pouze nekončícím kaleidoskopem oddělování a štěpení. Nemůže křesťanům poskytnout žádnou věroučnou jistotu, protože sama vystavena na pohyblivých píscích pouhého lidského mínění - tedy toho, co si každý jednotlivý pastor myslí, že by Písmo mohlo znamenat.


Dokonce i Martin Luther viděl nevyhnutelný princip fragmentace a nejednoty ležící v srdci sola Scriptura. V dopise Ulrichu Zwinglimu si hořce stěžuje na věroučnou anarchii rozmáhající se mezi protestanty: ”Pokud svět vytrvá, bude pro zachování jednoty víry nezbytné, vzhledem k různícím se existujícím výkladům Písma, přijmout praktiku koncilů a dekretů, uchýlit se k nim pro nápravu.“


Katolík by se tedy neměl vyhýbat konfrontaci s domnělými ”biblickými“ a ”historickými“ argumenty pro princip sola Scriptura. Ty neobstojí. Právě Písmo a historie jsou těmi nejlepšími apologetickými nástroji pro účinnou evangelizaci v diskusi s protestanty nad touto otázkou. Ve vlastní zkušenosti z mnoha veřejných debat s protestantskými obhájci tohoto principu jsem viděl řadu svých oponentů naprosto vyvedených z konceptu (někteří se dokonce obrátili ke katolicismu) poté, co zjistili, že princip sola Scriptura je zcela neobhajitelný.


Neváhejte tedy a vyzkoušejte pevnost jejich řetězu, sola Scriptura je jeho nejslabším článkem.





(Článek ”sola Scriptura: A Blueprint for Anarchy“, otištěný v americkém časopise Catholic Dossier 2, 1996, přeložil Petr Alexandr.)



"Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII" | Přihlásit/Vytvořit účet | 56 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 17. leden 2007 @ 06:25:51 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zajímavý článek, myslím si, že Sola scriptura je "legalizace" důvodu, proč odvrhnout katolickou tradici.

Reformátoři museli zdůvodnit nejenom sobě, ale i svým následovníkům, proč odvrhli katolické učení, katolickou tradici - proto Sola scriptura....

Karels



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 17. leden 2007 @ 06:32:16 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ve své době snad mělo Sola scriptura své opodstatnění. Ale opravdu je to nejrychlejší způsob, jak odvrhnout tradici.

Protestanté si neuvědomují, že sami vytvářejí vlastní tradice. Pokud se nějaká skupina rozhodne oddělit ze své domovské církve, jak postupuje? Řekl bych, že argumentuje podobně - začne se odvolávat na písmo - a dokazuje, že domovská církev se vzdálila původnímu výkladu a oni mají výklad bližší tomu původnímu.... :))

Karels



Je Bozie slovo anarchia, Ares? (Skóre: 1)
Vložil: Gojim v Středa, 17. leden 2007 @ 08:11:07 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Katolici sa pytaju, kde uci biblia sola scriptura iba preto, lebo im niekto povedal aby sa to pytali. Znamena to len, ze to nevedia a ked im aj povies kde to je napisane neodpovedia Ti. To znamena ze Pismo nepoznaju a nechcu, nakolko prave ich tradicia im v principe ani nedovoluje poznat Pismo. O tomto hovoril uz Pan Jezis.

Marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice. A ještě řekl: "Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici. "(Mk 7,7-9)

Kolosenským 2:8 Hľaďte, aby vás niekto nestrhol mudráctvom a prázdnym mámením podľa ľudského podania, podľa živlov sveta, a nie podľa Krista ...

Rímskym 3:2 ... Predovšetkým to, že Židom boli zverené slová Božie

Aby sme mohli obhajit marianske modlarstvo a vzyvanie zomrelch jednoducho musime zniest zo stola Bozie slovo, t.j napadnut sola scriptura. Inac sa to neda. Bud ludska tradicia alebo Pan Jezis. Ako sa to robi, nam ares momentalne predviedol. Nieje to tragedia ak musim zhodit zo stola a zrusit Bozie slovo, len aby sme si mohloi zakryt starobabylonsky OKULTNY povod katolicizmu? Pozrime sa, s cim sa zahravame, pokial sme smiesali Marianstvo a krestanstvo do jedneho celku.Dovolim si citat s clanku: Učení katolické církve ve světle Božího slova (pre cely clanok klikni na modry nadpis)

1) První praktikou, která vzešla po tomto spojení bylo uctívání svatých, především panny Marie. Tisíce pohanů, kteří nebyli plně Křesťany, vstoupili do církve v těch časech, kdy bylo obyčejem uctívání bohů měst nebo míst. Pocta svatým lidem se stala uctíváním. Svatí byli považováni za menší božstva, jejichž přímluva dosahovala k Bohu. Místa spojená s životy svatých byla považována za posvěcená a začaly poutě. Věřilo se, že pozůstatky nebo kosti svatých měli zázračnou moc. Uctívání pany Marie bylo založeno v roce 381 n.l., tři roky poté, co se Damasus stal hlavou Babylónského kultu.

Stejně jako Babylónský kult uctíval "Královnu Nebes" a jejího Syna a neuctíval Nejvyššího Otce protože on, pravděpodobně, se nesetkával se smrtelnými záležitostmi, tak Římská Cirkev měla podobné uctívání v tom, že uctívali Matku Boží a jejího Syna. Obraz matky a dítěte byl předmětem uctívání v Babylóně již dlouho před Kristem. Z Babylónu se toto rozšířilo do všech koutů Země. Původní matkou byla Semiramis, krásná královna Nimroda, který byl ideálem neovladatelné chtivosti a nevázanosti. V "záhadách", při stvoření v kterých ona hrála hlavní úlohu, byla uctívána jako Rhea - velká "Matka Bohů" s nelidskými a strašnými obřady, které ji stotožňovaly s Venuší, matkou veškeré nečistoty. Zatímco vládla, pozvedla Babylón k tomu, že byl známý mezi všemi národy jako velké sídlo modlářství a soustředěné prostituce. Symbol nevěstky s pohárem v ruce ze Zjevení pocházel z jedné modly ze starobylého Babylónu, jak byly vystaveny v Řecku, protože takto byla původně představena Řecká Venuše.

