poslal Nepřihlášený
Známost s nevěřícím člověkem. Vyloučit či nevyloučit?
Tato úvaha se bude týkat otázky, která je palčivá v řadě sborů. Je to otázka, jak reagovat, když člen sboru naváže známost s nevěřícím člověkem a směřuje ke sňatku s ním.
Nejprve se pokusím tuto otázku nějak zarámovat. Ve většině našich sborů je více sester než bratrů (i když jsou určité výjimky). Pokud by všechny sestry zaujímaly správný biblický zásadový postoj (což bych si samozřejmě přál), pak je zřejmé, že ze statistického hlediska některé prostě nemají šanci se vdát. Nepíši to proto, že bych snad touto nepříjemnou, leč vnější okolností chtěl nějak zdůvodnit, abychom slevili ze svých (ale vlastně ne ze svých, nýbrž biblických) zásad. Chci pouze hned na začátku upozornit na to, že tento problém existuje, a že by ho pastýři (pastoři, starší, kazatelé, vedoucí skupinek...) měli vzít na vědomí. Člověku, který žije v relativně šťastném manželství, se může snadno stát, že tento problém jednoduše přehlédne.
Nebudu se v tomto pastýřském listu zabývat otázkou, proč tomu tak je, tedy proč máme ve sborech více bratrů než sester. Vím, že to není nějaký specificky český problém - v řadě jiných církví v jiných národech je tomu podobně, i když, jak již bylo řečeno i o nás, existují pozoruhodné výjimky.
Jak ovšem tuto otázku řešit? Napadají mě dvě věci, které patrně pro většinu z
nás nebudou ničím převratně novým, ale snad alespoň někoho podnítí k úvaze, zda když to ví, tak v tom také něco dělá.
Především je třeba se za tyto věci modlit, a to na dvou rovinách. Jednak se modlit za celý sbor (tedy aby Bůh přidal bratry, t. j. aby se v dané lokalitě obraceli také muži, a nejen ženy, nebo aby se mužů obracelo více, než tomu bývá), jednak se modlit za jednotlivé členy, aby byli požehnaní ve svém osobním životě (zde není důvod rozlišovat mezi bratry a sestrami, protože ač máme ve sboru více neprovdaných sester, máme i neženaté bratry, a nikde není psáno, že oni svou situaci snášejí s větším nadhledem než sestry). Já se modlím za všechny členy našeho regionu, a tuto otázku promodluji u každého. Ne v tom smyslu, aby Bůh tomu člověku určitě dal partnera, ale aby ten člověk v dané oblasti svého života nalezl pokoj, t. j. aby buď partnera našel, nebo osamělost přijal pozitivně a netrápil se nadmíru. Nemyslím si, že ten, kdo má třeba vyloženě dar celibátu, je zcela prost tísně plynoucí ze samoty. I ten, kdo celibát přijal jako dar od Pána a bere ho s radostí, může mít chvíle trápení - podobně jako může mít chvíle trápení ten, kdo je určen pro manželství a dokonce v relativně šťastném manželství žije.
Nyní k vlastnímu problému. Touha po životním partnerovi je věc zcela přirozená a za tyto touhy bychom neměli nikoho odsuzovat. Na druhé straně je zde jasné biblické slovo, že nemáme táhnout jha s nevěřícími. Jak jsem se snažil prokázat ve své knížce Manželství - a mnoho otázek kolem něj, nemůže být pochyby,že toto slovo o tažení jha s nevěřícími nelze chápat jinak než jako zapovězení sňatku s nevěřícím partnerem. Není to ostatně jediné biblické místo, které tímto směrem ukazuje.
A tak se stává, že někdo (a vzhledem k tomu, že máme více sester, tak to častěji bývají sestry než bratři, i když bratrů se to samozřejmě týká také) přes vědomí, že Písmo něco takového zapovídá, naváže s nevěřícím vážný vztah. Nebudu v tomto pastýřském listu řešit specifickou otázku, jak se postavit k tomu, když dva lidé spolu už chodí a jeden z nich uvěří (tedy zda se mají rozejít či ne). Bude-li poptávka, mohu tomu věnovat některý z dalších pastýřských listů. Zde budu mluvit o situaci, když takový vztah naváže člověk, který je ve sboru již delší dobu, zná Písmo i naše postoje.
