Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Náboženská tabu
Je tomu už téměř více než rok, kdy došlo ze strany muslimských věřících k protestům ohledně karikatur Mohameda. Rok je poměrně dlouhá doba, aby se člověk mohl zamyslet nad celou problematikou podrobněji. Častou argumentací nás Evropanů v cause karikatur a muslimských protestů byla naše svoboda slova. Když jsem se zamyslel nad židovstvím a křesťanstvím, podobně jsou i v těchto náboženstvích určitá tabu.

Například u židů, v judaismu je tabu nevyslovovat čtyřpísmenné Boží jméno יהוה , na jehož místě se čte jiné Boží jméno אדני [Adónaj]. Nejméně kvůli dvěma důvodům se na místě tetragramu יהוה čte אדני [Adónaj]. Tím prvním důvodem je, že se už dneska nevím spolehlivě, jak se má tetragram vyslovovat. Tím druhým důvodem je, aby se žid neprovinil proti druhému přikázání desatera: „Nezneužiješ jména יהוה , svého Boha...“ (Exodus 20:7) Celé pravidlo, kdy se něco jiného čte, než je psáno je pojmenováno qere ketib. Z tohoto pohledu je nemožné, ba je to dokonce součástí judaismu, vyslovit tetragram v jakési jeho prapůvodní podobě. Je to určité tabu, které je židy naprosto respektováno. Určitě je naprostá svoboda slova „limitována“ právě tímto náboženským pravidlem. Křesťané mají rovněž určitá tabu, která se rozchází s absolutní svobodou slova. Může nám pomoci text: „I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ (Matouš 12:32) Tyhle texty, dokazují, že ani židé, ale ani křesťané nemají absolutní svobodu slova. Podobná logika je vlastní všem třem abrahámovským náboženstvím, tady ale další podobnost končí. Zatímco tabu v křesťanství a judaismu je „nasměrováno“ vůči svým vyznavačům, zdá se, že problém s karikaturami Mohameda dokazuje zájem islámu o ovlivňování celého obydleného světa. Vzniklý problém je nejspíš spojený s odlišným pojetím posvátna v islámu, na rozdíl od křesťanství, nebo judaismu. Židy a křesťany, kteří posvátno považují za zásadně oddělené od vezdejšího světa, islámský koncept posvátna, sakrality, překvapuje. Posvátno v islámu není považováno za cosi odděleného, jako například קדש v judaismu, ale za něco, co informuje o životě jako celku. Když se Mohamed se svými ženami usídlil na nádvoří mešity, ukázal tím, že je možné, ba dokonce nutné integrovat posvátno a soukromí, včetně pohlavního života. Podobně je nutno vnášet politiku, starost o veřejné blaho a snahy o uspořádání společenského života do posvátného prostoru, kde jsou pod ochranou الله . Z toho plyne, že posvátno je v islámu považováno za součást obývaného prostředí, ne výlučnou a oddělenou vlastnost božství. [1] Mešitu nejde oddělit od jejího okolí, protože veškerý prostor je svou podstatou posvátný. Podle muslimského podání Mohamed řekl: „Nezlořečte světu, neboť svět je الله “ [2] Vhodnou ilustraci posvátna v pojetí islámu můžeme pochopit díky jeho povaze práva. V islámu je právo součástí náboženství, nelze oddělit náboženství od práva. Nejsnadněji to pochopíme ve srovnání s křesťanstvím. Rozdílné postavení a chápání práva mezi islámskou a křesťanskou civilizací má své počátky již v obsahu a formě Koránu a Bible, které tvoří jejich hodnotový základ. Nový zákon stanoví zásady morálky, za jejichž nedodržování hrozí trestem na jiném světě. Korán se mnohem více podobá Starému zákonu, má daleko rázovitější charakter, stanoví, co je zakázáno, co je přikázáno, co se doporučuje a co se nedoporučuje a hlavně stanoví, jaký trest připadne na tomto světě tomu, kdo tato pravidla nedodržuje. Nový zákon umožnil vznik a vývoj čistě sekulárního práva. Zato Korán obsahuje celou řadu ustanovení vysloveně právního charakteru a to z mnoha oblastí – z trestního, smluvního, rodinného, dědického, mezinárodního