Římská církev si to převzala za svůj symbol. V r.1825 byla vytištěna mince nesoucí obraz Papeže Lea XII. na jedné straně, a na druhé straně byl Řím symbolizován ženou s křížem v levé ruce a s pohárem v pravé ruce, kolem ní byl nápis "Sedet Super Universum", což znamená "Celý svět je její stolicí". Z této původní praktiky si v podstatě všechny národy převzaly podobné uctívání, ale v každé zemi je ta stejná postava známá pod různými jmény. V Egyptě je matka a dítě známa jako Isis a Osiris, v Indii je to Isi a Iswaa, ve východní Asii pak Cybele a Deoius, v pohanském Římě - Fortuna a Jupiter-puer, v Řecku Ceres nebo Irene s Plutem v náručí, atd. V Tibetu, Číně a Japonsku byli Jezuité překvapeni tím, když našli kopii madony (Italský název pro pannu) a jejího dítěte nábožně uctívanou stejně tak jako v samotném Římě. Shing Moo, matka Číny, je tam představována s dítětem v náručí a slávou kolem přesně tak, jako by ji namalovali katoličtí umělci. Odkud vzaly tyto národy společné uctívání jestliže ne z Babylónu ještě před rozehnáním za dnů Nimroda? (Gn 11) Tedy uctívání Marie ve spojení s jejím Synem je Babylónského původu, protože žádné podobné uctívání není zmíněno v Písmu.



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: ares v Středa, 17. leden 2007 @ 10:22:58 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
vkládám Vám sem další velmi zajímavý článek ze stránek farního sporu CCE v Bohuslavicích nad Metují, aneb jak se na Sola scriptura dívají evangelíci...


Autorita Bible je noeticko-teologický problém. Jsme již zvyklí odvolávat se na to, že zdrojem našeho poznání boží vůle je svědectví Písem svatých. Autorita Písma sehrála významnou roli ve sporech reformátorů s církví: církev, prostřednictvím tradice a autority úřadů panovala nad křesťanským učením; vymykala se tak sama jeho kontrole. Při hledání „hmatatelné“ odvolací instance (srv. Husovo odvolání ke Kristu, soudci nejspravedlivějšímu), došli reformátoři k závěru, že metrem na církevní učení, tradici, rozhodnutí úřadů i praxi je právě a jen Písmo Svaté (Chebský soudce!).

Může však zastupovat naši zkušenost, poznání a myšlení? Jaké je její místo v křesťanově poznávacím procesu? Předchází snad naše otázky svojí odpovědí? Co když je naše poznání v konfliktu s Biblickou představou?

Proč právě Písma svatá Starého a Nového zákona? Nejprostší odpověď zní, že proto také vznikla, aby byla autoritou. Katolické námitky proti reformačnímu učení „sola scriptura“ většinou poukazují právě na to, že i Bible je výsledkem tradice, potvrzena rozhodnutím církevního úřadu a je to do jisté míry pravda, jak pro Nový, tak pro Starý Zákon. Židovské i křesťanské společenství pocítilo k jistému času za určitých okolností potřebu mít písemně formulovanou normu víry. Tomu však předcházely dějiny vzniku takové normy, svoji historii má i proces ustanovení právě těchto písem, jako normy. Ty dějiny jsou velmi lidské – nemůže být řeči o nějakém „nebeském telefonu“. Proto se jich mnozí bojí, aby to snad autoritu Bible neohrozilo. Vzniká tak začarovaný kruh: 1) Bible má pravdu; 2) narazíme-li na rozpory, musíme se přičinit, aby Bible mohla mít pravdu i nadále. Tento postup je ovšem velmi amorální. Nešvarem čtenářů Bible je, že si čtou své oblíbené veršíky, ne celky. Nad Biblí pak vypínají někteří kritické myšlení programaticky, jako by se to u Bible nepatřilo (jeden učitel mi dokonce vyprávěl, jak svého žáka, z něhož se později stal významný starozákoník, vždycky napomínal: „ty nad tou Biblí moc přemýšlíš! Nad Biblí nesmíš myslet, musíš ji na sebe nechat působit!“). To jim dovolí nevnímat napětí v samotném biblickém textu. Snad je v tom spatřována pokora: člověk jakoby odevzdaně hupne na vlny Ducha svatého a nechá se unášet. Možná jde o projev nedůvěry k lidskému rozumu. To však končí v nekritické důvěře k intuici, k citům, nebo okamžitému nápadu. Rozum není neomylný; jeho výhodou je však schopnost svoji omylnost reflektovat. S city a okamžitými nápady je to horší. Jsou-li tyto od Boha, rozum ne méně; je-li rozum postižen hříchem, city, intuice, nebo bleskové nápady ne méně! Všech těchto nástrojů musíme využívat přiměřeně, náležitým způsobem a stejně opatrně. Nemůžeme postupovat komickým návrhem A. Adlofa (Biblické letopisy), podle nějž, je-li rozumové poznání ve sporu s biblickým tvrzením, má biblické slovo pro svoji inspirovanost nutně přednost („Biblické údaje jsou věrohodny, kdežto údaje jiné této hodnověrnosti nemají“ kap. I/8; srv. též začátek II/1). S těmito rozpory se musíme vyrovnat slušně a poctivě. Autorita Bible nás nesmí vést k intelektuální nepoctivosti. Bibli nesmíme k autoritě dopomáhat, neboť tak se nám stává viklavou modlou (Iz 49, 19n), stojící jen díky lidskému důmyslu! Vůbec bychom se měli zbavit touhy po neomylnosti!

Ještě důležitější je však potřeba Bibli správně porozumět, abychom mohli její autoritu pochopit. Správně určit, co je náležité, co fanatismus, nebo přezírání a obcházení autority. K tomu se musíme zamyslet, kde vůbec Bible svoji autoritu získala?

Kde se vzala autorita Bible? Na prvém místě je třeba říci, že Bible o své autoritě nikde nehovoří! Čteme-li např. v Iz, Ez, Mal o věrnosti Zákonu, nemůžeme tím rozumět Starý Zákon v dnešním rozsahu (dokonce ani Tóru v nynější podobě, leda u Mal). Už sama skutečnost, že se tak hovoří ve spisu, který se Starým Zákonem stane až mnohem později, ukazuje, že autor myslel na něco jiného. Totéž platí i pro novozákoní místa, která zdůrazňují zvláště zastánci nekritického přístupu k Bibli. (2Tm 3, 16 : 2Pt 1,20n {3, 1nn zmínka o Pavlovi!}). Zvlášť srovnání Jud a 2Pt ukazuje, jak průběh kanonizace SZ ovlivňoval i rannou církev: Jud se odvolává na knihy, které budou záhy odmítnuty, proto 2Pt, částečně Jud přejímající, tato místa přeformulovává, aby na ně neupomínala (Jud 6 :: Adama a Evy × 2Pt 2, 4; Jud 9 :: Nanebevzetí Mojžíšovo × 2Pt 2, 10n).