Až do doby před zhruba dvěma nebo třemi lety jsem s tím neměl vážnější problém. Bylo mi jasné, že i když toho člověka máme rádi, nezbývá, než ho vyloučit ze sboru, protože hřeší. Z toho, co jsem právě napsal, je zřejmé, že jsem svůj názor poněkud změnil, a chápu, že mnozí jsou zděšeni, když tyto řádky čtou. Než přestaneš číst dále, chci ještě, abys věděl, že jsem „neobrátil" v tom smyslu, že bych tvrdil, že takové lidi vylučovat nemáme. Říkám však, že po čtyřiadvaceti letech duchovní služby se mi to přece jenom trochu zkomplikovalo.
Sám jsem takových situací zažil bezpočet. A vývojový scénář je, musím říci, zpravidla až banálně stejný.
Tedy: Vždy jsem to té sestře (výjimečně bratrovi; nadále už bratry nebudu zmiňovat, ale kdekoli mluvím o sestrách, sami si už bratry dosaďte, je-li to pro vás aktuální) rozmlouval. Argumentoval jsem různými způsoby, samozřejmě jsem zmínil, že je to proti Písmu, ale s tím jsem se v posledních patnácti letech nikdy nespokojil. Šlo mi vždy o to (a jde mi o to stále), aby ta sestra pochopila, proč Bůh takový sňatek zapovídá. Aby pochopila, že to není proto, že by jí chtěl něco upřít, něco dobrého jí nedopřát, ale že jí jednak chce před něčím špatným ochránit, a jednak že je schopen ji přivést na ne sice snadnější, ale vyšší cestu, na které čeká nakonec větší uspokojení, a to i za předpokladu, že by životního partnera nenalezla. Rozhodně varuji před plochou argumentací „Podle bible je to hřích, tečka." Tento přístup lidem samozřejmě nepomůže uvidět Boha jako dobrého a milujícího Otce, který pro nás chce dobro, i
když my nevíme, jak, a spíše předkládá člověku obraz Boha jako zákonického šéfa, kterému jsou naše vnitřní prožitky lhostejné a které hodlá převálcovat v rámci uskutečňování své dobré, libé a dokonalé vůle, které my však vůbec nerozumíme.
Když to pak ta sestra stejně udělá, můžeme - máme-li tento zákonický
postoj - upozorňovat na to, že nevydala své tělo jako oběť Bohu změnila se proměnou své mysli, přizpůsobila se tomuto světu - a proto selhala. Svým způsobem máme pravdu, nicméně tato skutečnost, že máme pravdu, ještě neznamená, že sebemenším způsobem danému člověku pomáháme.
Mám obavy, že spíše naopak.
Musím říci, že ve svém rozmlouvání onoho kroku (tedy sňatku s nevěřícím) jsem asi z devadesáti procent neúspěšný. Jsem si toho vědom, a pokud s nějakou takovou sestrou mluvím, netajím se mnohdy určitou rezignací a říkám jí, že si myslím, že ten krok přes všechno, co říkám, asi stejně udělá. Samozřejmě si dávám pozor, aby ze mě nemluvila skepse na nevěra. Zmiňuji však (nyní vám a v takovém rozhovoru té sestře) svou statistickou zkušenost.
Jak ten scénář pokračuje? Ta sestra to, jak jsem již naznačil, v devadesáti procentech případů stejně udělá. A jak to pokračuje dál? Neznám případ - a že už jsem to zažil všechno nesčetněkrát - kdyby to dopadlo dobře.
To jsou prostá fakta. Proč tedy zpochybňuji to vyloučení?
Jde o to, o co nám jde. Mně jde o to, abych přivedl lidi k Ježíši. Přivést lidi k
Ježíši pro mě ovšem není totožné s tím, přivést je na evangelizaci, tam je nechat zvednout ruku, pomodlit se s nimi modlitbu spasení a pak je pokřtít. Naším heslem je „Kristem proměněné životy". Vím, že na počátku našeho nového života je pokání, obrácení, znovuzrození, křest... Vím ovšem také, že když někdo na počátku, když přechází ze smrti do života, vyslovuje v modlitbě slova „Pane Ježíši, vydávám Ti celý svůj život...", může to říkat naprosto upřímně, ale netuší, co to všechno znamená. Co to znamená teď, co to bude znamenat zítra, co to bude znamenat za rok, za pět let...