i procesního práva. [3] Právě v pojetí posvátna, sakrality islámu vidím současný zdroj konfliktů mezi muslimy a „zbytkem světa“. Podobně argumentuje Daniel Pipes: „Ve snaze navázat duchovně na počátky islámu, kdy prorok žil a víra byla nová, pokoušejí se fundamentalisté skočit zpět o třináct století. Prorokovy časy jim připomínají i ty nejsvětštější věci. Tak jistý autor zobrazuje 'taktiku přežití', kterou používají muslimští studenti na amerických universitách, aby si zachovali islámskou identitu, a připodobňuje ji k postupu raných muslimů v době hidžry (Muhammadovy emigrace z Mekky do Medíny).“ [4] Sakrální, posvátné v křesťanství určitě není všechno, co křesťané dělají. Zavazování tkaniček, čištění zubů, snídaně to jsou zcela jistě činnosti, které spadají do sekulární sféry křesťanů. Narozdíl od muslimů, kteří mají právní systém, životní prostor, jakoukoliv osobní činnost spojenou s religiozitou islámu. Je jasné, že se v křesťanství dostane do zásadních problémů křesťan, který překročí tabu, dané svým vlastním náboženstvím. Podobně tomu bude u židů. Pokud by se vůči křesťanskému tabu provinil nekřesťan, potom se na něj budeme dívat divně, ale určitě mu nebudeme vyhrožovat násilím. Podobně tomu je dnes i u židů. Pochopení je dáno rozdělením světa na svět religiózní, náboženský, sakrální a na svět nenáboženský, profánní. Například můžu povečeřet se svými přáteli křesťany, ale je to obyčejné setkání i přesto, že se před jídlem společně pomodlíme. Mohu povečeřet – večeři Páně, eucharistii se svými přáteli křesťany, ale už je to svatá, religiózní, Pánu Bohu zasvěcená činnost. Rozdíl mezi obyčejnou večeří a mezi památkou večeře Páně je snad čtenářům Grano Salis jasná. Protože jako křesťané vyznáváme a dělíme svět na náboženský a nenáboženský – nemusí nás překvapovat, že se někteří budou protivit vůči evangeliu. Mnozí „kosmopolité“ nebudou naprosto respektovat jakoukoliv morálku. Budou dál existovat různé amorality jako jsou homosexuálové, prostitutky atd. Ke všem nemorálnostem se jako křesťané můžeme vyjádřit, nikoliv nařizovat. Z tohoto hlediska počítám i s negativním hodnocením křesťanů, církve našimi nevěřícími bližními, tj. nekřesťany. Už jsem se osobně s podobným nepřátelským chováním setkal. Na rozdíl od muslimů si uvědomuji, že tento svět je světem, který má jenom málo společného s mým náboženstvím, se vztahem k Pánu Bohu. Potvrzuje to i sám Pán Ježíš, který konstatuje: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16) Bůh sice miloval svět natolik, že dal svého jediného Syna, ale život věčný budou mít jenom ti jedinci, kteří v Jeho jediného Syna Ježíše uvěřili, tedy zachránění nebudou všichni. Tento svět je světem, v „jehož skutcích a v jehož jednání“ se velice často Náš Bůh „neangažuje.“ Má argumentace je odpovědí na hloupé námitky některých bratří, kteří vidí v každém negativním dění tohoto světa Boží soud. Jak například zhodnotit to, když před dvěma měsíci přejel vlak dvě malá děvčátka? To zcela jistě Boží soud nad těmi dětskými dušemi nebyl. Pán Ježíše konstatuje: „Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?“ (Lukáš 13:4) Jiný by možná odpověděl, že to byl Boží soud. Je to argumentace Pána Ježíše? Tento svět je pouze עוֹלם הזה [olam haze] se všemi jeho nedokonalostmi, bezprávím, zlem, trápením, křivdami, které občas jako děti Boží podstoupíme. Teprve v přicházejícím věku עוֹלם הבּה [olam haba] se dočkáme spravedlnosti v Našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. Karels
poznámky: 1. Armstrongová, Karen. Jeruzalém. Nakladatelství Lidové noviny, 1999 2. Tamtéž 3. http://www.sweb.cz/petrosina/Prednaska3.htm 4. http://www.danielpipes.org/