Jak na židovské, tak na křesťanské straně dochází ke kanonizaci později, a to selekcí. Spíše než o vytvoření Písma svatého, jde o výběr ze spisů, činících si podobný nárok. Z nepřeberného množství literatury obou společenství je vybrána nepatrná část, jako norma víry. Zejména u křesťanů to byl počin vynucený vnějšími okolnostmi. Dříve stačil SZ a paměť. V rámci křesťanství však bujely různé sekty, odmítající SZ a nahrazující jej svými spisy (za výroky 2Tm 3, 16 a 2Pt 1, 20n musíme vidět polemiku proti odmítání SZ takovými sektáři, rozsah SZ však tou dobou není ještě zcela jasný); proti nim tedy církev postaví svá Písma svatá. Proti názoru, že je takový výběr řízen autoritou a zájmy společenství, které si je vytvořilo je třeba hned namítnout následující: 1) dá se doložit, že tato Písma se těšila autoritě spontánně již dávno před tím, nežli „církevní“ autority rozhodly a 2) již v době své kanonizace byla praxe obou společenství v napětí s obsahem těchto Písem. Odmítnuté spisy bývaly často líbivější a poutavější, nežli spisy kanonizované. O autoritativnosti nerozhodovala tedy ani oblíbenost. Tyto spisy nepodporovaly zájmy obou společenství, nýbrž bývaly od počátku zdrojem kritiky do vlastních řad (… je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, … 2Tm 3, 16b). V tomto směru můžeme hovořit o „Slovu Božím“, protože jejich autorita byla potvrzena přesto, že jdou církvi často proti srsti. To se osvědčilo zejména v reformaci, ačkoliv vyústilo v ne zcela šťastné heslo (hesla jsou vždy nešťastná!) „sola scriptura“.

Reformace vnesla na teologické kolbiště autoritu Písma s větší naléhavostí, nežli kupříkladu T. Aquinský. Právě proto, že v jejím podání zpochybňovala autoritu magisteria; magisterium podřizovala Písmu a ne Písmo interpretaci magisteria. To byla vážná věc! Na tomto místě je třeba podtrhnout, že za většinou sporů o autoritu Písma se zkrývají pokusy spojit jeho autoritu se svojí, nebo svoji autoritu proti Písmu posílit! Za Třicetileté války se bojovalo na jedné straně zbraněmi, avšak intelektuální boj pokračoval rovněž, tím ostřeji, čím vážnější byla situace na poli válečném. Za takových okolností se ovšem sahá ke zkratkovým řešením, která snad na čas povzbudí lidi, aby věřili ve smysl svého utrpení pro víru, ale spolehlivou odpovědí na položené otázky být nemohou. V 16. stol. postavil Robert Bellarius argumenty ve prospěch magisteria, proti reformačnímu učení o autoritě Písma, jichž se katoličtí apologeti drží dodnes. Proti nim za dob válečných přeformuloval Joh. Gerhard zásadu „sola scriptura“ do teorie, že bibličtí autoři byli jen jakoby perem v rukou Božích. Mimo to reformace zplodila velké množství enthusiastických hnutí, která se vymkla jeho kontrole. Tato hnutí stavěla proti „mrtvé liteře“ své vize jako živé slovo Ducha svatého. I vůči nim se chtěla reformační ortodoxie oním učením vymezit a používá ho jako argumentu, jímž chtěla dostat blouznivce zpět. Vzniká tak inspirační teorie, ztotožňující Slovo boží s Biblí. Teorie silně postavená na vodě, ale natolik působivá, že pronikla jak mezi katolíky, tak mezi blouznivce. Hans-Georg Fritzsche (Lehrbuch der Dogmatik §6, Göttingen 21982) dokonce hovoří o kolektivním šílenství v teologickém světě.

Exkurs 1
--------------------------------------------------------------------------------


Bible nebyla vždy ztotožňována se „Slovem Božím“. Staří církevní exegeti neváhali provádět velmi odvážné kritické studie biblických spisů (Órigenés, Jeroným). Augustana hovoří o „Slovu Božím“ v souvislosti s kázáním; o Bibli kupodivu neteoretizuje vůbec (Luther uznával za „Slovo Boží“ v Bibli „alles, was Christum treibet“). Bratrské vyznání hovoří o Písmu v I. čánku, kde zdůrazňuje autoritu Písma pro učení, správu církve a napomínání. V X. článku o Slovu Božím, které ztotožňuje s Evangeliem, radostnou zprávou (jako 1Tes 2, 13), která vede k pokání. Teprve Helvetica a po ní České vyznání hovoří samozřejmě o Bibli jako o Božím slovu, avšak k fundamentalistickému pojetí to má ještě daleko. Pokud jde o postavení Bible ve známém bratrském dělení věcí víry do tří stupňů významu, Bible není v první linii (podstatné), ale až ve druhé (služebné).


Podmanivost této teorie spočívala v tom, že se stala základnou proti nepříjemným novým empirickým poznatkům. Nepopiratelné rozpory (vnější i vnitřní), vedly nutně k reakci, a to především ve světě teologickém. Ty dostaly impulz v nálezech starověkých knihoven, jejichž materiál ukázal, že Biblické zprávy zapadají do struktury starověkého literárního světa a jeho představ, jehož materiál je dva a půl tisíce let starší, nežli myšlenka Písma Svatého. Paličatost jedněch v přezírání takových skutečností vedla k jejich provokativnímu vypichování, až málem došlo k totální destrukci Bible. Jedni ji začali rozebírat jak malé děcko budík, jiní se snažili zachraňovat neudržitelné různě kompromisními návrhy, jejichž výchozí slabinou byla snaha zachovat Bibli autoritu pro autoritu – stavící dogma proti empirickým faktům. Výsledkem nemohlo být nic jiného, nežli ještě větší pochybnosti.