Zrovna v těchto dnech, kdy píši tento pastýřský list, jsem vydal Bohu jednu důležitou věc, kterou jsem si držel a která mě trápila celých dvacet tři let od mého obrácení.... A přece to obrácení bylo upřímné - jsem o tom přesvědčen. A zažívám to s lidmi neustále. Mají za to, že jsou Kristu cele vydaní, ale je to skutečně pravda? Neobviňuje-li nás naše svědomí, ještě to neznamená, že je všechno v pořádku. Ba dokonce si troufnu říci: zpravidla není.
Obrácení je věc jednorázová, proměna života je záležitost celoživotní. Když ta sestra, která teď navázala vztah s nevěřícím mužem, činila kdysi před lety pokání, myslela to pravděpodobně zcela upřímně. Neznamená to ale, že skutečně pustila Ježíše Krista do všech oblastí svého života - ani vlastně netušila, co to všechno znamená. Pán Ježíš pro ni ve dvaadvaceti byl vším, a sama sebe odsuzuje, že teď, když je jí dejme tomu devětadvacet, jančí, protože má za to, že ujíždí vlak, a ten vysněný princ stále nikde... A tak podléhá pokušení vzít vše do vlastních rukou, udělat kompromis...
Blaze každému, kdo má dobrého přítele v Kristu, s nímž může o těchto věcech naprosto otevřeně hovořit a kdo také s ním naprosto otevřeně hovoří, a říká mu pravdu, byť pravdu v dané chvíli trpkou a nežádanou. Stále znova se podivuji nad zázrakem církve!
Nedávno jsem měl rozhovor s jednou takovou sestrou. Má přítelkyni, která byla před pár lety za podobný počin z našeho sboru vyloučena, a ta sama ji nyní varovala. A ta sestra mi v rozhovoru řekla: „Já si nerozumím, mně se zdá, že dokážu Pánu Ježíši věřit snad ve všem, ale v téhle věci ne..." . Víte, co jsem udělal? Poděkoval jsem jí za důvěru, že mi to takto říká. Před tím jsem jí řekl, že si myslím, že se řítí do větších problémů, než si dovede představit, ale že ať udělá co udělá, stále o ni budu mít zájem a budu stát při ní. Zrodila se mezi námi důvěra, v níž ona sama mohla zahlédnout
svou nevěru. Nezaujal jsem postoj, který by jí zahnal do sebelítosti, do zmatku, ve kterém by buď zcela odpadla, a/nebo prohlásila sbor za zákonický... Řekl jsem jí, že když to udělá, že téměř určitě nastanou problémy, protože neznám manželství takto vzniklé, kde by nenastaly, ale že chci, aby věděla, že budu zase stát při ní a budu jí pomáhat je řešit, jak jen budu umět. A samozřejmě, že bez pokání to nepůjde.
Zatím ten krok neudělala. A myslím, že je od něj dál, než dříve.
Udělal jsem ještě jednu věc, kterou vám všem, kdo jste pastýři, doporučuji. Začal jsem se za toho muže modlit. Ne v tom smyslu, aby zmizel ze scény. Začal jsem se modlit, aby se setkal s Kristem. Ptal jsem se, proč se nechce přijít podívat do sboru. Když jsem se dověděl, proč, napsal jsem mu dopis, který naleznete jako apendix tohoto pastýřského listu. Výsledkem je, že přijal pozvání na příští kurzy Alfa.
Buďme ve svých přímluvách pozitivní. Ano, začne-li chodit nevěřící s
věřícím, spíše tomu nevěřícímu cestu k Bohu zkomplikuje. To nemá cenu zastírat. Ale Bůh je velice milosrdný a miluje všechny zúčastněné: tu hřešící sestru, i toho nevěřícího partnera. (I tebe, který se nad tou svou ovečkou tak trápíš.) Udělali jsme přece všichni tolik zkušeností, že Bůh si i naše chyby a selhání použil k dobrému. Proč se tedy nemodlit pozitivně?
Vraťme se ale ke klasickému scénáři. Sestra si vezme nevěřícího manžela
a po svatbě se dostane do problémů. Statisticky je to spíše otázka týdnů než měsíců. Mezitím byla ze sboru vyloučena. Dle temperamentu se k tomu postavila buď bojovně („Jsou to všichni jenom zákoníci; nemají pochopení pro mé speciální Boží vedení atd. atd."), nebo sice dále nějak věří, ale žije ve zmatku a odsouzení. Když přijdou problémy, zase podle temperamentu může reagovat buď tak, že problémy lidem ve sboru, které třeba náhodně potká, nepřiznává, a pokud se to jen trochu dá vydržet, nepřiznává je třeba ani sama sobě.