K pochybnostem, či mezkovitému lpění na liteře přispěly hlavně přírodní vědy: napřed nebyl svět pro křesťany zajímavý. Teprve T. Aquinský si uvědomil, že Bible je argumentem pouze pro křesťany, ale kdo o ní není předem přesvědčen, tomu jí nemůžeme argumentovat. Třeba v diskuzi s mohamedány je nutné sáhnout k autoritám, nezavislým na před-přesvědčeních. V pevné víře v její pravdu hledal, podle aristotelské zásady stopy příčin v následcích, takovou autoritu v přírodních vědách, neboť je-li biblický Bůh prapříčinou všeho, musí stvořený svět nést otisk svého tvůrce. Nezávislá instance nemůže než potvrdit pravdu Písma. Výsledky přírodních výzkumů však bouraly jednu křesťanskou představu za druhou, ačkoliv autoři těchto objevů bývali lidé zbožní (např. Darwin). Ještě poměrně hladce se církev vyrovnala s kulatostí země (kupodivu na její plochosti nebazíruje žádný z fundamentalistických směrů, ačkoliv je v Gn 1 či Ž 104, 5 stejně zřejmá, jako sedmidenní stvoření! V Britanii byla pro nedostatek členů v padesátých letech 20. stol. zrušena Společnost přátel ploché země). O to intenzivněji se bojovalo o nauky, jimiž se snažili „Bibli věrní“ biblické představy nahradit. V této fázi, ani na katolické ani na evangelické straně, není už zcela jasné, která z oněch nauk pochází z Bible, a které jsou již produktem různých předběžných úvah (stvořenost země měla být potvrzena centrální pozicí země ve vesmíru, nebo alespoň slunce, později kruhovými sférami planet, výlučností planetárního systému, účelným uspořádáním světa atd. …).

Exkurs 2
--------------------------------------------------------------------------------


V Labyrintu J. A. Komenský srovnává Koperníka, který „…Slunce z oblohy strhna, doprostřed propasti pohřížil;…“, s Hérostratem, který se stal slavným díky zničení chrámu. I pro Komenského bylo odmítnutí geocentrismu projevem rouhání, ačkoliv jde o přírodovědnou, nikoliv teologickou záležitost.


Konflikty Bible a dalších zdrojů poznání na jedné straně, a vyrovnání rozporů uvnitř Písma na straně druhé pak vedou k dodatečnému „zalepování děr“. To samozřejmě nemůže být přesvědčivé, neboť na prvním místě je přesvědčení, že Bible musí mít autoritu, a pak se hledají rádoby racionální argumenty pro ni. Např. pokus vidět sedm dní stvoření jako sedm epoch, pokusy psychologů amatérů i „profesionálů“ obhajovat patriarchalismus, jako údajně křesťanský model rodiny; pokusy překlenovat rozporné informace v evangeliích a zároveň cudné mlčení o věcech, o nichž je naprosto zřejmé, že už je ničím zachránit nelze.

Jedním takovým problémem je právě hledání křesťanského poměru k homosexualitě a hlavně k homosexuálům! Strach o autoritu Bible nás vede k nadřazování „přesvědčení“ nad člověka. Navenek to vypadá pokorně a biblicky, ale při hlubším pochopení Bible se opět nacházíme v rozporu s jejím duchem. Právě takové situace nás nutí znovu se nad touto autoritou zamyslet, položit si poctivě otázku, jak a proč se nám autoritou stala a jak tuto autoritu praktikovat. Na Desateru (preambula) je možné doložit, že nešlo o autoritu pro autoritu, nýbrž že tato byla podložena zkušeností.

Zkušenosti rozporů v Bibli uvnitř i navenek nejsou pobídkou k zmatečnému popírání faktů, ve snaze Bibli autoritu zachránit, ani Bibli zbrkle odkládat, ale znovu promyslet původ její autority, důvod, a způsob, jakým má být tato uplatňována. Před tímto úkolem stojíme i bez zmíněných rozporů; ty nám jej pouze připomínají.

Písmo za svoji autoritu nemůže vděčit ani církevní dogmatice a ani nemůže být založena na tom, kdyby si ji samo nárokovalo (tím bylo pro mnohé křesťanské autority podezřelé Zj!). G. E. Lessing položil provokativní otázku, zda „…je něco pravda, protože je to v Bibli, nebo je něco napřed pravda, a proto se to stalo Biblí?“ Dějiny vzniku a hlavně redakce Písma ukazují, že „něco je napřed pravda,“ že se o pravdivosti nějakého spisu, nebo místa musela církev napřed přesvědčit, aby se mohl Biblí stát. Autorita předchází Písmo, proto nevychází autorita z Písma, ale Písmo z autority! Jak vznikl svět a jak se narodil Ježíš, o tom se nikdo přesvědčit nemohl. Redaktorům vůbec nevadilo do jedné knihy vložit několik spisů, které řeší např. otázku Ježíšova „synovství božího“ různým, někdy konfliktním způsobem a jiné sporné údaje. (Pozdější skriptoři taková místa harmonizovali a překladatelé Bible považovali harmonizaci sporných míst za povinnost, nadřazenou doslovnosti!). V Biblických spisech máme dokonce doložen vývoj vyznání a jeho vyjádření – rozporné informace o Ježíšově původu ukazují, že v nich nejde o biografické údaje, nýbrž o pokusy vyjádřit význam, jaký pro své vyznavače jeho osoba má. Od počátku bylo zřejmé, že v Bibli samotné jsou věci „podstatné, služebné a případné“ – „obsahové, prostředkové i přimísené.“ Je těžké ubránit se obavě před svévolným rozlišením priorit, ale únikem do „nicnedělání“, abychom neudělali chybu, nejspíš upadneme do „cezení komárů a polykání velbloudů“. Sám Ježíš vstoupil do rabínské diskuse o tom, zda jsou všechny micvót stejně významné, svým vlastním měřítkem (Mk 12, 29n). Přiznal se tak k myšlence, že Písmo obsahuje „kánony“, nadřazené kánonu samotnému, a to ve svém biblicismu farizejští fundamentalisté nezacházeli zpravidla tak daleko, jako fundamentalisté křesťanští. Není nic „protibiblického“ se do takového rozlišování pustit.

Písmo si svoji autoritu obhájilo ve „volné soutěži“, nezaštítěno institučně. Víra mu musí nechat prostor i nyní, aby mohlo svoji autoritu prokázat, obhájit a řici si hlavně o způsob jejího uplatnění. „Opičí láska“ k Písmu jí v tom spíše překáží.

Jsme tedy vždy znovu voláni zodpovědět si otázku, čím si to které Písmo svaté vynutilo pozornost kdysi, čím si zasloužilo vstup do kánonu autoritativních písem, ačkoliv bezprostřední záběr mnohých z nich (některá proroctví, ale zejm. epištoly), byl krátkodobý. Jiná obsahovala informace, s nimiž se již kanonici nemohli ztotožňovat (brzké očekávání Kristova příchodu, „adoptionismus“ atd.). Timoteus „ví u koho se učil“ a my se musíme sami takovému poznání otevřít. Navíc brát Písmo „doslova“, všechna jeho sdělení stavět naroveň, znamená brát jej za slovo. Krále musíme brát váždě vždycky, ale ne, když si dělá srandu. Každý spis nutně obsahuje sdělení a prostředky sdělení. Pokud mezi tím nerozlišujeme, zaměňujeme obojí a dochází k nepochopení, ačkoliv jsme zamýšleli udělit Bibli čest. Jedno z nejsilnějších novozákoních míst, odsuzujících homosexualitu, Ř 1, 18-32, ve skutečnosti o homosexualitě neteoretizuje; chce vlastně mluvit o významu milosti Boží v Ježíšovi, a to tak, že si činí předpolí popisem chaosu, do něhož upadá svět, odtržený od Boha, svého původce. Chaos je tu ilustrován podle Pavlových představ a zkušeností, které nejsou neomylné. Ač se náš pohled na věci, které k ilustraci použil mění, obsah jeho sdělení o svůj význam nepřichází – ten chaos tu doopravdy je! Ani pro Bibli není čestné nutit ji k autoritě, o kterou si sama neřekne, nedat jí příležitost, aby se o svoji autoritu postarala sama. Musíme se tedy ptát i na to, jak a v čem chce autoritou být.

Je vůbec správné hovořit o Bibli jako o autoritě? Na to bych byl opatrný, neboť tento přístup redukoval Bibli na studnici dogmatu, dnes zpravidla vyčpělého; na arzenál pro teologické souboje. Je jedním z modlářských pokusů zajmout Boží Slovo, aby bylo kdykoliv k dispozici. Zkusme jít na to od jiného konce: primární je zvěst. Zvěst Písma je interním měřítkem priorit. Ona je také tím, co „vyučuje, usvědčuje, napřimuje“ tedy „účelem Písma“. Biblické knihy (také ty, které 2Tm a 2Pt neměly ještě na mysli) vykonaly především práci a měly potenciál, působit přes svoji časnost a dočasnost i v budoucnosti (srv.: Žd 4, 12n; 1Kor 14, 24n). Někdo trvá na inspirovanosti Písma, jde však o šifru pro autoritu. Tu musíme odmítnout, jinak nedáme Bibli prostor pro vlastní autoritu. Aby měla Bible autoritu, k tomu nepotřebuje být diktována Bohem, nebo být ve všem neomylná.

Bible se prokázala jako „inspirovaná“, neboť sama inspirovala. Musíme si položit otázku čím inspirovala a k čemu. Tím se však teprve ocitáme před otázkou, čím a kčemu může být pro nás samotné inspirující.

Vymysleli jsme přehršel nejrůznějších klíčů ke čtení Bible, ty však vždy nakonec někde narazí. Nejtěžší otázkou je praktické uplatnění takové autority. V Bibli se musí nutně ztratit každý, kdo hledá recepty, nebo dogma. Místo toho zde nacházíme příběhy lidí, kteří se setkali s Bohem a jeho slovem a museli odpovědět, aniž by se mohli poradit s Biblí. Museli se rozhodovat odpovědně sami. Tato rozhodnutí prodělávají v rámci Bible určitý vývoj; i zde se jedno opouští ve prospěch nového. Stejné jednání různých lidí bývá hodnoceno opačně; ani o jedné biblické postavě nemáme jednotnou referenci. Některé věci (genocida!) odmítají i ti nejzarytější fundamentalisté! Vše je zde otevřenější, nežli ve vševědných katechismech a dogmatikách. Bibličtí lidé (Bůh Abrahamův, Izákův Jákobův!) reagovali na konkrétní zkušenost způsobem, odpovídajícím jejich úrovni informací a kultuře; my to musíme dělat podobně: promítnout tu základní zkušenost (P. Ricoeur – „…to, co mi pracuje v zádech“ - v rozhovoru pro Le Nouvel Observateur 11. 3. 1983, česky v Život, pravda a symbol, Praha 1993) do svého dnešního rozhodování, otázek, které s těmi biblických postav mají již málo co společného (jedině nárok Ukřižovaného na nás) (Wolfgang Trilling: „…které byly vyřešené ve chvíli, kdy se apoštol chopil pera“ - Mit Paulus im Gespräch, Lipsko 21988; česky: Apoštol Pavel - misionář a theolog (?)), a na naší úrovni informovanosti, na které musíme i nadále pracovat, neboť „náš zákon přece neodsoudí někoho, dokud jej nevyslechne“ (J 7, 51; srv. nn.)! Teprve při pořádném čtení člověk pochopí, že k Biblickému dědictví je třeba přistupovat tvůrčím způsobem.

Musíme přestat hledat autoritu, zastupující naši vlastní zkušenost, myšlení a odpovědné rozhodnutí. Jen při otevřeném studiu, otevřeném i pochybnostem a rozpakům, přestaneme pokulhávat za novými poznatky různých oborů, Biblistiky včetně.

Potíž je, že jsme Bibli ohradili plotem pouček, s nimi se však nedostáváme přes nové konflikty. Odhozením takových pouček Bible autoritu neztratí, naopak: tím, že jí dáme prostor pro získání své vlastní autority se ukáže, že selhaly ony poučky, ale ne Písmo, Písmo v tom podstatném. Potíž je, že zasekáni do oněch pouček řešíme své otázky tichým obcházením Písma (odbojová činnost českých farářů za okupace × Bonhoefferova teologicky fundovná účast na atentátu na Hitlera!), nebo dodatečným vkládáním řešení do Bible, aby jako byla Biblická (ekologické důrazy Hany Librové). Možná i mnohá vstřícnost vůči homosexuálům je napřed lidská, potom násilně biblická. Nemohou však za to trpět homosexuálové. Otevřenost homosexuálům v církvi není „antibiblická“, nebo „kolembiblická“, nýbrž inspirovaná Biblí. Rozpor mezi našimi postoji a postoji „Bibli věrných“ křesťanů není tedy ani v „míře víry“, nýbrž v nastavení priorit.