Málokdy se stane, že ta žena pak přijde do sboru a zcela jednoznačně řekne: „Prosím, odpusťte mi, činím pokání, měli jste pravdu, udělala jsem chybu, že jsem si nedala říct." Ne, že bych takové případy neznal. Několik jich znám, a jsou samozřejmě velmi radostné a povzbudivé, protože ono je vždycky povzbudivé, když někdo činí pokání. Happyendem to však končívá málokdy - pokud za happyend považujeme to, že žena činí pokání, a manžel brzy na to uvěří. Někdy to skončí rozvodem, někdy to pokračuje jako manželství plné trápení buď pro oba, nebo přinejmenším pro jednoho...
Jak dopadají ty další případy, kdy žena nepřijde s jednoznačným pokáním?
Častěji než jednoznačné pokání jsem zažil něco, co bych nazval chabým pokusem o návrat do sboru. Žena si uvědomila, že je v průšvihu, a vlastně hledá pomoc. Dokonalé pokání je samozřejmě nezbytnou podmínkou skutečně požehnaného duchovního života. Proč k němu dochází tak málokdy?
Vidím dva důvody. Jedním z nich je prostě neochota člověka pokání činit. Tedy „starý člověk", který se vymlouvá, omlouvá, zatlouká, rochní se v sebelítosti, obviňuje ostatní, hledá pro sebe polehčující okolnosti atd. atd. Druhým důvodem je něco, co bychom se mohli pokusit ovlivnit. To jest, jaký postoj k takovému člověku zaujmeme.
Ze zkušenosti vím, že i v těch lepších sborech (a, milí přátelé, zákonictví je ve
všech sborech stále dost a dost) se setká spíše s rezervovaností, a je jí při první návštěvě řečeno, že je nezbytné, aby činila pokání. Málokdy se setká s
přijetím, které samozřejmě neznamená schválení jejího činu. Mám za to, že v
éto oblasti máme velké rezervy, velké problémy. Neumíme dávat bezpodmínečnou lásku, protože máme za to, že bychom tím popřeli své (správné) přesvědčení, že onen krok byl hříchem.
Pán Ježíš Kristus měl (a má) ale ke všem vřelý vztah - i k hříšníkům. Miloval i farizeje Šimona, i celníka Zachea, i podezřelou samařskou ženu... A v podobenství o milosrdném Otci a marnotratném synu se nás snaží naučit, abychom i těm marnotratným, kteří toho opravdu hodně prošvihli, dávali bezpodmínečné přijetí
lásku. Ne všichni přijdou s tím, že řeknou: „Zhřešil jsem proti nebi i proti tobě..." Ne všichni to řeknou, i když se jim bezpodmínečného přijetí dostane. Ale, ujišťuji vás, někteří to řeknou. A i kdyby jich bylo jenom pár, tak o ty mi jde.
Mnoho těch chabých pokusů o návrat do sboru končívá po několika návštěvách, kdy je „vracející se hříšnice" zpovzdálí okukována. Škoda. Dá se udělat víc.
Tak tedy: Vyloučit, nebo nevyloučit? Samozřejmě nemůžeme schvalovat hřích a musíme věci nazývat pravým jménem. Pro vyloučení mluví dle mého názoru nejvíce jedna věc: Nemůžeme dopustit, aby ve sboru zdomácnělo přesvědčení, že vzít si nevěřícího je něco normálního, legitimního, že nám to „projde". Musíme budovat vztah k té ovečce, která směřuje k tomuto špatnému kroku, ale musíme také chránit celé stádo a pečovat o jeho bezpečí a zdraví. Na druhé straně radím, abychom se vystříhali jakéhokoliv kroku, který by dané sestře v budoucnu návrat ztěžoval. Každé takové sestře říkám: Pamatuj na to, že ať se stane cokoli, budu stát při tobě v tom smyslu, že Ti budu chtít pomoci. Nebudu Ti „omlacovat o hlavu", cos udělala. Vím, že až to uděláš, budeš Boha - i nás - potřebovat ještě mnohem víc, než teď. Tam, kde je ve sboru hodně milosti a hodně zralosti, si myslím, že bychom vylučovat nemuseli.