{
Praktická ukázka hledání autority na textu Ef 5, 21 - 6, 9
český text řecký text

2Tm 3,16
}


Bible není ani nechce být studní hotových receptů na řešení „všech problémů“. Svědčí o lidech, kteří, postaveni Bohu tváří v tvář, hledali správnou odpověď, náležité rozhodnutí. Kopírování staršího vzoru nepomáhalo, ani autority, jako Abraham nebo Mojžíš. Biblické postavy se nemohly zaštítit ani Biblí. A my musíme před tváří Hospodinovou, inspirováni jejich zkušenostmi, řešit stejně odpovědně otázky své, s tou mírou informací, jaké se nám o problému dostává.

Když namítá Nikodém Ježíšovým odpůrcům, kteří jej již odsoudili k smrti, „což pak náš Zákon někoho odsoudí, dříve, než jej vyslechne?“, dostává se mu odpovědi: „studuj Písma!“ Měli bychom být na takové zneužívání Písma proto opatrní všude, kde nejde o dogmata, ale o člověka, o Boží lásku k člověku.



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Gojim v Středa, 17. leden 2007 @ 08:59:03 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Toto nieje moj komentar, ale usetril som aspon nejaky cas spisovanim historickych faktov ...:-))) Povodny komentar je od uzivatela Moshe, a je umiestneny tu

Článek Patrika Madrida není určen k diskuzi a podle jeho prvního odstavce to
autor ani nezamýšlel. Jeho podtitulek je: Jak jako správný katolík vysvětlím
evangelíku, že jeho víra je nehistorická, nebiblická a nepoužitelná.

Věcná připomínka, pokud to myslíš vážně, musí ukázat i na způsob nápravy:

Příklad: Nemohu věřit Bibli, protože ....
Nebo: Věřím Bibli jako Božímu Slovu, ale ještě k tomu potřebuji ...
Nebo: Právo vykládat Bibli má jenom ten či onen, já mezi ně nepatřím ...
Nebo: Čtení Bible je jenom pro zasvěcené, já mám svoje lidi, knížky,
kteří mi vyloží, co je v ní.

Ale k tématu: Sola Scriptura v Bibli: Popisovat původ biblických je na
křesťanském serveru nošením dříví do lesa, ale zopakuji: Starý zákon vznikl
jako soubor 39 knih (židé počítají knihy jinak než křesťané, tak by jich
napočítali méně - 24), které byly uznány na synodu v Jamnii za židovský kánon -
Tóra, Proroci (velcí, malí), Letopisy, Žalmy.

Nový zákon vznikal méně než 100 let, kdy přímí svědci - apoštolové zapisovali
to "1 Janův 1:1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči
viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo
života." Roku 367 byly všechny dnešní knihy NZ uzavřeny do "kánonu" - normy
učení ve východní církvi, roku 397 tyto knihy jako kánon přijal oficiálně i
koncil západní církve v Kartágu.
Dávno předtím však Ireanaeus z Lyonu (130-200) sepsal knihy NZ. Jako závazné
uznává všechny, kromě listu Židům, 2. Petrova a 3. Janova.

Rozhodující pro uznání SZ knih byla: původnost (nejde o moderní, módní spisy,
které se taky tváří že jsou staré) a konkordantnost. NZ listy k těmto podmínkám
mají jako podmínku, že pocházejí od apoštolů, nebo jejich autoři byli v blízkém
kontaktu a apoštoly. Lk 1,1-2

---------------------
Sola Scriptura ve SZ: Bůh mluví ke svému lidu skrze proroky. Slova těchto
proroků jsou zapisována (viz Jeremiáš a Báruk). Odkazy: Ex 24:4, Joz 24:26,
1.Sam 10:25, Jer 36,4

Kniha Zákona byla u Izraelců ve veliké úctě.
Král ho měl mít u sebe v něm číst po všechny dny svého života (Dt 17:19)
Stalo se i, že Kniha Zákona byla ztracena, Izraelci nevěděli co dělat.
Poté, co byla Kniha Zákona nalezena, zjednávala se podle ní náprava (2 Pa 34:14 nn)
Když se Izraelci vrátili ze zajetí, vraceli se k původním ustanovením zákona (Neh 8.kap.)

---------------------

Sola Scriptura v NZ: Židům 1:1-2 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k
otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož
ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

Knihy Starého Zákona jsou v NZ uznávány jako Boží slovo, najdeme snad na
všechny knihy SZ odkaz v NZ. NZ není podrobným životopisem Pána Ježíše. Není
ani sepsáním historie první církve. Účel proč knihy NZ byly napsány je zde (J
20:31) - Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží,
a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Již v době psaní epištol byly knihy NZ považovány za Písmo (2 Pt 3:15-16)
A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal
i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom
ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení
a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě.

Pán Ježíš vysvětloval učedníků Boží slovo - Lk 24:25

Když byla církev před rozhodnutím, Bůh k ní mluvil skrze svoje Slovo a svého Ducha.
Sk 15,1-31

Tak tedy máme takové naučení: V Bibli se Písmo písmem vykládá.
----------------------------

Historičnost Sola Scriptura: někdy příště :)
Nepoužitelnost Sola Scriptura: slíbí si a v davu zmizí ... :)
PS: Je toto dostatečně kultivované?
----------------------------

Zdroje:
[1] Bible - http://www.theophilos.sk, http://www.crosswire.org
[2] Nový biblický slovník (Návrat domů)
[3] Zajímavé katolické čtení: http://snem.cirkev.cz/download/Bible.doc



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Libby v Středa, 17. leden 2007 @ 09:23:15 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Karels a Gojim (ti uceni) uz to vysvetlili, a prede mnou uz jini v jinych tematech o tom take psali, ze Pan Jezis, kdyz byl pokousen satanem, odpovidal vzdy: "Nebot je psano..." Cili On sam odkazuje na Pismo, ktereho se drzel a my se drzime Jeho. jeste jednou: kdyz se budu drzet Pana Jezise, budu se samozrejme drzet Slova nebot On je Slovo Bozi. Jinak bych nemela zadny pevny bod. Musim se jeste priznat, ze jsem cely clanek necetla. Bylo to nudne a omila to bludy.



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Středa, 17. leden 2007 @ 17:13:54 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Věřím v neomylnost a bezbludnost Písma svatého Starého a Nového zákona. Garantem pravdivosti Písma - Bible je Bůh sám, který tyto texty ochránil od lidské ulhanosti, nevědomosti a omylnosti.

Ze zapsaných izraelských a křesťanských textů je plně pravdivé jako celek od začátku do konce jen a pouze Písmo. Jinde se minimálně chybička, či i hrubé lži vloudí. Proto lze přijmout princip SOLA SCRIPTURA.

Problémem je výklad některých těžce srozumitelných textů Písma svatého, jak poznamenal už apoštol Petr v Novém zákoně samém. Viz 2.Petrova, 3.kapitola, verše 15-16:
3,15 A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána.
3,16 Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě.

Zde apoštol Petr pravdivě upozorňuje, že už v jeho době překrucovali Písmo a) lidé NEUČENÍ
b) lidé NEUTVRZENÍ v křesťanské víře

ad a) Neučenými jsou např. malé děti. Když dáte malému dítěti do ruky celou Bibli, ale ono neumí ještě číst, je mu k ničemu.
ad b) NEUTVRZENÍ. Toto je těžší případ k vysvětlení. Zde je dobré připomenout, že Pán Ježíš, když byl na poušti pokoušen ďáblem, který dokonce citoval biblické verše, tak Ježíš použil jiné verše než ďábel. Nešlo o žonglování biblickými verši, ale o to, že Pán Ježíš byl na poušť veden Duchem svatým, který na něj při křtu v Jordáně sestoupil. Tak je to zapsáno. Čili nestačí viditelný a skrze naši gramotnost čitelný text Bible, ale je potřeba i neviditelná přítomnost Ducha svatého. Duch svatý, jak Pán Ježíš před svým nanebevzetím slíbil, nám křesťanům má připomínat vše, co Ježíš Kristus už lidem řekl a má nás dokonce uvést ve všelikou pravdu. Nesmíme ale zapomínat, že nově řečená pravda, nesmí být v rozporu s pravdou řečenou minulým generacím Izraelitů a křesťanů. Čili musí být v souladu s apoštolsko-prorockou tradicí.
Toto je návod jak rozlišit neviditelné působení originálního Ducha svatého od neviditelného působení ducha zlého, který se velmi často maskuje za Ducha svatého.
Bible se musí vykládat tak, jak ji vykládali starozákonní proroci, Ježíš Kristus a svatí apoštolé. Kdo by Bibli vykládal v rozporu s touto prorocko-Kristovsko-apoštolskou tradicí, ten je vědomým či nevědomým lhářem, vedeným duchem zla.
Utvrzenost ve víře znamená věřit tak, jak věřili pravověrní starozákonní Izraelité a potom novozákonní křesťané vždy a všude ve všech staletích - časech. Správně se říkávalo, že mimo Krista-hlavy a Jeho Církve-těla není spásy.
Když se od 60.let 20.století nově v teologii tvrdí, že tělem Kristovým je celý nekřesťanský svět, tak se lže. Tato novinka, kterou teologové opírají o některé biblické verše vytržené z kontextu biblického celku, je inspirována duchem zla, který se maskuje za Ducha svatého a za údajně nové Letnice. Zleva je tato lež doplňována liberálním skoroateismem, zprava zázračnými znameními.
Ochranou je Boží slib, že k (vytrvale) upřímnému člověku se má Bůh upřímně, ale k (vytrvale) převrácenému se má převráceně-tzn. že Bůh dopustí, aby neupřímného člověka používajícího vědomou lež Satan udržoval v trvalém klamu, ve lži i v mnoha dalších věcech. Zůstává v platnosti, že Boží pravda se zjevuje jen a pouze těm, kdo pravdu milují, a proto ji v praxi používají a hledají. Jen a pouze o nich platí, to co o apoštolu Šimonu-Petrovi: Matouš 16,17:
Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích."

Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Středa, 17. leden 2007 @ 19:42:09 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Strucne se take pripojim k teto diskuzi. Byt se necitim byt odpornikem na teto urovni, muze vsak vysvetlit, proc princip "Jen bible" beru za svuj.

1) Historicke argumenty neberu. Diskutujeme o teologii, ne o historii. Jinak receno, i cirkevni otcove pelomu stoleti se mohli teologicky mylit.
2) K pokuseni na pousti. Tam neni nebezpeci citace Pisma bez tradice, jak je v clanku mylne uvedeno, ale citace vyroku vytrzenych z kontextu. Vsimneme si, satan vytrhava z kontextu a vnucuje jim vyznam, ktere nemaji, Kristus je do kontextu vraci. Takze ne kazdy citat nezavisle na sobe, ale Biblle jako celek. Jako celistva kniha.
3) Buh sam nekolikrat prikazuje: Napis, napis, napis...
4) Buh je vsemocny. Je li neco v Bibli, je to tam proto, ze to tam chtel mit Buh, neni li neco v Bibli, neni to tam proto, ze to am Buh mit nechce. Nechce - li mit Buh neco v Bibli, pak se nabizi otazka, proc ne. Ano, v Bibli jiste neni vse, co kazal Mojzis, co kazali proroci, co kazal Kristus, co Pavel atd. Ale je tam vse, co tam chce mit Buh. Ano, Slovo Bozi nebylo jen psane, ale i ustni. Ale Buh chtel, aby ustni zustalo. Proc? Treba proto, ze bylo urceno danemu mistu v dane dobe rpo ty dane lidi. Vzdyt Buh je vzdy uspesny a Bozi Slovo vzdy vyda sve plody.
5) Jezis Kristus odmitl tradici I zide byli velice zbozni lide, presto se svou traici vzdalil od Boha. Myslite si, ze my, krestane, se nam nemuze stat to same? Jezis varuje pred pychou!
6) Jak odlisit zjeveni od Satana nez psanym projevem?
7) princip tiche posty,kterou muze satan zneuzit...