Slyším námitku: to je ale kompromis!? Ale milý bratře, milá sestro, kdo tuto námitku vznášíš, zamysli se nad jednou věcí. Sňatek je čin. Všichni mu dobře rozumíme. Buď se stal, nebo nestal - není o čem diskutovat. Proto se také snadno kázní. Jsou však hříšné postoje méně nebezpečné než hříšné činy? Co třeba vytahování se, pomlouvačnost, osobní ambice dovedně maskované horlivostí... Neznáš to? Tyto věci rozkládají sbory často mnohem více, než snadno definovatelné činy. Tím neříkám, že pokud neumíme káznit jedno, nemáme káznit ani druhé. Neříkám Ti, co máš dělat. Jen Tě vyzývám, abys nad těmito věcmi přemýšlel.
Věřím, že když nám půjde o Boží slávu, když budeme plni Ducha svatého, když budeme milovat Pána Ježíše Krista a On bude žít v nás. tak se rozhodneme správně. A rozhodneš se ty, já za tebe rozhodnutí dělat nebudu. Pokud se rozhodneš špatně, nepřestanu se snažit stát při tobě a pomáhat řešit vzniklou situaci. Pokud se rozhodneš dobře, budu se radovat spolu s anděly.
Miluj své ovečky, i ty, které hřeší!
Appedix:
Vážený pane,
téměř se omlouvám, že jsem se rozhodl Vám napsat. Ale konec konců, budete-li chtít, můžete můj dopis okamžitě hodit do koše, takže Vaše svoboda tímto dopisem nebude nijak omezena. Proč jsem se rozhodl Vám napsat? Julie mi říkala, že se Vám na nás nelíbí, že „mluvíme lidem do života". Zřejmě to považujete za znak sektářství. Jelikož je to námitka, s kterou se setkávám častěji, rozhodl jsem se nad ní vážně zamyslet a nějak Vám popsat, zda tomu tak je, a pokud ano, tak proč.
„Mluvit do života" se dá nejrůznějším způsobem. Do života nám mluví rodiče, když nás vychovávají,
a to nedělali, nikdy bychom se nestali rozumnými lidmi. Do života nám mluví škola, a do života nám mluví rozhlas a televize - řekl bych, že více, než si většina lidí uvědomuje a připouští. Je mluvení do života, které nemůžeme ovlivnit vůbec nebo velice málo (tak tomu je v případě malých dětí), a pro které se sami rozhodujeme (to když pustíme rozhlas nebo televizi nebo si přečteme noviny). Co se týče vztahu k přátelům, tam to - rozhodně v dospělosti - je věcí naší volby.
Asi nepopíráte, že „mluvení do života" v případě vztahu mezi rodiči a dětmi je nejen nezbytné, ale ií. Předpokládám, že se obáváte nějakého nelegitimního mluvení do života, tedy snahy dělat rozhodnutí za někoho, manipulovat ho k
činům a postojům, které jsou buďto nesprávné, nebo nesvobodné, nebo obojí.
A skutečně existují sekty, které vyžadují od svých členů slepou poslušnost, které se snaží zcela ovládnout jejich mysl a beze zbytku určovat jejich hodnotový systém. Považuji však za tragické nedorozumění, pokud je jakékoliv „mluvení do života" považováno za něco takového.
Nevím, zda jste někdy poznal skutečné, hluboké, ryzí přátelství. Jak se pozná hloubka přátelského vztahu? Mimo jiné podle toho, jakou krizi vydrží. Skutečné přátelství samozřejmě předpokládá určité sdílené porozumění v některých základních životních otázkách (např. souhlas s tím, že přátelé by si neměli navzájem lhát), není však založeno na naprosté shodě ve všech oblastech. Mým dobrým přítelem je např. pan senátor Pithart. Vůbec to neznamená, že se shodneme ve všech otázkách politických nebo náboženských. Co nás spojuje, je přesvědčení, že lidé by měli být vůči sobě slušní, velkorysí, že politici by měli být poctiví, schopní vyrovnat se s
názorem druhého člověka na úrovni, místo aby řešili své spory snahou o ponížení, difamaci protivníka.
Naši nepřátelé nám často říkají pravdu. Máme-li nějaký nedostatek a oni to zjistí, pak nám takovou pravdu, jak se říká, omlátí o hlavu, eventuelně ji všude rozhlásí. Přátelé nám také říkají pravdu. Míru, do jaké jsme sami schopni hlubokého přátelského vztahu, poznáme podle toho, zda jsme schopni přátelům i nepříjemnou pravdu říci a naopak ji od nich přijmout. Pokud říkám svému příteli nepříjemnou pravdu, říkám mu ji svým způsobem nerad. Proč to tedy vlastně dělám? Protože v něj mám určitou základní důvěru: Věřím, že chce být dobrý, že je toho schopen. Má-li určité nedostatky, má přesto v sobě dostatek dobra, aby se jich chtěl zbavit. Máme-li někoho skutečně rádi, pak v něj svým způsobem věříme a věříme, že on také věří vás. Věřím, že pokud mi nějakou nepříjemnou pravdu říká, pak mi to neříká proto, aby mě ponížil nebo aby si připadal lepší než já, ale prostě proto, že mě má rád.
Věřím, že se shodneme na tom, že k přátelství nepatří pochlebování, a že ke skutečnému přátelství nepatří ani zatajování nepříjemných skutečností.
Abych byl v této úvaze poctivý a úplný, nutno zmínit i vztah, který se zpočátku tváří jako přátelství, ale z nějž se nakonec vyklube snaha ovládnout druhého člověka, zneužít ho pro vlastní cíle, byť bylo tím cílem třeba jen to, abych se cítil lépe. A
skutečně takové věci se dějí, a skutečně takto vznikají i sektářská společenství.
Nicméně: Přestaneme chodit do obchodů jen proto, že nás v jednom podvedli? Přestaneme číst všechny noviny jen proto, že v jedněch bohapustě lhali? Přestaneme věřit v přátelství a usilovat o něj jen proto, že někdo, kdo se tvářil jako náš přítel, nás nakonec zradil?
O co jde v našem sboru? Rozhodně ne o to, vymývat někomu mozky a nutit ho k zaujímání postojů, které vlastně sám nechce. Kdyby tomu tak bylo, byla by Julie ž dávno vystavena obrovskému tlaku a pravděpodobně už by s Vámi dávno přerušila styky, nebo by byla ze sboru vyloučena.
Mně však nejde ani o jedno, ani o druhé. Ne že bych neviděl Váš vztah jako problematický. A nebudu Vám tajit, že si nemyslím, že by v něm byly dobré předpoklady pro manželství. Ale nemám žádnou „skrytou agendu"; bavím se o tom s Julií otevřeně, a to do té míry, do které ona sama chce. Rozhodně nechci omezovat její svobodu, a pokud s ní mluvím o některých rozhodnutích, chci, aby to byla rozhodnutí její, nikoli někoho jiného, a aby byla založena na porozumění pravdě, ne na manipulaci nějakou ideologií. Současně mi jde i o Vás, protože i Vy jste z mého hlediska jedinečnou bytostí, kterou Bůh miluje a o kterou má zájem, a nechci jednat ani za Vašimi zády, ani proti Vám. Ostatně, tento dopis by toho měl být dostatečným dokladem.
Neznám Vás, a o Vašich postojích jsem jenom slyšel, a to dost stručně. Přesto vyjádřím obavu (doufám, že mi odpustíte, pokud se mýlím), že patříte k určitému typu lidí, s nimiž se občas setkávám, kteří církev vidí jako něco svou podstatou nelegitimního. Chápu, že Vás těžko přesvědčím tímto jedním dopisem, ale přesto chci vyjádřit názor, že skutečné, hluboké a bezpečné přátelství je možno jen mezi lidmi, kteří znají Boha. Všimněte si, že nepíši: kteří věří v Boha, neboť mnozí říkají, že
věří, ale ve skutečnosti Ho neznají. Pokud poznám Boha, poznám, že je tu někdo, kdo mne miluje za všech okolností, a kdo mě tedy neopustí, kdyby mě opustili všichni přátelé. Bůh nade mnou nikdy nezlomí hůl. Setkání s Jeho velikostí, důstojností, šlechetností a milosrdenstvím člověka vždycky pozvedá a povznáší, a bere mu chuť cítit se dobře za cenu toho, že někoho ponížím (o tom, že tento nešvar je všem národě hodně rozšířený, Vás asi nemusím přesvědčovat; stačí otevřít noviny). Je to až setkání s Boží láskou, co nám umožňuje přijmout i trpké pravdy o sobě samotných. A Boží vztah k nám nás vede k tomu, abychom se nikdy nesnažili svým přátelům ublížit (a tak z nás činí dobré přátele) a abychom unesli, pokud nám někdy ublíží oni.
Přeji Vám, abyste Ho taky poznal!
Dan Drápal
Křesťanské společenství