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Gregorios777 v Pondělí, 22. leden 2007 @ 15:35:35 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Dovolím si pár poznámek k pilotnímu článku: Autor používá 2Tes 2,15// 2Jan 12 a 3Jan 13 k potvrzení možnosti existence ústní tradice. Neuvědomuje si však ( nebo nechce ), že když apoštol řekl: "vše, co jsme vám sdělili Písmem a slovem ( ústně ), znamenalo skutečnost, že jak to, co apoštolé PSALI, tak také to, co apoštolé sdělovali ÚSTNĚ, bylo spolu v plném souladu. To, co apoštol sděloval ústně nebylo v rozporu s tím, co napsal písemně a naopak. Dále je v článku napsáno, že ti, kdo se uchylují od učení otců, by se neměl nazývat křesťanem. Faktem ale je, že křesťanem by se neměli nazývat ti, kteří se uchylují od UČENÍ APOŠTOLŮ. Tzv. otcové hlásali něco úplně jiného, než apoštolové. Spisy otců a spisy apoštolů spolu vůbec nejsou v kontextu. To musí uznat každý objektivní čtenář obou skupin spisů. Prvními, kdo již neuchovali apoštolskou tradici byli tzv. církevní otcové. Již oni by se tedy správně neměli nazývat křesťany. Resp. ať se nazývají křesťany, ale nechť netvrdí, že jsou Kristovci - následovníci Krista a Jeho učení. Dále se pozastavím nad tvrzením, že je to právě díky Církvi a jejím koncilům, že nyní máme kánon Písem NZ. Jenže Církev pouze umožnila, aby z moře různých falzifikátů mohly vystoupit na povrch pouze skutečně Bohem inspirované spisy. To nevypovídá NIC a autoritě Církve vytvářet jakékoli učení nezávislé na autoritě Písem. Naopak - Církev je v podřízeném postavení vůči Bohu a Kristu, jako Nevěsta Kristova. Kristus - Hlava - Slovo Boží nad ní panuje a vede ji, řídí a spravuje. Církev nespravuje sama sebe, ale skrze panství Ducha svatého v Církvi a skrze panství Pána Ježíše Krista nad Církví. Církev prostě poslouchá Krista. Žena, která neposlouchá svého manžela je vzpurnice, která plyne v jiném duchu, než v Duchu svatém a sice v duchu Jezábel. Církev, která vezme věci do svých rukou a nedrží se Hlavy, vytvářejíc si svá vlastní nezávislá učení a tradice, vlastně přiznává, že není Kristovou manželkou, ale cizoložnicí, smilnicí Velkým Babylonem - nevěstkou. Tvrzení, že princip Sola scriptura není obsažen v Bibli je veskrze prodchnutý lží. Stačí si přečíst např. Žalm 119. Existují desítky dalších míst, která mluví o absolutní autoritě Písem, tedy toho, CO ŘEKL BŮH. Sám Kristus se jen v zaznamenaných dokumentech Evangelií na Písma odvolával v cca 400 případech. Katolická a pravoslavná církev však více, než to co řekl Bůh, respektují to, co řekli tzv. otcové, kteří již nemluvili v duchu apoštolského učení.



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Sendy v Středa, 23. květen 2007 @ 14:54:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Tento článok Patricka Madrida veľmi jasne a jednoducho vysvetľuje nezmyselnosť zásady Sola Scriptura. Myslím, že každý protestant, ktorý skutočne túži po Bohom zjavenej pravde, nevyhnutne sa musí po prečítaní tohto článku zásady Sola Scriptura vzdať. Nikto rozumný totiž netúži žiť v klamstve.
Medzi katolíkmi a protestantmi nikdy v skutočnosti nebol spor preto, že je rozpor medzi učením biblie a nebiblickým učením katolíckej Cirkvi. Katolíci totiž nikdy netvrdili, že by v biblii nebola pravda, alebo že by nebola Božím slovom. Spor je medzi katolíckou a protestantskou interpretáciou biblie a v takom prípade je potrebné dopátrať sa k neomylnému výkladu biblie, ak má byť spor vyriešený.
Alebo druhý typ sporu spočíva v tom, že si protestanti vytvoria vlastnú interpretáciu katolíckej vierouky, zvyčajne dosť smiešnu a detskú (napríklad, že katolíci sa klaňajú Márii ako bohini), a potom túto protestantskú interpretáciu katolíckej vierouky podrobia zdrvujúcej kritike, pričom sa cítia ako pravoverní víťazi sporu. Človek by sa na tom aj schuti pobavil, keby nešlo o večný život.
Veľmi by som prosil protestantských kresťanov, keby mi mohli odpovedať na jednu otázku: Na základe čoho s absolútnou istotou vedia, že list Židom je skutočné Božie slovo?



Re: STRUČNÁ OBHAJOBA PRINCIPU SOLA SCRIPTURA (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Středa, 23. květen 2007 @ 15:47:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


STRUČNÁ OBHAJOBA PRINCIPU SOLA SCRIPTURA


KDO JE Z BOHA, SLYŠÍ JEHO SLOVA. OBHAJOBA PRINCIPU SOLA SRIPTURA II.


ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV SE ROZEŠLA S KŘESŤANSTVÍM; TRIDENTSKÝ KONCIL V ČEŠTINĚ



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Dominik22 v Čtvrtek, 24. květen 2007 @ 16:07:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Otazka na všechny protestanty! Proč myslíte, že narozdíl od protestantské církve, ta katolická je jen jedna a nemá spustu denominací a dokonce katolických sekt typu TCV (je to snad z katolictví?) Není problém v rozdílné interpretaci písma?

A proto se my katolíci odvoláváme taky na lidi, kteří studiu písma zasvětili celý život a taky jim věříme. To ovšem neznamená, že já jako obyčejný křestan nečtu bibli anebo neuznávám její pravost (i když není jisté, že toho třeba Pavel nenapsal víc) ! 
Každý si může vytrhávat verše z kontextu a podle sebe je taky interpretovat.
Potom tady taky vznikají bludy o katolické církvi jedoucí na šelmě apod. Proč???





Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Dominik22 v Čtvrtek, 24. květen 2007 @ 16:17:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
A bible jak ji známe dnes spadla v takové podobě z nebe???
Dávali ji dohromady lidé a ne tak dávno.  když je inspirovaná Božím slovem, tak proč by také tradice nemohla být z Božího slova?
Tradice, která je třeba i starší než některé části nového zákona.



Re: Patrick Madrid SOLA SCRIPTURA: NÁVOD K ANARCHII (Skóre: 1)
Vložil: Dominik22 v Čtvrtek, 24. květen 2007 @ 16:22:38 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)



Ano, čistě logicky Písmo není a nemůže být zárukou Pravdy..

Tím není myšleno že písmo lže, ale že jeho interpretace může být velmi zásadně rozdílná a je potřeba někoho kdo tomu dá jednotu a ten někdo byl Kristem ustanovaný Petr, dnes jeho nástupce Papež. Mnoho sekt vzniklo taky na základě písma!




Stránka vygenerována za: 0.61 sekundy